ŠÁRKA
[5]
I.
I.
Žár polední pad na hluboké lesy,
jež vlnily se od Vltavských břehů
po obou stranách výš až ku obzoru.
Žár dusný, v kterém ztrnulé spí všecko
jak zakleto; ni tráva nepohne se,
keř nezašustí, strom neskloní haluz,
jen z mechů stoupá vůně opojivá.
Žár polední pad na hluboké lesy.
Touž chvílí v nich se octla Šárka sama;
džbán plný jahod nesla v pravé ruce,
snět levou odhrnujíc, která časem
ji šlehla v tvář a střásla v černé vlasy,
jenž lítaly jí oblá přes ramena,
dešť sněhobílých, kalinových květů.
Šla rychle, časem jen se zastavila,
jak na výzvědách laň když bystří sluchy;
mech pružný pod její se zachvěl nohou,
klesť zapraskla – a zas to dusné ticho.
[7]
Sem tam se dubů větve rozdělily
a obzoru část objevily zraku,
jen lesy, lesy, lesy nekonečné,
z nichž trčely jen hroty černých skalin
neb holý strom, s kterého slétl časem
svým těžkopádným vírem černý havran.
Ruch jeho křídel utlumila dálka;
leč kruhy jich ty mohlo stíhat oko,
jak úžily se – nyní zapad v houští.
Sem tam pruh modré páry nad mýtinou
se táh jak závoj, pod nímž spala země.
Dne žárem, cestou dlouhou unavena
si chtěla Šárka v mechu odpočinout
pod velkým dubem, sukovité větve
jenž přátelsky rozkládal na vše strany,
král údolí, na jehož květném prahu
se octnula. Pod stromem seděl Ctirad
mdlý honbou; unaveným údům chvíli
přál hostinný chlad haluzí a mechu.
Hned nezřela ho; on ji ale rázem,
jak pestře vyšívaná říza její
se kmitla mezi lísek sporým listím.
Tak rys vyhlídá kořist bystrým okem.
I skočil za kmen dubu; jak šla zvolna,
ji pozoroval; cítil, její krása
jak urychluje tlukot jeho srdce
a žíhá milou duši jemu v ňadrech.
Žár vykouzlil jí plné, žhavé růže
na tváří ovál, plná její ňadra
div zadržel šat, kterak vlnila se,
8
a nahá, plná ramena se leskla,
jsouc obepjata kovovými kruhy.
Vlas její padal bujnou vlnou dolů
až k pasu, pod nímž pestře vyšívaným
tvar oblých boků ostře vystupoval
pod řasou šatu, který volně splýval
až nad kotníky útlých, bosých nohou.
Jak těžce dýchala! co v tmavém oku
jí míhalo se! Ctirad musil stisknout
svá prsa, v kterých cítil znova
urážky staré jedovatý osten
a vášně hlas, jenž pomíšen byl láskou.
I vrh se na ni dřív, než sedla na zem.
Ta poděšena byla malou chvíli
jak omráčena; brzy ale pýcha
a hněv v ní divou probudily sílu.
I začal boj: džbán s jahodami dávno
v mech pohozen, do klubka tryskly páže,
sval každý vzpjal se, pata vrostla v půdu;
jen těžké vzdechy, táhlý ryk z jich ňader
se křečovitě dobývaly. Ctirad,
jak na svých prsou cítil její tělo,
jsa vášní zmaten povoloval náhle.
Však dubu kluzký, zrádný kořen, z mechu
jenž vyčníval, byl nohoum Šárky lečkou,
i padla na zem. Ctirad vrh se na ni,
strh její pás a řízu pod ním serval,
až mih se nahý a plný bok její,
jak v noci z mračen vynoří se měsíc;
pak jejím pasem ruce její svázal
a strhl svůj a připoutal ji k stromu.
9
Pak stíraje pot s čela dlaní sedl
jí naproti a patřil na ni dlouho,
jak přemožena svíjela se před ním
bez moci jemu vydána v plen krutý.
Pás dlouho Ctirad lačné svoje zraky
po kráse, kterou dříve šat mu halil,
po ňadrech, přes něž padaly jen vlasy,
po pážích, které svisle klesly k bokům –
pak posměvačným zahovořil hlasem:
„Jen zavírej své oči, znáš mne dobře!
Jen vzpomeň si, jak na kněžně jsem žádal
kdys ruku tvou na zlatém Vyšehradě,
a kněžna svolila; ty odmítla jsi,
pak vytáčejíc ženskou lstí svou zlobu
jsi řekla: ,Chci mít silného jen muže,
tak silného,silného jak Bivoj, ba i více.
Kdo přemůže mne před kněžninou tváří,
ať učiní mne ženou, otrokyní!‘
Šlo deset bláznů v malicherný zápas
mne nedůstojný; porazilas všecky.
Já k příhodnější zanechal si chvíli
ti ukázat, že silnější jsem tebe.
Ne ženou, teď mou budeš otrokyní.
To chtěl jsem, Šárko, dřív ti připomenout,
než pokračovat budu v pomstě svojí.
Ty oči nechceš otevříti? Pyšná!
ty nechceš ani rozhlédnout se kolem,
jak nádherné nám uchystáno lože?
Nuž, zacpi, můžeš-li, též uši svoje,
bys neslyšela, hrdlička jak volá
10
ku lásky hrám, jak z hloubi lesa jelen
po svojí lani táhlým touží řevem!“–
Proč náhle Ctirad ustál ve své řeči?
V dvou větví rámci zjevila se hlava,
a její oči hluboké a temné
se upíraly na Ctirada přísně;
dvě mocné páže v před se potom snuly,
až zapraskalo křoví pod jich tíží,
pak ramena dvě jako svazy dubu,
a prsa potom, balvan zrytý bleskem.
A nežli Ctirad uvěřil svým očím,
stál před ním Bivoj v obrovské své výšce,
jak nebetyčný vedle buk by ožil.
Vše na něm žula, suk, vše síla, velkost:
dva silné vrkoče prokvětlých vlasů
mu na mohutné plece jak dva hadi
se točily, hruď jeho byla nahá,
osmahlá sluncem. Klidně skřížil ruce
na ňadrech svých a patřil na Ctirada
tím hlubokým a neuprosným zrakem,
jenž zvykl v moře pralesů se hroužit
a v mraků pestré, neurčité tvary.
