V resignaci
Ó srdce tajemství svá hluboká a sladká
jak moře tisíc perel chová,
a cesta žití krátká
v tu přízi vzpomínek jich nikdy nevysnová.
Jen zamyslím se, poklad už se zvedá,
ty chvíle, hodiny, zas vůni svoji dýší
jak před lety, div srdce neusedá,
a sladší, čím jsme hrobu bližší.
A úsměv na rty růžový jak lístek slétá,
hle, oči hoří vášnivě jak kdysi,
a květy, které rvala ruka kletá,
zas do tvých snění barvy svoje mísí.
I cítím, neumřelo nic z té krásy,
již oplakal jsem jako těžké ztráty,
a s tvými sny zas štěstí zahrává si
a prší v duši jako Danain déšť zlatý.
Kruh věčný, kterým život otáčí se
a jenžto jarem ve dny tvé se vrací;
nač zoufat nyní, když kol tebe tmi se?
změň v radost naděje – svou resignaci!
61