KRAJEM.
[5]
Polní kvítí.
Buď pozdraveno na stokrát
ty plné kouzla, plné vnadvnad,
ó kvítí našich luhů,
ať obilím se proplítáš,
ať lučině či mezi tkáš
jich stobarevnou stuhu.
Krev země, žhoucí vlčí mák,
jak plameny mně šlehá v zrak
pln perel na úsvitě;
kus nebe, chrpa zářivá
se čtveračivě usmívá,
než zazvoní srp v žitě.
Na stonku stříbra prach a pel
sní vážně tichý jitrocel,
čekanka touhou stůně,
a svlačec zvedá v jitra svit
nad klasů šumný aksamit
svou číšku plnou vůně.
[7]
Na kraji pole sráznou mez
žebříček prostý s douškou slez,
dál směs jetele smavá,
jim s včelou motýl v přeletu
za pelu dárek v odvetu
svou dvornou službu vzdává.
Nechť vaše žeň je zdeptána,
ó prosté květy, do rána
zas povstanete svěží!
Jak úsměvu jste vřelý kmit,
jejž na rtech nosí český lid,
nechť v srdci trud mu leží.
Jen pohled na vás v pole, luh
a český zpěv mi zvoní v sluch
a srdce divně jato:
Svou mladosť vidím, došky chat,
zas musím věřit, v boj se dát
za všecko, co nám svato!
8
Lesy.
Ó lesy rozvlněné po obzoře,
vy hluboké a velké tmavé lesy!
Cos láká k vám, cos volá a zas děsí,
vás dal nám bůh, když nedopřál nám moře!
Vy máte stejné víry, strže stejné,
ty propasti a víchry, stejné vření,
týž slunný klid a stejné burácení,
týž plesný jásot, stejné nářky chvějné.
Vy máte vše, co kolébá a těší,
čím básník ještě všednost snésti může,
své mrtvé a kol skrání jejich růže,
své taje, které nikdo nerozřeší.
Ó lesy rozvlněné po obzoře,
ó tajuplný šume, děsné vlání,
z vás vane síla, vznět a odhodlání,
ó černé lesy, vy jste naše moře!
[9]
Pastel.
Polem sukně pestří se a šátky.
Do vsi venkovanky z mše jdou zpátky.
Mezi osením, hle, cestou dlouhou
klikatou se pestrou vlní prouhou.
V světlou zeleň nach vlčího máku,
chrpy azur k oslnění zraku
směs těch šátků sije roztomile.
Jabloně a hlohu květy bílé
každým dechem vánek na ně schvívá
a nad nimi v modru skřivan zpívá.
[10]
Jabloně.
Ta známá cesta, druhdy plna prachu,
jak svítí, plane v úbělu a nachu!
Kam hledneš, květ, ba kráčíš v květů moři,
na každé snítce aspoň pět jich hoří!
A mladá jabloň zrovna jako stará
si básní velkou, snivou píseň jara,
a stará jako mladá nepočítá,
co včel a ptáků a co srdcí schytá!
Svit slunce zlatý jen se listím smekne,
cos dvorného do ucha květům řekne,
a květy mrouce vůní tiše kanou
na stezku v měkké trávě vyšlapanou;
na brázdy polí táhnoucí se za ní,
na příkop, jejž plot střemchy zkvětlé chrání,
na silnice prach šedý stranou druhou,
že tato zdá se kvetoucí být duhou.
[11]
A květy prší dívkám do kadeří,
jež k řece pro vodu jdou, když se šeří,
na hlavy skotu a na ovcí záda,
na babky kolovrátek dešť jich padá,
a místo almužny v dlaň žebrákovi. –
Co kolem lidí jde a nevysloví
tu něhu jich a vůni, ač ji cítí.
Svět celý v květech jabloňových svítí!
12
Cestou.
Ze tříště skal a srázných tesů,
kde potůčky mech vpijel,
a z dumné noci starých lesů
vlak náhle v pole vyjel.
Jich řada v dálce obzor splítá,
ni buk v nich ani lípa;
na pravé straně lány žita,
na levé samá řípa.
A krajinou na pohled chudou
vlak dál hřmí a se točí,
až přítel můj tou znaven nudou
leh’ v kout a zavřel oči.
Já dojat zřel ty lány prosté,
jež projeli jsme letem,
a žehnal jsem jim, neb z nich roste
chleb, zdraví našim dětem.
[13]
V předtuše jara.
To není ještě jaro celé,
spíš jeho tucha,
na vrbě pohnula se ztmělé
snět suchá.
Cos jako hudba vzduchem táhne,
šum ptačích křídel,
jak z plna když se do strun sáhne,
ruch zřídel.
Bříz kadeře se uklánějí
a hnízda stará
v červáncích rozkoší se chvějí,
sny jara!
Toť advent přírody, den svátku,
pryč z duše mraky!
Tvá vesna, srdce, přijde v krátku,
věř, taky!
