Obět
To byla lítost!
mně bylo, zemi jak bývá utuhlé mrazem,
když náhle slunce svým nožem lesklým a ostrým
hloub v pole zařízne ztuhlá, zařízne do lích,
svým bílým paprskem, žhoucím výšemi nebes,
kdy větve probodá, aby v pupence listů
se míza valila, vroucí požáry hlubin;
tak lítost vjela mi v ňadra, hluboko v srdce,
krev vyvádějíc, jež mrazy utuhla časem,
až tryskla do tváře prudce pohnutí nachem.
Krev, která kdysi tak mocně tryskala ze žil
mých předků, v dávnu již v lásky extasích žhoucích
jak pouští plameny pláli národům do tmy
a krví plýtvali v circích před zraky davů.
To bylo jaro Tvé, Bože, na kříži vbitý!
ó tehdy rubíny plály rány Tvé všecky,
a hřeby, tkvějící v dlaních, vbodnuté v nohou,
jak růže zkvétaly cudným polibkem panen.
Tvé srdce dokořán bylo, komnata tichá,
kam v snění vcházely z Tvojich nejčistší duše,
své lampy nesoucí krajem plničké nardu
a do tmy tekoucí vonným pramínkem světla.
Legie vojínů Tvojich, nadšených k boji,
šly v cirky království Tobě dobývat světa,
tak šťastní, mohli-li zbledlí na zubech dravců
20
Tvé jméno zaplesat, vzkřiknout do vzteku luzy,
jím slavně branou jak odtud odejít – umřít,
jak vítěz šarlatem – krve vlnami oblit,
neb s kříže rozpiat svou náruč v objetí věčné
a jíti v hranice jako v ložnice lásky;
kdy v smyslů orgie, v pusté šílení chtíčů
i v králů komnaty zlaté, do ložnic hetér
Tvých panen, chvících se v čistém toužení, písně
z katakomb hrobů se draly vítězné, sladké,
jak světlo dráždící do krve vybdělé zraky,
jich ztichlé svědomí, zmdlené honbami hříchů,
budíce doteky náhle tajuplnými,
že skřekem řičely jako pod pruty ohnivými...
Ty doby odešly dávno, dávno je tomu.
Jak zpustly zatím Tvé chrámy, zchátrala srdce!
je zimno v svatyních Tvojich, do kostí mrazí,
tam olej nečistý lije páchnoucí světlo
a obět zápalu Tvého nenosí nikdo.
Mne lítost pojala v hloubi, nesmírná, velká;
Tvé rámě rozpjaté křížem dráždí mou bolest,
Tvé srdce vyčítá otevřenými kraji
jak rtoma oschlýma žízní horečnou, dlouhou,
Tvé hlavy koruna prachem do popelava
jak Tebe ubohým činí prostřed nás králem!
Tvůj sluha poslední z Tvých jsem posledních sluhů,
má miska obětní také prázdna je, prázdna. – –
21
Ó nebudeš-li Ty hrdý, nejvyšší Králi,
v tu misku obětní, skvoucí perlami, zlatem,
však kovově chladnou
své srdce vlastní Ti v obět zápalnou vhodím;
to srdce vyprahlé touhou, bažením světským,
kdys vášní nečisté, v lásce vrtkavé, nectné,
však nyní soucitem vroucím překypující
jak zašlá studánka náhle pramenem novým,
to srdce oživlé, láskou hořící pozdní,
na misce obětní zvedám...
A milost pokorně ve Tvých pohledech hledám!
22