Tak dlouho patřil na Ctirada Bivoj;
pak pevně stisk svůj mlat, jenž ležel v trávě,
a zahovořil velkým, mocným hlasem:
,Na bezbranné svou dokázal jsi sílu;
jak diviti se tobě, velký reku?
Ó jaká škoda, že juž mrtev Lumír!
11
Pro jeho velkou, nesmrtelnou píseň
tvé vítězství nad opuštěnou dívkou
by věru bylo předmět, hodný věnce!
Teď klopíš ty zrak, chlapče; chop se mlatu
a dokaž mně, že v tobě síla; posud
jen podlost viděl jsem a slyšel tady!‘
I skočil Ctirad jak tur podrážděný,
chyt těžký mlat svůj a zaskřípěl zuby.
Tak oba stáli chvíli proti sobě
jak černá dvě a bouří těžká mračna.
„Ty starochu! či domníváš se, svini
když polehtal jsi druhdy za ušima,
že ustoupím já tobě? Milý brachu!
od chvíle té, co výhost dal jsi světu,
co s Kašou tajným oddal jsi se kouzlům,
co stopuješ let ptáků a pád listí:
tvé paže odvykly mlat těžký zdvíhat.
Má je ta kořist; či snad její krása –
mně poděkuj, že nahá se ti jeví –
i staré srdce rozehřála v ňadrech?
Nuž zvedni mlat, já hotový jsem k boji!“
,Máš pravdu,‘ jemu odpovídal Bivoj,
a vrkoče své dlouhé zšedivělé
jen hlavy pokynem si na zad hodil;
máš,máš pravdu, co jsem vyhostil se všeho,
co nechodím pod Vyšehradskou skálu
se účastniti vašich ženských půtek,
co nepívám juž medovinu s vámi
12
a nežvastám o vděku vašich děvic,
jsem zšedivěl. Však bozi dobře vědí,
proč nechali mne žíti v stínu lesů.
Hleď, nad tvou hlavou krkavců dav letí;
tu dobře vědí, že jim pastva kyne.
Nuž zvedni mlat a pozor na svou duši,
ať s hrdlem tvým se brzy neseznámí.‘
A srazily se jejich těžké mlaty.
Tak v podletí, když dlouho proti sobě
dvě stála mračna ob čas hovoříce
svých hromů mohutnými polnicemi,
se náhle srazí, svět se v chaos mate.
Ta těžká rána stihnuvších se mlatů
les probudila. Tetřev vylít s křikem;
tam liška, která na slunci se hřála,
do chrastí vběhla, dav pak zpěvných ptáků
kol hlavy jejich poplašen se vznášel.
Tu ránu Ctirad odrazil svým mlatem.
„Běs v tě! máš věru ještě tvrdou páži,
však brzy rozmelu tě jako křemen!“
,Hleď boje si a zadrž chlubný jazyk;
jak pozvedneš mlat, Morana jej chytne!‘
A znova jejich srazily se mlaty,
až padaly z nich kusy jako z mračen,
když vrazí v sebe, padá krupobití.
13
Tou hromnou ranou Šárka probuzena
teď otevřela teprv svoje oči
a zřela zápas zoufalý a divý.
Juž pětkrát mlaty jejich srazily se
a mocným kterak pozvedly se vzmachem,
co servaly juž listí, větví, kůry!
a z očí bojujících lítal plamen
a z rukou jejich smrtné spěly rány,
jež na půl cestě vždy si padly v náruč.
A Šárka zřela dlouho na Ctirada
a zdálo se jí, ač stud s divým hněvem
jí v srdci válčily, že Ctirad rekem.
V tom Ctirad příliš vysoko mlat zvednul
a ten se zaplet v dubu husté větve.
Teď ztracen byl, teď holá jeho prsa
a jednou ranou mohl statný Bivoj
z nich vyrazit mu polekanou duši.
Však tento náhle odhodil mlat pádný.
,Jdi, Ctirade, já daruju ti život!‘
Pak nestaral se o něho, jak s hanbou
svůj sebral mlat, pěsť zaťal, skřípal zuby
a s kletbou na rtech skočil v houští stranou,
leč obrátil se k Šárce. Odvázal ji,
šel k zřídlu, které blízko teklo v mechu,
jí omyl skráně, pomahal jí sdraný
šat sepjati zas ostny ostružiny
a mezitím k ní vážným pravil hlasem:
14
,Jsi kořist má, leč klidně vrať se domů!
Co mně jsou vaše malicherné spory,
co vaše hry a zápasy a sněmy
a půtky, pitky? Mně dostačí lesy.
Až Libuše zas zbloudí na své honbě,
jsem k službám jí jak z lidí poslednímu;
ji z lesa vyved bych jak nyní tebe,
ji osvobodil jako nyní tebe.
Však pojď! Co o tvůj zápasil jsem život,
bouř černým se snesla perutěmi
nad celý kraj. Spěš rychle! Hrom již hučí,
on nápodobí pouze naše mlaty.
Hle mezi větvemi ti kyne z dáli
již Vyšehrad – jdi rychle! Bozi s tebou!‘
A obrátiv se zmizel v černém lese.
15
II.
II.
Šla pralesem a černé vlasy její
jak černí hadi šlehaly jí boky;
na plecích toul jí visel plný šípů,
luk v ruce chvěl se. Zdlouhavým šla krokem
a v chůzi svojí měla rysa úskok
a v pohledu svém měla chytrost lišky.
Šla zvolna, větve nazvedala, zrakem
kol těkajíc. Hle, teď se zastavila;
nach trysk jí v obličej, až spánky zbarvil
jí plamenem, na srdce padla ruka,
jak jeho tluk by chtěla zadržeti.
Kus mýtiny před zrakem jejím bylo
a v středu jejím stál dub věkovitý
své rozkládaje větve plné suků
a krkavčích hnízd a svatého jmejlí.