[14]
Ó této chvíle užij slavné,
pij mír a něhu,
ať mdloba padne, křivdy dávné,
rmut sněhu!
Ať radost se jen rozhlaholí,
v tvém celém nitru,
buď skřivan, který jásá v poli
vstříc jitru!
15
Píseň v kraji.
Do dálky rozpjat v slunci si hoví
a dřímá český kraj drahý,
mlčímlčí, a přece divnými slovy
plnými blaha a vláhy
hovoří k duši – co jen jí poví? –
Já budu šťasten, juž záhy!
Oltářem bude každá má chatka,
a rájem každý lán rosný,
hrdinům v kolébky pět bude matka,
svobodou znít budou sosny! –
Slyším to, tich jdu, píseň je sladká...
Proč bych se okrádal o sny?
[16]
Báča.
Báča stojí na pasece,
vážně z lulky dýmá,
slunce před ním leží v řece,
za ním stádo dřímá.
Sny báčovi letí hlavou,
kde jsou jejich sledy?
letí v dál hrou kolotavou
dýmky kouř jak šedý.
Báča hledí do daleka,
zrak mu vzplane hněvně,
nechť svět do kola se vzteká,
já tu stojím pevně.
Stojím na svých otců půdě,
co mi cizí soudy?
Žiju spoře, žiju chudě,
však jsem pán své hroudy.
[17]
A tu hájím pro své děti,
to má chlouba jistá.
S panstvem kočár kolem letí,
já se nehnu z místa.
A byť hrom houk’ na mne z mraku
na peruti bouře,
nevím, zda bych pozved’ zraku,
odfouk’ vloček kouře!
18
V dubnové pršce.
Jaro se dotknulo země jen lehce,
zima se loučiti nechce;
udělá kroků pár, vždycky se vrací,
tak že juž myslím si, ti drobní ptáci
litují, že se oklamat dali
přiletše z dáli.
Třeba tu věru prudšího plání,
polibků víc a objímání,
třeba tu ohně víc v zemské ty žíly,
které tak dráhný čas led a sníh kryly,
v rudých by květech zářících vzplály
jak hvězdy z dáli.
Ať se to chumelí, ať se to cuchá,
prškou tou vyznívá přec jara tucha,
fialka mokrá tím silněji voní,
jehnědy zlacené s vrbin se kloní;
zdali květ nebo sníh haluze halí,
nepoznáš z dáli.
[19]
Dívko! jíž srdcem vlá tušení jitra,
láska-li dotknula tvého se nitra,
více jen ohně, více jen plání,
nechť k bouřným ňadrům se hlavinka sklání,
co je pár slziček, nechť třeba pálí,
štěstí jde z dáli!
20
Kouř.
Kam pohledl jsem: Lesy, lesy, lesy!
Na mírnou stráň i na příkré skal tesy
kol sedly všude; údol tu, tam horu,
vše přikryly až v nebe do obzoru,
a byly tmavé, posupné a šeré.
Já cítil, velký smutek z nich se dere
a stoupá v duši mou a v srdce padá.
Nad nimi táhla mračen šerá stáda
a kolem ticho, bez života sledu
ty hvozdy byly.
Náhle z jejich středu
se povznes modrý kouře vloček malý,
rost’ v chochol, v pruh, a mráček zamodralý
jak sloup se pozved’ k nebi vážně, tiše.
Hned cítil jsem, že blízko zde kdos dýše
[21]
mně příbuzný, ať chaloupka se skrývá
tam pod strání, kde veliký dub kývá,
ať uhlíř pálí milíř tam, ať chvíli
při ohni cikán leží to, mně milý
ten modrý kouř, jenž k nebi tihnul stále.
A klidnější jsem cestou svou šel dále.
22
Zimní krajina.
Jak je asi nyní venku,
kde zněl hovor náš a smích?
Pusto v sadě, na nádvoří,
děsné ticho v alejích!
Cesta jako po vymření,
všudy sněhu modrý stín,
mlčí les a mlčí řeka,
mlčí jez a mlčí mlýn;
Topolytopoly jak obelisky
plny perel trčí v mrak,
každé křoví palác gnomů,
ptáka darmo hledá zrak.
Pole v dálku zasněžena,
darmo hledáš směry cest,
tyče, dráty telegrafu
jsou jak stkány z bílých hvězd.
[23]
Ticho! – Mžikem jako přízrak
krajinou vlak proletí,
kotouč jisker, dým a rachot
a zas ticho v zápětí.
Jenom stále čistě modrý
kouř se vine z nízkých chat,
jakby ptal se, zda bůh lásky
nad světem bdí posavad?
24
Modlitba na horách.
Jak slunná báj
pode mnou kraj
se otvírá a v dálku modrou ztrácí,
i necítím,
jak dolů zřím,
že příkrá cesta nohu utrmácí.
