Kdy?!
Své srdce chtěl bych vylít na Tvé nohy,nohy
jak z alabastru nard svůj Magdalena,
a v požár zapáliti dnů svých stohy,
ať plají v obzor na čest Tvého jména!
Však láska Tvá mne sráží na kolena
a znát mne učí, jak jsem přeubohý,
až výčitkou zrak letí do oblohy.
Což není možno v ničem Tebe zmoci,
ó Bože Lásky, Bože Slitování?
což nerozsvítíš do mé truchlé noci
mně žádnou naděj s Tebou vyrovnání?
Kříž žádný pro mne, ni trn na mou skráni,
a třeba v zatracení pro Tebe jít moci?
Tě vzývám a Ty nejdeš ku pomoci.
Mé nitro studánkou, zkad slzy řinou,
jíž všecka lítost nemůž’ vyvážiti,
a v nocích bezesných vždy znova plynou,
jak nepřestává touha má: Tvým býti;
má láska k Tobě hlad svůj jimi sytí,
jak roste, prahnouc, minulosti vinou.
Kdy na ní zraky Tvoje odpočinou?!
27