Jarní

Xaver Dvořák

Jarní
Květ jara kouzlem rozvírá se pod slunce plamenem, ó ještě mžik a v sladkém zase, co zdálo se ti snem, jest naplněno luzným čarem: kraj všechen zadýchá tě jarem. Už holé stromů ratolesti se smějí zelení tu v alejích i na bezcestí; to trní v křemení, jež nahýbá se nad roklemi, květ kryje jako peřejemi. Zpit štěstím skřivan létne z polí, žár nebes nabírá v své zpěvy, které v perly drolí nad hloubí vesmíra; tak sladce ani nevyzvání zvon velkonoční k zmrtvýchvstání. A srdci je tak dětsky mladě, jak nežilo by posavad, jak nikdy o bolu a zradě by nevědělo snad; a život, pod nímž mřelo v pláči, dnes nad hrobu mír jest mu sladší. 41 Přes rýhy vrásek úsměv šlehne a srdcem naděje, sen lásky zlatý v duši sehne, jej dosnít ještě chvíle je; nech přes oči jen slzy svézti: tam vnitř, tam cos chce ještě kvésti. 42