VĚČNÉ TOUHY
Básně
V Praze 1923
[5]
Drahocenné památce
Mistra české poesie
JOS. V. SLÁDKA
ve vroucí úctě a milé paměti
zasvěcuje AUTOR
[7]
Sám a sám
Noc a mlčení!
Slyším chrapot smrti kolem,
jak se lupen k zemi snese,
slyším těžký pád;
země v hloubi zachvěje se,
slyším kohos zaplakat!
Mrtvé ticho!
Jako meč žal proniknul mne,
bledou zář když měsíc sklenul,
ani nedýchám;
život mě tu zapomenul:
Na hřbitove! – Sám a sám!
9
Pax
Cítím jeho křídel šumy,
zvolna tuhne srdce žár;
smrti křečí bolest ztlumí,
znám ten milosrdný spár.
Utiší tu běsnou vřavu,
v níž se život potácí,
ochladí mou žhavou hlavu,
ale srdce zkrvácí.
Na vše touhy, snění mladá,
na vše,vše co žhavilo krev,
bez šelestu tvrdě padá,padá
jako víko na rakev.
10
Hřbitov
Na pahorku leží, na vrcholu,
z dálky zjevný, zjevný mému bolu,
života jak mého meta,
touhy mojí hořký cíl;
nad ním slunce v zenit vzkvétá,
dole stín se uložil.
Pomníky a chmurné kříže,
cypřiš, thuj je v řady víže,
jako vlajky větve věsí,
větrem vlají sem a tam;
myslíš duchů na procesí,
k světlu unikají tmám.
Jako vlny jsou ty rovy,
kam se šinou, valí, kdo ví?
pod nohou se země chvěje,
krok tvůj tady kolísá;
hledíš vůkol, cíl tvůj kde je?
zříš jen pnout se nebesa.
Dole duch se z těla svléká,
jako okov prach se smeká,
a jak z kukly ze zborcené
křídla vymkne perutí,
do výše je skvoucí klene
volně v mocném pohnutí.
11
Jiné světy jejich zoru
planou věčném na obzoru,
je to jako probuzení,
život – jaký trpký sen!
bolest už tam nepramení,
nezachází sladký den.
Rozkoš jako vzduch tu stře se,
jako vlna dál tě nese,
květy hýří, v barvách plane,
v rytmech měkce kolíbá,
jako tóny rozjásané,
jako matky modlitba.
A duch všecko obejímá,
nebe, zemi, mezi nima
miliony hvězdných světů,
bratrský vše poutá vztah,
a duch krouží po nich v letu
jako motýl v lučinách.
Věčná krása na všem leží
jako věčné jaro svěží,
vzrůstá, jako na poledne
slunce roste zlatá zář,
ze všad mír vlá na den ze dne –
je to sladká Boha tvář?!
12
A tak bolně, sladce je mně,
na život když myslím země:
Hořká půda pro kořeny,
ale na vzácný jde květ – –
posléz odtud vytržený,
přesazený v božský svět!
13
Úsvit smrti
Je zamčen zemský svět mi
a jiný mi se otvírá,
jejž žili jsme kdys dětmi
a k němužto se umírá.
Vše zase ožije mi,
co dřív jsem hořce pochoval,
a co kdys bylo snem mi,
to bude skutečností dál.
Svět mystický, ach, celý
se květem plným rozloží
a znova Kristus mi se vtělí
a stulím se mu k podnoží.
Pít budu sladké medy
těch řečí jeho, živý tok!
Čím budou rozkoše vše tehdy?
čím sladkost zpívajících slok?
Když oko svoje ke mně sehne
a úsměv jemu na rtech hrá,
co svět, ach nikdy nepostřehne,
v mém srdci vínem slasti zrá.
14
Když bílou ruku vztáhne
a podá nejčistší svůj Hod,
vše zkonejší, čím duse prahne,
čím život bolestně ji zbod’.
Pak stulen v plášti jeho krytu,
snít budu nejsladší svůj sen,
v němž uzrá láska v požár citů,
jímž do věčnosti budu zakotven.
15
Po hříchu
Jdu jako zmámen,
je skončen hřích;
proč po tobě ten kámen
jsem bídný zdvih’?!
což mohu koho více snad
než tebe milovat?
To byla touha
jen rozkoš pít,
mé tělo byla ústa pouhá,
můj vyvřel cit
jak sopka v náhlém plameni –
proč nestoup’s v cestu mi?!
Já trhal s stromu,
zkad kynul, plod,
v tak divném světla lomu
mně zdál se hod;
strom, vím, ten nebyl zahrad z tvých,
plod zhořknul na rtech mých.
Teď odboj zlomen,
kdos vyčítá;
jak zůstat neohromen,
když hlas se ptá
tak sladký, hořce dojatý,
hlas s kříže: Synu, také ty?!
16
Skrýt kde se mohu
jak Adam též?
jdeš v náruč svému Bohu,
když prchnout chceš,
co běh můj děsem šílený?
jdu mezi jeho rameny.
Tu kyne sluje,
jak výheň skví,
mne vroucně přitahuje
to tajemství:
v té výhni hříšný pohřbím se...
v ní nový – rodím se!
17
Hodiny bijí
Vážný, slavnostný zvuk,
odkuds z daleka poloznámý,
kdosi jako by vnuk’
dávna vzpomínku, sen,
který’s prožil, tak tě to mámí,
včera, předvčírem, kterýs den.
Včera, předvčírem as,
či snad léta už minulosti,
teprv jak by dnes has’
blaha poslední vzdech
s těmi, které hroby už hostí,
zní to nejdražším z ech.
Slavná hodina snad,
nevím, která to byla v žití,
ta, jež znala mě hřát?
pro niž břímě jsem nes’?
bez níž těžko, nemožno býti?
přec jen dohasla dnes.
Hvězdy vyhaslé svit,
jenž se prodíral roky, roky,
posléz vyšleh’ přec, kmiť
a zhas’ před zraky teď...
kolem zaševelily kroky...
zašly v minula šeď...
18
Smutku veliký klid
uleh’ tíživě, těžce na mě,
pocit horoucí sstyd’,
ret zněm’ – není co říc’,
a mé slzy prolité klamně,
schnou, schnou pomalu v nic.
19
Obět
To byla lítost!
mně bylo, zemi jak bývá utuhlé mrazem,
když náhle slunce svým nožem lesklým a ostrým
hloub v pole zařízne ztuhlá, zařízne do lích,
svým bílým paprskem, žhoucím výšemi nebes,
kdy větve probodá, aby v pupence listů
se míza valila, vroucí požáry hlubin;
tak lítost vjela mi v ňadra, hluboko v srdce,
krev vyvádějíc, jež mrazy utuhla časem,
až tryskla do tváře prudce pohnutí nachem.
