LEGENDA O SV. PROKOPU

LEGENDA O SV. PROKOPU
[45] I.
ÚTĚK.
S vichrem liják svatbu slaví, hrom jim k tomu tluče v buben, blesky jsou jim pochodněmi. Jak to padá s hustých mračen, jak to hvízdá šumným borem, hučí, píská, stená, výská, praští v lese, úpí v skalách, a krůpěje deště v tanci poskakují divým tryskem! Jaký vír a jaká vřava! Co to letí nade hvozdy jako dlouhé, šedé stíny, co se míhá nad propastmi postavy jak tajuplné, co přes tesů holé lebky točí se jak v plachém zmatku? Jsou to mračna různotvárná, jež bouř honí bičem blesku ze dna moře kolem světa? [47] Mračna z dálky – ale z blízka z mračen těch se drápy vinou, černé nohy, dračí křídla – bože! to je smečka ďáblů! Kam to letí v této noci? Letí dále, letí stále nad údoly, nade hvozdy, blesk před nimi, hrom za nimi, do křídel jim vichr pere. Divá jízda, nekonečná! Letí a v svých nesou pažích, na zádech a ve náručí trosky soch, to zbytky model, domácích to, starých bohů, které nyní vyhošťuje nová víra z české země, které kácí v svatých hájích ruce, jež k nim spínaly se. By je skryli před záhubou, v cizinu je unášejí. Divá jízda, nekonečná! Hle, tam pět jich, ďáblů starých, sotva nese těžkým vzduchem trosku sochy Tříhlavovy; dva má pouze obličeje, třetí jemu rozdrtila rána mlatu hromovitá z ruky kněze nové víry. 48 Tam dva vlekou sochu Lady, celou ještě nedotknutou. Svarohem ten pracně strká, Velesa ten vleče mrakem, a ti druzí malé sošky šetků, skřítků, domovníčků, šklebící se, trpasličí; jiný sotva držet může misky, číše, obětnice, trojnohy a popelnice. Těžký let a namahavý! Ba i zdá se, že bůh nový teď se spolčil s živlů vádou: lijavec a blýskavice v tvář jim šlehá bez ustání, na křídla jim padá mlha, a ten vítr v divém shonu v kotouč stáčí jejich řadu, zmítá jimi, strká jimi. Hrozný vír a děsná vřava! Z lesů trčí plochá skála jako stůl. Sem zaměřili, složili zde těžké břímě, každý sedl na svou sochu, oddýchali dlouhou chvíli, jazyk rudý vyplazivše a sklonili černá křídla. „Jaký nečas! věru, bratří,“ nejstarší všech jal se mluvit, 49 „umdlen jsem tím hrozným letem víc, než na ďábla se sluší. Slyšte radu: nedaleko odtud v skalách, v černých hvozdech neznámá sluj tmavá zívá, prostranná jest, vlhká není, měkký mech jí stěny kryje, jak by sám zval k odpočinku. Na mou věru, ve sluj tuto složme těžké břímě svoje, noc a den tam zdřímněme si. Snad ulehne živlů váda, blesk snad zhasne, vítr stichne a my zítra v noci stínech dále, dále poletíme z nevděčné té země české.“ Přijato hned celým sborem, hlučně celý dav se zvednul, břímě své zas chytil rázem, vznesl s ním se do povětří – a zas dál to jelo, hřmělo, v čele všech, kdo návrh dělal. Na cestu jim blesky plály, hvozd pod nimi stenal, úpěl, jako proutí ohybaly stověké se, šeré duby, se skal valily se řeky. Jako tlumy tmavých mraků jen se mihla ďáblů smečka a zmizela v černé noci. 50 II.
V JESKYNI.
Neustal hrom hučet v skalách, dešť se líti s oblak proudem, blesk se míhat, vichr výti, ale v letu mezi mraky ustanula smečka ďáblů, jak jim z dálky mezi lesy kynul černý jícen sluje jako brána k peklu děsná. Zavýskli, se zachechtali, jakby vítr dal jim křídla, vjeli rychle úzkým vchodem, protáhli se s trosky bohů, zmizeli jak stíny v sluji. Prostranná sluj suchá byla, jako satan předpověděl, skalné sloupy klenbu nesly krápníkovou, mech se chytil zelený a pěkně šedý na kořeny starých stromů, které jako mocné žíly protkávaly celou klenbu. Sem tam v koutech suché listí 51 sladkým dechem podjeseně zavonělo, sotva noha zapletla se v jeho snítky. Sotva zvěř tu skrýši znala. Hustá tíseň keřů, větví kryla vchod, že ani jedna nevpadla sem kapka deštná. Útulná tma rozložená kryla vše, jen blesk se mihnul slabým kmitem skrze houští a zas hasnul – pouze šelest deště v listí neustával. Ukryli sem staré modly; urvali pak balvan velký, zakryli jím jícen sluje, usedli pak v polokruhu do mechu a v suché klestí, smáli se a pošklebali, mlaskali a hovořili. Bylo jim zde dobře v suchu. Ozvěnou hrom hučel z dáli, ozvěnou jen kapky deště šelestily jako v snění, vítr stich, že bylo náhle slyšet každé hnutí v lese, jak praskalo klestí v mechu pod útěkem plaché zvěře, jak zaskřípla stará sosna třímající v objetí svém 52 supí hnízdo, plné mláďat, jak se utrh kámen s štítu skaliny a dál se šinul, a ty všecky jednozvuké, tajuplné, bájuplné hlasy lesa o půlnoci. V hlubokém tom utišení bylo náhle slyšet kroky vzdálené, však bližší stále, šelest, jak by rozhrnoval někdo větví hustou clonu, jak by dral se skrze houští; teď juž blízko vedle vchodu zněly jasně tyto kroky těžké, přísné, dál a blíže jak by kdos vchod sluje hledal. Ulekli se ďábli rázem, hlavy stiskli dohromady, pak se znova rozesmáli – kdož by moh je tady rušit! V tom však zaduněly rány, těžké rány, jako mlatem na balvan, jenž otvor skrýval, těžké tak, že zachvěly se stěny skal, že vyplašený z houštiny pták vylít s křikem a se vznášel v dlouhých kruzích na šumících, těžkých křídlech. 53 Balvan chvěl se, povoloval. Vzchopila se ďáblů smečka, s rykem ku vchodu se hnala, všichni tlačit pomáhali: opřeli se v půdu patou, jeden čelem, druhý zadkem tlačili, a řetěz pevný spletli z rukou, noh a křídel. Ale rány nepřestaly, hřměly dále bez ustání, balvan chvěl se, povoloval, ďábli víc a víc jej tiskli – těžký zápas k nepopsání! Rána hromu zaduněla; uhodilo vedle sluje až v základech zem se třásla, obrovský dub, nade slují jenž své větve rozprostíral, hořel jako jasná svíce, blesk si z něho tříšky krouhal, sjel po hladkém kmenu dolů, smek se v skálu jedním skokem, balvan rozstřík v čtyry kusy, s rachotem jenž valily se v sluj a strhly svojím letem ďáblů rej, jichž řetěz hustý roztržen se kolem svíjel. Za balvanem ale běda – 54 jak by blesk byl jeho poslem, veliký muž objevil se, černovlasý, černovousý, v říze hnědé, provaz bílý kolem beder, v ruce svojí obrovskou hůl s křížem zdvihal, a tím krokem, jenž již z dáli zlekal ďábly, teď se blížil, nadlidský, pln velebnosti. Svíjících se, stenajících ďáblův ani neznamenal, z hořícího dubu urval velkou snět, jí zamáv vzduchem pochodní jak plápolavou, napřed strčil svou hůl s křížem a pak vešel do jeskyně. Pochodeň svou zatknul v skálu, rozhlížeti jal se kolem. Polekaná rota ďáblův ukryla se v kouty sluje neb za sochy starých bohů, on však vida jejich tváře šklebné, zlobné, posměvačné, strhl s beder provaz bílý, spletl důtky uzlovité, zvolal bleskem jako bouře: „Jmenem Otce, Syna, Ducha“ a juž jal se ďábly mrskat z koutů, kdež je všecky plašil, až se jeho pod nohama 55 svíjeli, pak jedním rázem vzpjali se a k stropu vznesli, vyrazili s třeskem děsným díru v klenbě, ještě zasáh hrozný provaz, lítající jak blesk bílý šerem sluje, kopyto neb křídlo dračí, a již po nich ani stopy. Ustál mnich v své těžké práci, bedra převázal si opět, berlu s křížem pozved k nebi, klekl na zem, hlasem velkým zapěl, až tím skály zněly: „Hospodine, pomiluj ny!“ Dopěl a pak ještě dlouho klečel vroucích na modlitbách. Bouře přešla a skrz otvor vyražený letem ďáblů dívaly se do jeskyně poprvé snad od stvoření veliké a zlaté hvězdy. Tak se Prokop, sluha boží, ubytoval na Sázavě. 56 III.
ORA ET LABORA.
Slunce vzešlo v plné kráse na azurném, čistém nebi, když ze sluje vyšel Prokop po noci, již v rozjímání v kleče strávil v bdění smutném. Vyšel v les dík vzdáti bohu, vyšel v les též práci hledat, neb dle řádu Benedikta s modlitbou má ruku v ruce práce jíti, jak na květu s krásou barev zdobných vůně. Vyšel v kraj se opíraje o sekery topor silný, kterou včera hřímal v balvan, jenž mu bránil přístup k sluji; vyšel, aby v temném hvozdě skácel strom, jenž potřebného poskytnul by jemu dříví na zřízení domácnosti. – 57 Kráčel úzkou stezkou v skalách plnou výmolů a strží od včerejší bouře vrytých. Neschůdná to byla cesta, ale s vrchu vítala jej taká vůně, taká svěžest, taký chlad a šum a něha, že rád zostřil kroky svoje. Kamení se lesklo v slunci, rosné perly mezi travou míhaly se celým deštěm, mech, jenž visel stromům s brady, svěžestí se lesknul novou, kůra bříz jak roztavené stříbro hrála v šeru buků. Lilie polní vedle cesty chvěly se a ukláněly a ze srdce modrých zvonků motýl, jenž tam přenocoval, vylít, že se zdálo mnichu, jak by jeden z pěti lístků ožil a se vznesl v azur. Z hloubi lesa tam, kde šero usedlo jak šedý pavouk, jehož sítě nekonečné, stíny stromů, v dál se táhly, ozýval se žežulice věštný hlas a melodický, drozd jí v stráni odpovídal druže k jejím táhlým žalům všecky snivé hlasy lesa, 58 větrů ston a ševel listí, větve drsné zaskřípnutí, bzukot mouchy polapené, když po suchém listu běží. Časem zazněl silný hlahol, jak by kdosi neviděný z hloubi duše oddech sobě, nebo jakoby mocnou rukou zasáh kdosi v struny harfy, vítr stromů korunami, projel a zas zapad v houští. S jasnou myslí kráčel Prokop výš a výše sráznou stezkou, cítil, jak se hruď mu šíří volností, jak s vůní lesa samoty dech dotýká se jeho skrání vráskovitých. Kráčel v před a chválil boha, že jej vedl z labyrinthu lidských mdlob a snů a bojů v tento klid, v to ticho lesní. Nyní stál na čele hory. Obzor před ním nedozírný rozvinul své pestré vlny. Kam pohlédnul, samé lesy černaly se, modraly se, k nebi lnuly dlouhým pruhem a z nich jako oběť ranní stříbrná se nesla pára. 59 Sem tam mnohý obr valný výš povznesl pyšné čelo, blesků rýhou znamenané, a rozpínal v dál i šířku rozsochaté větve svoje, jak by hlídal rod svůj celý. Nejníž pod ním, pod úbočím svislé, nahé stěny skalní, proudila se bystrá řeka, pěnila se o balvany, burácela, jak jí v cestu strom se manul vyvrácený. Celé roje ptactva vírem kroužily nad černým hvozdem, křídel ruch a stromů šelest, vody šum a ptactva povyk, tisíc hlasů pojilo se v plesný vír, jenž hlavu snící opojil až do závrati. Sotva Prokop odhodlal se odvrátit zrak udivený, tu na srázu nad propastí vyhlídnul si statný dubec mohutný a rozložitý, ruku vzpřáh a juž chtěl vzmachem ránu pustit na kořeny: když zrak jeho utkvěl náhle ve koruně – tam hnízd plno, tísnilo se vedle sebe, jak by stromu byly plody – 60 a z těch hnízd s vztahovaly k němu žluté, nahé krky, a nad hnízdy úzkostlivě matky v skřeku poletaly, a v haluzích šumělo to jako vzdechem, jako pláčem. Nevyzpytný pocit schvátil mužné srdce Prokopovo, sekera víc nedopadla, klesla ruka napřažená – nemoh, nesměl, nechtěl ani – zadumal se, used pod strom; v jeho hrudi neznámý hlas volal k němu: Jakým právem chceš zde kácet svaté stromy, cizinče, rci, jakým právem? A tu se mu zdálo náhle, celý kraj ten, jak jej viděl, že jest velká bytost jedna, velebný kmet hrůzyplný – jeho hlava v azur nebes utajená – skály kosti mohutné jsou jeho lebky, údy hory, vous a šaty nekonečné šumné lesy, přepásán jest lesklým pasem, řekou, jež se blyští v slunci: a ten stařec kráčel k němu 61 blíž a blíž a mluvil děsně šumem vlny, šeptem listí, zpěvem ptáků, hlasy lesa: „Cizinče, co žádáš na mně? Proč jsi přišel klid můj rušit, kácet moje staré stromy, z pestrých obrub řízy mojí shazovat mi hnízda ptačí, plašit moje hnědé srny, hledat cestu v doupě lišky, přistřihovat orlům křídla a svým krokem rušit reje mladých vlků při měsíci? Jdi jen zpátky, odkuds přišel, přej mi klid a zapomnění!“ – A ten stařec kráčel blíže; jak otvíral svoje ústa, Prokop uviděl v nich světy kolující, rojící se, slyšel hlas jak orkán dutý, praskot stromů, skalisk, děsný vír a závrať, jak by všecko mělo v chaos prvý klesnout. Prchati chtěl před tím zjevem, jenž vztahoval po něm ruce, couval dál až ku pokraji nakloněné strmé skály, jeden výkřik a již letěl, tma jej polkla v bezdný jícen, cítil jen a tušil propast. – – – – – – – – – – – – – – 62 Probudil se – ležel v mechu. Slunce k horám sklánělo se, u nohou mu lesní králík škubal jetel bělokvětý, z houští laně dívaly se bez bázně, jak modré oko, hořec k jeho skráni skláněl plný květ a tiše, tiše přes mozolnou ruku jeho sluníčko se bralo lesklé polo křídla roztáhnuvši, jak by chtělo z jeho dlaně vzletět přímo ku obloze Pánu bohu do okénka. Prokop cítil slzu v oku a v své duši cítil radost; tajný hlas mu pravil tiše: Kdo je dobrý, vždycky žije s přírodou ve blahé shodě. Zpáteční pak nastoup cestu. 63 IV.
