Z povídek starého parku.

Z povídek starého parku.
I. I.
Padalo listí, padalo do úžlabiny cest, a než se oko nadálo, co zlatých kolem hvězd! Ty zlaté hvězdy s javoru, ty s buku krvavé park změnily i oboru v pohádky mlhavé. Schodištěm pustým samotná šla listím bez áskylásky – Ta ztichlá alej dřímotná ty zná již procházky. 39 II. II.
Jen měsíců pár minulo a jaro přišlo, div, po hvězdném svitu splynulo do vlhkých, svěžích niv. Ó s jakým citem dívaly se dva dnes do dálky, v mhu zlatou stromy splývaly a kvetly fialky. Jich dech táh’ z dálek tajemných, jím zmládl starý les, tu nejkrasší však každý z nich ve vlastním srdci nes’. 40 III. III.
Jen později a večer zas vzplál v plném podletí, pak celý ztopen v luny jas je viděl v objetí. Člun starý tiše pod nimi se sladkým blahem chvěl, co v dál nad květy vodními se slavík rozepěl. Teď berou se již za ruku, teď již se políbí – však slavík v lásky souzvuku věř – nikdy nechybí. 41 IV. IV.
V starém parku babí léto snuje snů závoj přesladký a bříze habr tiše vypravuje vše staré pohádky. On jako mudrc na všecko se díval tak pěkně s vysoka, když sličné dámě starý baron kýval v účesu rokoka. Zřel v tváři líčidlo i pudr kšticí, zřel pána psíčka nést, jen šeptnul štíhlé bříze bledolící: „To babí léto jest!“ 42 V. V.
Po vydrolených stupních těchto schodů za sladkých, snivých večerů co kráčelo jich v duších lásky shodu a luny měkkou nádheru! Teď kol vše tiché. Žádná nožka v letu se netkne těchto opuštěných míst, jen zvadlé listí, pýř uschlého květu do misek padá fontánu a hnízd. Leč lásek fantomy, které zde žily, sem táhnou zakukleny v páru z lad a v šeptu stromů, které větrem kvílí, se chví a třesou napořád... 43 VI VI
Sem do té vásy nad schodištěm, která ční v agav husté změti, si ukládali psaníčka svá sterá, neb hráli si jak děti. Teď vítr tam jen hází žluté listí a jejich snům se směje a hýká, ušklíbá se, úpí, svistí... Ach, tak se všemu děje! Nuž buďsi! Nechť to každé lásky osud, v chlad zimy, v květů deště ta troska staré vásy, vím to posud, jich štěstím chví se ještě! 44 VII. VII.
Chmurná jeseň šerým stínem v starý park se vkrádá, na Flory a na Pomony žluté listí padá. Pod severu chladným větrem rybník zimomřivý chvěje se a čeří, zdouvá – vzdychnou staré jívy. Celá vesna, celé léto loučí se v tom vzdechu, pak vše dozní v chvíli pozdní ve posledním echu. 45 VIII. VIII.
Zde scházeli se večer v blaha chvílích, moh’ o tom každý povídat by strom, při svitu luny po těch schodech bílých jak listím hrával mdlý paprsků lom. Teď bludná se tu noha nezastaví, jen ztajený vzdech z vod zní hlubiny, kde v svitu luny na stříbro se taví a ku hvězdám zří bílé lekníny... 46 IX. IX.
Kde park se končí v údolu, tlum stojí vlašských topolů, jichž lupen dole bílý se k vlhké hlati chýlí. Mně zdá se vždyvždy, ze starých časů utkvělo něco v jejich hlasu, že cosi zachytily. Kdys dlouhou honbou umdlelá se kavalkáda vracela sem v rokokové době, zde odpočinout sobě, dva vzadu zbyli, on a ona, cos v ouško řekli si, šeř vonná, kol ticho jako v hrobě. Pak mísilysmísili se v druhých dav, jak etikety kázal mrav, háv černý i háv bílý, však to, čím šťastni byli v tom jednom mžiku, topoly od roků k rokům hlaholí, šťastně to zachytily! 47