Za orlem v let
a v propasť zpět
se rozhlížím a plný touhy dívám,
a duše ples
až do nebes
a ohlasem šlu zpátky k českým nivám:
Kéž by můj lid
chtěl vždycky být
svou povahou jak jeho kolem hory!
Jak svazy skal
mít pěst i sval
a mysl tuhý křemen v boj a spory!
[25]
Teď síla mdlá,
jak bystřeň zlá
kéž vzkypěla by hromem v našem tichu,
těch skalných čel
kéž lid by měl
tu bleskům vzdorující, velkou pýchu!
A orlů vzlet
a rozhled v svět,
by tím víc hájil práh domácích srubů,
všech do vichřic
kéž nes’ by vstříc
tu nepodajnou houževnatosť dubů!
Ó pak by snad
svit štěstí spad
v skal klín i na mez, již zřím kvésti,
a v českou zem
modlitbou, snem
by vrátilo se vytoužené štěstí!
26
PRAŽSKÉ OBRÁZKY.
[27]
Praha v květu.
Moře zeleně a květu
od Žižkova ku Petřínu!
Jako zázrak jiných světů
leží Praha v strání klínu.
Jak labutě mraky v letu
nad ní běží, tak že leží
v jasu chvíli, chvíli v stínu.
Rozeznáváš hlohu kytky,
sněžné kupy akacií,
v kaštanových květů zbytky
zlatý čilimník se vpíjí,
staré větve, mladé snítky,
stromy, keře v jasu, šeře
kol zdí květný věnec svijí.
[29]
Rudé střechy a zdi siné
smějí se v té směsi tónů,
jíž se stříbrem řeka vine
skrze zlaté páry clonu.
Chmúrné báně, věže stinné
v slunci chvatem vzplanou zlatem,
výsknou ústy sterých zvonů!
S pohnutím zřím k Tobě, matko!
vnořen o Tvé slávě ve sny,
jak tu sníš, ach, žel jen krátko
trvají ty hody Vesny!
Byť i krátko, přec je sladko
zřít, jak svítí jas a žití
na tvých vráskách úsměv plesný.
A jako v květ symbolicky
teď se šatíš, vidět v duchu,
kam jen dosáhne věk lidský,
v jiskření hlav, páží v ruchu,
v štěstí rozkvětu tě vždycky,
v písni ptačí, jež se tlačí
vítězně mi zevšad k sluchu!
30
Ulice.
Ať o polednách vozů hlukem hřmíte,
ať v dálku večer se jak hroby tmíte,
ať slunce žeh či luny matné lesky
vám v dlažbu kladou světlé arabesky,
ať vítr řinčí okny, svítilnami,
ať pusté ticho roztáhne se vámi,
jež stráže krok neb hovor chodce ruší,
vy, ulice, vždy jednu máte duši,
již miluju ve sterých zjevů masce!
Vy shonu, vřavě, nenávisti, lásce
a snahám těch, jenž v domech vašich bydlí,
ať s pouty na rukách, ať v duši s křídly,
jste zrcadlo vždy nové a vždy věrné.
Já miluju ty vaše domy černé
a zasmušilé, po nichž vlhkosť kane,
já chodníky též rád mám vyšlapané,
kde přes kolesa sterých kár a vozů
a kroky tisíců a ve hlomozu
se chytá tráva mladičká a svěží.
[31]
Já miluju Vás s konturami věží
na obzoru, jenž mraků vrstvou žíhán.
A často znaven prací, nudou stíhán
se vrhnu ve hlučící vaše moře,
kde radosť, úzkosť, naděj, vzruch a hoře
se vlní v jedné bezstarostné směsi.
Vy ulice mi nahradíte lesy
i hukot oceanu, neb z vás svítísvítí,
vře, volá ono, po němž práhnu, žití.
32
Housle.
– Památce Josefa Gabriela. –
Kdys tichou ulicí v odlehlé čtvrti spící
mne denně povinnosť vždy v stejný vedla čas;
z malého domku vždy jsem slyšel žalující
a chvějný houslí ton dnes jako včera zas.
Vždy jedním nápěvem se chvěly struny tyto,
půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý,
jak chtěly říci by: Nám života je líto,
jenž – lupen v jeseni – co nejdřív pro vždy stlí.
Když slunce svítilo, tu rozlétla se z kořen
půl okna, ve kterém jsem zhledl obličej,
byl bledý, vyzáblý a dlouhou bídou zmořen;
to jistě hudec byl, jenž hrát měl obyčej.
Když mlha napadla a do ulice trávy
se snesl vlhavý šer jiter podzimních,
tu oknem zavřeným zněl žalněj nápěv lkavý,
jak housle tušily by chladno, led a sníh.
[33]
Jak housle pohřbily by v sobě všecky vůně
od staré vedle zdi šeříku sladký dech
i akacií květ, jak perly na koruně
jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech.