I stála chvíli – potom chvatným krokem
šla ke stromu, rty se jí bolně chvěly
a nesouvislá slova valila se
přes řeřáb jejich v žalobě i kletbě:
„Zde bylo to – juž poznávám to místo!
Ty starče dube, zvyklý pouze žertvám
a modlitbám i zpěvům svatých věstců,
jest čas, bys učil zvykati se kletbám
16
a války dějům, čas, by z krve toků
kouř povznášel se v haluzí tvých šero,
ne z obětí jen žhavé sloupy dýmu.
Tys zřel mou hanbu, musíš na mou pomstu
též dívat se, mou neslýchanou pomstu!
Ku tvému kmenu bylo přivázáno
mé posud nedotknuté, svěží tělo,
a po mých nahých ňadrech, kterých předtím
ni luny nezřel ani hvězdný promyk,
tvé krajkovité stíny drze hrály.“
I zahalila řízou svoji hlavu
a chvíli dlouhou stála v přemýšlení.
Pak náhle hrdě vzpřímila svou šiji,
až vlasy zahouply se vodopádem
přes záda, na nichž v toulci tímto hnutím
jak probuzeny šípy zachřestily.
Tak náhle býk, jenž dumal na lučině,
jsa spilý slunce červnového září,
se náhle vzchopí, bodnut střečkem v nozdru,
a škubne sebou, až jho zachvěje se
na svalnaté a tučné jeho šiji.
Ji rovněž bodla myšlenka a z dumy
ji zburcovala; nezřela svou hanbu,
svou pomstu zřela jen a hovořila:
„Ty Černobohu, pane všechněch běsů,
vem srdce mé za trůn svůj velkolepý;
krev zženštilou mi otrav ve všech žilách,
cit otup v srdci, dej mi k pomstě sílu,
když dal jsi myšlenku! Viz, tobě v oběť
17
já vytrhuju ze svých ňader lásku
jak pestrý květ, a místo ní tam sázím
keř bolehlavu se špinavým květem.
Chci nenávidět, chci se mstít – zda slyšíš
hlas přísahy mé, slyšíš, slyšíš, bože?“
A jako větru dech, jenž z hloubi vane,
to zašumělo ve koruně dubu.
A Šárka chytla lovčí roh, jenž houpal
se po boku jí, prudce zatroubila.
Let ohlas lesem, usnul kdesi v houští.
Však brzy, jakby oživlo kol křoví,
dav žen a dívek z lesa kol se hrnul,
a všecky nesly touly na ramenou
a všem po boku houpaly se meče,
všem oštěp zbraní byl a luk a šípy.
I stály kol a čekaly, co řekne.
„TyTy, Svratko, pověz, byl to jistě Ctirad,
jenž s družinou svou před svítáním vyjel
do těchto lesů z Vyšehradské brány?“
„Byl jistě on, jel s družinou jen skrovnou,
zvyk jeho často honit v tomto lese,
vždy před polednem se zas vrací domů.
A viděli, že denně tady sedá
pod tímto dubem unavený honbou,
však silný jest a bdělé jeho mužstvo.“
„Zde tedy sedá, právě pod tím stromem,“
cos zašeptalo sladce v ňadrech Šárky;
18
„zde právě vykonej svou velkou pomstu,“
cos zasyčelo – ale boj byl krátký.
Před zrakem Šárky krev jen mihala se,
v ní ztápěl mech se i kořeny dubu,
v ní tráva, listí, haluze i vrchol,
skal útesy, i čistý azur nebes,
tok Vltavy a celá dálná země –
jen krev, jen krev, jen krev – krev Ctiradovu!
I skočila a strhla se svých ňader
šat ochranný a hněvně poroučela:
„Teď ruce svažte mi!“ – a vykonáno;
„teď k stromu připevněte! k mému boku
dej, Svratko, láhev plnou medoviny
a nechte zde mne ležet v palném žáru,
a samy tiše v úval ten se skryjte,
jejž husté mlází bujným halí proutím.
Tam na číhané tiše setrvejte,
až rohu mého zvuk vás zvolá k práci;
pak sesekejte, co zde naleznete,
jen toho, jenž mi bude ležet v klínu,
jak vzácnou kořist bez pohromy svažte!“
A stalo se, jak bylo poručeno.
Ku stromu Šárka přivázána sama
teď ležela; rty její práhly, oči
se darmo upíraly v houští lesní;
a jako slunce plálo na obloze,
tak její pomsta útroby jí žehla
19
a pálila. Kol všady děsné ticho.
Ni cvrček nepřerušil v suché trávě
ten poledne klid němý ostrou písní,
list bez hnutí na mrtvé visel sněti,
pták v hnízdě spal neb unaveným křídlem
bezhlasně kroužil v nekonečnu nebes.
Zem rozhalila slunci svoje vnady,
s ním snoubila se v objímání věčném.
Tu náhle kopyt ruch a hlasný hovor.
„To Ctiradův hlas! Bozi, on se blíží!
Teď silnou být! Ó pomsto, nyní promluv!“
A vskutku byl to Ctirad. Unavený
zde ve zvyku měl pohovit si chvíli
i družině; juž větve zašustily,
a bylo slyšet rozkaz: „V mlází nechte
své koně pást a chvilku odpočiňte!“
Pak bylo slyšet, jak skákají s koní,
pak ticho zas, jen srdce Šárky bilo.
Teď objevil se Ctirad na mýtině.
Zřel Šárku spoutanou a stanul němý.
Cit divný svíral náhle jeho srdce:
zda soucit, čili stopa starých hněvů,
sám nevěděl; zřel pouze, kterak trpí.
Na ňadra hlavu měla nakloněnou
a vlasy její v neladu a zmatku
víc jevily, než měly zakrývati.
I skočil k ní a klek vedle ní v trávu
a zašeptal: „Co stalo se ti, Šárko?“
20
„Voj Vlasty,“ tato slabě hovořila,
„mne napad v lese, pohaněl a ztýral
a přivázal zde k stromu; tvojich ořů
však zlekán ržáním prchl polekaný.
Já nechtěla jít s nimi v marný zápas
a nade mnou se takto mstily za to.
