Je ráno. Obvyklý ruch nezalehnul
v šer ulic, v domů zachmuřených řad,
jen kradmo jitra slabý paprsk vběhnul
a po římsách se tiše k oknům krad’.
Ten jistě neprobudí pozdní spáče,
jak ťuká si na okna zkalená,
s ním rozumí si pouze šedé ptáče
a řeknou si: Jak vesna vzdálená
že cosi z polí, z dálných lesů táhne,
čím kypří zem a vzduch tak divně vláhne.
A mha se zvolna sráží v hustou clonu,
jež římsy, štíty, střechy pochová
a po chodnících tančí v bystrém honu
se šumnou zvěstí prška dubnová;
jí vyhýbá se mrzut chodec ranní,
jenž z nutnosti práh domu opouští,
však v té zní rovněž cos jak pousmání,
jak paprsk, který vniká do houští,
a každá krůpěj vírná tvoříc kola
„Jde se mnou vesna, probuďte se!“ volá.
U kostelů jsou otevřená vrata
a jimi padá v tichou ulici
na šedé schodiště svic záře zlatá.
Zvuk varhan, jindy teskně kvílící,
cos jásavého tají v slavné notě.
Ó kouzlo jara, všecko pronikáš,
tebou se hlásí věčný život v hmotě,
i srdce zvonů ty se dotýkáš,
zda dotkneš srdcí žen se aspoň v taji,
jež kočičky na stupních prodávají?
Na místě palem, které stlali v cestu
kdys Kristu zástupové hlučící,
pár proutků z vrbin šedivého klestu,
svázaných líkem v prostou kytici,
kde ve kočiček stříbro tklivou něhu
si žlutý kvítek mochny ukrývá,
neb sněženka, jež vzrostla v stopách sněhu,
se v slzách mroucí zimy usmívá:
To severu jsou palmy prosté, chudé,
zda s nimi jara požehnání bude?
Zda s nimi vrátí se mír v jizby šeré,
tvůj úsměv jeden, vesno spanilá?
Zda ruka, jež je třesoucí se bere,
zná symbol, v němž se pravda ukryla?
Zda říše zla se přece jednou zhroutí?
Ó v jaké vážné dumy vybízí
to zelenavé, stříbrem zkvetlé proutí,
ženoucí chvatem jarní do mízy
a hlásající, ač mu život zmařen,
ples máje v chvějících se rukách stařen?
A dojat necítím van větru více,
ni pršky šleh, zřím olšin rokytí,
kam podél řeky zkvetlé do vrbice
se chudé ptačí hnízdo zachytí,
zřím tichý kraj, jenž v tuše jara dřímá,
půl sluncem vyzlacen a polo v mhách,
v chorálu varhan, jenž teď slavně hřímá,
též po kvetoucích sahám kočičkách,
a jak z nich vane jara zvěst a záře,
je odnáším v svou jizbu samotáře.
Vy první chudé šperky z lemu řízy,
do které vesna zemi obléká,
ó vlijte aspoň tolik svěží mízy
ve hluku města v srdce básníka!
By, kdykoliv zrak zvedne roztržitý
a za obrazem uzří schnouti vás,
zdroj těchy cítil v hloubi duše skrytý
a skřivánkovy písně sladký hlas,
by sílu v boj měl, k bídě soucit pravý,
a v škleb a hanu – úsměv shovívavý!