Růženec

Růženec
Můj růženeček perleťový, hra prstů mých i srdce mého, ach, nikdo nikdy nevypoví v mých bolů hořkostech slast jeho. Jak slzy, od nichž srdce jihlo, níž klouzala ta zrna drobná mi s prstů v hoři, jež mne stihlo, jež dralo jako ruka zlobná. Jak hvězdy svítila mi v temně, když život mrak mi těžký cláněl, dech těchy plný vanul ve mně a odlesk nebe do mne skláněl. Jak rosa balzámu se nesla v mé rány, jimiž nitro choří, a duše pod břemenem kleslá zas novou silou lásky hoří. A dál se bére divem vzňatá, ten v ruce talisman jak zbroji, jež vítězná je a je svatá a každou touhu srdce zkojí – – 64 Až opouštěti budu zemi a tělo mé se v rakev shroutí, jej kolem rukou otočte mi, bych jist byl na poslední pouti. S ním přejdu strašnou Lethe řeku a oheň soudu netknut minu, bych do ráje všel sladkých vděků, kde v slávě Boha odpočinu. 65