Krev, která kdysi tak mocně tryskala ze žil
mých předků, v dávnu již v lásky extasích žhoucích
jak pouští plameny pláli národům do tmy
a krví plýtvali v circích před zraky davů.
To bylo jaro Tvé, Bože, na kříži vbitý!
ó tehdy rubíny plály rány Tvé všecky,
a hřeby, tkvějící v dlaních, vbodnuté v nohou,
jak růže zkvétaly cudným polibkem panen.
Tvé srdce dokořán bylo, komnata tichá,
kam v snění vcházely z Tvojich nejčistší duše,
své lampy nesoucí krajem plničké nardu
a do tmy tekoucí vonným pramínkem světla.
Legie vojínů Tvojich, nadšených k boji,
šly v cirky království Tobě dobývat světa,
tak šťastní, mohli-li zbledlí na zubech dravců
20
Tvé jméno zaplesat, vzkřiknout do vzteku luzy,
jím slavně branou jak odtud odejít – umřít,
jak vítěz šarlatem – krve vlnami oblit,
neb s kříže rozpiat svou náruč v objetí věčné
a jíti v hranice jako v ložnice lásky;
kdy v smyslů orgie, v pusté šílení chtíčů
i v králů komnaty zlaté, do ložnic hetér
Tvých panen, chvících se v čistém toužení, písně
z katakomb hrobů se draly vítězné, sladké,
jak světlo dráždící do krve vybdělé zraky,
jich ztichlé svědomí, zmdlené honbami hříchů,
budíce doteky náhle tajuplnými,
že skřekem řičely jako pod pruty ohnivými...
Ty doby odešly dávno, dávno je tomu.
Jak zpustly zatím Tvé chrámy, zchátrala srdce!
je zimno v svatyních Tvojich, do kostí mrazí,
tam olej nečistý lije páchnoucí světlo
a obět zápalu Tvého nenosí nikdo.
Mne lítost pojala v hloubi, nesmírná, velká;
Tvé rámě rozpjaté křížem dráždí mou bolest,
Tvé srdce vyčítá otevřenými kraji
jak rtoma oschlýma žízní horečnou, dlouhou,
Tvé hlavy koruna prachem do popelava
jak Tebe ubohým činí prostřed nás králem!
Tvůj sluha poslední z Tvých jsem posledních sluhů,
má miska obětní také prázdna je, prázdna. – –
21
Ó nebudeš-li Ty hrdý, nejvyšší Králi,
v tu misku obětní, skvoucí perlami, zlatem,
však kovově chladnou
své srdce vlastní Ti v obět zápalnou vhodím;
to srdce vyprahlé touhou, bažením světským,
kdys vášní nečisté, v lásce vrtkavé, nectné,
však nyní soucitem vroucím překypující
jak zašlá studánka náhle pramenem novým,
to srdce oživlé, láskou hořící pozdní,
na misce obětní zvedám...
A milost pokorně ve Tvých pohledech hledám!
22
Královně máje
Ó Královno, s korunou dvanáctera hvězd!
Máj, hle, to jedno z královských Tvých gest.
Tys dlaně vztáhla, paprsky s nich tekou
jak slunce potoky a květů vlnou měkkou
vše objaly: strom i keř, luh i skály,
vod okovy se v žáru jejich vzňaly,
hlas vlnám daly stříbrný, v nich zpívá
jak zvonků loretánských píseň tklivá.
Tys hnula lilje žezlem a země líha
sta tisíc kalichů Ti v obět zdvihá,
kde krví obětní se stává čarem
ros krůpěj, zkad, jak nad Abele darem,
výš vůně vstoupá lehce do azuru.
I duše mojí prolomily kůru;
je srdce bílý květ, jak kalich otvírá se
a pylem vyzlacený hoří v jase,
v něm klokotá krev, v krůpěje se tříští
jak na oltáře svatém obětišti.
Chce každá krůpěj rudou růží býti
a věncem podnoží Tvé obevíti,
co pohled každý hoří lásky palem
se hvězdou zachytit Ti roucha na lem.
Mé ruce spiaté jak by tkaly spolu
modliteb třásně na liljovou štolu.
23
A z očí hlubin vážím perly jasné zvlášť,
Tvůj vykrumplovat blankytový plášť,
kam, Milostná, Ty schráníš do věcnostivěčnosti,
co z dětí Tvojich nejslabších je slábo tak,
že nesneslo by v žáru spravednosti
jak slunce čistý Syna Tvého božský zrak.
24
V opojení
Ó něho sladké přítomnosti jeho,
ten zázrak proměny!
hle, obcování ráje ztraceného,
sen lidstva vrácený;
tu hoří srdce božství smířeného,
kde šleh’ meč plamenný.
Kde rány jsou Tvé hořké Kalvarie,
jež žhnuly krvavě?
květ lilijí teď vlídně zaclání je,
po celém těle skvě;
je milost, co z nich místo krve lije,
jsou lásky prohlubně.
A bok Tvůj, kam se srdce Tvoje tají,
však otevřené v hloub,
je majákem nám k nebeskému kraji,
jež vede, žhoucí sloup,
když tmou už naše kroky klopýtají
a do cesty hřích stoup’.
Když bouře rostou dravé, rovny moři,
zrak Tvůj je dělí v dvé,
Tvá dlaň v poušť dálnou oasy hned stvoří,
než vzdechy naše zví;
tak milovat, že nic Tě nepokoří,
to Tvé je tajemství.
25
Hle, chlebem stal ses pro nás nejraději,
Tvá touha přejít v nás,
Tvé city láskou pouze řeřavějí,
tu zbořit mocnou hráz,
jež brání nestihlému božství její
nám sdílet jeho jas.
Být tlukem srdce v lidské naší hrudi,
v nás myšlenkami zrát,
být hnutím, které k sladké ctnosti pudí,
a pelem na nich plát;
být žárem citů, když se v nitru vzbudí,
Ty chtěl bys vroucně rád.
Svou s naší mísit krev a tělo s tělem,
nás k božství vyzdvihnout,
štěp mystický být v kmeni ve zplánělém,
plod vzácný v slunce pnout,
a vínek synů Božích vinout čelem
a zkrušit kruhy pout.
Tak bratrství si věčnou stvořit říši,
kde Láska vládcem je,
kde v radost každý bol se vroucně ztiší,
vše choré naděje,
kde v blankyt perutě mír sladce výší
a věčnem prostře je.
26
Kdy?!
