IV.
Záboj i Slávoj.
Tak vyšli spolu ze stínu pralesů,
kde v tříšti divé olbřímích záseků
krev černá Němců usýchala
v hodokvas havranů krákajících.
Tak vyšli spolu. Zemdleni řeží zlou,
druh tiskl druha v bratrské objetí,
co na zbrocených krví čelech
vítězství zpívalo plesnou píseň:
„Svůj pohled zjasni ztemnělý ve slzách,
ó Matko! Zahnán, zkrušen jest starý vrah,
Tvém na prahu jest zlý zmok ubit,
pod mlatem svíjí se v slední křeči.
Je naše sláva! Naše je vítězství!
Ne, naše není! Tvojím jest, Vlasti má!
Ne Tvojím, ale jesti bohů
nad mraky sídlících, věkožízných...
154
Ti v paže naše vdechnuli síly vzdor,
ti v očích našich rozžehli plameny,
že jeden písní, druhý mlatem
zburcoval z dřímoty chabá srdce.
Jest zahnán, zkrušen odvěký úkladník,
v svá vlastní v hvozdech zaplet’ se osidla,
ční z naloupených zbraní hora
v zdeptaných záseků černé tříšti.
Teď vzplaňte ohně od chlumu ke chlumu,
v kraj širý rudým štěkněte jazykem:
Je naše sláva, naše věnce!
Dalekým zazni to českým krajem!“
Tak pěla sláva na čele vítězů,
co tito silní, nezdolní kráčeli
ku skály štítu, která krajům
vládnula daleko z černých lesů.
A něžný Slávoj k statnému Záboji
zrak upřel snivý, písní pln, holubí:
„Jsi spokojen, můj dobrý bratře,
na skálu vystoupíš z černa lesa
teď s lehčím srdcem?“ Záboj se odmlčel,
jen vážně hlavou pokynul: „Vítězství
jest ovšem naše, hleď, jak v dálku
s oblaky v závod hřmí ptačí havěť!
155
Na spoustě mrtvol hýřiti pospíchá...
Vlast dýše volna... Děkuje písni tvé,
co v pažích spalo, že svým kouzlem
vzkřísiti dovedla žalující.
Pojď, bratře! Píseň podíl má olbřímí
na našem díle, přetrvá století,
ba k vnukům ještě o dni slávy
dvojice bratrské zahlaholí!
Rez meče schvátí, mlaty i kladiva,
jen píseň ze strun varyta vyletlá
jest věčná, bratře, tož lví podíl
vítězství, slávy má tvoje píseň!
V tmy šlehne věků, jako ty plameny,
jež v obzor dálný vidíš se zažíhat;
věř, dokud písni národ věren,
nesmrtní bohové jsou s ním vždycky!“