Srbům lužickým.

Srbům lužickým.
Ó bych měl sílu dumy Kollárovy, jak orlice jež světem šírým letla a v slávských kmenů zapadlé již rovy svým ostrým skřekem vrhla zážeh světla! Žel v rovy jen! – A přece život nový zas v zemi vypučel, již zloba zhnětla, a národ malý v divém boje reji si ještě zpívá píseň o naději. Tu sílu vdechlo božství v slávské kmeny, ať na Visle neb Sprévě nebo Labi, že blesky zryty, vichrem pokáceny přec odolají, proti nim že slabý je každý boj, že v popel utajený jich žár jen dřímá, k rozletu jejž svábí dech volnosti, by rozletěl se světem a přikryl pouště nových činů květem. Boj o život je doby naší heslo, je nejvíc zkusil Slovan – vše mu vzato, 206 i písně šperk, meč boje, plavby veslo, vše, srdce čím je láskou k vlasti vzňato. Však nadarmo! Zas k oblakům se vzneslo, co nesmrtelné! Proto ryzí zlato buď ve koruně Slávů národ malý, jejž dlouhé věků tryzně nezdolaly. Že lid ten žije, zdá se přímo bájí, že neurval ten ostrov příval cizí! Dva bohatýři kmen ten podpírají, plod jeho každý v sýpky Slávy sklízí jich neúmorná snaha, kterou plají, jich nadšení a lásky plápol ryzí; dva bohatýři ducha jarou silou kmen Srbů pěstí Slávy nad mohylou. Řeč otců – dědictví to přebohaté, a zkazky, písně, báje drahých dědů, v prach zašlapané každé zrnko zlaté, ti střeží jako včely plástvy medu, pak silou slova duše mdlobou jaté zas budí, křísí z netečnosti ledu, až národ jako sněženky květ vstane z té slavné půdy zryté, udupané. To naše útěcha a naše pýcha, byť neznal svět nás, že se k sobě známe, že víme, všem nám jaro v ňadra dýchá, že v srdcích vlastních spásu svoji máme! Nechť oráčův pot čeká mnohá lícha, 207 přec tato naděje nás neoklame, že umlčován, tupen, v jarmo skován, kde jednou stál, zas bude státi Slovan. Psáno ku slavnosti jub. Hórnika a Smoleŕe v Budyšíně
208