Úsvit smrti

Úsvit smrti
Je zamčen zemský svět mi a jiný mi se otvírá, jejž žili jsme kdys dětmi a k němužto se umírá. Vše zase ožije mi, co dřív jsem hořce pochoval, a co kdys bylo snem mi, to bude skutečností dál. Svět mystický, ach, celý se květem plným rozloží a znova Kristus mi se vtělí a stulím se mu k podnoží. Pít budu sladké medy těch řečí jeho, živý tok! Čím budou rozkoše vše tehdy? čím sladkost zpívajících slok? Když oko svoje ke mně sehne a úsměv jemu na rtech hrá, co svět, ach nikdy nepostřehne, v mém srdci vínem slasti zrá. 14 Když bílou ruku vztáhne a podá nejčistší svůj Hod, vše zkonejší, čím duse prahne, čím život bolestně ji zbod’. Pak stulen v plášti jeho krytu, snít budu nejsladší svůj sen, v němž uzrá láska v požár citů, jímž do věčnosti budu zakotven. 15