V tvé blízkosti
V oblaku mé víry, Pane,
sstoupáš s výšin na oltář;
touze žitím křižované
vzdej se: Ukaž mi Svou tvář!
Tuším Tě v té chleba běli,
hostij jsi, již zvedá kněz;
způsob závoj nás jen dělí:
by cíp se jeho svez’!
Sladkost Tvá Tě prozrazuje,
když se dotýká Tě ret,
v mžiku celý život můj je
ráj, jenž v růžích bílých zkvet’.
Milostí Svou dáváš tušit
Svoji blízkost a nic víc;
a má touha ta zná krušit,
den i noc mne bičujíc.
Ó jen shlédnout toho ráje
okem slunce přeskvělé;
bílý oblak přes ně vlaje,
či mé oči jsou tak mdlé?
69
Či mé ruce jsou tak sláby,
modlitby mé k nebi vznést?
hle, má slova, jež Tě vábí,
dělníci jsou, lačni mezd! –
Smrt, vím, zdvihne taje clonu,
bílý oblak rozptýlí:
ó pak duše v chvíli onu
tajemství to uzří-li,
provane ji rozkoš věků
bez konce a bez míry,
sama láska, plná vděku,
bez naděje, bez víry!
70