V opojení

V opojení
Ó něho sladké přítomnosti jeho, ten zázrak proměny! hle, obcování ráje ztraceného, sen lidstva vrácený; tu hoří srdce božství smířeného, kde šleh’ meč plamenný. Kde rány jsou Tvé hořké Kalvarie, jež žhnuly krvavě? květ lilijí teď vlídně zaclání je, po celém těle skvě; je milost, co z nich místo krve lije, jsou lásky prohlubně. A bok Tvůj, kam se srdce Tvoje tají, však otevřené v hloub, je majákem nám k nebeskému kraji, jež vede, žhoucí sloup, když tmou už naše kroky klopýtají a do cesty hřích stoup’. Když bouře rostou dravé, rovny moři, zrak Tvůj je dělí v dvé, Tvá dlaň v poušť dálnou oasy hned stvoří, než vzdechy naše zví; tak milovat, že nic Tě nepokoří, to Tvé je tajemství. 25 Hle, chlebem stal ses pro nás nejraději, Tvá touha přejít v nás, Tvé city láskou pouze řeřavějí, tu zbořit mocnou hráz, jež brání nestihlému božství její nám sdílet jeho jas. Být tlukem srdce v lidské naší hrudi, v nás myšlenkami zrát, být hnutím, které k sladké ctnosti pudí, a pelem na nich plát; být žárem citů, když se v nitru vzbudí, Ty chtěl bys vroucně rád. Svou s naší mísit krev a tělo s tělem, nás k božství vyzdvihnout, štěp mystický být v kmeni ve zplánělém, plod vzácný v slunce pnout, a vínek synů Božích vinout čelem a zkrušit kruhy pout. Tak bratrství si věčnou stvořit říši, kde Láska vládcem je, kde v radost každý bol se vroucně ztiší, vše choré naděje, kde v blankyt perutě mír sladce výší a věčnem prostře je. 26