II.
Věštba Libušina.
Z mlh se tyčí, do kterých smavá Zora
jako v plénky halívá spící město,
dřív než v nový života ruch a hlomoz
zbudí je slunce;
Zz mlh se tyčí velebné kněžky postať,
štíhlá, útlá v cudné své bílé říze,
v šperku pouze na oblé ruce hraje
paprslek zlatý!
Tak ji viděl velebný, starý Kosma
nad své listy skláněje bílou bradu,
tak ji viděl, věštící velkost města
budoucím dobám.
Musa starých dotkla se v oné chvíli
retů kmeta, dojemné když psal verše
o „tom městě velikém, jehož sláva
k hvězdám až sahá!“
148
Tak’s ji viděl kolosů tvůrče, v snech svých,
jako přelud mihla se z bílé páry,
zrovna jako v myslích všech Čechů žije
kněžna i matka.
Tak’s ji vztyčil na prahu nové doby
před tím mostem Učence, v dějin strže
jenž se spustil s pochodní světla, velký
národa Otec!
Davy! Davy! – Nesčetné budou davy
kol se bráti v hamižném shonu, v péči,
v hluku, víru, pachtění, jak to život
poroučí drsný.
Lidé nových ideí, nových směrů;
v shon jich lačný patřiti budeš stále,
velká kněžko, s poklidnou bohů tváří
v lesku své krásy.
Budeš něma, mluvit však bude Krása,
která v tebe vtělena mistra dlátem,
paprsk světla z odvěké božství tváře
metati bude.
Pod tím němým heroldem luzných vděků
vzrůstat bude mohutné, pyšné město,
jako velká vládkyně v křesle svojich
vrchů si hovíc.
149
Zdráva budiž královská, velká, slavná,
jak tě viděl s Libuší starý Kosma,
naše Praho! Pomoziž synů láska
věštby ty splnit!
15150