A s květy lesk a svit, jenž vůbec vkrást se může
v tu pustou, odlehlou a spící ulici,
kde starou legendou jsou plnokvěté růže
a dětskou báchorkou pějící slavíci:
To všecko v houslích těch se chvělo, vřelo, znělo,
půl jako modlitba a půl jak úsměv mdlý
a tělo houslisty víc při tom hubenělo
a oko plálo víc, jak list, než pro vždy stlí.
Pak jednou na jaře se splnil jeho osud
a hudce vynesli, kam všecko žene čas;
však zázrak podivný! Jdu ulicí a posud
těch houslí kvílivý a chvějný slyším hlas.
Zní pustou ulicí, kde rostla tráva sporá,
z vlhkého průjezdu a z oprýskaných vrat
a chví se podél zdí a navrací se zhora,
jak táh’ by od řeky a stinných od zahrad.
Jak tajil v sobě by zas všecky známé vůně
od staré vedle zdi šeříku sladký dech,
i akacií květ, jak perly na koruněkoruně,
jenž stromů míhá se a splývá ve hroznech.
34
Neb tak je veliká ta síla melodie,
že hmotu necitnou a tvrdou proniká,
jak zřídlo Mojžíše se jednou v kámen skryje,
by perlou roztála ve hrdle slavíka.
Ó hudče neznámý, to těchou být ti může,
tvá píseň posud zní tou pustou ulicí,
v ní žárem dýchají ty, jež jsi neznal, růže,
v ní hvězdy sálají, v ní pějí slavíci.
35
Slzy Vyšehradu.
Truchlí skála Vyšehradu
i ta její troska šedá,
hledí dolů ve vln vádu,
starou slávu v hloubi hledá,
starou slávu české země,
velkost, sílu, nadšení –
V smutnou odvet pouze temně
bouří vody šumění.
Svědek starých, slavných časů
zírá truchle v naši dobu,
zdeptanou v prach vidí krásu,
vidí ponížení, mdlobu,
vidívidí, kterak řetěz svírá
matce Praze hruď i bok,
bez moci lev chabý zmírá
nečekaje na útok.
[36]
Když to vidí skála starástará,
v tvrdé ji to hrudi bolí,
ať juž vonné květy jara,
ať sníh leží po vůkolí,
zachvěje se zádumčivá
ve své hloubi věčité
a proud těžkých slzí splývá
po tváři jí vrásčité.
Vyšehradu slzy svaté
na kamenné jeho líci
z jara jsou to květy zlaté,
v zimě jíní; při měsíci
v záři hvězd se smutně lesknou. –
Poutníče, jenž kráčíš kol,
pochop aspoň myslí tesknou,
mrtvé skály němý bol!
37
U kašny.
To starý palác byl z dob rokoka;
teď sprostý činžák to, dům průchodící.
Na dvoře jeho tichém zpívající
ční mramorová kašna hluboká.
Ve výklenku se tají sousoší,
jež ptactvo s časem pustoší.
I rázem padne tobě do oka,
kde škeble věčnou rosena je vlahou,
kde nářek zní a vzdech,
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Zřím v minulosť, ký hovor, smích a ruch
se ozýval tu kdysi po schodišti,
tu frak se tmí, tam uniforma blýští
a parfumy je plný kolem vzduch,
[38]
tu kavalír, jsa dvorným rytířem,
se kloní k dámě, která vějířem
ho odhnala jak roj dotěrných much;
však úsměv tlumen oka žárnou vlahou
dí: Žiješ v mojích snech,
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Dnes ovšem jinak. Sotva podvečer
plyn křivolakých uliček tmou šlehne,
sem s džbány, putnami se děvčat sběhne
dostdost, hezkých služek, nižší třídy dcer,
a voda zvoní klidně v nádoby
a prchá čas a různé osoby
se vystřídají tady v mlžný šer.
Tu klep se vine anekdoty drahou,
tu vtip raketou šleh’ –
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Tam naproti, kde okny kmitá zářzář,
se mladý klerik ob čas s knihou zjeví,
však brzy dívčí zaplaší ho zjevy
od fontánu zpět v chladný seminář.
Však brzy k oknu se zas potácí
a roztržitě listy obrací,
až vypadne mu z ruky breviář;
39
byť objal nebe vědou, vírou, snahou,
vždy v hrudi plá mu žeh –
faun starý, který drží nymfu nahou
v svých ramenech.
Je tma a noc, kol kašny pusto jest
a fontan stále zpívá, stále zvoní,
sta stínů po zdech vlhavých se honí,
na vlnách pluje odlesk tichých hvězd.
Kdes kroky ještě temně dunící
se pustou, tichou ozvou ulicí
na křižovatce u ztracených cest.
A piják mučen v půlnoc trapnou žáhou
na stupeň kašny leh’leh’,
faun starý – žel nedrží nymfu nahou
v svých ramenech.
40
Z Ghetta.
