Tajemná noc novoroční...
Písni, divý rej svůj počni!
Kam as tvůj let zaměří,
dvanáctá než udeří?
A již hřmíme s větrem v sporu
přes lán sněžný, spící horu,
nad městy, jež ve mraku
rovnají se přízraku.
Nad městy, kde v hlučné vřavě
v hostincích v té chvíli právě
při plzeňském v orgii
mroucí rok se zapíjí.
Po vlastenské deklamaci,
spokojena se svou prací,
k bulce slavná beseda
s měšťanostou zasedá.
Letíme dál v sněhu třpytu;
posněženém na pažitu
kotlavých vrb tichý sněm
příšerně se chýlí v zem.
Cos tam šuká a se míhá,
stínů rej se v tanci stíhá
kolem kotlu, pod nímž svit
rudý šlehá na pažit.
K nám se vetchá babka plouhá.
Kdo jsi, zjeve? – „Lidská touha,
stárnu, stárnu rok co rok.“
Co tu vaříš? – „Divný mok,
podivný mok bájné síly,
jímž chci lidstvu vlíti v žíly
jarost, naděj, mládí květ,
odvahu a k světlu vzlet.
Každým rokem se tu svíjím,
illusemi lidstvo spíjím,
ale marna moje hra,
mok můj přes rok vyvětrá.
A mne kruší trud a péče,
o berlách se krok můj vleče,
jako svět už stará jsem,
s lidstvem se již chýlím v zem.
Kořínky vše čarodějné
sypou moje ruce chvějné
v kotel – darmo, květem jar
nevzplá lidský suchopár.
Mudrců sny, věštců dumy
sypu tam, slyš, jak to šumí,
jak to syčí, zpívá tam,
ale všecko sen a klam!
Co v ten kotel ještě hodit,
by z té směsi moh’ se zrodit
nový nápoj sílící
v dalších bojů vichřici?“
A zas k žáru nachýlená
přikládala k ohni žena,
v mlze náhle houklo cos
a se mihlo nad rákos.
A již vzduchem kolem víří
dav jak křídla netopýří,
sterých šotků zástup v ráz
zatočil se kolem nás.
„Co mi neseš ve svém plášti?“
– Rodných bratří hněv a záští!
„Hoď to v kotel!“ na ten křik
modrý plamen z něho střík’.
„A co ty máš?“ – Lidskou zlobu,
svět co deptá ve porobu,
farizejských šmoků vtip...
„Rychle v kotel mi to vsyp!“
„Co tvých křídel řasy hostí?“
– Zlý kořínek nesvornosti,
pomluvu a klep a lež.
„V kotel sem to hodit spěš!“
„Co ty vsypeš v moji lázeň?“
– Noční můru, plachou bázeň,
hle, tu udavačství štír!
„Do kotlu s tím v běsný vír!“
Již to v kotli kypí, pláče,
příšer zástup kolem skáče,
aj tam jeden ještě zmok
zpozděný sem stáčí krok.
A sám v kotel rychle hází
plevy ošumělých frází,
moravských též kritik cár;
divě vzkypí smolný var.
Skřítků sbor si v dlaně dýchá,
čarodějka míchá, míchá,
a jak šlehá ohně zář,
mladnout vidím její tvář.
Vetchá babka trpasličí
v postavu se velkou tyčí,
divným leskem plá jí zor
a v něm naděj, síla, vzdor.
Od východu trysknul v pláni
rudý žár jak při svitání,
nový než nastoupil rok,
dovařen byl bájný mok.
Jako cherub vítězící
lidská touha s jasnou lící
sáhla v kotel, vznesla z vln
pohár, ten byl světla pln.
Chabost mloka s vášní, zmijí,
vše, co ducha kruší, svíjí,
předsudky, zlo, lež a klam
zkrušil, ztavil ohně plam.
V nápoj silný, v nápoj zdravý,
jímž se jasní hruď i hlavy,
jímž se ruka k činu chví:
v lásku v číši bratrství!
A já chyt’ ji – doušek dlouhý:
Na zdar naděje i touhy,
plaňtež věčně jako dnes! –
Dvanáctá v tom bila kdes.