Své srdce chtěl bych vylít na Tvé nohy,nohy
jak z alabastru nard svůj Magdalena,
a v požár zapáliti dnů svých stohy,
ať plají v obzor na čest Tvého jména!
Však láska Tvá mne sráží na kolena
a znát mne učí, jak jsem přeubohý,
až výčitkou zrak letí do oblohy.
Což není možno v ničem Tebe zmoci,
ó Bože Lásky, Bože Slitování?
což nerozsvítíš do mé truchlé noci
mně žádnou naděj s Tebou vyrovnání?
Kříž žádný pro mne, ni trn na mou skráni,
a třeba v zatracení pro Tebe jít moci?
Tě vzývám a Ty nejdeš ku pomoci.
Mé nitro studánkou, zkad slzy řinou,
jíž všecka lítost nemůž’ vyvážiti,
a v nocích bezesných vždy znova plynou,
jak nepřestává touha má: Tvým býti;
má láska k Tobě hlad svůj jimi sytí,
jak roste, prahnouc, minulosti vinou.
Kdy na ní zraky Tvoje odpočinou?!
27
Zda přijdeš?!
Mé ruce sepiaté jen k Tobě cílí,cílí
jak stále napiatý luk za kořistí,
Tvůj nevystihlý zjev, ach, zazáří-li
mé touhy na dostřel, jež v luku svistí
jak střela kalená, než místo zjistí,
kde srdce tají se v bok ušlechtilý,
Tvé srdce božské, po němž mře a šílí!
Tak málo pouze od sebe nás dělí
tu na oltáře stupních, kde se chvěji,
jen clona liliová Tvojí cely,
již rozvlní i vánek v tichém reji;
však modlitby mé sebe bouřlivěji
ať vanou, mlčíš k lásce zatvrzelý,
jež u Tvých nohou pláče ve svém želi.
Mé duši přej jen radost okamžení,
co pohled zachytla by ve Tvém oku,
co ve Tvou bílou řízu jen jak v snění
tvář vtiskla by jak žena krvotoku:
Tvé srdce vzývám v otevřeném boku
a čekám, po cestě Svých zaslíbení
zda přijdeš – po noci mé rozednění!
28
Pietas
Na klíně drží tělo zsinalé,
ztrnule oči shlížejí:
tu leží štěstí její skonalé,
hrob sladký její nadějí!
A rána vedle rány, chlípí krev,
a mezi nimi kal je slin;
hle, co tak milovala, jaký zjev!
jejího lůna vlastní syn.
A hoře roste k srdce hlubinám,
mé hoře nerozlučné s ním;
ten každý rys, kde teče hnis, ó znám,
ta znetvořená podoba, ó vím!
Mé oči vytřeštěny, Maria!
to tělo, jež tvůj chová klín,
to není Ježíš tvůj, ne, to jsem já,
tvůj zatracený, přec však syn.
Mně není podoby, ni krásy ne,
ty rány sázel hřích a svět;
mně naděj života už nekyne. –
Kdo na tvůj klín mne z bahna zved’?!
29
Mne odvrz pryč, svůj neposkvrňuj klín,
tys svatou, čistou lilijí;
neb poskvrňuje i můj pouhý stín,
spusť rámě, jež mne ovijí.
Jak pevně drží ztuhlé objetí!
kam bolestný se vpijí hled:
ó žár, ó led, ó slast, ó prokletí!
chce klnout, modlí se však ret.
Pláč rozhlodaná ňadra divě zdvih',
slz nalil v zrak, v číš jak oleje;
zřím nebe v očích Matky přečistých,
vsak ne už pro mé naděje.
Z hnisavých úst mých, Matko, jméno tvé
jak zlatá růže vykvete,
jest sladký pohled tvůj, jenž k tobě zve;
však pozdě jest – má dráha ujeta...
A přec mne na svém klíně zesnout nech
života den můj poslední:
balsámem lásky pomaž ran mých všech,
den třetí – pro mé vzkříšení?!
30
Marnost nad marnost
Vše mi zniká! Vidím hroby;
mrtvé oči hledí ke mně,
hle, jak krásu hnití drobí,
sny a touhy vssává země.
Všecko mizí! Slunce jasy
ni svit luny neviděti;
všecko zhaslo, pod ty řasy
neproniká světlo dne ti.
Jen Ty, Bože, svítíš záře
v hrobu temnoty a noci,noci
jako úsvit do žaláře,
v bouři hvězdou ku pomoci.
Jen Ty, Bože, z věčna dáli
jako Otec spěcháš vroucí
nám vstříc, již ti unikali
celý život – svému soudci.
V oči dětí ustrašené
s láskou hledíš, se soucitem,
který hříchu nevzpomene,
nezaplane v hněvu lítém.
31
Počítáš jen vrásky v čele,
hloubky očí vyplakaných
a rty v uhel ohořelé
po modlitbách vroucně vzdaných.
Co Ti hříchy! jen když se Ti
z víru světa všichni vrátí
do náruče jako děti,
bys měl koho milovati.
Tvoje láska jako moře,
bez hrází jak věčnost celá,
nedosáhneš k dnu se noře,
výšky nejme peruť smělá.
A já prahnul po té lásce,
které nemá chudá země,
v lidském srdci nevykvete,
Svojí lásky dej mně, dej mně!
Přiviň mne, ach, k její zdroji
jako matka k prsu vine,
ať se srdce upokojí,
ať má touha odpočine.
32
Tluku na ty brány žití,
které vedou v Tvoje ráje.
Otče, rač mi otevříti,
ať má duše nedočkavá
Tvá je! Tvá je!
33
Je lehko mi...
Je lehko mi, ach, s Bohem všemu říci,
vše má svůj těžký stín,
já hleděl v jiné slunce skvící,
duch můj jím opil se jak ohněm vín.
Já krásu ssál, teď hořkost na rtech cítím,
to ze všeho,všeho co podává mi zem;
jen jedna láska zahořela žitím
a každá jiná vzdálila se v něm.
Tvé jaro, země, s zelení tou svěží,
ó růže léta, žár jež barví v nach,
ó hrozny podzimu, jež réva věží,
jde zima za vámi a hrobů pach!
Vy zpěvy skřivánčí tam v slunci jase
a písně slavičí, jež milujete šer,
ach, nepřezníte těch, jichž ozývá se
v mém nitru ohlas jiných sfer.
Ó moře nekonečné, přes tvé hráze
se rozlévá má slast, jíž nezměřím,
vším žitím nevykoupil jsem si draze
ach, blaženost tu, o níž sním.
34
Požívání Boha
Tvou bytost objat celou,
v hloub tajemství se ponořit,
v tvář Tvoji, slávou skvělou,
smět svojí tváří zřít!
