Růženec
Můj růženeček perleťový,
hra prstů mých i srdce mého,
ach, nikdo nikdy nevypoví
v mých bolů hořkostech slast jeho.
Jak slzy, od nichž srdce jihlo,
níž klouzala ta zrna drobná
mi s prstů v hoři, jež mne stihlo,
jež dralo jako ruka zlobná.
Jak hvězdy svítila mi v temně,
když život mrak mi těžký cláněl,
dech těchy plný vanul ve mně
a odlesk nebe do mne skláněl.
Jak rosa balzámu se nesla
v mé rány, jimiž nitro choří,
a duše pod břemenem kleslá
zas novou silou lásky hoří.
A dál se bére divem vzňatá,
ten v ruce talisman jak zbroji,
jež vítězná je a je svatá
a každou touhu srdce zkojí – –
64
Až opouštěti budu zemi
a tělo mé se v rakev shroutí,
jej kolem rukou otočte mi,
bych jist byl na poslední pouti.
S ním přejdu strašnou Lethe řeku
a oheň soudu netknut minu,
bych do ráje všel sladkých vděků,
kde v slávě Boha odpočinu.
65