To v parném bylo odpoledni léta,
kdy do uliček zabloudil jsem Ghetta,
v siť křivolakou nachýlených domů
a špinavých, kam hukem dálných hromů
zněl vozů hlomoz, tlumen křikem dětí.
Zde v směsi odpadků a rumů, smetí
jsem viděl v shluku, povyku a křiku,
jak uštvanou výsměšky uličníků
scse potáceti ženu. Obraz děsný!
Ve žluté tváři slední zbytky Vesny
se ztrácely pod špíny husté šeří,
ve vlasech rozcuchaných množství peří,
šat záplata a chůze vrávoravá.
A výsměch výrostků kol neustává.
Proč smáli se, já zvědav byl a blíže
jsem přihlédnul a poznal, svatá tíže,
tíž mateřství pod clonou vetchých cárů,
že tak ji zhnětla, zbavila všech tvarů,
[41]
že mohla v laciný být posměch luze,
a v tom, co v žití nejsvětéjšínejsvětější, k hrůze.
V dům starý vešla provázena skřekem.
A já jsem v duši splakal nad člověkem
a ono místo písma šlo mi hlavou,
kde člověk korunován ctí a slávou
jest málo menší andělů tvých, Pane!
Taj nevystihlý sfingy nezbádané
mne schvátil a já snil, jak z také ženy,
jíž mnohý surový škleb ve tvář hodilhodil,
v čas, celý svět kdy v tmu byl pohroužený,
jak zoře jitra – Spinoza se zrodil.
42
Jeptišky.
Ranního vzduchu zlatou ve záplavu
se noří chlumy za městem, jenž vinou
se v modrou dálku. Náhle v svěží trávu,
kde zahýbá se cesta v klenbu stinnou
malého lesíka, ve zlaté světlo
jak bílých holubů se stádo slétlo.
A stádo pomalu se rovná v řadu;
blíž přihlédnu se z okna svého chýle,
to jeptišky jdou ve klášterním sadu,
ti holubi jsou plachétky jich bílé.
Tak, co já denně zasedám k své práci,
jich průvod v lesík den co den se ztrácí.
Tu knihu ihned odkládám i pero,
zřím za nimi, jak v řadě zvolna táhnou,
jak v mladých bříz se tratí světlé šero,
jak mnohé pro květ u cesty se nahnou
a poslední když z průvodu se ztratí,
sám nevím proč, u okna musím státi.
[43]
Pod nimi Praha leží, v ranním vzduchu
sta zvonů v pozdrav jitru rozhoupáno,
sta vozů burácí tam v shonu, ruchu,
sta kladiv, strojů v dílnách rozpoutáno,
jak výheň jedna město vře a bouří
a tmí se zvolna v komínů sta kouři.
Zde dále za ním jenom málo honů
se ztrácí v zeleň tichých sester asyl,
sem z daleka zní vážný hlahol zvonů,
to poslední, co, když vše člověk zkazil,
zní svátkem v nitro, v života vír všední,
a volá k duši: Zvedni křídlo, zvedni!
Zde v mladých stromů kruhu mír vlá svěží,
zde ještě perly blýskají se travou.
Jak obrovský zmok město kolem leží,
tam sahá ohonem a tam juž hlavou
a z tlamy chrlí dýmu val a plamen,
vše zdrtit chce ve objetí svých ramen.
V něm život, jenž se rouhá každé síle,
v něm vřava, v níž se ztopí srdce rádo.
Co proti němu ty plachétky bílé,
v háj mizící vždy holubí jak stádo?
Tam ovšem klid a pokoj – ale tady
vře skutečnosť a v ní náš život mladý.
44
V ten kotel, v kterém míchá alchymista
budoucnost, čím jsou holubic těch křídla,
jichž rozlet na pouť mystickou se chystá,
kde věčná láska otvírá svá zřídla
ku andělů a hvězd jásavé písni,
kde života kal duši nepotřísní?
A v myšlenkách u okna dlouho stoje
zřím starý problem v nové opět masce,
cos v mír mne láká, cos v života boje,
cos k rozkoši, cos k čisté boží lásce:
To všecko plachétky ty spůsobily,
jež v trávu padly, holubů roj bílý.
Své epopeje bohatýrskou sloku
dál město zpívá v ruchu, křiku, vřavě,
a za ním dále několik jen kroků
se spřádá tichá báseň v svěží trávě,
já nad oběma stojím s myslí šerou
a ptám se, kterou vtělit v skutek, kterou?
A slyším z ulic vozy hřmíti v shonu
a z řeky pokřik z parníků a vorů
a v dílen hlomoz vpadá hlahol zvonů
a slyším píseň modlitby a vzdoru
a holubů roj, když se zpátky vrací
po vrškůvršku stezkou – vracím se k své práci.
45
Koledníci.
Od chaty k paláci vesele
jdou čeští koledníci,
dnes úsměvu paprsk na čele
a zítra – slzu v líci.