RARACH.
Bylo šero v jeho sluji, když se vrátil, sotva oko rozeznalo rozházené balvany a trosky kolem, jež se tměly vstříc mu v dáli jak podzemní, zasypané, staré město v rozvalinách. Umínil si Prokop svatý ukliditi trochu z cesty touto spoustu: balvan jeden za oltář mu sloužit mohl, za stůl jiný, místo lože na hromadě klestí v koutě, podhlavničkou měl být jiný; ostatní chtěl vykliditi a z nich malou zídku složit kolem vchodu svojí sluje. Našel si dvě suchá dřeva, rychle třel, až oheň chytil, až skočila z troudu jiskra, za ní slabý proužek dýmu, 64 jemuž brzy ve zápětí trysknul plamen oranžový; zapálil tak velkou dračku, v skálu zatk ji a juž počal odklízeti spousty skalin zpívaje si při své práci velkým hlasem, který klenby odrážely mocným echem, oblíbenou píseň svoji: „Hospodine pomiluj ny.“ Rudé světlo vyloudilo dlouhé, černé stíny všemu, ty se vlékly dlouhou řadou po stěnách a po klenutí, jako hadi objímaly celou sluji; časem spadla s uhořené dračky slza, rudá slza padla na mech, jenž jsa vlhký syčel chvíli. V těchto troskách a v těch stínech rozháněl se obrovitý mnich a házel rukou smělou staré modly zpřerážené, teď z nich oltář a pak lože rukou skládal neumělou. Náhle v práci zastavil se, ruka vázla, noha couvla, jak hnul sochou Svantovíta, slyšel ostré zaupění, jak by mladé vlče vylo. 65 Myslil zprvu, poraněné že snad zvíře za brlohu vynašlo si tuto sluji, by zde tiše dodělalo. Skočil rychle, strhnul dračku, svítil blíže a juž žasnul; u nohou se cos mu tmělo, chlupatý a černý kotouč, modly roh té divné zvěři prsa tísnil sténající. Odvalil hned Prokop balvan a teď teprv v tvář se díval svému hostu: viděl rohy nízké, trochu zakřivené, rudý jazyk, oko malé, blýskající rudým žárem, ústa pěnou postříkaná špinavou, dech cítil sirný. Potvůrku si chytil za krk, obrátil ji více k světlu, kosmatý zřel ocas tvrdý, na lopatkách houpala se malá křídla netopýří, konec jejich s drápem ostrým, v kopyta se kryly nohy. Usmáti se musil Prokop, jak to vyžle šklebilo se, opici hned a zas vlku podobné v svém pitvoření. Ze všech stran si svítil na ně, požehnal je křížem svatým: 66 „Azazeli, pekla zmetku, proč se svíjíš u mých nohou? Jdi a vrať se v místa pustá, skučíš jen – nuž odpovídej! Neznáš řeči? Jmenem Boha Stvořitele, Spasitele zaklínám tě; pověz nyní, co tu chceš? – jsi raněn, zmetku? ukazuješ k vchodu sluje? zasáhl tě včera balvan? Nepochopils ještě, bleskem že mi Pán sám klestil cestu, dračí plémě, rode hadí? Chci, bys mluvil, jak tvé jmeno mezi duchy ztracenými! Vrčíš jen jak vzteklé štěně – ra, ra! nuže, sluj mi ,Rarach‘.“ Zatknul zase Prokop dračku, utrhl kus šatu svého, léčivých naň kladl bylin, jež natrhal ráno v lese. Klekl k zmetku, s usmíváním obvázal mu poranění, s beder sňal svůj provaz bílý, do kozelce čerta svázal; nebo nejmíň lze mu věřit, když mu děláš dobrodiní. V pravici vzal hůl svou s křížem: „Nyní mluv a zpovídej se, kdo jsi, jaká tvoje zloba, 67 rci, čím hřešíš proti Bohu, rci, čím hřešíš proti lidem, rci, čím chtěls mne pokoušeti.“ Ďas jen vrčel a se šklebil. „Jak, ty nechceš odpovídat? Připravím ti horkou lázeň! Zpovídej se – svádíš lidi ku krádeži, ku opilství, ku smilství a ku rouhání? Mlčíš, nuže, já teď mluvím.“ Při tom statně holí mlátil v záda zmetka, jenž se svíjel, vrčel jen a stále šklebil. „Jmenem Boha zaklínám tě, Azazeli, do třetice: mluv, zda vjíždíš v těla lidská, vzněcuješ v nich vztek a chlipnost, v modlách ukrytý se chechtáš, žertvy sníš vždy místo bohů? Mlčíš, nuže já teď mluvím!“ A zas holí ďábla mlátil, jenž se svíjel a jen vrčel. „Zlomyslný, potutelný, škodolibý posměváčku, znám tě, znám, juž nemýlím se, malý zmetku, teprv učeň řemesla jsi ďábelského. 68 Jen mně pěnou jedovatou neposlintej obě ruce! Nejmenší jsi, malicherný šotek, jenž si blázny tropí z moudrých lidí, bohumilých. Tys na kápi všehomíra rolnička ta vysměvačná, která v děsný hovor živlů syčí vždy svůj ostrý výsměch; tropíš samé maličkosti, podpichuješ, podpaluješ. Viď, teď jsem ti trefil v notu? Když chce poutník unavený píti v lese ze studánky průhledné a křišťálové, ropuchu v ráz hodíš do ní, jež mu bahnem zkalí vodu. V jeseni ty nad močálem bludičkou se často míháš, s pravé cesty svádíš chodce; poustevníka v rozjímání, který vidí sedmé nebe, šimráš v nose, proměněný v malou mušku, tak že kýchne, do klekátka vrazí hlavou, zakleje a spadne s nebe. Zhasíš světlo ve průvanu, abys lidi k zlosti vzbouzel, schováváš a zastrkuješ různé věci, a když v shonu celý dům je pracně hledá, 69 skrčen kdesi v koutě stropu ty se chechtáš z plné duše. Na nůž, který vrah si brousí, když jej k cíli vést nemůžeš, aspoň plivneš, aby ostří rychleji se utvořilo. Dívkám, které při měsíci pro vodu jdou ke studánce, zdviháš sukně nad kotníky, k pokušení mladých hochů, již za nimi z dálky míří. Zlobo v lidech, zlobo v zvěři, zuříš v lišce polapené, že prokousne ruku lovce, spáre supa, trne růže! Viď, že uhod jsem tvé hříchy, dost máš ran, měj rozhřešení! Jmenem Otce, Ducha, Syna – vševládného Hospodina, vynes zlobu z mysli svojí, buď mým sluhou poníženým! viz tu kříže svaté dřevo! Mlčíš jen a zrakem svítíš? Chceš zde býti mojím sluhou? Vrtíš sebou, vidavida, brachu, teď mi lízáš obě ruce! Chceš být vděčný, mlčelivý, pravdomluvný, prázdný klamu? Slibuješ mi polepšení? Dobře; ale za své hříchy 70 za pokání ve kozelci přes noc celou svázán budeš.“ Domluvil a chytil čerta, odnes v kout jej – ten se ztišil, pouze jeho oči bleskné, zelené a plápolavé svítily tmou šeré sluje. Dračka dávno dohořela. Prokop zůstal na modlitbách. 71 V.
STAŘÍ BOZI.
Unavený dlouhým sněním klesl Prokop na své lože, neusnul však; v duši jeho bylo jako před soumrakem. Mdloba těžká jako balvan na srdce mu lehla, stiskla pěstí dravou hrdlo jeho a pod víčka sypala mu žhavý, ostrý písek bdění. Ležel jako bez života – ale duch v něm bouřil, v žíly hnal mu lávu horké krve. Dlouhý půst a rozjímání spjaly v pouta jeho údy. S otevřeným ležel zrakem, prsa těžce oddýchala. V sluji bylo pološero; rozházené kolem skály, trosky soch se pouze tměly. Prokop s lože nerozeznal rysy jejich gigantické; zdálo se mu, jak by časem 72 některý hnul sebou balvan, jak by modla vztáhla ruku; zdálo se mu, z hloubi země jak se derou temné zvuky, do stěn skalných kterak buší vzdáleně a vzdáleněji. Teď zas kdosi kráčel horem, přes klenutí kráčel zvolna – Prokop čekal každou chvíli, že u vchodu sluje zjeví tmavý stín se – čekal darmo. Povstal a chtěl ku modlitbě sklonit nohu, sepnout ruku, koleno však zdřevěnělo, ruka jeho zkameněla. V leže chtěl se modlit nahlas nebo zpívat – ale darmo; hrdlo stáhla jemu úzkost. A tak ležel dlouho v snění, cítil, kterak nade hlavou čas mu spěje letným křídlem: žízní rty se otvíraly, pot mu proudem stopil skráně. Chtěl se mocí vzpamatovat, ale jeho duch juž zmizel v nekonečném moři představ. Šero v sluji náhle tálo, slabý úsvit plným proudem z koutů lil se v jedno kolo, světla šípy v krátké chvíli 73 v paprsky se zlaté shlukly, mezi nimi jasné slunce rostlo stále větší, větší, zakrylo vše rudou září; z toho slunce zvedala se nádherná a gigantická postava, tvář samé blesky, u hlavy jí velký orel roztahoval chmurná křídla, z prsou jejích vyrůstala obrovitá hlava tuří, černá, šklebná, z jejích nozder sršel zlatých jisker liják, ruka pravá pozvedala ohromný štít bazaltový, z něhož rovněž vyrůstala děsná ona hlava tuří; ruka levá ukláněla k zemi sekeru, jež dvojím lesknavým se ostřím smála; tahy tváře, vous i vlasy, všecko ztrácelo se v blescích. Prokop musil odvrátiti od zjevení svoje oči. Poznal rázem Radohosta; bůh stál chvíli bez pohnutí, náhle rostl v nekonečnost, z hlavy jedné zrostlo sedm; každá z nich meč měla v ústech obrovský a dvojbřitnatý, že se zdálo, jak by sedm 74 proudů ohně vytékalo z boha sedmi úst, proud osmý ve podobě meče třímal v obou rukou sám zjev děsný. Z něho vlálo také teplo, jako z výhně spící sopky, která kouří po výbuchu; zdálo se, že všecko teplo přírody, vše síla tvorčí ohně vlnami se prýští ze sedmi úst Rujevita v plodná prsa staré země. Brzy ale oheň hasnul, bledší záře vycházela, kolos padal v pídimuže, obr stal se trpaslíkem, z rukou jemu padly zbraně, vetchý kmet stál před Prokopem. Matné slunce podjeseně plálo v jeho silných očích, podíval se na Prokopa a juž mizel – na zem za ním nořila se jiná z temna postava, jak vrostlá v půdu; nohy holé po kolena, dvoje prsa, dvoje záda, čtyry hlavy, čtyry krky, brada pěkně uhlazena, vlasy úzce přistřižené, obrovský meč v pravé ruce s pochvou zdobně vykládanou. 75 Poznal Prokop Svantovíta, za ním objevil se Tříhlav; přes oči a ústa jemu závoj splýval zlatotkaný, neměl znáti srdce lidí ani soudit jejich činy: obraz hrozné lhostejnosti, kterou vždycky ku člověku příroda se vychloubala. Sotva zmizel v pološeru, růžový mrak rozvlnil se a po jeho proudech táhly labutě a holubice duhami za křídla sněžná přivázány k velké škebli, v které stála svatá Lada v lesku nesmrtelné krásy. Ňadra měla obnažena, plný bok jen zadržoval průhledný šat, že se nesvez k jejím nohoum jako oblak, před sluncem jenž rozplývá se. Vlasy zlaté padaly jí po skráních a po ramenou kadeřavým vodopádem k růžové až paty důlku; v ústech měla poupě růže, v ruce pravé měla jabko veliké a granátové, věčný symbol zúrodnění. Smích spal v jejím obličeji, 76 rozlit po něm zlatou vlnou, div nespláchl s korálových rtů jí poupě, jež se chvělo, a jak tiše sklonila se nad Prokopem, ihned spadlo s jejích úst v změt jeho vlasů; divoce se zachvěl Prokop pod těch ňader žhavým sněhem, sebral sílu nadpozemskou, na loži se rázem vzpřímil, křížem čelo požehnával. Přelud zmizel a s ním záře, kolem tma, však z kouta sluje vyšleh náhle rudý plamen, provázený dutým třeskem, jak by tisíc hromů rázem vzbudilo se, divý lomoz, jak by zem se třásla, vody jak by tryskly z hlubin k světlu, a ten plamen stále větší svíjel se jak lesklá zmije, a v něm Prokop rozeznával temný stín, jenž rázem zmizel, sotva plamen v před se šinul – temný rachot neustával. Perun mluvil. Rychle Prokop skočil z lože, sepjal ruce, jal se křičet velkým hlasem: „Kde jsi, Pane Hospodine, promluv nyní, mám-li věřit, 77 před kým sklonit mám svou šíji? Pane, jenom krůpěj rosy v spráhlou duši, jeden paprsk! A vyvy, Síly, Živly, Moci: kdo jste, proč jen v ohni rudém obličej váš se mi jeví!? Vždyť Jehova sám též viděn v ohnivém byl žhoucím keři! Živlové, jste vy snad bohy? Třtina člověk jen se chvěje, když se náhle pohne země. Já však ani nechvěju se, hledám pravdu, Hospodine, plakal jsem, teď ale úpím – volal jsem, teď ale křičím, a tyty, děsná, šklebící se výhni rudá, z které Perun ozývá se hukem hromu – aj zde kříže svaté dřevo, v ruce s ním chci tebou projít, bych měl zhynout! Já chci pravdu, světlo, pravdu, slyšíš, Pane?“ A juž v ruce berlu s křížem vrh se v plamen s třeskem hromu; tento zhasnul, kotouč dýmu otvorem se valil k nebi. Šero jitra padlo v sluji. Prokop ležel v středu model skrvácen a zedrán celý, 78 usmíval se lehce v spánku, andělů jak zřel by zástup, jenž se k němu snášel s nebe a chlad s vůní řasným křídlem vál mu v duši polekanou. Světlo rostlo, otvor sluje rozlíval ho celé moře, jím se nazpět ubírali andělé a k prahu nebes skřivánek jen jásající za nimi spěl s písní díků. 79 VI.
