II. Věštba Libušina.

II.
Věštba Libušina.
Z mlh se tyčí, do kterých smavá Zora jako v plénky halívá spící město, dřív než v nový života ruch a hlomoz zbudí je slunce; Zz mlh se tyčí velebné kněžky postať, štíhlá, útlá v cudné své bílé říze, v šperku pouze na oblé ruce hraje paprslek zlatý! Tak ji viděl velebný, starý Kosma nad své listy skláněje bílou bradu, tak ji viděl, věštící velkost města budoucím dobám. Musa starých dotkla se v oné chvíli retů kmeta, dojemné když psal verše o „tom městě velikém, jehož sláva k hvězdám až sahá!“ 148 Tak’s ji viděl kolosů tvůrče, v snech svých, jako přelud mihla se z bílé páry, zrovna jako v myslích všech Čechů žije kněžna i matka. Tak’s ji vztyčil na prahu nové doby před tím mostem Učence, v dějin strže jenž se spustil s pochodní světla, velký národa Otec! Davy! Davy! – Nesčetné budou davy kol se bráti v hamižném shonu, v péči, v hluku, víru, pachtění, jak to život poroučí drsný. Lidé nových ideí, nových směrů; v shon jich lačný patřiti budeš stále, velká kněžko, s poklidnou bohů tváří v lesku své krásy. Budeš něma, mluvit však bude Krása, která v tebe vtělena mistra dlátem, paprsk světla z odvěké božství tváře metati bude. Pod tím němým heroldem luzných vděků vzrůstat bude mohutné, pyšné město, jako velká vládkyně v křesle svojich vrchů si hovíc. 149 Zdráva budiž královská, velká, slavná, jak tě viděl s Libuší starý Kosma, naše Praho! Pomoziž synů láska věštby ty splnit! 15150