Marnost nad marnost

Marnost nad marnost
Vše mi zniká! Vidím hroby; mrtvé oči hledí ke mně, hle, jak krásu hnití drobí, sny a touhy vssává země. Všecko mizí! Slunce jasy ni svit luny neviděti; všecko zhaslo, pod ty řasy neproniká světlo dne ti. Jen Ty, Bože, svítíš záře v hrobu temnoty a noci,noci jako úsvit do žaláře, v bouři hvězdou ku pomoci. Jen Ty, Bože, z věčna dáli jako Otec spěcháš vroucí nám vstříc, již ti unikali celý život – svému soudci. V oči dětí ustrašené s láskou hledíš, se soucitem, který hříchu nevzpomene, nezaplane v hněvu lítém. 31 Počítáš jen vrásky v čele, hloubky očí vyplakaných a rty v uhel ohořelé po modlitbách vroucně vzdaných. Co Ti hříchy! jen když se Ti z víru světa všichni vrátí do náruče jako děti, bys měl koho milovati. Tvoje láska jako moře, bez hrází jak věčnost celá, nedosáhneš k dnu se noře, výšky nejme peruť smělá. A já prahnul po té lásce, které nemá chudá země, v lidském srdci nevykvete, Svojí lásky dej mně, dej mně! Přiviň mne, ach, k její zdroji jako matka k prsu vine, ať se srdce upokojí, ať má touha odpočine. 32 Tluku na ty brány žití, které vedou v Tvoje ráje. Otče, rač mi otevříti, ať má duše nedočkavá Tvá je! Tvá je! 33