VČELY.
„Velebí má duše Pána, z prachu pozved stísněného, hruď mi přikryl víry štítem, když jsem tonul, dal mi ruku! Alleluja! Alleluja! Strhal všecky sítě vrahů, v které lapili mé srdce, jak list k vodám nakloněný obrátil mou duši k slunci. Prchly všecky stíny noční, prchly v doupě skal a strží. Jitro! jitro! Alleluja! Zem a nebe usmívá se a má duše jásá blahem.“ Mohutným tak jasným hlasem ráno Prokop prozpěvoval, porážeje modly bohů; bleskem lítal jeho topor, mlátil, bušil, bil a drtil, bleskem plálo jeho oko, hruď se nesla pyšnou vlnou, rty se chvěly hlasným zpěvem. 80 „Velebí má duše Pána! Alleluja! Alleluja!“ Rozbil Prokop všecky modly, z trosek jejich v koutě šerém ohniště si pěkně srovnal právě pod otvorem sluje, aby dýmu sloupy šedé volnou měly cestu k nebi. Z kamení co zbylo ještě, zídku srovnal, malou předsíň, získala tím celá jeskyň, kde moh dříví ukládati, nástroje a potraviny. Jeskyni pak čistě vymet, díry v stropě vycpal mechem a ve skalách vytesal si výklenky jak malá okna. Balvan, jenž stál blíže vchodu, vyhloubil si na kropenku, jiný balvan byl mu stolem, jiný klekátkem a ložem. Vyšel v les. A kácel stromy, chtěje sbíti pevné dvéře, aby v zimě sněhu spousty nezanesly vchod mu k sluji. Přemýšlel, jak pluh by zdělal; vesel stromy otesával, velké větve přisekával, klestí vázal do otýpek, by je snadněj dostal domů; 81 holé kmeny ale přivlek silou obra až na pokraj srázné strže, tam kde skála skláněla se kolmou stěnou; odtud pak je spouštěl dolů. Hoj, to byla jízda divá! Štěrk a hlína ve ručejích valily se s každým kmenem, ve kotoučích prach se zvedal; dutě zaduněla země, ohlas v dálce odpovídal. Při té práci namáhavé poledne jej překvapilo. cítil, slunce kterak pálí, sekeru svou zaťal v pařez, ku modlitbě sepjal ruce, pak po krátkém rozjímání zašel v les. Chtěl najít sobě čistý pramen svěží vody a kořínky lesních bylin. Dral se houštím, na mýtině teď se octnul – jaké parno! Cvrčků ostrá píseň zněla z rozpukané, zpráhlé země. Mýtinu chtěl obejíti, když tu náhle v středu jejím starého si dubu všimnul, který v dálku na vše strany rozkládal své bujné větve. 82 Kolem dubu poletoval vyplašený, polekaný zástup včel a hlučně bzučel. U dubu se cosi tmělo. Přišel blíž a viděl: hnědý medvěd na zadních stál nohou u stromu a hlavu celou do dutiny stromu strkal. Přední prackou začal potom celé zlaté plásty medu vytahovat. Prokopovi líto bylo v této chvíli, sekeru že nevzal s sebou. Spolehal však v pomoc boží, obešel strom nenadále hledaje kůl nebo dřevo, jímž by v boj se mohl pustit. – Medvěd však jej spozoroval, nechal medu, obrátil se a po zadních nohou začal točiti se za Prokopem. Tento vida nebezpečí nechal všeho, beze zbraně šel mu vstříc – teď uskočil mu, teď mu nadběh kolem stromu. Honili se hezkou chvíli, medvěd bručel rozzlobený, oči jeho div mu z důlků nevystouply, a srsť jeho trčela, se čepejřila. Bleskem nadskočil mu Prokop, 83 ruky vzmach, a mocnou pěstí zasáhnutý prostřed čela s temným řevem klesl medvěd. Ležeti jej nechal Prokop, k stromu šel – hle, z díry jeho kynuly mu zlaté plásty, veliké a plné medu. Celý stoh jich vybral s chvatem, sotva vše moh pojmout v náruč. Myslil při tom, kterak medu okusil sám Vykupitel po zázračném z mrtvých vstání, když se octl v společnosti nevěřících apoštolů. Medem též byl živ Jan Křtitel, který rovnal stezky Pánu a žil v poušti v dávných časech. Po tak tuhé dnešní práci chutnal doušek chladné vody, který našel blíž své sluje. Padala tam s kolmé skály, pěnila se vodopádem a sametem bujné trávy stříbrnou se vlekla stužkou. Obrátil se Prokop domů, ale cestou letly za ním zástupy včel vyděšených, bzučely mu kolem hlavy, snášely se níže k němu, jak by chtěly před únosem 84 zachrániti kořist jeho; sedaly mu na skráň, vlasy, ruce, šaty, ale žádná neranila poustevníka. Provázený jejich hudbou – vkročil v sluj – tu napadlo mu, když zřel, kterak v jeho jizbu rozletly se včelek roje, že by moh je ubytovat ve předsíni svojí sluje, med by nikdy nechyběl mu, aniž v boj by musil krutý s medvědy a jinou zvěří. Vzal dva plásty plné medu, našel v skále dutý otvor, zapustil je v rýhy jeho a hned celý roj lét za ním, spokojen tam usadil se. 85 VII.
ŽIVOT V ZIMĚ.
Přišla zima, v sněžném šatě stály hory, línou vlnou kolem skály tekla řeka, ostrý vítr zaburácel každou chvíli od severu střásaje svým každým hnutím s větví stromů, které k zemi pod sněhem se prohýbaly, křišťály a diamanty. Útulno teď bylo v sluji, když se Prokop vrátil z lesa, když vzplál oheň na ohništi, vesele když zaplápolal skalné stěny ozařuje, které stříbrem jinovatky leskly se a jeho září ve duhových hrály barvách. Prokop sedal u ohniště ve hlubokém rozjímání, aneb v práci splítal sítě z ohybného vrby proutí, neb spravoval potrhané, 86 loďku teď si malou sroubil, nářadí též hospodářské, vším byl v této tiché poušti: rolníkem i přívozníkem, rybářem i lovcem smělým, prorokem i poustevníkem. V šerých dnech a zamlžených hlavu v dlaních dlouho sedal, přemýšlel o běhu světa, o životě, o věčnosti, o světě, jenž teď mu cizí, v jiných barvách se mu jevil, o přírodě, o té věčné, neúmorné síle její, o člověku, který neví, odkud přišel a kam kráčí, o jistotě oné víry, která učí složit všecko v boha dlaň, jak v pevný přístav. Jednou bylo pozdě večer; chtěl juž hlavu složit v lože, když tu slyšel u vrat sluje šustění a plaché kroky, bolestné pak zamečení. Otevřel a viděl lani, s třemi kolouchy zde stála; sotva zřela poustevníka, radostně v před pokročila, zamečela, v jejím hlase cítil Prokop novou radost. 87 Vztáh k ní ruku, kterou ona lízati se jala chvatně. Jistě příliš krutá zima zahnala ji k této sluji, kde snad druhdy měla skrýši. Prokop hladil srsť jí měkkou – poklepal jí lesklou šíji, dál ji lákal, do předsíně zaved ji, snes mech a klestí, suché chvoje nastlal pod ní, večer hned pak vyřezal si malou misku; když pak viděl, mláďata že do sytosti nassála se, začal dojit: k medu měl též nyní mléko. Malé jeho hospodářství rychle rostlo, jednou z rána viděl cos u lože svého, jak to šuká, běhá, hraje, přihléd blíž a viděl v šeru: lesní králík byl to šedý, za ním druhý soudruh vyběh, hráli si a dováděli, našli v koutě ležet haluz, škubali z ní svěží lístky, mlaskali, a Prokop viděl stíny jejich dlouhých uší na protější stěně hráti. Přál jim rád ty bujné skoky, posuňky a kotrmelce 88 a měl radost, když vstal s lože, že se ani neulekli, hráli dál u jeho nohou. Jednou Prokop pozoroval, zásoba že medu jeho mizí víc než obyčejně. Koho měl mít v podezření? Či se mýlil? V noci na to slyšel slují temné kroky – blížily se k jeho loži, teď se opět vzdalovaly, teď až v předsíň vzdálily se. Ztichly teď a znova opět zněly slují – ztichly znova. Bzukot včel hned zazněl na to, jako v létě když se rojí, mlaskání, pak přežvýkání. „Svatý Bože!“ jako bleskem zasáhnutý chvěl se Prokop, „zapomněl jsem zavřít dvéře a snad medvěd, sveden zimou aneb vůní medu, který čenichá i z dáli, přišel oloupiti moje včely? A má laňka!“ – nedomyslil, skočiti chtěl rázem s lože. „Mám však po tmě potýkat se s nepřítelem, jehož neznám? Zas ty kroky, blíž a blíže – jak mám s medvědem se pustit 89 v boj, když nevím, z které strany skočí na mne?“ – Ruch se ztišil, noc dál tmavým letla křídlem. Rána Prokop sotva dočkal; vstal, veselým, jasným hlasem laň jej ihned přivítala, jako vždy u jeho nohou králíci si v mechu hráli: k včelám šel, však tady žasnul – plásty všecky vylámány, včely v hlínu zadupány, kolem rozházeno voštin, a sbor včel, jenž unik vrahu, u stropu se jizby tulil v chumáč hustý, žalně bzuče. Nevěděl, co počít Prokop, urovnal, jak moh a doved, porouchané plásty včelám, které brzy vrátily se k svému dílu lítajíce jeskyní a vchodem sluje jako světlé, zlaté slzy, až se zcela utišily. „Či snad byl to medvěd přece?“ Prokop dále rozumoval; „jak se dírou v stropě protáh a pak našel k včelám cestu? Čím to však, že laň mu ušla a on sám mu nepad v spáry? – 90 Buď jak buď, dnes počíhám si.“ Motyku vzal, jal se kopat blízko včel, vyhloubil jámu, jak se dělá na medvědy; na vrchu ji pokryl chvojí, tiše pak a bez starosti večer uleh na své lože, poslouchal – a zas ty kroky, nyní blíž a nyní dále, nyní silný praskot chvoje – buch! – to byla těžká rána! „Bože! to byl jistě medvěd, myslil Prokop, však on zpátky nevyleze, v pevné kleci teď se octnul, klidně mohu spáti dnes jak moje včely.“ Sotva jitra dočkal Prokop; sekeru vzal těžkopádnou, opatrně kráčel k sluji, opatrně nazved klestí – ticho tam, ni hnutí malé; směle sáhl Prokop v jámu, v hustou srsť se zabořila jeho ruka – posud ticho, silou obra teď táh vzhůru, v smích však vypuk nezkrocený, nebo v jeho ruce zmítal a se svíjel s skřekem Rarach jazyk při tom vyplazuje, celý od včel popíchaný, 91 opuchlý a plný krve. „Jak, ty na med? věru dosti, brachu, ty jsi potrestaný. Mlsoune, já měl bych věru ještě víc tě potrestati. Nyní běž a nanos vody, dosti nahnal jsi mně strachu!“ Rarach celý polekaný jal se lízati mu ruce, pak vyplnil jeho rozkaz; v krátké chvíli opět zmizel, skrotl tak, že plnou volnost přál mu Prokop, beze všeho sám ku práci dostavil se, kdy jí bylo zapotřebí, ale zcela povahu svou zlomyslnou, potutelnou přece zapřít nedovedl. Maličkostmi často škádlil pána svého při modlení, prchlivost v něm často vzbouzel, třeba potom krutým trestem pykat musil za svou zlobu. Jednou Prokop u ohniště sedě dříví přitesával; Rarach u něho se plazil a tu počal z dlouhé chvíle kusy dříví, stonky větví klást mu na obrubu řízy, 92 uměním svým pekelnickým v ropuchy a ve háďata proměnil je, tak že brzy sluje byla plna plazů, již se z řízy poustevníka rozlézali na vše strany. Dlouho klidně nechal Prokop tropit ďábla tyto šašky; najednou však obrátil se, kříž udělal na tu havěť, střás ji s řízy, a ta rázem v plameny se proměnila, modré, žluté, zelenavé, šlehající na vše strany. Raracha ty zasáhnuly v tvář i stehna, rudým vírem kol něho se zatočily, on v nich úpěl a se svíjel až ku vchodu sluje – prchl a do tří dnů nevrátil se. Když pak přišel, musil Prokop z hloubi duše zasmáti se, vida celé tělo jeho popálené na všech stranách. Dlouho však to netrvalo a zas nové pokušení smyslil Rarach, v misku mléka, již měl Prokop ku snídaní, naházel mu svadlých listů, špinavých a polo ztlelých. 93 Ráno do kouta pak zalez chtěje odtud pozorovat, kterak Prokop rozzlobený mrští miskou plnou listí. Kterak ale podivil se: Prokop vstal a po modlitbě jak se dotek kraje misky, by ji k ústům lačným pozved, vylétl z ní jedním rázem motýlů roj sněhobílých, zakroužil se vírem v sluji jak oblak sněžných vločků, jak dešť lístků bílých růží, k stropu vznes se a pak zmizel. Udiven zřel za ním Prokop; z mléka stoupala však vůně neobvyklá, svěží, sladká. Vypil mléko svatý Prokop, na Raracha, který studem do kouta se plaše krčil, mlčky jen se usmál tiše. 94 VIII.
BOJ SE ZUBREM.
