IV. Záboj i Slávoj.

IV.
Záboj i Slávoj.
Tak vyšli spolu ze stínu pralesů, kde v tříšti divé olbřímích záseků krev černá Němců usýchala v hodokvas havranů krákajících. Tak vyšli spolu. Zemdleni řeží zlou, druh tiskl druha v bratrské objetí, co na zbrocených krví čelech vítězství zpívalo plesnou píseň: „Svůj pohled zjasni ztemnělý ve slzách, ó Matko! Zahnán, zkrušen jest starý vrah, Tvém na prahu jest zlý zmok ubit, pod mlatem svíjí se v slední křeči. Je naše sláva! Naše je vítězství! Ne, naše není! Tvojím jest, Vlasti má! Ne Tvojím, ale jesti bohů nad mraky sídlících, věkožízných... 154 Ti v paže naše vdechnuli síly vzdor, ti v očích našich rozžehli plameny, že jeden písní, druhý mlatem zburcoval z dřímoty chabá srdce. Jest zahnán, zkrušen odvěký úkladník, v svá vlastní v hvozdech zaplet’ se osidla, ční z naloupených zbraní hora v zdeptaných záseků černé tříšti. Teď vzplaňte ohně od chlumu ke chlumu, v kraj širý rudým štěkněte jazykem: Je naše sláva, naše věnce! Dalekým zazni to českým krajem!“ Tak pěla sláva na čele vítězů, co tito silní, nezdolní kráčeli ku skály štítu, která krajům vládnula daleko z černých lesů. A něžný Slávoj k statnému Záboji zrak upřel snivý, písní pln, holubí: „Jsi spokojen, můj dobrý bratře, na skálu vystoupíš z černa lesa teď s lehčím srdcem?“ Záboj se odmlčel, jen vážně hlavou pokynul: „Vítězství jest ovšem naše, hleď, jak v dálku s oblaky v závod hřmí ptačí havěť! 155 Na spoustě mrtvol hýřiti pospíchá... Vlast dýše volna... Děkuje písni tvé, co v pažích spalo, že svým kouzlem vzkřísiti dovedla žalující. Pojď, bratře! Píseň podíl má olbřímí na našem díle, přetrvá století, ba k vnukům ještě o dni slávy dvojice bratrské zahlaholí! Rez meče schvátí, mlaty i kladiva, jen píseň ze strun varyta vyletlá jest věčná, bratře, tož lví podíl vítězství, slávy má tvoje píseň! V tmy šlehne věků, jako ty plameny, jež v obzor dálný vidíš se zažíhat; věř, dokud písni národ věren, nesmrtní bohové jsou s ním vždycky!“