V opojení
Ó něho sladké přítomnosti jeho,
ten zázrak proměny!
hle, obcování ráje ztraceného,
sen lidstva vrácený;
tu hoří srdce božství smířeného,
kde šleh’ meč plamenný.
Kde rány jsou Tvé hořké Kalvarie,
jež žhnuly krvavě?
květ lilijí teď vlídně zaclání je,
po celém těle skvě;
je milost, co z nich místo krve lije,
jsou lásky prohlubně.
A bok Tvůj, kam se srdce Tvoje tají,
však otevřené v hloub,
je majákem nám k nebeskému kraji,
jež vede, žhoucí sloup,
když tmou už naše kroky klopýtají
a do cesty hřích stoup’.
Když bouře rostou dravé, rovny moři,
zrak Tvůj je dělí v dvé,
Tvá dlaň v poušť dálnou oasy hned stvoří,
než vzdechy naše zví;
tak milovat, že nic Tě nepokoří,
to Tvé je tajemství.
25
Hle, chlebem stal ses pro nás nejraději,
Tvá touha přejít v nás,
Tvé city láskou pouze řeřavějí,
tu zbořit mocnou hráz,
jež brání nestihlému božství její
nám sdílet jeho jas.
Být tlukem srdce v lidské naší hrudi,
v nás myšlenkami zrát,
být hnutím, které k sladké ctnosti pudí,
a pelem na nich plát;
být žárem citů, když se v nitru vzbudí,
Ty chtěl bys vroucně rád.
Svou s naší mísit krev a tělo s tělem,
nás k božství vyzdvihnout,
štěp mystický být v kmeni ve zplánělém,
plod vzácný v slunce pnout,
a vínek synů Božích vinout čelem
a zkrušit kruhy pout.
Tak bratrství si věčnou stvořit říši,
kde Láska vládcem je,
kde v radost každý bol se vroucně ztiší,
vše choré naděje,
kde v blankyt perutě mír sladce výší
a věčnem prostře je.
26