Ó rozkoš pochopení
a nejsladší všech vědomí,
že nad Tebe už slasti není,
že v Tobě všecko zkvetlo mi.
Že není záhad více,
že všecky v Tobě rozkvetly,
a smutky s duše padajíce,
květ svadlý ve propastech tlí.
A věřit, že už věčně
v tom ráji nic se nezmění,
a milovat Tě nekonečně
tak bez ztráty a bez chvění.
Že nic mne neodpoutá,
ni zloba smrti ani hřích,
že z démantu jsou pouta
a věčnost krouží v nich.
35
Tvá přítomnost je mannou,
Tvůj pohled víno opojné,
Tvé myšlenky tak vanou
jak sladké zpěvy noci, dne.
Tvá sláva hod je duší,
slast do věčnosti trávená,
a nikdo konce nevytuší
a nad věčnost je líbezná!
36
Agnus
Hle, Beránek Boží, jenž snímá hříchy,
tak vzdaný a tichý,
jak zápalu obět Svou krví hoří,
jež z boku se noří.
Hle, Beránek Boží, jenž hříchy snímá,
jak v smrti tu dřímá,
to plameny Lásky, jež srdce žhaví,
Jej mystické tráví.
Jej zvěnčeme růžemi sladkých vůní,
ať s oltáře trůní,
jak milenec duší, jich touha žhavá,
jenž Čistým se vzdává.
A požárem vroucnosti roznícení,
tak tiše jak v snění,
sem přiklekněm zdrceni ku podnoží:
„Hle, Beránek Boží!“
37
In Parasceve
Ó Ježíši, v to příliš smutné ráno,
kdy rozjímal jsem Tvoje „dokonáno“,
nad křížem Tvým se vroucně v slzách chýle,
jsem líbal rány Tvoje krvavé
a tělo bílé,
já vzpomínal, jak dávno tomu jesti,
co nutili Tě dřevo kříže nésti
jak zločince až na vrch Kalvarie,
že vybledlá dnes pozdní sláva Tvá
mrouc smutně žije.
To kouzlo vábné jak by vymizelo
té Lásky, která za Své prodá tělo,
dá život na kříž nebo na hranici,
a s usmíváním setře pohanu
slin na Svém líci!
Pne na ramena čistá cizí vinu,
skráň zahalí si vínkem v trnovinu,
v plášť starý ztají božskou Svoji slávu
a na ňadra hloub v smrti zápase
Svou spustí hlavu!
38
Ó tehdy rány krvavé se skvěly,
jak požár v temno doby zahořely,zahořely
jak nová souhvězdí, jež plavcům svítí,
když cestu k nové zemi ztratili,
zas ku odkrytí!
Dnes plavci v přístavu a u pevniny,
vše cesty úzkosti jsou zapomníny;
tu v záři dne a v jasu za poledne
z nich nikdo ku bledému souhvězdí
se neohlédne. – –
Z tvé slávy však ať cokoli tu zbylo,
mně oko nad tebou se zarosilo,
když líbaje Tvých ramen porozpětí,
dav dětí měřil dnes tvé Lásky velikost
po tisícletí!
39
Hrob Boží
Tu v prostřed svěc, jež bílou záři lijí,
a v květů vůni, jako v agónii
jež oddychují,
za bílý náhrobek se monstranc výší
svým bílým závojem tmy do cypřiší,
jež podobny jsou sluji.
Jak srdce zbledlé smrti políbením
tam hostij, která Bůh jest posvěcením,
se skryta tají;
tu, zsinalý, On tiše odpočívá
a přes Něj mystický níž závoj splývá
a Serafíni lkají.
Je přísný první zákon Všehomíra,
i Bůh, zdroj života, hle, také zmírá,
týž osud všeho;
nad naším losem nebe zatmívá se
a skála puká, zem se třese v žase;
táž výše Výkupného!
Pak Sabbat velký, sladký, nekonečný,
co za ním je? Den třetí věčný?
či noc jen míru? – –
Má naděj sladká a má láska zkvetla
a v srdci probodená ruka světlá
mou pozvedala víru.
40
Jarní
Květ jara kouzlem rozvírá se
pod slunce plamenem,
ó ještě mžik a v sladkém zase,
co zdálo se ti snem,
jest naplněno luzným čarem:
kraj všechen zadýchá tě jarem.
Už holé stromů ratolesti
se smějí zelení
tu v alejích i na bezcestí;
to trní v křemení,
jež nahýbá se nad roklemi,
květ kryje jako peřejemi.
Zpit štěstím skřivan létne z polí,
žár nebes nabírá
v své zpěvy, které v perly drolí
nad hloubí vesmíra;
tak sladce ani nevyzvání
zvon velkonoční k zmrtvýchvstání.
A srdci je tak dětsky mladě,
jak nežilo by posavad,
jak nikdy o bolu a zradě
by nevědělo snad;
a život, pod nímž mřelo v pláči,
dnes nad hrobu mír jest mu sladší.
41
Přes rýhy vrásek úsměv šlehne
a srdcem naděje,
sen lásky zlatý v duši sehne,
jej dosnít ještě chvíle je;
nech přes oči jen slzy svézti:
tam vnitř, tam cos chce ještě kvésti.
42
Loretánské zvonky
Čarovné hudby,
odkud zníte mi
sladce a vábně,
ze sfer nad zemí?!
Vábně a sladce,
z dětství vzpomínek
jako by pramen
živý v duši tek’,
jako by s oblak
příval světla dštil,
že jsem se v dálky
všechen roztoužil.
Srdce mé celé
jako v plameni,
oči mé vlhnou
v rajském vidění.
Ó zpět, ó zpátky,
život jinak žít,
dětství pel s duše
nikdy nesetřít!
43
Ve hloubi zraků
zář mít naivnosti,
v hloubi zas srdce
zápal zbožnosti.
Umět se stulit
Bohu do klína,
jak v loktech matky
dítě usíná.
Ať letí život
kolem zběsile,
nestárnout duší,
srdce nikdy mdlé!
Zahořet vroucně
v každý ideál,
stavět své cíle
v skvoucí nebes dál!
Cítit se sbratřen
se vším, co tu je,
se vším, co v lásce
s Bohem slučuje.
44
Přírody oddech,
květů sladký div,
potoka zurkot
naivní v stínu jív.
Skřivánků zvonky,
laní něhy zjev,
šepoty listův,
tepot mízy z dřev.
V zázrak se žití
celý ponořit,
zdiveně hledat,
za vším, kdo tu skryt!
Tušit jej dětsky,
ve mžik chopit jej,
s jiskřícím zrakem
zajmout nejvroucněj’.
