Loretánské zvonky

Loretánské zvonky
Čarovné hudby, odkud zníte mi sladce a vábně, ze sfer nad zemí?! Vábně a sladce, z dětství vzpomínek jako by pramen živý v duši tek’, jako by s oblak příval světla dštil, že jsem se v dálky všechen roztoužil. Srdce mé celé jako v plameni, oči mé vlhnou v rajském vidění. Ó zpět, ó zpátky, život jinak žít, dětství pel s duše nikdy nesetřít! 43 Ve hloubi zraků zář mít naivnosti, v hloubi zas srdce zápal zbožnosti. Umět se stulit Bohu do klína, jak v loktech matky dítě usíná. Ať letí život kolem zběsile, nestárnout duší, srdce nikdy mdlé! Zahořet vroucně v každý ideál, stavět své cíle v skvoucí nebes dál! Cítit se sbratřen se vším, co tu je, se vším, co v lásce s Bohem slučuje. 44 Přírody oddech, květů sladký div, potoka zurkot naivní v stínu jív. Skřivánků zvonky, laní něhy zjev, šepoty listův, tepot mízy z dřev. V zázrak se žití celý ponořit, zdiveně hledat, za vším, kdo tu skryt! Tušit jej dětsky, ve mžik chopit jej, s jiskřícím zrakem zajmout nejvroucněj’. Tušit jej v štěstí blaho tajemné, oddaně ve zlu jak jde podle mne. 45 U hlav mi sedne v loži bolestném, horečné oči vlaží tichým snem. Zázračné kraje kouzlí v oblaky, rozjasní zoří smrti soumraky. Červánkem vystře hrobu temnosti, blaženě projít tudy k věčnosti. Pak tváří v tvář!... Sen přede zlatou nit. – Čarovné hudby, neustaňte znít! 46