Jdou rok co rok, ať mráz, ať sníh
vždy s touže písní chodí,
v té důvěře vždy, že v časech zlých
se lidstvu spasitel zrodí.
Ty, lhostejně jenž se ubíráš kol,
což neslyšíš – píseň to česká,
v ní starý ten dávný, utkvělý bol
zněl před věky jako zní dneska.
Ne koledníků ubohá tvář,
to české slovo tě prosí
a z něho se line betlémská zář,
až slzou oko se rosí!
[46]
Ó chtěl bych, by svět je poslouchat moh!
Kdy nám se spasitel zrodí?
Kam pohlédneš, kámen a pichlavý hloh –
a národ – žebrotou chodí.
47
Staveniště.
Dům starý bourají; už místy
je střecha dole, azur čistý
se dívá v šerých jizeb klín,
nad nimi mraky v letu stanou,
na tapetu zří malovanou,
tu skvrnitou, tam potrhanou
a vrhají tam černý stín.
Jak po požáru stěny holé
ční k nebi, obrazy z nich dole,
směs rumu v dveřích veliká
jen stále roste pod ranami,
pod nimiž chví se oken rámy
i prohnilé juž stropu trámy,
jež rve a trhá motyka.
Strom sousedního sadu dívá
se zvědav sem a hlavou kývá,
pták polekán sem zaletí;
strom vzdychne: „Co se tu vše stalo!“
[48]
Pták: „Tady se kdys milovalo!“
A vítr: „Věru jak to málo,
co trvá v lidské paměti!“
A křik a hlomoz dále hlučí,
sta motyk tu a kladiv zvučí
a seker pád a píly hvizd
a lidských bludů, lidské práce,
snů, vášní, bojů, resignace
se hroutí jedna dekorace
a z knihy města rve se list.
Zda z těch, již pracují tu v potu,
kdos jedinou jen pojme notu
té dozpívané písně zde?
Dav hlučí dále, kol se rojí
a mechanicky, kola v stroji,
za prací svojí v léta znoji
bez myšlenky jak ve snách jde.
A přece za tím oknem tady
zřel často k hvězdám snílek mladý,
tam sladký lampy hořel svit,
a vedle v jizbě dívka dlela,
ve zlatých vlasech ukláněla
za květináčem úběl čela
na jehly jednotvárný kmit.
49
Co výbojných snů, touhy sladké,
jak dlouhé boje, štěstí krátké
zde choval tento starý dům,
v němž schodiště, práh, stěna holá
jsou románu jen kapitola,
jenž nedožit, jen vyčtěn zpola,
se rozpadává v prach a rum.
A brzy nových trámů řada
na obrovitou síť se spřádá
a brzy v obzor mlhavý,
jejž kouř a dusná pára kryjí,
pro chmurnou žití poesii
se nové jeviště tu sbíjí,
a herci – ti se dostaví.
A nový shon a práce nová
a hlasný pláč, bol beze slova
v dům nový budou slavit vjezd.
A pak se zavrou okna, dvéře,
a co se bude hráti v šeře,
jen tuší, kdo se tudy béře
kol spících domů v záři hvězd.
50
Hradčany při západu.
Ve smaragd starých stromů moře zlata
se lilo mezi věže, střechy, štíty,
jak jehly lítaly kol dlouhé svity,
a v každém ohněokně zlatá jiskra vzňata.
A barev bakchanálem vzpláti chvátá
ten obraz hradu, ztopen v jas a třpyty;
co mořem plamenů plá azur sytý,
noc v hlubině se valí černošatá.
A obraz Hradčan zářící a skvělý
jak fata morgana se ze tmy noří,
jak v staré slávy oživly by lesku.
Ó poutníku, jenž jdeš tu osamělý,
ten západ chvíli měj za novou zoři,
na chvíli ulev zoufalému stesku!
[51]
Hnizda a květy.
Kam křídla andělů se chýlí v letu
a kde zavadí o stromy a keře,
tam vzplane haluz v bílém, rudém květu,
tam najdeš hnizda ve haluzí šeře,
z těch vůně se a z oněch píseň line
a z obou štěstí v lidstva stezky stinné.
Co hnizd tu visí po keřích a sadech!
Co květů bují podle cesty všude!
Co písní kol se v perlí vodopádech,
co vůně řine i kol chaty chudé! –
Žel, vůně s květy s pestré země řízy
a písně s ptáky v podjeseni zmizí.
I zželelo se bohu, že je krátké
to štěstí z hnizd a květů jako vesna,
tož hnizda jiná stvořil, odkud sladké
se perlí písně, jásot, hudba plesná,
zkad vůně dýše věčně stejná, svéžísvěží;
ta hnizda rovněž u cest lidských leží.