Tušit jej v štěstí
blaho tajemné,
oddaně ve zlu
jak jde podle mne.
45
U hlav mi sedne
v loži bolestném,
horečné oči
vlaží tichým snem.
Zázračné kraje
kouzlí v oblaky,
rozjasní zoří
smrti soumraky.
Červánkem vystře
hrobu temnosti,
blaženě projít
tudy k věčnosti.
Pak tváří v tvář!... Sen
přede zlatou nit. –
Čarovné hudby,
neustaňte znít!
46
Rozkoš svrchovaná
To rozkoš nejsladší, jíž nerovná se,
dí milenci, dvou duší splynutí,
jež Vesna vynutí,
když tančí po březích v své nahé kráse.
Ach, rozkoš sladší je, dí jiní zase,
to matky láskou k dítku vzplanutí,
na něž jen v pohnutí
pak život všechen toužně vzpomíná se.
Nad obé větší rozkoš trávím skrytě,
víc nežli milenec, než může dítě,
a Boha vzpomínka ten zázrak tvoří.
Toť milenec, jak žádný nezahoří,
to máť, jež krev svou dá mi, mru-li hlady,
a věčnost miluje mne přes vše zrady!
47
Holubičko!
Tak nade mnou, ó Holubičko,
svá křídla prostři bílá,
tak přes můj život, co mi zbývá,
svou zář liň,liň do mých cest
jak rosu dešti s křidel, co tu zprahlo jest,
ať milostí tvou pookřívá.
Buď hvězdou tříkrálovou chodci,
jenž toužil v srdce zmatku
dni, noci po nebeské zvěsti;
můj bludný krok jde za Tebou
tak důvěrně a celou duši svou
tou nadějí zas cítím kvésti.
Je mořem svět, můj život v něm je lodí,
Tvá záře bílou plachtou zachytla se na ní;
jak milostí se Tvojí vzdula,
je překonán už mrtvý bod
a z bolestných všech nepohod
teď loď má za Tebou se hnula.
A minulost se ztrácí za ní
jak vyhnanství břeh strastiplný;
jest nedaleko zaslíbená země,
zřít na obzoru skvoucí pruh,
v mém srdci hnul se kompas sladkých tuch
a věčna mír – se prostřel ve mně.
48
Přijď!
Svůj svatý požár spadnout nech,
dej zažhnout svět až do obzorů,
ať v mystických Tvých plamenech
svět vzejde nových tvorů:
dšti příval srdcí do úhorů,
ať rozkvetou v Tvých čistých snech!
Svou dlaní, všemohoucí Rozsévač,
šij lásku v hloubku lidských niter,
to símě zázračné, je vhodit rač
jak slunce v šero jiter
déšť paprsků, tak zlatých liter
Svůj zákon věčný v srdce lidská znač!
V kmen starý člověčenstva mízou lej
Svou milost nové zase ke žni,
plod drahocenný, ó nech vzpučet jej,
Svým ohněm planý výhon sežhni
a srpem andělů Svých sežni,
co roste býlím v poli Tvém – však dobru
požehnej!
49
Se Svaté Hory
1.
Na schodech
Klid v srdci vstoupám vzhůru;
ty schody vedou do azuru
z těch temnot zdejších, chceš?
ty, hvězdo má, mne vyvedeš!
Neb vše se ztrácí zvolna,
stín hříchů mých i touha bolná,
jenž skličoval mne, mráz,
hle, taje, blýská, rosy jas.
Tam výše se tvých bání
zní hlas tvůj sladký do mých lkání
a do zoufalství mých,
že krok, jenž klesal, zas se zdvih’.
A jak se přibližuji,
vím, milost nebes, naleznu ji,
tvých zahrad zlatý květ,
až vstoupím, nezatoužím zpět.
50
2.
Kříž
Tam pod rozpětím svatých ramen
se kmitá malý rudý plamen,
kruh lampy mystická je číš,
kam roní svatou krev svou kříž.
A plamenem z ní vyšlehuje,
jak rudá krůpěj balsamu je
a stéká do temnoty stěn,
kde dav se smýká mužů, žen.
Jim na čelo své stigma píše
a znamená je v ráj své říše,
ten země umučený lid
pro nebe svého věčný klid.
A jak se k očím, rtům jich shýbá,
jim sladkost naděje své vlíbá
a nad svraskalou jejich tvář
tká příští slávy svatozář.
51
3.
V ambitech
Ty zástupy, dřív tak bídné,
jež smýkaly se po schodech
v svých úzkostech hrozných, vlídné
Tvé milosrdenství, jichž vzýval vzdech,
jež v krvavém světle kříže
se podobaly mučedníkům tak
té země, již k slzám kletba víže,
prst k prstu spiatý, vyhořelý zrak,
jež pokorně rty své tiskly k dřevu,
kam přikován pněl Spasitel,
svá stigmata nabízeje bez úsměvu,
neb mrtev byl, když srdce otevřel,
to voj teď, jenž třiumfálnýtriumfálný kráčí,
jak dobýval by tady svého Jericha,
jich vítězný hlahol po bolestném pláči
se ambity kol rozlíhá,
svou královnu vzývajíce hromně,
jež na stříbrném oltáři se skví
a za žezlo vine v loktech skromně
své nemluvňátko, šťastna v mateřství.
52
Neb přímluvy její otřesou, ó Bože,
Tvým hradem spravedlnosti,
až zástup, své vzlyky písní množe,
se vrhne k nohám jejím s vroucností.
Z Tvých dlaní se vymknou žhavé pruty,
jež zvedal’s, abys do jich šlehal řad,
dřív k slzám jich přísně nepohnutý,
jich žalné prosby hotov odmítat.
A milosrdenství, jež v Tvém oku zmůže
hněv, pomstu sršící, až na úsměv,
dá z dlaní Tvých padat růže, růže
tak rudé, milostné, jak Syna Tvého krev.
53
4.
Maria
Za zpěvu svatohorského „Zdrávas“.
Zpěv sladký řine
jak pramének a jako řeka,
mé srdce vinné
čís jala hebce ruka měkká.
Je k výším zvedá,
dá pršet zlatým deštěm milosti
a vzejít nedá
mé vzdorné hrdosti.
Níž na kolena
mě nutí milostností svojí,
jež nemá jména
a díků mých se plaše bojí.
A kouzlo přede,
jež duši orlí silou uchvátí
z té hloubi šedé
až do mystických závratí.
Ty sladké hlasy,
jež jako květ se rozvíjejí,
jsou echem asi
těch věčných božských epopejí.
54
A vrhám všecko
jak přítěž do vln svého s vraku
a jako děcko
nic necením, jen lásku v zraku.
