Marnost nad marnost
Vše mi zniká! Vidím hroby;
mrtvé oči hledí ke mně,
hle, jak krásu hnití drobí,
sny a touhy vssává země.
Všecko mizí! Slunce jasy
ni svit luny neviděti;
všecko zhaslo, pod ty řasy
neproniká světlo dne ti.
Jen Ty, Bože, svítíš záře
v hrobu temnoty a noci,noci
jako úsvit do žaláře,
v bouři hvězdou ku pomoci.
Jen Ty, Bože, z věčna dáli
jako Otec spěcháš vroucí
nám vstříc, již ti unikali
celý život – svému soudci.
V oči dětí ustrašené
s láskou hledíš, se soucitem,
který hříchu nevzpomene,
nezaplane v hněvu lítém.
31
Počítáš jen vrásky v čele,
hloubky očí vyplakaných
a rty v uhel ohořelé
po modlitbách vroucně vzdaných.
Co Ti hříchy! jen když se Ti
z víru světa všichni vrátí
do náruče jako děti,
bys měl koho milovati.
Tvoje láska jako moře,
bez hrází jak věčnost celá,
nedosáhneš k dnu se noře,
výšky nejme peruť smělá.
A já prahnul po té lásce,
které nemá chudá země,
v lidském srdci nevykvete,
Svojí lásky dej mně, dej mně!
Přiviň mne, ach, k její zdroji
jako matka k prsu vine,
ať se srdce upokojí,
ať má touha odpočine.
32
Tluku na ty brány žití,
které vedou v Tvoje ráje.
Otče, rač mi otevříti,
ať má duše nedočkavá
Tvá je! Tvá je!
33