Ó smiluj se a vysvoboď mne z vazby!“
A zase klesla její krásná hlava
a vlasy její v neladu a zmatku
víc jevily, než zakrývati měly.
A Ctirad sáh si rukou rychle k hlavě
a k srdci pak a ptal se, co se děje,
a sedl v trávu k ní a sladce šeptal:
„Ty nehněváš se na mne, Šárko, více?
tys zapomněla již a odpustila –
víš, tenkrát, jak tě Bivoj vysvobodil –
ty nehněváš se? Ó jak žehnám Vlastě
a celé vzpouře žen, že mohu stejně,
čím hřešil jsem, zas napravit svou vinu,
jen řekni mi, zda více nehněváš se?“
A tasil meč a přeříz její pouta,
a ona kladla skráň na jeho ňadra
a šeptala: „Jen milovat má žena
a odpouštět“ – však v jejím černém oku
blesk mihl se – žel, neviděl jej Ctirad.
„Dík, Ctirade; jsi unavený honbou,
zde plná láhev – té si nepovšimli,
21
když ořů tvojich splašilo je ržání;
pij, Ctirade!“ A zase v jejím oku
to blesklo se – však neviděl to Ctirad.
Vzal plnou lahev, a co nes ji k ústům,
meč, který strhal její vazby, vzala
a daleko jej zahodila v trávu.
Pak obě ruce krásné, plné, bílé
kol jeho šije ovinula jemně,
jej táhla na svá nahá ňadra blíže
a šeptala mu v ucho: „Miluju tě!“
On bez vlády se sklonil v její náruč
a prsty jeho v jejích vlasech hrály,
a usmíval se, šeptal cos – a usnul.
Klid poledne teď dostoupil své výše,
jak děsné vášně vřava v ňadrech Šárky.
Teď, pomsto, vstaň a kasej sukně k reji!
A Šárka sklonila se nad Ctirada
a poslouchala, kterak těžce dýchá;
pod její rukou jeho srdce bilo,
a vlhká jeho skráň na jejích prsou;
i vztáhla ruku po rohu, jenž visel
jí po boku, a chtěla zatroubiti.
V tom Ctirad sebou pohnul náhle ze sna,
cos zašeptal – a zachvěla se Šárka,
roh kles jí z ruky: „Nehněváš se, Šárko?“
A ticho zas, jen spícího dech těžký
zněl v duší jí jak hudba konejšivá.
Tmou její duše létla bílá peruť,
jak holubice přes černavé mračno,
22
svit soucitu se prodral v její srdce.
Hle, v důvěře on spí zde v jejím klínu,
zlo netuší, ni zradu z její ruky;
spí v lásky snu a před ním otevírá
se hrozná šklebící se propast smrti;
a tato propast v její ruce dřímá,
v té rohu dutině spí – ještě chvíli
a zhltí jej. A on přec tak je sličný,
tak mohutný, tak mladý! – Ale pomsta
jen hřivou zatřásla a roh se zvedl.
V tom s dubu zvolna snášel se list žlutý,
jak zlatý vloček v modrém vzduchu kroužil,
a kolem těkající pohled Šárky
se stáčel za ním, stíhal jeho dráhu,
a v zamyšlení roh zas pad jí z ruky.
Dech větru parný zavanul a kolem
se rozhostilo ještě větší ticho
a náhle strach se zmocnil bdící Šárky.
Ten spící muž na jejích nahých prsou,
ta samota kol, příšerné ty stromy,
jež stály bez hnutí, jak němí svědci,
jak tichem svým by se jí vyptávaly:
„Nu, vykonáš juž brzy pomstu svoji?“
Vše padlo na ni jako balvan skalný,
dech v hrdle stáhlo jí a v plachém zmatku
roh ke rtům dán, juž zahlaholil v dálku.
Les náhle ožil. Kolem dívek davy
na spící padly druhy Ctiradovy
23
a zbily je; on ještě v spaní svázán
a odveden ve jásotu a hluku.
Zas ticho v lese. Bez pohnutí tráva
i snět i lupen; jen pod starým dubem
se choulí Šárka v sedranou svou řízu,
a zářné slunce ani nevidělo,
jak rve si vlasy a jak hořce pláče.
24
III.
III.
Hrad Děvín z lesů strměl ku obloze,
jak orlí hnízdo na skalině z houští,
a nastavoval proti Vyšehradu
své pyšné čelo. Tyto obě tvrze
teď byly heslem zoufalého boje,
jenž od pravěku v lidstvu odbývá se,
jenž chvíli stajen zákonem neb zvykem
v ráz strhá těsná svojí vazby pouta
a v původní své nahotě se zjeví.
Neb při vší lásce, jíž lne k muži žena,
cos příkrého se mezi nimi tají:
snad vědomí, že muže slabší žena,
snad před otroctvím bázeň v srdci muže,
jenž svoji volnost cení nade všecko.
Ples rozlehal se po hradě, číš stále
dnes přetékala zlatou medovinou,
zbraň odhozená světila dnes svátky.
Vše jeden smích a hluk, jenž stále rostl.
Ve středu žen teď vyprávěla jedna
o dnešního dne činu velkolepém,
o kořisti, na kterou myslit nikdo
se neodvážil; o lsti, kterou Šárka
dnes překonala mužnou sílu Vlasty,
o Ctiradově kráse, ukrutnosti,
25
o tom, jak vždycky ženami on zhrdal,
o tom, co platí v radě Přemyslově
i v hluku bitvy. Sláva Šárky letla
z úst k ústům, jako lítá zlatá včela
od květu na květ, a jak stále roste
jí pelu zlato na nohách i křídlech,
tak věhlasu též přibývalo Šárce,
čím déle o ní hlučný hovor trval.
Jí nebylo víc tady; darmo po ní
zrak jeden pátral ostře pronikavý,
zrak Vlasty, vůdce boje, paní hradu.
Ta časem procházela pozorlivě
kol holdující, hovořící tlupy
a na pohled jen nedbale se zdála
všem chvalozpěvům Šárky naslouchati;
však zatím lačným vše lovila uchem,
co křídlem slova sneslo se jí k sluchu,
a v srdci jejím dávno dřímající
se probudily lvice nezkrocené,
se žárlivostí závist, k nim pak záhy
stín hyeny se přidružil, jenž vždycky
má v srdcích tyranů svůj věčný hřbitov,
kde vyhrabává kosi starých hříchů:
strach cizí moci, cizí velikosti.