Dál melodie
jak příval rostou kolem mne,
a bolno mi je,
co bylo, co je ztracené.
Své touhy hříšné
jak cetky vmetnu do vln návalu,
sny svoje pyšné,
vše žití rozkoše, tak bez žalu.
Svou sněnou slávu
jak lauru snítku poloztlelou,
a v dlaních hlavu,
v nich pohřbím minulost i celou.
A z všeho bytí
víc pro mne nezbylo než ty a já,
a mé je žití
ten refrén sladké písně „Maria“.
55
5.
Pohled do kraje
Zřím všecku slávu tvoji plát a plát
s té Hory Svaté, trůn kde skvoucí máš,
zkad hledíš do těch českých niv a lad,
jež strou se sem a za ty hory až.
Tvůj pohled mateřský tak měkký je,
ty znáš ten dobrý zmučený lid v nich,
jenž teskně živoří a nežije,
je k smrti trpěliv a v mukách tich.
Jenž jenom k tobě v chvíli nejtěžší
sem přijde v slzách z hloubi vydýchnout
a nadějí se znova v tobě potěší,
že nedáš neslavně mu zahynout.
Ty snědá Paní, Dolorosa dřív,
jež bolest znáš a znáš i kříže tíž,
jíž do rukou dal Syn tvůj moc a div,
ty, Matko Ukřižovaného, že pochopíš!
Že znáš ty sladké sny a naděje,
jež živí slzami a modlitbou
už staletí a nová generace je
dál nese jasnou pochodeň jak tmou.
56
Hle, jsou ta role jako ramena,
jež k trůnu tvému sem se strou;
kdy ruka tvá jim s výše požehná,
kdy rozvlní se posléz svobodou?!
Tvůj trůn jak k ňadrům svatý talisman
tak vroucně tisknou, výší k nebesům
a doléhají dětsky se všech stran:
kdy skutečnost dáš všechněm jejich snům?!
Ty Nepřemožitelná a ty Vítězná,
jak snu je minulosti hořké zhosť,
jich poroby zlom pouta železná
a slávě jich dej všecku budoucnost!
57
Věčný přerod
K tobě mysl moje, k tobě tíhne
srdce moje jako k hnízdu pták,
aťsi rozkoš láká, každé vyhne,
jenom v tobě zakotvený zrak.
Hloubky citu nikdo nevystihne,
z něhož vzrůstá láska nad zázrak,
v němžto všechen život sladce jihne,
pod sluncem jak země z jara, tak!
Nebe, země, všecko v jedno splývá,
jedna píseň vlá tak snivá, tklivá,
rajské vůně dech!
Prvotný to řád je všehomíra,
kde se do věčnosti neumírá,
ale přerozuje v lásky rozkošech.
58
Proč?!
Má duše, proč se chvěješ úzkostí?
tvé naděje ó jistě vzejdou!
své modlitby jak posly k výsosti
tys vyslala a čekáš – nejdou.
Ten kalich hořkosti, jejž osud vtisk
ti v dlaň, ó dopij do dna,
bolesti chléb jez ze života misk,
ať Věčna rozkoše jsi hodná.
Hle, purpur tvůj je připraven,
v pět božských zdrojů máčen,
i hod tvůj, jak tvůj tobě líčí sen,
a po němž hlad tvůj lačen,lačen.
Vem liliji, jíž kvetly tvoje dny,
a přepásej se zkroušeností;
tuch nebeských plášť přehoď blankytný
a vzdej se lásce s důvěrností.
Neb brána tvá, jež z rubínu je tesána,
už k tvému příchodu se chystá,
má srdce tvar, je kopím rozklána
a projdou – srdce pokorná a čistá.
59
Neděle v lese
Den Páně slaví dneska lesy,
jich sbory pod klenbou jak katedrál
tu strmí v smaragdové směsi
pod blankytem, jenž zlatem vzplál.
Své ohně leje azur širý
na zemi v obět zápalnou,
a vůně lesů bez vší míry
se v opojení vzhůru hnou.
Tu větve zdvihnou se a klesnou,
jak někdo do kláves by sáh’
a zazvoní šum hymnou plesnou
jak duchů Božích Hosannah.
Teď po kmenech se dolů smekly
paprsky světla bílé v zem,
to andělé si na mech klekli
před lesů vonným oltářem,
A skvoucí oblak nebem letí,
zřít jeho stín se hvozdem hnát:
to Pán teď vyhlíží své děti
a ráčil lesům požehnat!
60
V resignaci
Ó srdce tajemství svá hluboká a sladká
jak moře tisíc perel chová,
a cesta žití krátká
v tu přízi vzpomínek jich nikdy nevysnová.
Jen zamyslím se, poklad už se zvedá,
ty chvíle, hodiny, zas vůni svoji dýší
jak před lety, div srdce neusedá,
a sladší, čím jsme hrobu bližší.
A úsměv na rty růžový jak lístek slétá,
hle, oči hoří vášnivě jak kdysi,
a květy, které rvala ruka kletá,
zas do tvých snění barvy svoje mísí.
I cítím, neumřelo nic z té krásy,
již oplakal jsem jako těžké ztráty,
a s tvými sny zas štěstí zahrává si
a prší v duši jako Danain déšť zlatý.
Kruh věčný, kterým život otáčí se
a jenžto jarem ve dny tvé se vrací;
nač zoufat nyní, když kol tebe tmi se?
změň v radost naděje – svou resignaci!
61
De profundis
Úzko je mi, úzko je mi,
prahnu, ale bez úkoje,
k nebi třeštím zrak svůj němý:
otevři mi svoje zdroje!
Bože, rosou dej mi linout
útěchu svou, pramen skrytý,
nech mne minout, nech mne minout
kalich hoře nedopitý.
Anděl tvůj ať ke mně sstoupí,
polibky ať zavře rány,
umírní, když nevykoupí
život na smrt utýraný.
Rozjasní dny zasmušilé,
ať mi zurčí sladkým tokem,
nad ně rozlij světlo bílé
jako slunce nad potokem.
Svoji blízkost dej mi cítit,
že tvé lásky skvoucí řízy
ruka smí se pozachytit
v zoufalosti hořké krisi;
62
že svou hlavu v těžké chvíli
na tvé srdce smím já složit,
že mou muku, Otec milý,
dovedeš i se mnou prožít;
že i v hříchu tvůj syn přece,
tvé jsem dítě, jemuž ráčí
náruč tvá se vzpínat měkce:
„Moje láska na vše stačí!“ – –
63
Růženec
Můj růženeček perleťový,
hra prstů mých i srdce mého,
ach, nikdo nikdy nevypoví
v mých bolů hořkostech slast jeho.
