De profundis

De profundis
Úzko je mi, úzko je mi, prahnu, ale bez úkoje, k nebi třeštím zrak svůj němý: otevři mi svoje zdroje! Bože, rosou dej mi linout útěchu svou, pramen skrytý, nech mne minout, nech mne minout kalich hoře nedopitý. Anděl tvůj ať ke mně sstoupí, polibky ať zavře rány, umírní, když nevykoupí život na smrt utýraný. Rozjasní dny zasmušilé, ať mi zurčí sladkým tokem, nad ně rozlij světlo bílé jako slunce nad potokem. Svoji blízkost dej mi cítit, že tvé lásky skvoucí řízy ruka smí se pozachytit v zoufalosti hořké krisi; 62 že svou hlavu v těžké chvíli na tvé srdce smím já složit, že mou muku, Otec milý, dovedeš i se mnou prožít; že i v hříchu tvůj syn přece, tvé jsem dítě, jemuž ráčí náruč tvá se vzpínat měkce: „Moje láska na vše stačí!“ – – 63