Ty spojivše se řvaly v jejím srdci,
krev s lící vyssály a v oko vášně
jí vrhly požár, zlomiti moc Šárky
již v zárodku, než vzroste v mocnou horu,
stín jejíž byl by Vlasty věčným hrobem.
To blesk, jenž tryskl z mračen její dumy
a osvítil jí v duši hrozné prázdno,
26
že zalkala by, kdyby plakat mohla.
Cit, jenž ji vedl v boje proti mužům,
tak hrozný nebyl, jako k této ženě
teď záští neuprosné. Ve své pyšné
a ledovité kráse stála sama
o dřevěný sloup hlavu opírajíc
a podobna jsouc Moraně, jež dumá,
na jakou má se uvrhnouti kořist.
Vlas její dlouhý, rudozlatý volně
jí šlehal boky, drsné rouno ovčí
div upoutalo mocné vlny ňader
a černé oko silo kolem blesky.
Ruch, který v síni víc a více rostl,
ji v dumy kolébal a z něho pouze
jen jedno slovo rylo se jí v duši,
jak havrana skřek prorve dumy borů,
jen: Šárka! Šárka! syčelo jí v uších.
Hluk bouřil stále, smích a bujné zpěvy
jej protkávaly, číše překoceny
kol válely se po stolech a zemi.
Vše veselí juž bylo vyčerpáno;
tu křikla jedna: „Muži nám tu chybí!“
a jiných sto hned řvalo odpovědí.
„Nuž Ctirada sem přiveďte, ať z blízka
ty pozná, jimiž zhrdal. Dovol, Vlasto,
ať každá ukáže mu před tvou tváří,
jak bídný jest a malý v rukou našich!“
A nežli mohla odpovědít Vlasta,
juž celý hrad zněl jedním velkým křikem:
27
„Sem Ctirada!“ Zas nový oheň rázem
vjel v ochablé jich žíly; sedly v kolo,
zas naplnily číše chtíce hlučně
je vyprázdniti před Ctirada tváří.
Hluk z venku jeho oznamoval příchod.
Juž přivedly jej; spoután na všech údech
stál v středu síně se vzpřímenou hlavou
jak upoutaný zubr. V jeho oku
plál divý oheň, žíly jeho rukou
pod vazby řemeny se napínaly;
vous scuchaný se třásl. Stál však hrdě
a nedíval se, kam svou nohou šlápne,
jak lesem jda by šlápnul v chumáč zmijí.
Na chvíli bylo ticho; číše v ruku
se nepovznesly k přípitku; všech oči
jak zkamenělé tkvěly pouze na něm.
V tom pozvedla se Vlasta. Z rukou dívky,
jež stála vedle ní, číš plnou vzala
a klidným krokem došla k Ctiradovi.
„Hleď, bohatýre, já jsem Vlasta – znáš mne?
Na Vyšehradě kdysi o tvou lásku
jsem žebrala a s tebou zápasila,
a, bozi vědí, prohrála jen láskou.
Však teď jsem toto vonné, divé býlí
si z ňader vyrvala, teď mstím se, mstím se!
Tu číši bohům spásám obětuju
co zasvěcení velké svojí pomsty!“
A pravou rukou v tvář ho udeřila
a druhou v obličej mu chrstla pohár.
28
Smích bouřlivý a jásot hlučný zazněl,
a po příkladu Vlasty hrnuly se
vše ženy na Ctirada. V parném létě
tak odváží se much a střečků zástup
na mocnou šiji nádherného býka,
jež skrvácena pluhu těžkým jařmem
je láká k pastvě. Býk pak trhá sebou
a ohonem svým vztekle kolem tluče,
se svíjí na zemi a z nozder chrlí
pěn kotouče. Leč upoutaný Ctirad
stál bez hnutí, ni nezaúpěl vzdechem.
V tom v dveřích síně zjevila se Šárka.
I stála chvíli na prahu, přes ňadra
své ruce složila a zrakem hněvným
na divadlo to hnusné pohlížela.
Pak volným krokem postoupila napřed
a zahřímala v rej a křik a smíchy:
„Pryč z cesty, stranou, Ctirad mým je vězněm.
Já první právo mám se mstíti na něm.
Ó hanba, hanba! Kde hřmí vlny boje,
tam s mužem měřte malichernou sílu –
však spoutaný když stal se vaším plenem,
tu mějte úctu, když vám soucit chybí.
Já první měla právo v tvář jej bíti,
neb v obličej mu chrlit plný pohár,
neb šat drát s něho jak vlčice lačná,
i slušelo se, mne zavolat první,
bych svoji křivdu první mohla mstíti.
Ó Vlasto, špatná jest v tvém voji kázeň!“
29
Blesk z oka Vlasty stihl Šárku; hrdě
však s úsměvem k ní letlo chladné slovo:
,„Ty první rušíš kázeň v našem voji;
jen dnešní čin tvůj před trestem tě chrání.
Jdi, opusť síň; věz, já jsem paní hradu,
a zpomeň si, jak neposlušnost kárám!“‘
„Ó bozi, vizte, slyšte, co se děje!“
tak zaúpěla Šárka ruce lomíc.
„Nuž, povím vám, co tajila jsem dosud.
Ne k vůli vašim bojům, k vůli sobě
já vstoupila jsem mezi šiky vaše;
já chtěla mstíti hrozné pohanění,
jež druhdy v lese učinil mi Ctirad
a z něhož vyprostil mne statný Bivoj.
Tam stih mne Ctirad o poledni parném
na jahodách, jak vlk se na mne vrhnul,
můj strhl pás a přivázal mne k dubu,
mé nahotě se posmíval a mdlobě –
a kdyby bozi Bivojovy kroky
mně ku pomoci nesvedli v tu stranu,
ví Svaroh sám, co by byl Ctirad činil.