Jak slzy, od nichž srdce jihlo,
níž klouzala ta zrna drobná
mi s prstů v hoři, jež mne stihlo,
jež dralo jako ruka zlobná.
Jak hvězdy svítila mi v temně,
když život mrak mi těžký cláněl,
dech těchy plný vanul ve mně
a odlesk nebe do mne skláněl.
Jak rosa balzámu se nesla
v mé rány, jimiž nitro choří,
a duše pod břemenem kleslá
zas novou silou lásky hoří.
A dál se bére divem vzňatá,
ten v ruce talisman jak zbroji,
jež vítězná je a je svatá
a každou touhu srdce zkojí – –
64
Až opouštěti budu zemi
a tělo mé se v rakev shroutí,
jej kolem rukou otočte mi,
bych jist byl na poslední pouti.
S ním přejdu strašnou Lethe řeku
a oheň soudu netknut minu,
bych do ráje všel sladkých vděků,
kde v slávě Boha odpočinu.
65
Pater noster
Šílenstvím lásky, jež se vzdává cele,
my děti TvojeTvoje, my Tvůj rod;
pod nohou Tvojí nebe hvězd se stele,
my země nakažený plod.
Tvá věčnost bez hrází a bez prostoru,
jak zrnko písku v ní náš den,
Tvé plesy jsou všech archandělských sborů,
náš pláč je, a náš sten.
Ty sluncem záříš v chory nevinnosti,
nám duši zhlodal hřích;
ó rci, je žár to Tvojí horoucnosti
tak Tebe zvát, či jen náš pych?!
Tys harmonie luzná všehomíra,
my jeho drsný nesoulad,
jest milosrdenství Tvůj soud a míra,
nás nenávist zná pouze drát.
Nuž! než-li vtiskneš stigma v naše čelo,
jímž na věky jsme syni Tví,
dej, království by zemí rozpučelo
nám sladkého zde bratrství!
66
Ve vyhnanství
Jak z jiného bys světa vyděděna,
od neznámých břehů odplavena,
má duše, jsi ty samý stesk!
jak v bolesti by, pro niž není jména,
ty v bludišti jdeš našich stezk.
Své oči vyděšené hrůzou kraje,
vždy pozdvižené k nebi, jak bys ráje
tam tušila ti uzamčených bran!
Co v tobě dřímá, jaká pohádka je?
sen, jenž byl náhle ztroskotán?!
Strom v květech zašumí či ševel v křoví,
hned nasloucháš, snů plná, co ti poví,
hned nad pramenem stavíš krok,
dech tajíš, na smích jeho zvonečkový,
a dumáš, nad jeho se chýlíc tok.
Den sluncem přioděli a blankyt hoří,
červánků ohně planou na pohoří,
v noc vyhrne se sláva hvězd,
hned křídel vzpomínka se z tebe noří,
však tělem spoutána, jak chceš se vznést?
67
A večeravečera, když táhnou měkké stíny,
zpěv ptačí očaruje hvozdu klíny,
zas teskníš, zaúpí tvůj vzdech!
to vzbudil se as – které domoviny! –
hlas nezapomenutelných ti ech?!
Jak slepec tápeš stále, ať jdou léta,
ni jedno z jar zde pro tebe nerozkvétá,
ó sirá, kdy a kde tvá skoná pout?
Kdy uzříš loď, jež pluje z tvého světa,
kam toužíš s břehů našich odeplout! – –
Nad rakví stanul jsem sám v bolném snění,
ty bledé tahy zřím, to uklidnění...
ó duše, ptám se, rci mi teď:
loď připlula už tvého navrácení?
a ty sem vepsala’s tu odpověď?!
68
V tvé blízkosti
V oblaku mé víry, Pane,
sstoupáš s výšin na oltář;
touze žitím křižované
vzdej se: Ukaž mi Svou tvář!
Tuším Tě v té chleba běli,
hostij jsi, již zvedá kněz;
způsob závoj nás jen dělí:
by cíp se jeho svez’!
Sladkost Tvá Tě prozrazuje,
když se dotýká Tě ret,
v mžiku celý život můj je
ráj, jenž v růžích bílých zkvet’.
Milostí Svou dáváš tušit
Svoji blízkost a nic víc;
a má touha ta zná krušit,
den i noc mne bičujíc.
Ó jen shlédnout toho ráje
okem slunce přeskvělé;
bílý oblak přes ně vlaje,
či mé oči jsou tak mdlé?
69
Či mé ruce jsou tak sláby,
modlitby mé k nebi vznést?
hle, má slova, jež Tě vábí,
dělníci jsou, lačni mezd! –
Smrt, vím, zdvihne taje clonu,
bílý oblak rozptýlí:
ó pak duše v chvíli onu
tajemství to uzří-li,
provane ji rozkoš věků
bez konce a bez míry,
sama láska, plná vděku,
bez naděje, bez víry!
70
Znáš ten kraj?!
Teskná tucha srdce obepřádá,
z břehů věčna noří se jak sen
země věčně mladá:
věčné jaro, v květ kraj pohroužen,
po němž zmučená má duše strádá.
Bez ledných zim, krásná, bez jeseně,
v slunečný vždy přioděna šat,
blankyt nezkaleně
nad svou hlavou nechá sladce vlát,
rosou božskou zmlazována denně.
Jako přízrak pluje za vesmírem,
archa duší z žití potopy,
dechne štěstí mírem,
kdo tvor země sotva pochopí
bolest hořkou touhy v srdci sirém.
Slyšet pějící sbor archandělů
neviděných; rozpomínka, ráj,
slétne k tvému čelu;
jak se ztrácí, chtěl bys zadržet tu báj,
nežli znikne Věčna v archipelu.
71
Kdo mi vštípil v srdce tuto báji?
kdo mi dal ji očima snů zřít?
touze mé kdo dá ji?
srdci navždy čím ji přikouzlit?
která moře břeh ji oblévají?
Teskné oči moje dnů se táží,
jak jdou řadou, na rtech prst a taj,
do oblak se vráží
bolestný můj pohled: znáš ten kraj?
jsi ty jeho branou? jsi ty stráží?
Půjdu snad až k hrobu v pochybnosti
s otázkou svou na pobledlých rtech;
až se těla zhostí,
dál má duše půjde snů svých po sledech,
zakleta svou touhou do nesmrtelnosti.
72
Má duše
Čím, má duše, čím jsi chorá! – –
Není nad ní ubožejšího tvora:
S výsostí neznámých klesla
do bahna lidství; přece se vznesla
nad močál, hladinu
jako květ leknínu;
vznesla se a do světla
celičká rozkvetla;
jak vodní lilije
bílá je!