Odhrnulo mladé jaro zemi snivé, zádumčivé, sněhu bílou loktuš s hlavy. Zem se trochu pousmála, zachvěla se v jarním slunci jako dítě zimomřivé; brzy ale střásla s vlasů, s černých lesů sníh a jíní, a juž nic se nedivila, že klín její jednou z rána byl pln mechu, konvalinek, fialek a petrklíčů. Což to jaro dělá divy! Dechne – zmizí jíní stromů, skočí – pukne led na řekách, výskne – skřivan vzhůru letí. Což to jaro dělá divy! Rozhlédne se – kolem pažit, zamihne se – všude vůně, usměje se – v srdcích láska. 95 Vyšel Prokop z chýže svojí, s hlasným zpěvem otevíral až do kořán vrata sluje. Vůně proudy oblily jej, svadlé listí spící v mechu, nové listí na haluzích: vše se chvělo sladkým dechem. Mocným proudem osvěžený do jeskyně vzduch se hrnul, zlata paprsk šlehl do tmy. Laň v předsíni poustevníka zvedla hlavu, zamečela, a ty včely blíže stropu vzbudily se, jak by na ně zaťukalo prstem jaro. Vzbudily se, zabzučely, nejdřív jednu starší družku vyslaly ven na výzvědy, zda jest pravda, co se děje; ta snad ale okouzlena květy, zelení a vůní zbloudila kdes na mýtině, nešla dlouho – plným sborem pustily se všechny za ní, lítaly zas vchodem sluje kolem hlavy Prokopovy, míhaly se v rychlém letu jako zlaté kapky deště oživené, každá v ucho zabzučela poustevníku: Jaro je tu, jaro, jaro. 96 Čarovných dnů celá řada nastala teď s mladým jarem. Prokop neustával v práci, nevěděl, jak čas mu prchá; sotva v noci po modlitbách uleh v lože, zas jej vítal veselý zpěv vlašťovice, jež na trámci jeho vrátek zdělala si družné hnízdo. Stále čilý neustával, kácel stromy, otesával, nářadí též svoje zkoušel, jež za dlouhých, zimních nocí zdělal sobě pilnou rukou. Vyšel ven a na skalině plochu našel mezi lesy vhodnou k založení pole. Chtěl ji zorat, hlasně hvízdnul na Raracha, šel si pro pluh, zapřáh čerta, zvedl otku a juž první mocnou ranou ranil černá prsa země. Tato ztěžka podala se; na skalisku tvrdá půda vzdorovala dlouho rádlu; první brázda byla mělká. Nechal Prokop stát pluh s čertem, obešel dřív celé pole, v každém rohu zastavil se, v každý světa úhel kříže 97 dělal rukou žehnající a promlouval v čtyry strany: „Země, matko lidí, slyš mne! Skálo, jež jsi do nedávna oltářem snad byla bohům lživým, klamným, vymyšleným, oltářem buď lidské práce, kolébkou, zkad život jiný, lepší, plodný, úrodnící, rozvlní se zlatým proudem šumících a plných klasů... Země, já tě zasvěcuji místo vody posvěcené prvním potem čela svého, v mysli maje, co řek v ráji k člověku Bůh rozhněvaný: V potu tváře budeš sobě nyní chleba dobývati! Skálo, kde snad do nedávna rej se míhal zlobných duchů, čarodějnic, poledníků, schyl svou šíji, nebo větší čaroděj se blíží k tobě – lidský duch, jenž z nahých prsou tvých jen bleskem rozdrcených kouzlit bude zlaté klasy. Pomni, že tvá hrouda každá prsem jest, zkad život věčný v zrno vtéká, které pučí, zkypři tedy svoji půdu, odhal šat, jenž přikrývá ti 98 kamením tvé lůno měkké, tučnou prsť, kam síti budu. Jménem Boha služiž lidem!“ Obešel tak Prokop pole, s modlitbou se vrátil k pluhu, zvedl otku, pobíd čerta, zaryl rádlo v tuhou skálu, táhl pracně, namáhavě ještě jednou první brázdu. Rarach kabonil se v tváři, napínal své svaly všecky, ani pochopiti nemoh, co si to zas Prokop smyslil, k čemu to – ba jistě proto, by jej týral; zastavil se, ani krokem nechtěl k předu. Dlouho Prokop neotálel, zvedl otku, píchl čerta, zaskučel ten úpěnlivě a zas dále táhl brázdou. „Do hloubky víc!“ zahřměl Prokop. Čert se vzpjal a zarejdoval, takže v brázdě skoro zmizel s celým pluhem; v téže chvíli cítil otku na svém hřbetě. „Zmetku, neznáš míry v ničem, orej mělce!“ hřímal Prokop. Rarach vytáhl pluh z jámy, jal se táhnout novou brázdu, ale sotva rádlem tknul se 99 tvrdé půdy, při tom bzíkal, jak by sršán sed mu na nos; sotva stačil jemu Prokop, dohonil ho, zvedl otku a čert cítil, zač to stojí. „Nyní v pravo kráčej brázdou!“ Čert se dlouho nerozmýšlel, do útěku dal se v pravo, byl by málem s kolmé skály s sebou strh i poustevníka. „V levo víc!“ ten křičel znova, a zas celý potah letěl v levo, tam se v husté mlází zaplet – však tím potrestal se. Samé hloží, ostružiny Raracha tam přivítaly; ven chtěl, ale dál a dále zaplítal se víc a více, konečně až Prokop musil toporem svým přesekati husté trny, vytáh čerta, jenž krvácel na všech stranách. Prokop zlobit se juž nemoh, viděl, že to nejde s čertem, vypřáhl jej, poslal domů, nechal pluh stát na úhoru a v les vešel v zamyšlení. Rozhrnoval husté větve, mladým listím obsypané, krokem každým vzbouzel v mechu tisíc vůní rozmanitých; 100 zastavil se – slyšel z dálky temné rány, jak by kdosi bušil něčím tvrdým o zem. Zabočil v směr těchto zvuků, stanul – větve nazved zpola, viděl, trnul a hned byl by zajásal – však zamlčel se. Mezi mlázím v husté trávě ležel zubr obrovitý, spokojeně žvýkal trávu okusuje svěží mlazí. Hlava jeho byla balvan potažený drsnou kůží, místy valně rozpukanou, jeho šíj to skalin svazy, místo mechu na nich tměla z daleka se krátká hříva, jak dužiny obrovité klenula se žebra plecí, jako trámy byly kosti, a ten ocas – ten byl kyjem, bušil v zem, až zachvěla se každou ranou, až prach hustý v kotoučích se zvedal za ním. Obešel si Prokop zubra, tak že tváří v tvář mu patřil, skrčil se a jednou ranou s praskotem vše shrnul větve, takže zubr viděl pouze jeho hlavu v rámci vlasů. 101 Upřel Prokop, upřel pevně na zubra své žhavé oči veliké a demonické, zubr svojich neodvrátil, vydržel ten přísný pohled, přestal pouze tlouci o zem ohonem svým chundelatým. Dlouho dívaly se na se mohutné dvě hlavy tyto: zubr – síla neskrocená přírody, té neúmorné, divoké a nepodajné, člověk – síla zušlechtěná jiskrou ducha myslícího, posvěcená utrpením, zmohutnělá sny a prací. Prokop zraků neodvracel; zdálo se, že jiskry srší z jeho očí, a ty jiskry splétají se v žhavé kruhy kolem zubra, jež ho tisknou, šíj mu schvátí jako jarmo, schromí údy gigantické. Prokop vstal a vstal též zubr, sklopil hlavu, kráčel zvolna. Ani slova nepromluvil poustevník, jen majestátně kráčel lesem, zubr za ním. Došli k pluhu, kynul Prokop, zubr sám se sklonil v jarmo, 102 a juž hravě dařila se těžká práce; země tuhá jakby měkla, brázdy černé za sebou se pěkně táhly jako vlny v rovné čáře. Rázem vše se proměnilo, zem raněná těžkým pluhem zavoněla; z niv a lesů různé ptactvo hned sem sletlo: havran, který vážně kráčí, vrána, která poskakuje, pěnice též přišla plachá i sbor vrabců dovádivých, vysoko však ve azuru kolébal se šedý skřivan, nejsladší svou jásal píseň, jakby tušil, že zde někdy rozvlní se oseníčko zelené a měkké, v které uloží on hnízdo svoje. Napadlo tu Prokopovi, aby čerta připřáh k zubru, ne že rychlej šla by práce, ale aby Rarach zlobný nezahálel, z dlouhé chvíle nevymýšlel pokušení. Pomyslil a vykonáno: zubr nechal trpělivě připřáhnout si k boku čerta, 103 jenž se vzpíral, vyhazoval kopyty a skučel hlasně. Divný párek, s kterým oral tvrdou skálu svatý Prokop. Chvíli šlo to – ale Rarach chtěl se pomstít Prokopovi, chytil střečka, jejichž stádo lítalo kol orajících, a když s pluhem otáčeli, zubrovi jej strčil v nozdru, z které dým se valil v sloupu. Rázem škubl sebou zubr; střeček v nozdře jeho bzučel, šimral, lezl, píchal, bodal; vymrštil tu zubr zadkem, ranou pluh rozdrtil jednou, ocasem svým zasáh čerta, takže odlít omráčený. Prokopa, jenž obrovitou. zadržeti chtěl jej silou, do provazů pluhu zaplet, zježil hřívu jako hřeben, z oka blesky sršely mu, dal se v hon a po skalinách smýkal v letu poustevníka až na pokraj srázné strže, kam chtěl vrhnouti se střemhlav. Začal nyní děsný zápas: zubr vzpjal se celou silou, Prokopem chtěl mrštit dolů; tento strhal jako stébla 104 provazy, v nichž zapletený po skále byl k strži smýkán, obrovskou se vztýčil mocí, zubra za oba chyt rohy, o skalisko opřel patu, zrak ponořil v oči zubra, z kterých blesk za bleskem sršel, zpátky tlačil neúprosně netvora, jenž vzpíral se mu, ohonem tlouk na vše strany, takže prachu oblak hustý chvíli halil zápasící. Tu když boj byl nejděsnější, naklonil se k zubru Prokop, až dech jeho cítil žhavý, a pošeptal jemu v ucho jedno slovo – náhle zubr jako zdrcen klesl k zemi. Tak se řítí jednou ranou pralesa dub, který blesku nastavoval vzdorné čelo. Chvíli ležel jako mrtvý, zavřel oči, sotva dýchal, volně dal pak svázati se, s Prokopem šel jako kůzle. Takto oral Prokop s čertem a zápasil s plachým zubrem. 105 IX.
DIVNÍ HOSTÉ.
Mnoho roků rychlým křídlem přes Prokopa letlo hlavu, co žil v sluji na Sázavě. Pod večer se z lesa vracel Prokop prací unavený. Stíny táhly se juž dolem, každý strom, jak hnul se vítr, se snětí zdál tmu se střásat; v úžlabinu zabočiti Prokop chtěl v svém zadumání, když tu slyšel lidské hlasy: zachvěl se – po řadě roků opět první lidské hlasy. Cítil náhle slzu v oku, zastavil se – slouchal dále, hlasy různé blížily se. Kdo to jen sem zbloudit mohl? Klesť praskala pod nohami osob, které blížily se; teď juž mezi haluzemi rozeznával černé pláště, dlouhé hole, jako berly, 106 klobouky, jichž velká střecha stínila tvář cizích mužů. Cizím hovořili hlasem, jemuž Prokop nerozuměl, poznal jen, že jsou to mniši, z posuňků a šermování rukou, z cesty zabloudilí a se v tuhém octli sporusporu, kam as nyní zaměřiti. Rozhrnul teď rychle větve, předstoupil a hlasem velkým po latinsku oslovil je. „Pokoj s vámi, bratři v Pánu!“ Se všech stran jej obklopili, podávali jemu ruce, latinou teď hovořili všichni jeden přes druhého, kudy cesta k Vyšehradu, kdo jest on, kde jeho domov, by šel s nimi provodit je. Jedni od hlavy až k patě prohlíželi jeho oděv, druzí opět cizí řečí rozkládali mezi sebou, a zas k němu po latině prosbu vznesli, by v své chatce noclehu jim dopřál vlídně a pak zítra vyvedl je z hloubi lesa, jehož vlny ze všech stran je obklíčily. 107 Pousmál se vlídně Prokop, zaved mnichy v svoji jeskyň, omlouval se, že jest chuda, jak se sluší poustevníku. Mniši zvědavě a plaše do kola se rozhlíželi. Kde co měl, jim všecko snesl: mléko laňky, medu plásty, vodu zřídla, a pak jal se na zemi jim stláti lože. Rozdělal též v krbu oheň, pak v střed jejich posadil se, naslouchal jich rozhovoru. Zvěděl, že jsou mniši z Němec a že bloudí celým světem, víru Krista hlásajíce; zvěděl, že sám papež z Říma dal jim k tomu povolení a že císař římský do Čech sám je vyslal na vyzvání Oldřicha, jenž v Praze sídlem, aby v Čechách pomáhali šířit pravou víru svatou. Mluvili též o jednotě církve, která všecky různé kmeny pojí jednou páskou, chválili svůj klášter doma, neradi jejž opustili. Haněli ty české lesy neschůdné a nekonečné, i řeč – jež jim byla cizá. 108 Na konci když najedli se, odříkali zpěvným hlasem nešpory své po latinsku a pak cestou unavení svalili se na mech v lože, a jak padli, usnuli hned všichni spánkem spravedlivých. Neusnul však svatý Prokop; nad ohništěm, které hasnouc v popel skrývalo své žáry, seděl v bolném zamyšlení. Cítil náhle, jeho duchu že se propast otevírá hluboká a nekonečná. Blahý pocit jeho štěstí zmizel bleskem v této chmuře. která jako pavučina jala v sítě jeho duši. Sama sebe jal se ptáti: Čím jsi byl zde v této poušti svému lidu, svojí vlasti? Sobě žils jen, ovšem v klidu, ale rovněž v nečinnosti. Je ten život, který žiješ, zcela tvůj, bys dle své vůle tak jej skrýval všemu světu? Nebyls víc než pařez suchý, v pralese jenž mrtev dřímá, v letě halen v suché listí, v zimě pohřben v hustém sněhu. 109 Snil a zahleděl se dlouho na mnichy kol dřímající, a ve vlastní zpovědi své pokračoval tich a smuten: „HleHle, ti vlast svou opustili, pěkný klášter, opatřený pohodlím, kde v lepší službu obětovat mohli nebi žití svého květ i plody. V neznámý kraj vydali se, v neschůdné ty černé lesy, hledají a snad též najdou cizinci, co tys juž dávno měl pro lid svůj učiniti. Němci jsou a po latině chtějí mluvit k bratrům tvojim, jednou rukou chtějí podat světlo víry, druhou ale vyrvat otců jazyk svatý. V jedné nesou symbol kříže, v druhé ukrývají kleště. Běda, nyní se juž octli na prahu tvé domoviny, k Praze hledají už cestu. Oldřich, kníže, sám je vyzval, a ty, který měls juž dávno svému lidu kráčet v čele roven sloupu ohnivému, řadu let, zde ztajen, ukryt, neznám plodný život trávíš. Prokope, tys hřivnu svoji 110 zakopal, nuž nyní vzmuž se, vykopej ji, využitkuj, z tmy teď k světlu prokopej se, k práci povstaň z nečinnosti. Zachraň jazyk svému lidu, řečí svou ať svého Boha vyznává, vstaň, po šlépějích jdi, jež ukázal ti Cyril. Ale jak? V čas přijde rada. Zamyslil se opět znova, rozhlížel se celou řadou šťastných let, jež strávil tady zapomenut celým světem. Cítil blahé ujištění, nadarmo že nežil tady. Cítil, kterak jeho duše otřesena mnohou bouří, vzpjala se a utužila, kterak síly jeho vzrostly, vůle jak v něm zmohutněla, s přírodou jak tuhý zápas byl mu školou pro budoucnost, jak má s lidmi zápasiti. Vzpomínal, jak všickni velcí proroci i apoštolé, nežli vyšli kázat lidu, s duchem svojím o samotě v poušti dlouho hledávali sílu, klid a povznesení. 111 Zas na spící patřil mnichy a myšlenek nová řada klíčila hned v jeho duchu. Myšlenko, tys všemohoucí! Símě tvoje sotva padne, juž jest stromem, z jehož větví rozlehá se hlahol ptáků, slavících tvé velké příští. Necítil se Prokop více, hněv jej pojal k cizozemcům; pouze práva pohostinství chránila je v jeho sluji. Ale povstal jedním rázem, strhal mračna svojí dumy, vítězným a velkým hlasem jal se jásající zpívat otců hymnu dávnověkou: „Hospodine pomiluj ny!“ Hlas jeho se rovnal bouři, strh v svůj souzvuk stěny sluje, které spolu hlaholily, vzbudil v roklích spící vítr, který prales rozkolébal, a juž se to tichou nocí valilo jak velká hymna, jako duchů chorál valný: „Hospodine pomiluj ny!“ Staré stromy, ve svém klíně které hvězdy kolébaly, lípy, jedle, buky, břízy, 112 mech pod nimi, zřídla z luhů, tisíc k tomu divných hlasů z roští, strží, slují, z houští, stéblo trávy, haluz dubu: vše se chvělo s jeho písní, hřmělo, pělo, burácelo: Hospodine pomiluj ny! Lesů šum, jenž jako bouře nad slují se valil z dálky a zpěv hlasný poustevníka probudily spící mnichy. Jedni žehnali se křížem, a zas klesli v tichý spánek, druzí ale rozhlíželi kol se plaše po jeskyni. Žár ohniště zmírající vrhal dlouhé černé pruhy po stropu a skalných stěnách, v koutě ale uviděli Prokopa; zde klečel, hlavu nakloněnou maje k zemi, ruce k nebi roztažené; gigantické stíny černé činily, že v nekonečnost zdál se celý roztahovat; při tom zpíval mocným hlasem, vítr z lesa duněl, hřímal v jeho tonech drsnou písní v neznámé jim cizí řeči. Nevěděli, velkým hlasem 113 že on pěl, když vzbudili se: „Vyžeň Němce, cizozemce!“ Tušili však jakous tíseň, jak jim úží dech i srdce; rychle křížem žehnali se šeptajíce mezi sebou: „Bože, to je černokněžník, pohanský kněz, sluha ďáblův!“ a zas tváře ustrašené kryli v mech a žehnali se. Přišlo jitro. Jako obr povstal Prokop; silným duchem, jasně nyní cíl svůj viděl. Usmíval se jako slunce, po bouři když zlatí mračno. Snesl mnichům med a mléko, vzal svou hůl a přepásal se, pak své hosty ustrašené ani nepromluvě vyved ze sázavských, černých lesů. 114 X.