Žár pomsty plál od chvíle té v mém srdci,
dnes vyplněna byla moje pomsta.
Já Ctirada jsem jala lstí, a jestli
vám vydala jej, stalo se to pouze,
by přísný trest jej stihl z ruky vaší,
však nikoli tak podlé pohanění
s tak urážlivým rykem lačných vlčic.
Ó styďte se, já mohla bych se mstíti,
však nikoli, tou nechci splácet měrou!“
30
A strhla rychle s beder svojich řízu
a Ctiradovi smyla s obličeje
pot s krví smíšen, proudy medoviny,
vous hladila i vlas mu rozcuchaný.
„Nuž, dobře,“ zasípěla na to Vlasta,
„my potrestat ho máme – ty chceš tomu?
Nuž slyšte všecky: na Děvína valech
buď zítra statný Ctirad v kolo vpleten!
Teď odveďte jej zpátky do vězení!“
A vyšla první. Za ní s hlukem divým
se ženy valily. Jen Šárka sama
zde stála v pusté síni, děsně křikla
a skácela se k zemi. Tak se řítí
dub na skalisku hromu schvácen střelou.
***
Noc černá zatím nad Děvín se snesla,
jsouc obrovskému ptáku rovna, v stínu
svých křídel který celou skryje zemi.
Ruch dne se stajil; pouze stráží kroky
se ozývaly kol na prázdných valech.
V té chvíli jeden bílý stín se plížil
kol ohrady, v níž uvězněn byl Ctirad.
Však sotva mih se, z druhé strany jiný
se objevil a kráčel proti němu.
V tom rudý požár trysknul na obzoru
a vedle něho druhý, dále třetí,
a celý kraj kol hořel rudým ohněm.
31
To na všech vrších kolem Vyšehradu
zaplály ohně strážné, jimiž k vojsku
byl volán každý z panství Přemyslova.
Pod tmavým nebem ohnivé ty sloupy,
tu větší, menší tam, se zjevovaly
a míhaly, a odlesk jejich padal
až na podhradí Děvínského hradu.
A v rudé záři těchto strážných ohňů,
jež proti ženám muže k boji zvaly,
se potkaly dva plížící se stíny
a v tvář si hledly šklebným, zlobným zrakem,
a oba vykřikly, jak poznaly se.
Ku noži, který v pasu měly skrytý,
se svezla ruka obou; první Vlasta
se osopila hlasem velitelky:
,Co v pozdní chvíli noční děláš tady?
to dostačí, bych v žalář vrhla tebe.‘
Jí klidným hlasem odvětila Šárka:
„Já stejným právem tázati se mohu,
co u vězení Ctirada tak blízko
teď v noci pohledává paní hradu?“
A s hrdým úsměvem jí děla Vlasta:
,Že paní hradu jsem a hlava boje,
mi cestu klestí všady ve dne, v noci.
Zříš ohně ty, jež na obzoru planou?
Snad zítra juž boj větší, rozhodnější
32
nám nastane, než v lese chytat muže
a lákati je nahých ňader vděkem
a poutati je, bezpečně když dřímou.
Boj vidím hrozný; snad i Děvín padne –
a proto chci, by ještě této noci
byl v kolo vpleten Ctirad na zdech hradu
na hrozný příklad, k odstrašení mužů.
I vyšla jsem dát vhodný rozkaz k tomu.‘
Tu nezdržela více Šárka divý
žár vášně v srdci; padla k nohoum Vlasty,
je objímajíc lkala úpěnlivě:
„Slyš, Vlasto, řeknu čistou pravdu tobě,
a jsi-li ještě trochu ženou, Vlasto,
ty musíš vyslyšet, oč tebe prosím.
Nech vládu sobě nad Děvínem celým,
nad ženami, nad celou, chceš-li, zemí –
jen Ctiradu přej život; zkusil dosti
a víc než třeba trestán byl a stupen.
Ó propusť jej a přísahám ti nyní
při této noci, při těch hárajících
kol ohních, při všech bozích, při obloze
a zemi, jež nás nosí, při té lásce,
již zapřela jsi v hrdé svojí hrudi,
že nebudu víc míchat se v tvé právo,
že zmizím z hradu ještě této noci,
že víc ti v cestu nevložím ni stébla,
byť třeba šíré Vltaviny proudy
jsi zaplaviti chtěla krví mužů –
jen Ctiradu dej život, ba, co více,
33
vem žití mé!“ – A rázem s ňader strhla
šat ochranný, nůž podávajíc Vlastě:
„Teď na tom místě nebráním se, prosím
o smrt z tvé ruky, na vězení prahu,
za kterým on se jitra nemůž dočkat.
Měj soucit; já ho miluju – ty mlčíš?
Ó bozi, jistě pouze vaší vůlí
se láska v srdcích našich ubytuje,
by sřítila nás v pád a jistou zhoubu!
Přej Ctiradovi život! – Slyšíš, Vlasto?“
Však tato hrdá stala bez pohnutí;
žár ohně její osvěcoval tahy,
v nichž spala vášeň. Klidně vztáhla ruku
a skoro líně Šárce odvětila:
,Před svítáním on bude vpleten v kolo,
však, oč ty žebráš, získám dříve mocí.
Já rovněž lačním po objetí muže,
já rovněž prahnu, aby srdce muže
mně bylo poduškou a zdrojem blaha;
chci milovat jak ty. Ó hrozná chvíle,
kdy žena z ňader vyrve sobě lásku;
dřív život vyrvat má – to děs je menší!
Ó bído, vidět prázdno ve svém srdci
a prázdno v hlavě, prázdno v šírém světě!
Však boj, jenž začal, budiž dobojován!
Smrt zítra, dnes však obejmutí muže.
Před svítáním on bude vpleten v kolo,
34
do rána já však na jeho spím srdci;
slyš, Šárko, na jeho – já miluju ho!‘
Pak do vězení vešla Ctiradova.
A Šárka sama zbyla v tmavé noci.
Žár ohňů strážných zvolna hasnul kolem
a pouze noc to slyšela, co řekla
si Šárka: „Bozi, veďte kroky moje,
jdu zradit Děvín vojsku Přemyslovu.“
35
IV.