Však vedrem znáhla
všecka teď na slunci zprahla,
celá se kloní,
mšic rojí se po ní,
mšic žravých, myšlenek nectných
a žádostí,
kterých se nemůže, nezhostí,
ať jen se zmítá třtinou
močálu nad hlubinou,
nikdo jí na pomoc
den a noc!
73
Nepřijde-li na ty
příval Tvé milosti, Duchu svatý,
prská, jež by je smetla?!
snad by zas sladce kvetla,
zářící jako dřív
milosti Tvojí div:
vůní by všecko opojila,
Boha by přemohla její síla,
Boha i nebe i svět
bílý květ.
Snad by pak ruka zbodaná,
krásně krvavě zkropená,
od kříže se odpoutala,
ji utrhla, měkce vzala,
s láskou, hořící v oku,
do krvavého svého boku
by ji vetkla před celým světem,
by se ozdobila jejím květem,
až se vrátí, země host,
pro věčnost!
74
Při slavném průvodu Královny Montserratské
Radostný, vášnivý ples,
vzepněte ruce!
Srdce ať vzejmou se dnes
plamenem prudce,
ples,
vzepněte ruce!
Zraky ať jeden jsou žeh,
z nitra jenž šlehá.
Všecko, ať radost, ať vzdech
smísí se něha,
žeh,
z nitra jenž šlehá.
Zdvihněte podzimu květ,
jenž dosud zbývá,
zavlajte triumfem vpřed,
věncem ať splývá
květ,
jenž dosud zbývá.
75
Zvonů ať hlaholy zní
s věží a bání,
hymnou jak v slavnostném dni,
v praporů vlání,
zní
s věží a bání!
Královna přesladká, hle,
božský plod v lůně,
ve hvězdné aureole
na zlatém trůně,
hle,
božský plod v lůně.
Na stuhách družiček sen,
poutaný jemně,
vznáší se nejsladší z žen,
vladařka země,
sen,
poutaný jemně.
Zdráva buď! zdráva buď nám!
ave, ó ave!
celičký svět tvůj je chrám,
slunce ty smavé
nám,
ave ó ave!
76
V tobě jen spásu svou zří
hříšný rod lidský,
lásky plášť nad námi stři,
k tobě, ó vždycky
zří
hříšný rod lidský.
Z moře jak sepiatých ruk
ulitování,
rosný tys oblak do muk
horečných skrání,
ruk
ulitování.
Ó veď nás, za tebou jdem,
Vítězná v síle,
dále a dál! ať mizí zem,
v kýžené cíle
jdem,
Vítězná v síle!
Radostný, vášnivý ples
bouří a hřímá,
jak by se na zem ráj snes,
naděj nás jímá,
ples
bouří to, hřímá!
77
V adoraci
Jak dětskou košilku tu hostij bílou
Tys oblek’ přes neporušitelné Své tělo,
jež svítí jako slunce, převyšuje silou
svěc světlo, jež v něm potemnělo.
Zdá mi se, že Tvůj dětský smích teď s hůry vlaje,
kam z tabernaklu vystoupil jsi svěží,
bys přehlédl náš dav, jenž naříkaje
zde na kamenech chrámu drsných leží.
Tvá jasnost a Tvůj šťastný smích nám praví:
Zas buďte dětmi! Zpět zas k nevinnosti!
Svou duši skrz křest kajícnosti žhavý
jak v košilku oblecte do milosti.
A navrátí se klid vám, pokoj v nitro
a štěstí zář se vleje v hloubky vašich očí,
z tmy bolestí se rozední vám sladké jitro,
kde trny byly, zrak váš růže zočí.
A radost smích váš dětský rozehraje
jak kdysi, ještě v klínu vaší matky!
Má krev je víno, jež jen pro vás zraje,
a v potu tváři Já jsem chléb váš sladký!
78
Co zbylo mi!
Tak všecko zklamalo a všecko přešlo:
ráj dětství nejkrásnější z všeho,
co z něho vzejít mohlo a co vzešlo –
sen nikdy nenaplněného.
Ať byla radost, již jsem čekal, s prahu
jak jaro vítáme, zář ve svém oku,
kdy jako rose otvírá se blahu
květ srdce ňader ve hluboku.
Ať byla láska, ta jak červen žhoucí,
jíž život můj jak luh chtěl kvésti,
jak žeň, již v posled jiný kosil skvoucí
a lámal květ mých ratolestí.
Ať bylo štěstí, jež se jíti zdálo
vstříc jako přítel na cestě mé,
však okamžiků těch pak bylo málo,
a v žití už se nesejdeme.
Tak vše šlo kolem, co jen život blaží,
a jako posel rychlý mizí,
jak oblak, zem jenž zprahlou nezavlaží,
jak pocestný, jenž je mi cizí. –
79
Ty jediný jen věrný při všem trudu
mně zůstal’s, kříži umučení:
i v smrti ještě tebe třímat budu
a v tobě doufat – všeho naplnění!
80
Vzdech
A duše touží se vzdáti – – –
Jí nejímá malicherný svět;
vše, co jí dal, pohrdlivě mu vrátí,
a třebas jediný za pohled,
za slovo jediné, jež by jalo
jí srdce do kovových pout
a nabízelo mu sladkostí málo,
byť v hořkostech se rozplývalo:
však v loktech by smělo za to spočinout,
kde lásky zdroj se v boku tají,
kde ruce, probité hřeby,
tak sladce bolestně objímají,
a nohy proklané k nebi
s kořistí sladkou na ramenou,
jak pastýř s ovečkou nalezenou,
radostně domů pospíchají!
81
Obsah
Sám a sám9
Pax10
Hřbitov11
Úsvit smrti14
Po hříchu16
Hodiny bijí18
Obět20
Královně máje23
V opojení25
Kdy?!27
Zda přijdeš28
Pietas29
Marnost nad marnost31
Je lehko mi34
Požívání Boha35
Agnus37
In Parasceve38
Hrob Boží40
Jarní41
[83]
Loretánské zvonky43
Rozkoš svrchovaná47
Holubičko!48
Přijď!49
Se Svaté Hory
1. Na schodech50
2. Kříž51
3. V ambitech52
4. Maria54
5. Pohled do kraje56
Věčný přerod58
Proč?59
Neděle v lese60
V resignace61
De profundis62
Růženec64
Pater noster66
Ve vyhnanství67
V tvé blízkosti69
Znáš ten kraj?71
[84]
Má duše73
Při slavném průvodu Královny Montserratské75
V adoraci78
Co zbylo mi79
Vzdech81
[85]
Vydáno a tištěno u E. Šprongla v Pelhřimově.
E: tb; 2004
[86]