[52]
To místa svatá, genius v nichž prodlí
v své tvůrčí práci, z těchto hnizd se řine
proud věčné hudby, v níž se lidstvo modlí,
proud vůně, která s vesnou nezahyne:
To cítím vždy, když v jarní písni ptačí
se ku Bertramce procházka má stáčí.
53
Vyhlídka.
Vše shledáno a smluveno. Juž zítra
snad bude svatba. Jak se ten čas vleče!
Však věru, co tu shonu, trudu, péče,
než píseň štěstí, skřivan, vzletí z nitra.
Sám obstaral vše do poslední nítě,
sám zavěsil vše a vše rozestavil
ve strachu, by ni prášek neunavil
to drahé, smavé, nepraktické dítě.
Pak hrdě řek’ jí: „Konečně jsme doma!“
A přátel, hostí když se povyk ztratil,
po krátké parkem procházce se vrátil
a lehce dotk’ se její vlásků rtoma.
A pravil: „Pojď si přece prohlédnouti,
co pro tebe tu všecko uchystáno!“
A v smíchu ona řekla: „Chcešli, ano.“
A řadou síní vydali se poutí.
[54]
Tu salon, jídelna tam, vše tak vlídné,
krok tlumen koberci i po pavlači,
zde budoir a za ním ještě sladší
kout lásce schystán, tiché hnizdo klidné.
Zde cesty cíl. Jak ptáče zapadává
po vyzpívané písni do obilí,
tak jejich život v tento kout se chýlí,
kam v blahu klesne vedle hlavy hlava.
A sladkou ňader hledě ztíšit muku
a rozptýliti vyhlídkou on tiše
ji k oknu ved’. – Hle, jasmín vzduchem dýše
a v křoví jásá pták! Tisk’ její ruku.
Noc byla tmavá, hvězdná však a vlahá.
Proč zachvěli se oba děsem náhlým?
Proč s vytřeštěným zrakem, vzdechem táhlým
si padli v náruč, jakby svého blaha
se chtěli zjistit, přitisknout je k hrudi,
je umačkat, by neprchlo jim v dálku?
Co zavinilo tuto citů válku?
Co v nejsladší mžik života je trudí?
Hle, naproti jich oknu a vstříc právě
jich postelím se děsný kolos zdvihá,
v nesčetných oknech rudá zář se míhá,
jak oči v hlavě zmoka plane žhavě.
55
To stavení jest vysoké a šeré,
jak balvan vražen v květné města sady;
stráž ve dne, v noci rozstavena všady,
svit charý oken mřížemi se dere.
Za nimi občas oholená hlava
a obličej tak vyzáblý a žlutý,
v němž výtky hlod a svědomí hlas krutý,
Memento děsné v lidskou velkosť, vstává.
A v povel vojska řetězů třesk v uchu
zní stále stejně v noci jako ve dne
a ruce chytají ty mříže bědné,
a kvil a lání zní z Gehenny duchů.
A v noci rázem vzplanou okna žhavě
jak oči zmoka, na kořist jenž číhá;
a příšera ta, hrůzo! ta se zdvíhá
jim v oknech proti postelím jich právě.
Jak možno, pod nimi že šeřík květe?
Jak možno, v noci že tu slavík zpívá?
Ta potvora se stem svých očí dívá,
v ples ptactva zvoní řetězy vždy kleté.
Jak možno, aby líbali se tady?
Jak možno, aby tiskli k ústům ústa?
Nechť žalusie spadne clona hustá,
ta okna trestnice, ta vidí všady.
56
Ta svítí jako hvězdy zatracené
a prokleté ložnice vonným šerem.
Jim zdát se bude, děsným nad kraterem
že mladičké to hnizdo jich se klene.
Že v lásky ples jak děsné „Veto!“ vstane
a objeví ve rámci černých mříží
v té chvíli, kdy se ret ku retu blíží,
se děsný profil hlavy ostříhané.
57
Dvě sestry.
Sad v lesku jitra plál a smál se celý:
Jak smaragdy trávníky velké skvěly
se v slunci, rosa v brillantovém prachu
na lupení se chvěla v zlatě, nachu,
květ každý otvíral se, písek planul
na cestách, v koleje jichž deštěm kanul
květ jasmínu a střemchy, čilimníku.
U vodometu vrabců zástup v křiku
se koupal, čechraje si šedé peří
a travou pod stromy, kde stín se šeříšeří,
kos vážný procházel se mlčenlivě.
Co šťastný zrak můj těkal v zkvětlé nivě,
dvě dívky kráčet zřel jsem vedle sebe.
Šly tiše, v očích obou plálo nebe,
jak sestry dvě: Ta jedna zlatovlasá
a černobrvka druhá, jedna krása
jim spala v tváři, vzrůstu, pružné chůzi.