KLÁŠTER.
Hoj, vy lesy, staré lesy, kde jsou ony časy dávné, z nenadání v chvíli ranní v ticho vaše dřímající když vpad náhle honců jásot, rohů ples a chrtů povyk, ořů řeht a jezdců smíchy? Kdy ozvěna na štít skály usedla si v tiši lesní jako tetřev vyplašený, bijíc křídly v divém plesu, až se v skalách pod balvany vzbudil vichr dřímající, vzbudil a svou bradou zatřás, až se chvěly vršky sosen, sněti dubů, bříz a jedlí postrachem a podivením, a se ptaly v šumném sboru, co se stalo, co se děje? A když nad pobitou zvěří v buků šeři v stinném chladu vyprázdněn jest plný pohár 115 na zdar štěstí loveckého. Hoj vy lesy, staré lesy, dozajista že vzpomínáte oněch starých, dávných časů, kdy pohádka vládla světu. Ještě staré vaše sosny, a modříny zamyšlené, kterým visí vousy s brady jako starcům, jako dědům, vzpomínky těch dobrých časů šumí, šumí, vypravují mladým vnukům na pasece v dlouhých nocích, když svým stříbrem korun jich se dotknul měsíc a je vzbudil k snivým dumám jak zpěv zladí srdce lidská: šumte, šumte, staré stromy, báje svoje v mou též píseň. Navrátil se Prokop v sluji, když byl mnichy doprovodil, s jasnou myslí jako vždycky sekeru svou chyt a zvedl a jal se dub přitesávat, rozpřádaje dlouhý řetěz myšlenek a předsevzetí, jež mu v noci rozvlnily ku hlasnému zpěvu srdce. Náhle divý, neobvyklý ton se zachvěl v tichém dolu, 116 projel stromů korunami, budil spící ohlas v skalách: fanfara to lesních rohů. Udiven trh sebou Prokop, zastavil se v práci svojí v dálku bedliv naslouchaje. V těchto hvozdech, zvyklých pouze hymnám vichrů, pádu kmenů, když se vlastní tíhou řítí, divně vyjímal se náhlý rohů zvuk – v něm skrývala se lovů celá epopeje. Vesele a lehce zazněl, zpíval, hrál a jasným zvukem zdál se s lovci laškovati; ostrých not pak tryskl chumáč, krátkých, drsných, vyzývavých: to ryk zvěře vyplašené, stenot psů, běh srázný houštím, praskot větví, hovor lovců. Tony rostly v celé moře, jež se valilo vždy blíže jedním, širým, velkým proudem, celý útok byl v té písni. Krátký nápěv, jásající, vítězný, jenž dlouhým echem v skalách zněl – zvěř dohoněna, zaskočena, poraněna, uštvána – zas nové zvuky něžné, tklivé, roztoužené, žalující dál a dále, 117 s nimi lov se tratí v dálku jako bouře na obzoru. Sekeru zved zase Prokop, a zas drsné, jednotvárné zněly rány tichým hvozdem. Náhle v houští ryk a ševel; v předsíň sluje udýchána vrazí laňka Prokopova, klesne k nohoum poustevníka, chvěje se a k němu vzpírá veliké své hnědé oči. Jaký div, na hlavě její kříž se leskne divnou září, z paprsků tak divné krásy, v boku šíp jí trčí ostrý, pod kterým krev rudá stéká stydnouc v kapky rubínové. Před jeskyní zazněl nyní rohů hlas a juž sem vskočil lovec pádným, smělým krokem. Stepilý byl, černovlasý, hrdé tváře, bystrých tahů; rozhlížel se na vše strany, luk mu vypad udivením. „Kdo jsi, jenž zde bydlíš v poušti?“ „Oldřichu, proč poranil jsi moji laň, což neviděl jsi, kterak sám Bůh znamenal ji?“ 118 S těmi slovy vytáh Prokop z rány šíp a požehnal ji, ta se rázem zacelila; na to vlídně pohladil ji lesklou šíji a pak pravil: „Hříšník jsem a sluji Prokop, v této poušti dlouhá léta žiju řádem Benedikta, království bych boží získal. Vítej, kníže, v tuto sluji, k velkým věcem Pán tě chystá.“ „Mne, vždyť pln jsem černých hříchů!“ odpověděl kníže Oldřich, „kdybys chtěl mne vyzpovídat, s důvěrou bych potom větší mohl, otče, mluvit s tebou.“ Stalo se, jak přál si kníže. „Žízním, otče!“ pravil Oldřich, „roznícen jsem velkým během, dej mně píti, sám co píváš.“ Nabral rychle Prokop vody, ze srdce jež tekla skále. Jako víno nejvzácnější zachutnala Oldřichovi. Sedli pak a hovořili. Prokop jásal z hloubi duše, 119 viděl sen svůj vyplněný, jejž v něm vzbudil příchod Němců, věřil, tak se mělo státi. Vypravoval Oldřichovi, líčil směle živým slovem nebezpečí, v které pádí česká země, kdyby k Bohu cizí řečí lid se modlil, věštil, kterak tyto stráně, tento hvozd a údol tichý ohništěm být mohou zemi, odkud pravé spásy zoře rozlije se ručejemi; prosil jej a zapřísahal, aby poslal mnichy nazpět, ukázal mu ruku boží, jak jej vedla k němu lesem za stopami jeho laně právě toho jitra, v kterém Němci vydali se k Praze. S úžasem jej slyšel Oldřich, vyskočil a jal se mluvit: „Nuže sám ty, sluho boží, seber zbožných bratří více, kol sebe je shromažď všecky. Žijte spolu v této poušti, učte lid můj českým slovem, já, co mohu, rád učiním k poctě Panny, matky boží, i milého Pána Boha.“ 120 Oldřicha ven Prokop vyved, ukázal mu cestu lesem a též místo, které nejlíp pro klášter by hodilo se. Jiný život nastal nyní. Po třech dnech se Oldřich vrátil, ne juž sám, než s družstvem svojím, ne juž sám, leč s lidem dělným; nástroje vše měli s sebou, s Prokopem šli, kam je vedl, práce začla, topor lítal; nejdřív vymýtěn kus lesa, základy pak položeny. Hvozd teď ožil řečí lidskou, ruchem vozů skřípajících, dopadáním pádných seker, hlasy honců, řevem býků. Pracováno neustále: sotva jitro blesklo v stromy, děláno i při měsíci, v ouplňku když zářil jasný; dřevěné zdi rychle rostly, chrám se brzy vzpínal k nebi a kol něho nízký klášter, cel v něm dvanáct vedle sebe ve prostředku s refektářem, špižírny a zásobárny. Do Prahy pak odjel kníže, uchystal vše ku slavnosti zasvěcení nové stavby, 121 přijel a s ním dvanáct mnichů. Ze všech končin české země hrnuly se davy lidu ku Sázavě, jako divem oživnul kraj druhdy pustý; kde se vzaly, těžko říci. Od severu, od západu, od Labe a od Vltavy neznámí tu vítali se, neznámí si tiskli ruce, cítili jen dobře všickni, že zde našli, co tak dlouho scházelo jim, čeho ani nedala jim zlatá Praha, Vyšehrad ni šedostěnný. V středu mnichů ve průvodu biskup Šebíř kráčel vážně v skvostném rouše pod nebesy; pražské kněžstvo v plné slávě, Prokop s nimi s holou hlavou, ruce spjaty, nohy bosy, tak jak druhdy živ byl v sluji; nechtěl nijak změnit roucho. Kráčel klidně volným krokem, s výši hlavy všecky předčil; černé jeho dlouhé vlasy, jimiž sem tam prokmitával proužek šedin jako stříbro, v kadeřích mu na ramena splývaly do černých vousů. 122 Oko jeho plálo blahem, zástupy kol hrnuly se, každý k Prokopu se tlačil, chtě se dotknout jeho řízy, nebo slíbat pouhé stopy jeho bosých nohou v písku, tak že skoro biskup Šebíř žehravostí se juž horšil v svojí duši. Vešli v kostel: poprvé tu české slovo rozlehlo se v jeho stěnách, neb lid zpíval jásající otců zpěvy starodávné, když mši Prokop začal sloužit dle obřadu slovanského. Zatím Oldřich, biskup Šebíř, zemani a vladykové smluvili se jednohlasně, aby nové obci boží opatem byl Prokop zvolen. A když z chrámu vyšli v sboru, před vším lidem biskup Šebíř pronášel tu prosbu jemu; mnichů sbor hned přizvukoval a dav lidu hlučně jásal. Ale Prokop sklopil hlavu, nejmenší chtěl býti z bratří, ano prosil, o samotě by jej v sluji zanechali s králíky a jeho laňkou, 123 s včelami a s milým Bohem. „Dobře,“ pravil biskup Šebíř, „když se zdráháš, budem volit!“ Vrženy jsou kostky losem. „Špatně vrh jsi,“ pravil Prokop – „o sebe dvě zavadily.“ „Ještě jednou,“ kázal Oldřich. Po druhé vrh Šebíř kostky. „Nemá tentýž dvakrát házet,“ jal se namítati Prokop vida, los že bude jeho. „Nuže, sám teď hodím, ale marné vše jest odmlouvání,“ s usmíváním pravil Oldřich. Kostky padly, Prokop zvolen. – Zpěčoval se, znova prosil, zaklínal a zapřísahal, všecko marné; ve průvodu byl juž veden do kláštera, jenž mu se vším v celou správu Oldřichem měl předán býti. Lid se valil jako mračno, ale brzy zpět se hrnul, 124 s ustrašenou tváří čekal u kláštera velké brány a zvěstoval udivený: „Nelze nijak otevříti.“ Vystoup z davu kníže Oldřich, chytil kliku – marná snaha, jak by vrostla v zem tak pevně, bez pohnutí stála vrata. – Vystoup z davu biskup Šebíř, chytil kliku – marná snaha, jak by srostla s zemí v jedno bez pohnutí stála vrata. – Vystoup z davu svatý Prokop, nedotknul se ještě kliky, a juž samy rozlétly se obě půlky velké brány až do kořán s hlasným třeskem. „Hospodin sám nyní volil!“ pravil Šebíř žehnaje se; vypuk v jásot zástup celý – Prokop opat vstoupil v klášter. 125 XI.
ROZDĚLENÍ PRÁCE.