IV.
Ve skalné sluji seděl starý Bivoj,
skráň mračnou v tuhé dlaně opíraje;
byl v myšlenkách a chvílemi jen zvolna
lví hlavou zatřás. V sluji bylo šero.
Den k večeru se chýlil, k tomu těžká
se nad údolím roztáhnula mračna,
hrom zaduněl a blesku zážeh sirný
šleh do jeskyně, ozařuje rázem
dno její skalné. Ani kapka deště
neskápla ještě s víček mračných nebes,
les dýchal jenom z hluboka a časem
pták zastenal a zapraskalo klestí;
a tuchou bouře hnaný bílý motýl
v šer sluje zbloudil, těkal sem tam chvíli,
sed v Bivojovy kadeřekadeře, jak vítr
květ jabloně by svanul v jejich mračno.
Blesk nový šlehl ve tvář Bivojovi,
že zvedl rychle oslněné oko.
U vchodu sluje postava se tměla,
a vstoupila. Vlas dlouhý, sněhobílý
bez vazby celou v sněžný plášť ji halil;
ve klínu nesla množství bylin lesních.
Zrak její změřil plaše tmavou sluji
a její rty se zachvěly tou řečí:
36
„Dík nebesům, že potáhla se mračny.
Přec, Bivoji, jsem jednou našla tebe;
kdo ví, jak dlouho po lesích bys bloudil.
Cos neznámého v tuto sluj mne hnalo.
Ty nevítáš mne? Hleď, co bylin lesních
jsem natrhala! Nechť bouř venku zuří,
my jinému zde oddáme se dílu.
Pojď, léčivých zde hledat budem rostlin
a myslit budem na trpící, kterým
náš lék zas vrátí zdraví, sílu, život.
Tys zamyšlen? Ni slova nemáš pro mne?
Což nechápu tvé myšlenky? Rci, prosím,
co dělat mám? Vždyť pouze k vůli tobě
můj Kazín stal se sídlem netopýrů;
jen s tebou žiju v doupatech a lesích,
jen s tebou hledám, co ty hledáš marně.
Jen vyjasni své čelo, plné mraků!
Můj Bivoji – smím v myšlenkách tvých bádat?“
A sedla rychle na zem vedle něho
a z klína vypadly jí vonné květy,
jež natrhala v úvalech a stržích.
On vzpřímil se a hladil těžkou dlaní
háv stříbrobílý dlouhých jejích vlasů
a pohnutí mu zazvonilo v řeči:
„Jsem, Kašo, vděčným tobě za tvou lásku’
však sama rci, co může nám dát život,
a ptej se sama, máš-li tolik síly
vše zašlapati, bys poznala jedno?
Jsme staří oba; dráhně let jsme žili,
37
a kdyby dnes nám bílou holubicí
ulétly duše z ňader, řekni, Kašo,
zda blíž jsme přišli poznání a pravdě?
My opustili Vyšehradu slávu
za lesů nádheru, lesk trůnu zářný
za slávu červánků, když noc je blízká.
Ó Kašo, slyš: při hromu toho bouři,
jíž ohlasem se chvěje temný prales,
ó Kašo, slyš, já nevěřím víc v bohy!“
Blesk nový nenadále projel slují,
hrom zahučel a stlumil jeho slova.
„Rci, Kašo, sama, zjevili se tobě?
nač mléko s medem podáváš jim v oběť?
Kde jsou, by mocným promluvili hlasem?
Jen přeludy si bludný člověk smyslil,
jen jedno jest, ta veliká a hrozná
kol příroda, ten vesmír beze hrází.“
Zas nový blesk a děsná rána hromu.
„Slyš, Kašo, já jsem poznal velmi záhy,
jak malicherné lidské počínání
jen hříčkou jest ve živlů děsný život.
Já často stával nad potopou jarní,
když Vltava se rozvodnila kolem,
své břehy strhala a v plesném tanci
na skalin štíty stříkla chmurnou pěnou,
a mezi hvozdy pochmurnými tekla
ve tiché slávě. Ptactva černé pluky
38
tu z různých končin sletaly se, vírem
nad hladinou vod, nad bahnitým sítím
se točily, jich skřekem obzor zvučel.
Tu o staletý jilm se opřev dumal
jsem nad tou spoustou tázaje se darmo,
čí vůlí a čí silou tyto vlny
tak vzkypěly, by zúrodnily zemi?
A člověk ještě nerozhodil zrno
do ňader orné půdy a juž sama
ta vydala mu zlatonosné klasy.
Kdo řek jí: Roď a budiž matkou lidí?
A tisíc bouří jako tato létlo
nad hlavou mou a tisíc krupobití,
jež zničila, co jarem celým zkvetlo,
a já se tázal stále: kde jsou bozi?
A poznal jsem, že jenom člověk trpí.
A tímto hořkým moudrosti své jádrem
tvůj celý život, Kašo, otrávil jsem,
ty věříš, šťastná, v někoho, jenž mluví
k nám slunce bleskem, v někoho, jenž pálí
tam nad horami luny snivé žertvu.
Ty, slabá žena, musíš něco míti,
oč opřela bys klesající páži.“
V tom rána hromu zaduněla, rudý
blesk projel slují; v jeho plné záři
les venku zaplál v barvě fijalové.
Ten blesk však viděl, kterak silný Bivoj
na kolenou před Kašou ležel, ona
jak jeho hlavu tiskla v klín, jak zvolna
přes jejich tváře tekly horké slzy.
39
Ve vzlyku větru, v deště šumném spádu
teď bylo slyšet vzdechy stále bližší,
pak bludných kroků ohlas před jeskyní
se ozýval a v tom na prahu sluje
se objevila bleskem ozářená
jim postava, vlas zcuchaný a dlouhý
jí splýval v divém zmatku mezi oči,
šat zedrán byl, že ramena a prsy
hnět vichrů svár a dlouhé cáry řízy
se třepaly v něm jako hadi Lític.
Krev čerstvá lpěla jí na bosé noze
a stopy uschlých slzí v obličeji.
