V tvé blízkosti

V tvé blízkosti
V oblaku mé víry, Pane, sstoupáš s výšin na oltář; touze žitím křižované vzdej se: Ukaž mi Svou tvář! Tuším Tě v té chleba běli, hostij jsi, již zvedá kněz; způsob závoj nás jen dělí: by cíp se jeho svez’! Sladkost Tvá Tě prozrazuje, když se dotýká Tě ret, v mžiku celý život můj je ráj, jenž v růžích bílých zkvet’. Milostí Svou dáváš tušit Svoji blízkost a nic víc; a má touha ta zná krušit, den i noc mne bičujíc. Ó jen shlédnout toho ráje okem slunce přeskvělé; bílý oblak přes ně vlaje, či mé oči jsou tak mdlé? 69 Či mé ruce jsou tak sláby, modlitby mé k nebi vznést? hle, má slova, jež Tě vábí, dělníci jsou, lačni mezd! – Smrt, vím, zdvihne taje clonu, bílý oblak rozptýlí: ó pak duše v chvíli onu tajemství to uzří-li, provane ji rozkoš věků bez konce a bez míry, sama láska, plná vděku, bez naděje, bez víry! 70