„Jménem Otce, Syna, Ducha,“ pravil v radě bratřím Prokop, „opatem jste zvolili mne, velkou tíži na má bedra uložili nestatečná. Nuže, slyšte, co já Prokop, sluha boží, který v poušti hledal Boha dvacet roků, mluvit chci k vám v této chvíli: líp se daří každá práce, když víc rukou se jí chytí, deset seker dřív dub sklátí nežli ruka bez toporu, nás tu třináct k svaté práci podle vzoru apoštolů. Velikým jest dílo naše: tato poušť, jež plná lesů neschůdných a bažinatých, kde na skále hnízdí supi a pod skalou rys a medvěd, má se námi státi rájem; z našich dlaní vypučeti květ má s klasem, naší rukou 126 má být spoután bystrý ručej, aby lidí pomocníkem stal se místo sokem jejich. To jest dílo vašich rukou; větší však má úkol slovo, slovo pravdy, povznešení, útěchy a lásky boží, kterým k lidu mluvit máme v svaté řeči jeho otců. I zde, v duších lidu, které neschůdny jsou jak ty hvozdy a jak ony plny zvěře, vášní, hříchů a zlých zvyků, zde zas kouzlit máme slovem myšlenky květ s plodem činu. Veliké jest naše dílo. Nuže k práci rozdělme se, každý chytni v ruku topor dobré vůle, pevné snahy, a ten dub se skácí dříve, nežli kdyby v nesvornosti z jiné strany jal se každý tesat, bušit, řezat, sekat, kolos ten by též v svém pádu zasáhnul vás pracující. Opatem jste zvolili mne, slyšte, jak sám vyměřuji obor svojich povinností. Ku každému dílu první dostavím se, poslední však opustím já místo práce; 127 před kohouta písní první skočím s lože a vás všecky podle stáří půjdu zbouzet; ku práci chci přihlížeti, všady první při modlitbách, poslední však k odpočinku, u stolu též na nejzazším seděti chci místě vždycky. Bratři, jako děti k otci přitulte se ke mně každý, budiž přímost mezi námi, láska s námi, shovívavost, odpuštění, trpělivost; říkejte mně prostě ,otče‘.“ Zaplesali všickni bratři, tiskli ruce Prokopovi, který dále pokračoval: „Čtyři živly dohromady tkají věčné roucho boží: oheň, země, vzduch a voda. Dva z nich, zem a vodu, svěřil člověku Bůh, aby jemu sloužily a pomáhaly k uhájení živobytí, dva vyhradil pouze sobě, vzduch dal andělům a ptákům, aby mezi ním a lidmi prostředníky byli, v oheň pouze sám on obléká se, 128 ať juž sluncem hřeje zemi aneb hvězdami jí žehná, neb ve mračno zahalený na křídlech svých blesků lítá. Vždycky věčná buď mu chvála! Nám dal k správě zem a vodu. Bratři, vložte ruku k srdci a pak vložte ruku k dílu. Dvanáct bylo apoštolů, rybáků jen prostých dvanáct, a hle, oni proměnili země tvář, týž Bůh je s námi. Vizte zem a mějte soucit s touto matkou všerodící: zraníte-li ňadra její, buď to pouze, zlaté klasy by scelily tuto ránu, skácíte-li v svatých hvozdech jeden strom, hned v školce svojí vsaďte jiný. Věřte jistě, že zem cítí jako lidé. V naše ruce vše, nač zříte, složeno jest k zdaru, vzkvětu, já sám, když jsem žil tu v poušti, byl jsem vším, já lesy kácel, oral půdu, chytal ryby. Nyní zvol si každý práci podle svojí chuti, nebo jakou dříve zabýval se, klášterní než složil sliby. Koho těší jíti brázdou 129 za pluhem, kde ptáků hejno hlasným oblétá jej rykem, koho těší srp a kosa, plné vozy klasů plných, opratě hned chop se čile, rolníkem buď, pracuj v Pánu, kterak srdce tobě káže. Kdo zas rád máš husté lesy a jich písně mnohohlasné, větrů bouři v jejich strunách, slunce zlato v jejich listí, rosné kapky v jejich mechu: tobě lesy odevzdávám, dodávej z nich všecko dříví, k nástrojům jež zapotřebí, ale rovněž sázej, štěpuj, především však plaché zvěře nebuď lovcem, buď jen strážcem. Komu pohled příjemný jest na řeku, když v slunci dřímá o poledni v zlaté páře, neb když bouří rozlícená tepe v břehy, až to stříká na vše strany drahokamy: osedlej si její vlny, uzdu hoď do hřívy jejich, ať se pění, ať se práší, buď u řeky převozníkem jako druhdy svatý Krištof, v noci choď po březích řeky, houkej v dálku, zabloudilý 130 by tě brzy slyšel chodec, na druhou jej převez stranu a když jako smetí vichr zmítat bude tvojí loďkou, vykasej se a skoč do vln, chyť na bedra zbloudilého, o kyj svůj se opíraje, a Pán, který dal ti vůli, sílu též ti neodepře. Ve dne chytej šupinatý hlubin rod a mysli při tom na duše, jež Pánu získat první tvou je povinností.“ Souhlasili všickni bratři, tiskli ruce Prokopovi, který dále pokračoval: „Živly dva Bůh vyhradil si, vzduch a oheň, v kterých bydlí, z dvou též živlů bytost lidskou sestrojil si přeuměle, z duše, z těla; těchto obou dbát má člověk na své pouti; duši tuží přemýšlení, tělo tuží stálá práce, často ale unavené obé žádá odpočinku. Nechte ducha, toho sami v chvíli šťastné andělové na bílé si chytnou křídlo, 131 ale tělo, hmota líná jíst chce, pít chce, spáti žádá; tím v ní opět síla vzplane olejem jak oheň lampy. O kuchyni dbáti dlužno, o sklep též a zásobárny, aby chudým mohlo zbýti vždycky dosti k nasycení. V této péči, v správě domu střídati se budou bratři, losem určí mezi sebou, a kdo zvolen, trpělivě na týden se chopí díla. K službě boží ale všickni pilni budem dohromady: o půlnoci zazní žaltář, před svítáním vstanem k hoře, mezi jídlem o poledni budiž čítán život svatých. Jménem Otce, Syna, Ducha, domluvil jsem, bratři moji, opakuju ještě jednou: Milujte se všichni spolu. Shovívavi buďte k sobě, nebo láska – to je všecko. Ctěte zem, již vzděláváte, mějte rádi každé zvíře, včelu, která med vám dělá, vola, který chléb vám chystá, lani, jež vám mléko skytá, vlka, jenž vás učí bdíti, 132 medvěda, jenž k smíchu nutí, hlavně ale pod římsami kláštera a chrámu, bratři, vlašťovičkám přejte hnízda.“ Dohovořil svatý Prokop, zajásali všichni bratři, slíbili mu poslušenství, slíbili si svornou lásku, rozdělili mezi sebou lesy, pole, vodu, klášter, odešli pak po své práci. 133 XII.
ZÁPISKY RARACHOVY.
V svátek Maří Magdaleny slavnost byla na Sázavě hlučná, četně navštívená od poutníků z blízka, z dáli. Prokop sám chtěl sloužiti mši, bratr Cyrill, jehož slovo plné svaté výmluvnosti řeřavé jak uhlí bylo, nade hlavou hříšníkovou mluviti měl o pokání, o té krušné pouti k němu, ostatní pak mniši měli přisluhovat svaté službě se svícemi rozžatými, nebo v kůru dělat hudbu, zpívajíce velkým hlasem starodávné písně otců. V tento den se přihodilo, legenda co vypravuje. Časně ráno po svítání do lesa si Prokop vyšel chtěje mysl osvěžiti, 134 myšlenky své sebrat chtěje, jak to žádal svatý obřad. Na nízký tu vystoup vršek, rozhlížel se šírým krajem, kterak davy lidu pílí v pestrých šatech ku Sázavě. Na velký chtěl sednout balvan, na kterém vždy v rozjímání vonnou lázeň ducha nořil; tu však k svému překvapení Raracha zřel, jenž tu seděl, nohama se opíraje o protější skálu; v prackách držel velkou oslí kůži oškrábanou, vyhlazenou, jak z archivu klášterního by ji ukrad, rovnou oněm, na nichž dobrý bratr Jimram opisoval písmo svaté zdobným písmem, pestré kraje okrašluje rudou barvou. V kůži bílou tuto Rarach zatínal vší silou zuby, prackami pak natahoval, vytahoval, roztahoval, jak jen mohl na všech stranách; Prokopa si ani nevšim, šklíbal se jen škodolibě. „Co tu děláš, pekel zmetku, promluv, či mne neznáš více?“ 135 „Jak bych neznal, boží sluho, nejsou posud zahojeny moje rány od orání. Co tu dělám? viděls dobře, domysli se, ipse vtip se. Dnes je svátek na Sázavě, množství se tam sejde lidu: kalné vody, valné lovy.“ „Co s tou kůží?“ ptal se Prokop. „Rač jít se mnou, sluho boží, nevíš sám, že čas jít domů, poslední juž poutník zmizel, v chrámu všichni čekají tě: bratr Ondřej sedí v kůru, nadýmá se jako holub, div že vole nedostane od zpívání, myslí jistě, anděl v nebi proti němu bídný jest jen koledníček; bratr Radim v sakristii v novém ornátě se pyšní, vyšlapuje jako krocan, druzí mu to závidějí; máš to, otče, pěknou chásku v klášteře svém pohromadě. Bratr Jimram, stará kopa, by nemusil po práci jít, záda křivit, v potu kopat, orat, rýti, stromy kácet, 136 v knihovně si pěkně hoví, staré špiní pergameny, maluje do písmen jejich zástup trpasličích figur, celý den R jedno hyzdí, vzdychá při tom, pot utírá rukávem si zašpiněným s přemoudrého svého čela, v duši pak všem vysmívá se, kteří v potu tváře robí na polích anebo v lesích. Bratr Vít – ach, toho neznáš! Řekne s tváří zbědovanou: ,Do lesa jdu, otče milý, zázračných jdu hledat bylin; nemocných je plný klášter, mně se mastí nedostává‘ – jde a jahod natrhá si, napije se ze studánky, do chládku si potom lehne, sladký spí sen spravedlivých, až polední slunce samo splaší s jeho obličeje hustý závoj chladných stínů; probudí se, mne si oči, rychle skočí, běží domů, na cestě však uškubne si v pravo v levo trochu trávy, lopuchy neb jitrocele, na nose co tak mu sedí, a pak celý udychaný 137 vypravuje v hloubi lesa o vidění, o modlitbách, o postu, jejž snášel v lese; zatím čtverák ani neví, od borůvek že má pysky až do černa potřísněné. Bratr Krištof – to ten pravý....pravý...“ „– Ustaň ve svém utrhání,“ přerušil mu Prokop hovor ku zpáteční cestě lesem obraceje kroky svoje: „pojď a cestou já též tobě něco pěkně připomenu: Závist jen v tvém srdci klíčí, vztek a zlost, že bratři moudří, opatrní, spolehliví úkladům tvým jen se smějí. Dobře vím, jak bratr Ondřej ondy ovce postřihoval prozpěvuje při tom žalmy. Tys za ním byl ukryt v roští, sotva vlny malý vloček od nůžek mu odpad, dříve než jej mohl dáti stranou, ty jsi foukl ze vší síly neviděn – a vloček zmizel jak sníh, lehká pohra větrů. Dobrý Ondřej dále střihal, ale s vlnou neshledal se, od nůžek mu odlétala 138 jako pýří, jako smetí. Ondřej křížem žehnal nůžky, žehnal ovci – ale darmo, tys však, zlobný pekelníku, nemoh vydržet a spustils ostrý smích, jenž prozradil tě. Skočil Ondřej, vytáhnul tě, svázal tebe jako ovci, na klín tebe položil si, ostříhal tě bez lítosti, do hola, až v nahé kůži pak tě pustil a měl radost, jak jsi skučel v tuhém mrazu: teď se hněváš na Ondřeje, každé proč má vždy své proto.“ Ku ručeji zatím došli, který šuměl přes kamení, úzká lávka přepínala jeho vlny, sotva jeden mohl přejít bez úrazu. Rarach skočil rychle napřed, a když přešel, shodil lávku zadním kopytem svým nazad, rychle tato letla s vodou. Na druhé stál straně Prokop, ani nehnul brvou oka, kynul pouze rukou svojí: malý doubek, na pokraji zřídla jenž stál, hned se sklonil, ochotně přes proud se natáh. 139 Přešel Prokop suchou nohou; vlastní rukou zvednul doubek řka: „Rosť v obra pět set roků,“ a zas klidně kráčel dále; Raracha zas dostih cestou a v své řeči pokračoval: „Bratr Ivan, rozumím též, po chuti že není tobě, kuchařem byl tento týden; k hoře musil a pak zase k antifonám, chyt si tebe, a tys musil po den celý v kuchyni mu točit rožněm, zatím co v tvé hlavě líhlo neplech se a taškaření, šibalství,šibalství jak v hnoji červů. Do zlata když kuře pěkně opečeno jen se lesklo, neodolals, strhs je dolů, začal jíst a chtěl jsi prchnout; oblizovals ještě prsty, an tu vrazí rozlícený bratr Ivan do kuchyně, oknem pozoroval všecko; v svatém hněvu chytil rožeň v zadek ti ho vrazil celý, jen se cukej zapíraje – všecko, všecko je mi známo. Nyní ale pověz přece, co s tou kůží v dnešní svátek?“ 140 Ušklíbl se na to Rarach. „Což já nesmím do kostela? Sám víš, že dnes velký zástup lidí bude na Sázavě; musím lovit hříchy jejich, pamět má však juž se krátí. Proto včera předvídaje podle ruchu lžic a nožů, že den boží bude zítra, bratru Jimramu jsem ukrad ten kus staré kůže oslí, od něho jsem přiučil se ctnému kumštu písařskému. Schován v chrámu hodlám sobě všelikými kliky háky zapisovat lidské hříchy, kterých nejvíc nadělá se ve chrámu při službách božích. Sluho boží, dej dnes pozor, pamatuj, čert nikdy nespí.“ Lehounce se usmál Prokop, zatím oba vešli v klášter, kde juž bratři čekali jej. Prokop vstoupil v sakristii, Rarach v kostel, neviděný na kůr vlezl a tam k stropu mezi trámy skrčil hlavu, na kolena roztáh kůži. Zazněl zvon a mše juž začla. 141 Zprvu každý ruce spjaté zbožně ležel na kolenou, modlitbu svou odříkával, aneb s kůrem zpíval spolu. Když pak ujal slovo Cyrill, teprv každý sluch svůj zbystřil, aby ani slovo jedno. neušlo mu, by moh všecko vypravovat zase doma. Polední však brzy vedro opilo tak posluchače, že juž mnohý začal klímat hlavu v taktu ukláněje. Ihned měl tu Rarach práci. Vesnický lid chytal lelky, dostal čárku na pergamen, stará babka třásla hlavou, chrápala juž skoro nahlas – tu máš, bod stál v oslí kůži. Mnich též mnohý zahřešil si: bratr Radim, který svíci hárající držel v ruce, zaklel v tichu, nebo vosku zkápnula mu žhavá slza na sevřené holé prsty – hned měl bod na oslí kůži; bratr Štěpán, u oltáře který zpíval epištolu, zapomněl, ký dnes je svátek, spustil jinou; teprv Prokop přísným když jej změřil zrakem, 142 rychle opravil svou chybu – bod však tměl se v pergamenu. Ba tam, jaké pohoršení ve výklenku šeré kaple! Právě v oné svaté chvíli těla Páně proměnění jeden hoch tak naklonil se ke rtům modlící se dívky, až jich rety sblížily se, a polibku sladký ohlas rozletěl se celým chrámem. Ušklíbnul se notně Rarach, oba chtěl si zapsat v kůži, ale běda – nikde místa, obě strany jedno moře teček, bodů, kliků háků, ani kouska místa nikde; rád by smazal jiných třicet, jen ty dva by moh si zapsat. Jaká pomoc! Svraštil čelo, pergamen chyt pevně v zuby, o koleno opřel ruce, by jej trochu povytáhl, trhl sebou ze vší síly, buch, a vrazil hlavou ve strop, div že nespad omráčený. V téže chvíli svatý Prokop obrátil se u oltáře chtěje zapět velkým hlasem: „Modleme se, bratři!“ Rázem utkvěl zrakem blíže stropu, 143 viděl vše, jak Rarach táhl jak se praštil, jak se zachvěl, s úšklebkem se šimral v hlavě, nemohl se zdržet smíchu. Ale hned čert přišel k sobě, a než Prokop obrátil se, měl juž stát na pergamenu vinu svoji ve spůsobu velké čáry křížem dolů. Lhostejně teď ve své výši složil Rarach obě ruce; nestaral se více o lid, ať juž spí anebo zpívá: to, že opat chyt se v sítě jeho úkladů a nástrah, úplně mu dostačilo; ba on s to byl odpustiti vše ty body, čárky, známky za Prokopa provinění. Hlučně lid se valil z chrámu, rozptýlil se na vše strany, mniši z chrámu vycházeli, naposled též svatý Prokop. Přitočil se k němu Rarach, roztočil svou oslí kůži, ušklíbnul se: „Sluho boží, vzpomínáš, jak řekl jsem ti, pozor dnes, čert nikdy nespí!“ 144 XIII.