Blíž kročila a strhaný zrak její
se upřel na Bivoje. Tento zvolna
zved z Kaši klína kosmatou svou hlavu
a poznal Šárku. Soucit neskonalý
hnul jeho srdcem. Vstal a z koutů sluje
mech nejměkčí jí snesl ku podušce:
„Pojď, odpočiň si,“ pravil vlídným slovem,
„noc bude zlá, zde teplo máš a sucho“.
Ta mlčela, na ňadra ruce křížem
jen složila a bolně zastenala.
Pak ticho zas, jen vítr skučel v skalách,
vlk v stržích vyl a v lupení dešť šuměl.
A seděli tak dlouho pohromadě;
v myšlenkách každý vnořen, když tu náhle
blesk projel slují. Šárka vzchopila se
a v stranu, odkud hromu ohlas duněl,
se jala volat: „Trhej závoj mraků,
ty neúprosné božství sirným bleskem,
40
to líp ti sluší, nežli v srdce lidská
vlít lásky jed a zničení a zkázu!
Víš, Bivoji, že šílenou mne zovou;
leč klamou se; já rozumnou jsem pouze
a oni šílí, kteří žijou v míru
a milují! Ó Bivoji, já měla
bych děkovat, žes druhdy byl mi štítem;
leč klnout musím tomu okamžiku,
kdy zbloudila tvá noha v lesa stíny.
Žes nenechal mne v moci Ctiradově;
on byl by znectil mne a úděl ženy
by vyplněn byl na mně, já jsem mohla
se klidně vrhnout s Vyšehradské skály
a pozdraviti hrdě tajuplný
břeh věčnosti; já nemusila poznat
a cítit lásku, které nyní klnu.
Ó Bivoji, juž tam pod starým dubem,
kdy setkaly se hromné vaše mlaty,
mně Ctirad postavou a vděkem těla,
a silou, věhlasem a statečností
zmát smysly vše a pobouřil krev v žilách;
a jestli jsem se mstila, na oko jen
to bylo sklamat Vlasty bdělé vojsko;
já chtěla prchnout s ním a žíti jemu
kdes v cizině, jen sobě, svojí lásce
jak v lesích, Bivoji, ty s Kašou žiješ.
Leč onen zločin, jímž vyrvala žena
si lásku z ňader, nesl trpkou kletbu.
I srdce Vlasty cítilo jen prázdno,
a Ctirad jediný muž na Děvíně.
Jak zřela jsem jej v středu spilých ženštin,
41
z nichž každá pohár plný v tvář mu chrstla
a v duši výsměch: vzkypěla žluč ve mně
a moje láska pozvedla se děsná.
Já chtěla Vlastě vyrvat svoji kořist.
Co jiných mužů sta vražděno všady,
o jednoho boj zaplál neúprosný.
Ach, osudu to nejkrutější výsměch!
Leč v dlani své kdo drží moc, má právo.
Té noci spala vášní spitá Vlasta
na hrudi Ctirada a před svítáním
na valech Děvína jej vbily v kolo.
Já vracela se z noční svojí pouti,
šla vyzradit jsem vojsku Přemyslovu
vchod na Děvín i slabé stráže hradu.
Mdlý jitra svit se plížil mezi lesy
a ukázal mi, co jsem čekat měla,
však čemu posud těžko uvěřiti.
Tu v mdlobách klesla jsem pod děsné kolo,
sloup šibenice objímala v slzách
a s hlasným pláčem svíjela se v prachu,
co zatím s hlavy jeho na kůl vbité,
jež trčela nad rozlámaným tělem,
krev v hustých kapkách padala, tak zvolna,
tak odměřeně na mou šij, mé čelo.
I cítila jsem, lásky plamen v duši
jak žíhal mne, v mých očích tryskly slzy
a vzdechy v ňadrech – jen ty kapky krve
tak zdlouhavě, jak dešť, jenž z jara padá,
mně pokrývaly ruce, vlasy, spánky.
Hleď, Bivoji, zde posud stopy jejich;
tu uschlou krev já dosud líbám v pláči
42
a klnu sobě, bohům, zemi, světu,
rvu svoje vlasy, věru líp to umím,
než vichřice když trhá větve břízy.
Tak ležela jsem pod Ctiradem mrtvým
jak mrtvola, já neviděla ani,
jak cestou, již jsem prozradila mužům,
hrad zaplaven byl vojskem Přemyslovým,
jak tuhá seč se svedla na nádvoří,
jak mrtva Vlasta klesla v prvním šiku,
jak zapálen vzplál Děvín pokořený,
jak jisker, dýmu, prachu vír a příval
se hnaly nad mou hlavou, praskající
jak řítily se trámy – pouze krve
tak husté, těžké, olověné kapky
se řinuly se Ctiradovy hlavy.
na moji tvář a pálily mou duši,
a žíhaly mé srdce. Hrůzo děsná!
Já viděla, jak strnulé ty oči
se otvíraly, jak rty sesinalé
se pohnuly a děly: Miluju tě!
To protrhlo můj tupý sen, to štvalo
mne Líticemi, to zas vlilo sílu
v mé údy schvácené; já prchla v lesy
a od té chvíle těkám jejich pouští
a stále zřím, jak strnulé ty oči
se otvírají, jak rty sesinalé
se hýbají a praví: Miluju tě!
Ó, též i tady, šerem této sluje
je vidím zas a slyším... Běda, běda!
ó bozi, k čemu stvořili jste lásku?“
43
A skácela se; hostinný klín Kašy
ji zachytil. Však darmo; duše prchla
jí hrdlem táhlým z opuštěných ňader.
Dešť šuměl v listí, noc se vlekla v stínech
jak v hadrech stařena, jež nocleh hledá.
Na klíně nesla Kaša mrtvou Šárku
jak děcko dlouhým během unavené;
před slují seděl Bivoj, ani nezved
zrak sklopený, tak očekával jitro.
A když se sneslo k porosené trávě,
vzal mrtvou Šárku na mohutná bedra,
nes lesem ji a na nejvyšší skále,
jež černé hroty pozvédala v azur,
ji spálil na hranici. Klidným okem
kouř této žertvy stíhal na obzoru,
tam zůstal sedět, až zapadlo slunce.
44