Ulice.
Ať o polednách vozů hlukem hřmíte,
ať v dálku večer se jak hroby tmíte,
ať slunce žeh či luny matné lesky
vám v dlažbu kladou světlé arabesky,
ať vítr řinčí okny, svítilnami,
ať pusté ticho roztáhne se vámi,
jež stráže krok neb hovor chodce ruší,
vy, ulice, vždy jednu máte duši,
již miluju ve sterých zjevů masce!
Vy shonu, vřavě, nenávisti, lásce
a snahám těch, jenž v domech vašich bydlí,
ať s pouty na rukách, ať v duši s křídly,
jste zrcadlo vždy nové a vždy věrné.
Já miluju ty vaše domy černé
a zasmušilé, po nichž vlhkosť kane,
já chodníky též rád mám vyšlapané,
kde přes kolesa sterých kár a vozů
a kroky tisíců a ve hlomozu
se chytá tráva mladičká a svěží.
[31]
Já miluju Vás s konturami věží
na obzoru, jenž mraků vrstvou žíhán.
A často znaven prací, nudou stíhán
se vrhnu ve hlučící vaše moře,
kde radosť, úzkosť, naděj, vzruch a hoře
se vlní v jedné bezstarostné směsi.
Vy ulice mi nahradíte lesy
i hukot oceanu, neb z vás svítísvítí,
vře, volá ono, po němž práhnu, žití.
32