ZLATÝ PTÁK. Legenda bratra Víta.
Na smrtelném loži ležel bratr Vít, kol něho mniši klečeli a modlili se. On s rozžatou svící v ruce na prahu stál jiných světů, rty mu bledly, oči hasly. Náhle vzpjal se a mdlým hlasem k Prokopovi děl a k bratřím: „Odpusť, otče, a vy druzí mějte všickni soucit se mnou, když vás prosím jménem Krista; vyslechněte zpověď moji, kterou všem chci učiniti. Dával jsem vám pohoršení, líný byl jsem v službě boží, zmařil jsem svůj život celý, místo spásy svojí duše ubohé a hříšné velmi hledal jsem jen lidské štěstí. Vídali mne často mnozí, kterak s hlavou nakloněnou 145 ve hluboké chodím dumě, vídali a říkávali: „Vít se modlí,“ na svá ústa kladli prst všem ku výstraze. Ale já jsem zatím bloudil v nesmyslných, bohaprázdných snech a tuchách, přemýšlel jsem, kde jest, co jest lidské štěstí. Opate, vy bratří všickni, umírám, hřích svůj teď cítím; poslyšte, co před nedávnem stalo se mi v hloubi lesa. Nevím, je to pokyn nebes, aneb výsměch pekla pouhý, aneb pravda, kterou marně tolik let jsem hledal v poušti? Bylo jitro, první tucha jeho létla stromů listím, když snem divným probuzený vyšel jsem v les za klášterem. Červánek plál na východě, v jeho ohni stály kmeny mohutné jak rudé sloupy, v trávě rosa kmitala se, všecky květy podél cesty, jak jsem do nich podíval se, vstříc mně dechly svoji duši, sladkou vůni, staré skály kolem nahých přísných skrání 146 růžových par měly závoj; z dálky zněla píseň řeky, slyšel jsem, jak vlna každá praví družce: „Dále, dále!“ Stanul jsem a sklonil hlavu: Bože, jak ten svět je krásný! V tom zazněly sladké zvuky na píšťalu lesní kdesi. Pastýř hrál ku nové pastvě svolávaje věrné stádo; viděl jsem jej v úžlabině, jak hnal ovce podle skály. Houštím šel jsem a zas píseň dotknula se mého srdce; dívka mladá na jahody s malovaným vyšla džbánem, zřel jsem, jak se mihla stromy s plachetkou na útlé hlavě, rudou jak mák vlčí v květu. Šel jsem dál a duše moje víc a více otvírala bezdný kalich svojich tužeb. Slunce svítilo mi v srdce, cítil jsem, led jeho puká, citu chudobka juž zvedá krví kolem potřísněný, porosený okraj květu. V očích mojich slzy stály. Bože, jak ten svět je krásný! Ale kde to štěstí naše? Kde jest, co jest, jak jen k němu? 147 Zved jsem hlavu. Na haluzi kaliny, jež v sněžném hávu stála rovna pěkné panně, seděl ptáček malý, útlý; pestrá pírka smaragdová zlatým pohrávala leskem; pod hrdélkem jako rubín ohnivá se skvěla skvrna, na hlavě však malý chochol z nejčistšího zlata hořel, zobáček byl útlý, tenký, růžový jak osten růže. Seděl tiše na haluzi, upřeně se na mne díval, jeho oči ohněm plály; mně se zdálo – to jsou hvězdy zasazené v hlavu ptačí. A teď, bratří, nevím, zdali přelud jal v síť duši moji: zlatá uslyšel jsem slova, v nich se chvěly sladké tóny z pastýřovy flétny lesní, v nich se chvěly prosté zvuky z písně dívky, již jsem slyšel, která z rána na jahody s malovaným vyšla džbánem: ,Mnichu, já jsem ptáče štěstí, pojď a uzříš, kde je hledat. Tam kde stanu, tam jest jistě, mnichu, pouť ta dlouhá bude, dlouhá jak tvůj celý život; 148 nezkusíš ho, ale uzříš, a pak umřeš po něm touhou.‘ Jak bych opojen byl vínem, vůní, hudbou, sny, já kráčel, kam se mihlo zlaté křídlo nebeského ptáka štěstí. Šli jsme dlouho temným lesem, jenž byl hlubší víc a více, divočejší, plný bažin, nad kterými bílou hlavu těžkou vůní leknín houpal; stromy byly jako sloupy, černé sloupy bazaltové, bez pohnutí stály kolem; sem tam býlím jen se mihnul motýl, a když hled jsem blíže, lebku měl na svojí hlavě. Vedro padalo s těch korun nehybných jak těžké mračno; skály rostly, jejich stěny byly náhle obličeji; kleč, která jim rostla z ňader, v dál se táhla jako ruce, kořenů změt dole zase na kotouče zeměplazů měnila se mému oku. Pták lét stále dál a dále, jako hvězda, která padá; mih se vždycky před mým zrakem, mnil jsem, že juž ztracen kdesi, 149 an tu náhle na kadeři stromů divných, jež jsem neznal, on se zaskvěl jako rubín. Vodopády valily se po kamenných stupních v propasť, ve vlnách pták smočil křídlo a pak střásal na vše strany celý liják drahokamů. Teď se kmitl v temné sluji, balvany jež překlenutá zela jako dračí tlama, za ním volala má touha. Dlouho v tmách jsem kráčel pouze, přede mnou pták, cizí ruka jak by rudý nesla kahan na cestu mi svítíc v spěchu. Šel jsem rychle, hrůzou často zavíral jsem obě oči. Bod, jenž ved mne, náhle rostl, byl jak slunce – věčný Bože, v jeskyni jsem stál teď velké; tisíc stvolů křišťálových viselo se stropu dolů, tu jak hrozny obrovité, jehlance jak obrácené, jako prales zkamenělý. Nevím, odkud záře slunce vnikala v ty tůně ledné, ale vím, že celé duhy po klenutí táhly zvolna; nevím, odkud tekla voda 150 v křišťálovou tuto lázeň, ale vím, že zvuky kapek padajících, zmírajících, o klenbu jak hudba hrály. Co tu divů! co tu krásy! Kráčel jsem jak ve snu spilý. Pták přede mnou jako hvězda, na křídlech mu duhy hrály. Teď se mihl jak šíp zlatý, zase v tůň, já musil za ním, hloub a hloub to stále jelo tmou, kolem nás vodopády burácely ze tmy do tmy, zřel jsem oblouky jich valné, stříbrné a padající ještě hloub až ke dnu země. Pták se vznesl, nyní vzhůru, můj zrak za ním – věčný Bože, já jsem viděl z hloubky hvězdy. Nebe černé jako příkrov a přes jeho nepohnutou, děsně klidnou, tichou plochu táhly zvolna zlaté světy jak obrovským někde kolem soustav měsíců a sluncí neviděn by cherub točil. Hrozné zjevení a děsné! Točily se, přešly, jiné za nimi, bez konce, dále legiony, miliony. Já se díval v jejich tváře, 151 rokle zřel, z nichž teklo zlato jako proudy, pusté břehy, skalná bradla bez života, jak by zavěsil kdos kostry vedle sebe v jedné řadě na dlouhý drát nekonečna. A zas jiná plná ohně. Odvrátit jsem musil oči, zakryl tvář a zalkal z duše: Hrozné, Bože, jsou Tvé divy! Ale kde jest štěstí naše, co jest, kde jest, jak jen k němu? Pták se mihnul zlatým křídlem, dále šla zas divná cesta přes kameny, jak by vlny nějakého moře kolem ztuhly v běhu, zkameněly. Ani útlý stonek trávy neprolomil kůru země, ani mech svou šedou plísní na balvanů nesed hlavu; všady pusto, skály rostly, mezi nimiž sem tam tlely obrovité dlouhé kostry, nevím, obrů či snad zvěře. Snad tu druhdy kvetl život. Chtěl jsem sednout na kamení, ale ptáče dále letlo. Brzy začla tráva opět, keře zas a zase stromy, zajásal jsem v hloubi duše. 152 Šli jsme opět známým lesem, stanuli jsme, kde jsem vyšel. Slunce bylo na západě, červánek zas vroubil stromy, stíny rostly, rosa kmitla. Bolely mne velmi nohy, žízeň stáhla moje hrdlo, a já ptal se jako druhdy: Velký jest Tvůj svět, ó Bože, neobsáhlý, nemá konce, ale kde to štěstí naše? Ještě krok – a já je viděl. U kapličky matky boží, kterou šípek opletává miliony vonných květů, na pahorku mezi trávou seděl pastýř, jehož flétna ráno pouť mou provázela, na klínu svém držel dívku, která z jitra na jahody s malovaným vyšla džbánem. Flétna v trávu pohozená, a džbán v trávě překocený, ale ruce v objímání, ale ústa ve hovoru. Seděli tak tiše sami, ona kladla mladou hlavu na mohutná jeho prsa, přes něž husté její vlasy vlnily se jak len zlatý. Šátek dávno pad jí s hlavy. 153 Šípek větrů každým hnutím do klína jim střásal růže, nebe bylo modré, čisté. Tu jsem uzřel svého ptáka, nad jejich on stanul hlavou, do zpěvu se dal a jásal a pak letěl výš a výše, až byl hvězdou ve azuru. Juž jsem věděl, co je štěstí, kde jest, jak se dostat k němu. Přes sepjaté ruce moje tekly slzy jako oheň. Cítil jsem, jest příliš pozdě, ale rty mé šepotaly: Krásný je Tvůj svět, můj Bože, veliký a nekonečný, ale nad vše v něm je láska. Děkuji Ti, já ji spatřil. Vrátil jsem se právě k hoře. Od té doby neúmorná svírala mne touha palná. Snad jsem hřešil, drazí bratří, umírám a žehnám pouze.“ To legenda bratra Víta. Strnulí a udivení mniši kolem naslouchali. Opat Prokop poručil pak mrtvé tělo pochovati pod šípkovým keřem kaple, kde Vít viděl lidské štěstí. 154 XIV.
DIVY SV. PROKOPA.
Věrně chci vám vyprávěti o všech divech a zázracích, které konal svatý Prokop ku podivu všechněch lidí, celé, šíré země české v klášteře svém na Sázavě. Bedlivě chci všecko říci, bez ozdoby vyprávěti; krásný čin juž sám se halí ve krásného slova roucho. Rozlétla se brzy pověst o Prokopu divotvorci, rozlétla se v šíré kraje, nebo jak se může skrýti město, na vrchu když leží, můž pod kádí oheň pláti? Člověk jeden, Mena jménem, o Prokopu slyšel mnoho, jat byl velkou touhou v srdci, vidět jej a živ s ním býti; rozdal všecko jmění chudým, 155 očistil se z všech svých hříchů a pak s myslí odhodlanou ku Sázavě nastoup cestu. Pěšky šel tu celou cestu, přes kamení, trny, strže. Časně zrána juž se octnul na pobřeží bouřné řeky, za níž kynuly mu báně sázavského monastýru. Řeka jarem rozvodněna valila své vlny kalné jako hory, malé lodě houžvemi na druhém břehu přivázané ku sochorům, tancovaly ve vln víru jak skořápky ořechové. Po člověku ani stopy. Bylo jitro, shustlou mlhou slabě slunce prosvítalo. Z protějška do vln a větru jásající bouřné vřavy zazněl chorál z chrámu z dáli, na hodinkách kde sbor celý trval v svaté horlivosti. Mena chvíli na rozpacích stál na pustém břehu řeky, stál na prahu svojí touhy, překročiti však ho nemoh; lítost hrdlo sevřela mu, v písek pad, své rozpjal ruce, zavolal pak velkým hlasem: 156 „Pro zásluhy Prokopovy sám ty, Bože, na břeh druhý hříšníka mne převez divem.“ Nastojte! v té chvíli právě dozpíván byl žaltář v kůru, bratří z chrámu vycházeli, v středu jejich svatý Prokop. „Hleďte, bratří, člunek malý sám si klestí řekou cestu, vlny kolem jako hory, a on přímo na břeh druhý!“ Dívali se bratří v dálku, zakrývali oči rukou, nebo právě ranní slunce prodralo se mlhy clonou. „Hleďte, loď juž zase zpátky, a v ní člověk pevnou nohou stojí v lodi v takém větru, boží se tu dějí divy!“ A juž skočil Mena na břeh, pad tu k nohám Prokopovým, objímal je, blahem plakal, vypravoval, co se stalo. Trnuli tu bratří v sboru, Menu sami v střed svůj vzali. Ale Prokop zamyslil se a pak pravil ke svým bratřím: „Znova se zas naplnilo, o víře co pravil Kristus: hory může přenášeti, kdo má víru,“ – pak na Menu 157 obrátil své zraky vlídné, „ale štěstím blažit může srdce lidská – kdo má lásku. Budiž Pán Bůh pochválený!“ „Až na věky!“ řekli mniši. Jednou s velkým namáháním čtvero lidí svázaného přivedli jsou soptícího muže, posedlého ďáblem. Modlil se tu Prokop nad ním, v noci nespal, jen se postil, kamenem v svá ňadra bušil; a když takto svoje tělo potrestal za cizí hříchy, upřel pevný, děsný pohled na člověka, jenž se zmítal v křečích s pěstmi zaťatými, a hle, jak by schvácen bleskem, bez vlády se k zemi sřítil, pěna od úst jen mu tekla jako oři spocenému, ztišil se a brzy ke svým navrátil se uzdravený. Tak prohledlo mnoho slepých, hluchých mnoho sluch zas našlo, chromý odhodil svou berlu, poskočil jak jarý jelen, z blízka, z dálky každý spěchal, kdo jen trpěl, na Sázavu, všem tu bylo pomoženo. 158 Takých divů svatý Prokop mnoho konal jménem Páně, ještě jeden z nich vám povím. Zeman jeden v české zemi hrdý, příkrý, neustupný, v dřevěném svém choval hradě krásnou ženu jako lunu. Žárlivostí svou ji stíhal, když pak měla poroditi, dal ji zazdít – v té však chvíli, poslední co kámen padl na hrob živý mučednice, nemocí byl raněn zeman podivnou a neslýchanou, malomocenství jež sluje. Rázem poznal svoji vinu, vykopat dal ženu svoji, padl před ní na kolena, odpuštění od ní žádal; tato hlasem mdlým a slabým poslala jej na Sázavu ku Prokopovi opatovi, zemřela pak v krátké chvíli. Opustil hned zeman hrad svůj, v ovčí rouno oblekl se, aby zakryl co jen možná těla svého bílé vředy, a pak bloudil bosou nohou po lesích a hledal cestu ku Sázavě. Když tam přišel, 159 padl k nohoum Prokopovi. Odstoupili všichni bratří, požehnali sebe křížem; hrozné bylo popatření na člověka, jenž tu klečel a dvě ruce natahoval plné ran a plné hnisu. Ale Prokop pozvedl jej, zeman zase padl na zem, do země tvář bledou zaryl, a pak jal se zpovídati přede všemi z hříchu svého. Když dokončil svoji zpověď, velkým hlasem před vším lidem zved jej Prokop, a když bratří zdráhali se k němu vstoupit, sám jej do své celi odved, sám s ním žil, s ním vykonával pokání, jež uložil mu. Jednou v noci na modlitbách když dlel podle obyčeje, pozoroval, malomocný jak se zvedl s lože svého, tichým krokem přešel celi, sáh po šatu Prokopovu, do něho se oblek celý a pak s velkým pláčem sklesl před své lože na kolena. Povstal Prokop od modlitby: „Co tu děláš, bratře milý! Proč oblékáš moje šaty?“ 160 S pláčem zeman odpovídal: „Otče, jsem juž druhý měsíc v cele tvojí, modlíme se, postíme se – ale darmo; ruka boží zavřena jest, jeho hněv mou hlavu tíží. Tu jsem myslil, že když v noci obleku se v tvoje roucho, že snad zhojí se mé rány divnou mocí, která z tebe na vše strany rozlévá se. Chtěl jsem vírou spasen býti. Odpusť mému provinění!“ K slzám pohnutý byl Prokop, ponořil svou duši v dumy, a pak pravil vážným hlasem: „Za tři dny já, bratře, umru, potom oblec moje roucho, potom vstaneš uzdravený; ještě tři dny trpělivě snášej trest svůj. Až má duše očistěna rmutu země vzlétne k nebi zlatým křídlem, uzdraví tě moje roucho, ale teď jsem hříšník velký jako ty a všichni lidé.“ Nato pozved nemocného, objal jej a políbil ho a zas klek a v nové dumy prorockou svou vnořil duši. 161 XV.
