Vae victis!

Vae victis!
Ten starý pokřik vítězného Galla se po věcích vždy občas lidstvu vtírá, když naděj na vítězství práva malá, když mizí v dobro víra; Podpod barbarů jhem jak zněl v ústech zloby, jej nových kultur doba zpět zas nese, přes trávu, otroků jež věnčí hroby, v svět znovu rozlehne se. Zní spadlých chrámů troskami a prachem, zní v strojů hvizdu a v komínu kouři, zní nad slzami i nad krve nachem v odbojů nových bouři. V žalářů chodbách okovy on chřestí a krotkým pěst zatínat v hněvu učí, jak Mefisto se vysmívá snům štěstí v číš illusí jsa žlučí. Jej chudina zná nad vyhaslým krbem, jež láska zve se, hanba na své pryčně, již Golgaty zněl kdysi nad pahrbem, zní světem ustavičně. 211 Neb Eli! Eli! – Přemoženým běda! Jen variant je poslední té písně, za kterou stín se zapomnění zvedá v sny odsouzených přísně. My skoro zvykli v havraní ty skřeky, kterými zloba vždy svůj návrat hlásá, nad hlavou dědů zněly dlouhé věky, i vnuka až to drásá! Je cítí stařec nad hrobem i dítě, kterému jazyk z úst má vyrván býti, muž, s kladivem či s perem od úsvitě jenž o své rve se žití. O sílu mít, kde není smilování, kde pokrytstvím a lží jsou dějin řádky, na váhu soudů věčných v umírání je moci vrhnout zpátky! 212