SMRT SV. PROKOPA.
Jak byl Prokop předpověděl, stalo se, sil jeho tělu ubývalo víc a více. Svolal k sobě všecky mnichy, kteří s tváří zarmoucenou tušili, co stát se musí. Nepromluvil ani ještě a juž bolné naříkání vlnilo se jeho celou, nepromluvil ani ještě a juž slzy valily se z očí bratrům jako proudy; nepromluvil ani ještě a juž tisk druh druhu ruku a juž těšil bratr bratra, na všech retech se juž chvělo: „Co se stane, co z nás bude?“ Vítoše pak ústy všickni zavolali, líbajíce jeho ruce, jeho šaty: „Nenech siroty násnás, otče, neopouštěj svoje děti!“ 162 Na loži se vztýčil Prokop, božství zlatá aureola vzplanula mu kolem hlavy, mluvil ještě pevným hlasem: „Bratří moji, co jsem často říkával vám, opakuju: Mnoho zmůže síla duše, mnoho víra, mnoho naděj, ale všecko zmůže láska; protož všickni milujte se. Nesmím, bratří, zapírati, že po smrti mojí záhy věčná kletba české země, ku cizáctvu láska podlá vyžene vás z těchto celí, že z té půdy vaším potem skropené a posvěcené cizinec jen těžit bude, že v to hnízdo vlašťoviček usídlí se hejno supů. Nesmím nic vám zapírati, chci, abyste silni byli, silni v lásce k vlasti svojí, jež má nejvíc zapotřebí každé ruky pracující, myslící též každé hlavy; silni v lásce k sobě, bratří, nebo tou se všecko daří; silni prací v utrpení, v pokoře a oddanosti ku milému Pánu Bohu.“ 163 Pláč a lkání přerušily další slova Prokopova, jenž po dlouhé chvíli dále pokračoval v svojí řeči. „Buďte silni! Řadu dlouhou plných roků svaté práce cvičil jsem vás, vedl jsem vás, byste mužně vydrželi trochu bídy, protivenství, vyhnanství a ve cizině pobyt plných šesti roků. Spytihněv až kníže zhyne, Vratislav zas povolá vás, a Bůh splatí hojnou měrou, pro něho co trpěli jste. Ale teď vás jedno prosím, úpěnlivě za to žádám: Zítra umru před svitáním; poslední noc rád bych strávil v lesích ve své milé sluji, kde tak mnohá žil jsem léta, dřív než Pán Bůh povolal mne k velikému svému dílu. Rychle na poušť vydejme se, zapějme si všickni cestou otců chorál starodávný! Vzhůru, bratří! Rozloučení těžké jest, však v něm je život!“ A jak ani necítil by choroby hrot ve svém těle, 164 jako druhdy silný povstal. Večer byl juž, z klášterních vrat dlouhý se tu valil průvod, hlasně zpíval hymnu otců: Hospodine pomiluj ny! Což se hlasy všechněm chvěly, všechněm v očích slzy stály! Zvolna šli a Prokop cestou rozhlížel se po přírodě; znal tu každou mez i trávník, každý strom a každou cestku. Rozhlížel se a děl bratřím: „Hleďte, příroda jde spáti jako já a oba vstanem; nebo není umírání!“ Zvolna šli, tu náhle bzukot nad jejich se vznášel hlavou; ohlédli se, ve chumáči lítaly kol zlaté včely nade hlavou opatovou, shlukly se a letly s nimi v jeskyni, jež druhdy byla první jejich domov milý. Přišli v les – tu s každé větve listí dešť jim padal k nohoum, aby Prokop neurazil v posled o kámen své nohy, co byl květ – to byla vůně. Šli kol kaple matky boží, V planých růžích zkvětlých právě kynul hrob jim bratra Víta 165 na místě, kde druhdy viděl nepoznané lidské štěstí; jak šli kolem, všecky růže sklonily se k Prokopovi a déšť vonných, bledých lístků střásly, které vítr dones v Prokopovy šedé vlasy. „Hle, to pozdrav bratra Víta,“ pravil Prokop, „děkuje mi, že jsem dal jej pochovati tam, kde viděl štěstí lidské; spí se mu tam jistě sladce.“ Šli a tu juž otvor sluje zdáli kynul jako známý; prasklo klestí před Prokopem, laň tu stála, zamečela, ruce lízala mu krotce. Vešli v sluj, ve vodopádech břečťanu se celá leskla, našli ještě staré lože plné mechu, včely zatím usedly si ve předsíni, v starý výmol nade vchodem. Prokop pravil: „Prosím, bratří, opusťte mne nyní chvíli, sám chci jako druhdy strávit celičkou noc v rozjímání s milým Bohem a svou duší.“ Každému pak stiskl ruku, kterou slzí hojným deštěm každý zrosil. Odešli juž. 166 Sám teď ležel v sluji Prokop, sám a sám, kol temno, ticho. Tíseň hrdlo sevřela mu a s ní palná žízeň vstala, pot mu vytrysk na skráň lednou, ňadra těžce pracovala; duše žitím unavená v rej se spletla divných představ, strach ji schvátil. Všecko v zmatku letělo teď jeho hlavou: útěk ďáblů – staří bozi, boj se zubrem – laň a včely – Němci mniši – les a klášter. Slyšel divné, cizí písně, Hosanna i Alleluja, hromů vír, trub ohlas valný, zástupů chvat, shon a vřavu, divoký let nekonečnem, velké hvězdy jako slunce v jeho ňadrech kolovaly. Onen stařec gigantický, kterého zřel druhdy v lese, když chtěl skácet první stromy, zjevil se mu v celé hrůze, objímal jej mocnou páží, drtil jeho kosti svými – a v té směsi divých hlasů převládala hymna duchů větší stále, jako bouře, jásala v ní tráva dolů, duby srázů, hvězdné světy, 167 obloha a nekonečnost: AlellujaAlleluja! AlellujaAlleluja! . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Ráno v strachu tiše vešli do jeskyně všickni bratří; Prokop ležel na svém loži bez pohnutí, v jeho tváři trůnil klid a úsměv vlídný. Otvorem, jímž druhdy po tmě vyrazila smečka ďáblův, řinulo se zlaté světlo červánkovým bledým nachem, polilo tvář poustevníka divným leskem. Bylo ticho: u lože jen jako druhdy v hustém mechu dovádivě lesní králíci si hráli. 168 XVII.
ÚTĚK.
S vichrem liják svatbu slaví, hrom jim k tomu tluče v buben, blesky jsou jim pochodněmi. Jak to padá z hustých mračen, jak to hvízdá šumným borem, hučí, píská, stená, výská pouští, lesy, úpí v skalách, a krůpěje deště v tanci poskakují divým tryskem, jaký vír a jaká vřava! Co to letí nade hvozdy jako dlouhé šedé stíny? Co se míhá nad propastmi postavy jak tajuplné? Co přes tesů holé lebky točí se jak v plachém zmatku? Jsou to mračna různotvárná, bouř jež honí bičem blesků ze dna moře kolem světa? Mračna z dálky, ale z blízka, z mračen těch se ruce vinou, černé nohy, dračí křídla. 169 Bože, to je smečka ďáblů! Kam to letí této noci? Letí dále, letí stále nad údoly, nade hvozdy, blesk před nimi, hrom za nimi, obrovitý stín je vede; vlasy jeho temnou nocí rozlity jsou jako mračna, oči jeho temnou nocí svítí stále, žhavé blesky, ústa jeho temnou nocí hlaholí jak hrom a vichr. Stanuli. Pod nimi v lese sázavský čněl klášter k nebi, okna chrámu osvícená; na hodinkách dleli mniši, zpěvu jejich ohlas zmíral v bouři živlů – ale běda, zpěv ten otců nezněl řečí. Jak pad v lesy – zastenaly staré kmeny, zalomily větvemi a naříkaly: „Prokope, kde práce tvoje, sluho boží, kde tvá snaha? Přišli Němci, cizozemci, vyhnali tvé vlašťovice, usedli v jich teplé hnízdo, a my nyní echem smutným opáčíme v pustých skalách cizích zpěvů cizí ohlas. 170 Prokope, kde práce tvoje? vyhnals ďábly, vyžeň Němce!“ Tak pod větrů ostrým bičem stenal prales, zněla skála. Tu se z mračen dolů snesl onen stín a volal v mračno: „Roto ďáblů, jménem Boha jediného, vševládného, Prokop, já jsem vymrskal tě z hlubin tmy, ve souhlas boží, bys mne ve všem poslouchala. Obsaď okna, obsaď dvéře! já vyženu mnichy z chrámu, ty je vyžeň z české země!“ A juž stanul velký, děsný, u klášterních dveří stanul. Ďábli klášter obsadili, mračny plály oči jejich, z blesků splítali si důtky, těšili se na tu honbu, zavyli a zaštěkali. Udeřil svou berlou Prokop na klášterní těžkou bránu, ta se z kořen rozletěla; na prahu stál svého chrámu, až ku stropu sahal hlavou. Umlkli hned zpívající mniši v kůru, pobouřeni 171 cizí k sobě děli řečí: „Zas ten zjev! hle zas ten přelud!“ „Nejsem zjev a nejsem přelud, Prokop já jsem, sluha boží, první opat monastýru, odkud hněvně vyhnali jste moje syny, moje bratry, strážce jsem té země české, jejíž jazyk rváti chcete lidu z úst a poněmčit jej. Vstal jsem z hrobu, prosil Boha, nebo nelze dél se dívat, co ta vaše chasa tropí zde, na místě svatých činů, zde, na místě velké práce, divů, kterých nechápete. Dvakrát zjev můj varoval vás darmo – vždycky k plným číším navrátil se celý konvent, teď juž mlčím. Ale vari odsud, z Prahy, z celé země!“ Zdál se růsti v nekonečnost, berlou tepal je a bleskem, lítal chrámem jako fantom, a když rozbil svoji berlu o tučná všech mnichů záda, jako druhdy strhl s beder provaz svůj a důtky spletl, zpíval hlasně, jako bouře 172 bil a mlátil v svatém hněvu. Rázem v útěk vstali mniši, brevíře a žaltáře své opustili v jednom zmatku, o překot se hnali k dveřím, v chumáč jeden tam se stiskli, každý chtěl být první venku. V této tísni znova Prokop pral je v zadu, tak že sborem skákali jak kozli bujní. Ale venku – třikrát běda! Mračna padla na ně s nebe, z mračen spáry, nohy, křídla, žhavé důtky, smích a výskot; juž to jelo, spělo, hřmělo přes bradla a přes výmoly, přes tesy a skalné strže, nikde stání, dál a dále. V dvojí tlum se rozdělili, k Šumavě a Krkonošům, dvojím proudem Němce hnali z české země. Divá jízda! Na cestu jim blesky plály, hvozd pod nimi stenal, úpěl, jako proutí ohýbaly stověké se staré duby, se skal valily se řeky. Jako tlumy černých mraků s mnichy ďábli, těžko bylo rozeznat je, letli vírem a zmizeli v temné noci....noci... 173 Prokope! víš líp než básník, jemuž péro padá z ruky pohnutím, ba mnohem lépe, že bys poznovu měl vstáti vyčistit zas českou zemi, vykoupit, ji osvobodit! Zapomněl jsi na nás, otče, či se stydíš za své vnuky? Rozpomeň se, nedej zhynout nám všem i budoucím Čechům, dokud budou pamětlivi dědictví svých velkých otců. Budiž s námi a tvou pamět žehnat budem vděčným slovem až do příštích, pozdních věků! 174