Květ sklonil se k nim a pták na haluzi
se v písni zastavil. I šly tak spolu
jak tichá hudba, na jediném stvolu
[58]
jak dva by se to květy povznášely,
jak všecky krásy parku toho, stmělý
stín s jasem, ptáků zpěv, lesk, vůně celá,
by proměnily se v dvě dívčí těla,
jak duše přírody by v lidském hávu
se kmitla v nich. Tak přes zkvětlou šly trávu
smích na rtu, v tazích jas a slunce v očích,
ve chůzi hudbu, květy ve vrkočích.
59
Motiv z Hradčan.
Kdys Hradčany jsem kráčel; na náměstí
jsem stanul, byla temná noc a parná.
Zář rudá svítilen jen chabě v scestí
se vkrádala a kašny jednotvárná
jen píseň zněla zpozděnému chodci
v té hluché, těžké dusné letní noci.
V tom náhle stlumený řev zněl mi k uchu,
jak v poušti hýkla zvěř by zmírající,
a ticho zase, jen hodina duchů
se nesla v dálku s věží v město spící.
A zase řev ten... chvěla se noc tmavá –
jak nádherný řev lva, jenž dokonává.
A ticho zas... To přelud, tak se kojím
a chci dál jíti, to se mi jen zdálo,
však znovu zase, trochu dál kde stojím,
to naposledy bolně zastenalo
od kašny, lev kde s rozdrcenou lebí
do půlnoční tmy bolestně se šklebí.
[60]
Květná neděle v městě.
– Otokaru Mokrému. –
Je ráno. Obvyklý ruch nezalehnul
v šer ulic, v domů zachmuřených řad,
jen kradmo jitra slabý paprsk vběhnul
a po řimsách se tiše k oknům krad’.
Ten jistě neprobudí pozdní spáčespáče,
jak ťuká si na okna zkalená,
s ním rozumí si pouze šedé ptáče
a řeknou si: Jak vesna vzdálená
že cosi z polí, z dálných lesů táhne,
čím kypří zem a vzduch tak divně vláhne.
A mha se zvolna sráží v hustou clonu,
jež římsy, štíty, střechy pochová
a po chodnících tančí v bystrém honu
se šumnou zvěstí prška dubnová;
[61]
jí vyhýbá se mrzut chodec ranní,
jenž z nutnosti práh domu opouští,
však v té zní rovněž cos jak pousmání,
jak paprsk, který vniká do houští,
a každá krůpěj vírná tvoříc kola
„Je se mnou vesna, probuďte se!“ volá.
U kostelů jsou otevřená vrata
a jimi padá v tichou ulici
na šedé schodiště svíc záře zlatá.
Zvuk varhan, jindy teskně kvílící,
cos jásavého tají v slavné notě.
Ó kouzlo jara, všecko pronikáš,
tebou se hlásí věčný život v hmotě,
i srdce zvonů ty se dotýkáš,
zda dotkneš srdcí žen se aspoň v taji,
jež kočičky na stupních prodávají?
Na místě palem, které stlali v cestu
kdys Kristu zástupové hlučící,
pár proutků z vrbin šedivého klestu,
svázaných líkem v prostou kytici,
kde ve kočiček stříbro tklivou něhu
si žlutý kvítek mochny ukrývá,
neb sněženka, jež vzrostla v stopách sněhu,
se v slzách mroucí zimy usmívá:
To severu jsou palmy prosté, chudé,
zda s nimi jara požehnání bude?
62
Zda s nimi vrátí se mír v jizby šeré,
tvůj úsměv jeden, vesno spanilá?
Zda ruka, jež je třesoucí se bere,
zná symbol, v němž se pravda ukryla?
Zda říše zla se přece jednou zhroutí?
Ó v jaké vážné dumy vybízí
to zelenavé, stříbrem zkvetlé proutí,
ženoucí chvatem jarní do mízy
a hlásající, ač mu život zmařen,
ples máje v chvějících se rukách stařen?
A dojat necítím van větru více,
ni pršky šleh, zřím olšin rokytí,
kam podél řeky zkvětlé do vrbice
se chudé ptačí hnizdo zachytí,
zřím tichý kraj, jenž v tuše jara dřímá,
půl sluncem vyzlacen a polo v mhách,
v chorálu varhan, jenž teď slavně hřímá,
též po kvetoucích sahám kočičkách,
a jak z nich vane jara zvěst a zářezáře,
je odnáším v svou jizbu samotáře.
Vy první chudé šperky z lemu řízy,
do které vesna zemi obléká,
ó vlijte aspoň tolik svěží mízy
ve hluku města v srdce básníka!
63
By, kdykoliv zrak zvedne roztržitý
a za obrazem uzří schnouti vás,
zdroj těchy cítil v hloubi duše skrytý
a skřivánkovy písně sladký hlas,
by sílu v boj měl, k bídě soucit pravý,
a v škleb a hanu – úsměv shovívavý!
64
Po plesu.
Se svitem jitra zápasily svíce
jen chabě juž, na hudců zřítelnice
sen jako těžká můra křídla klad’;
hle, tomu smyčec náhle z ruky pad’
a onomu jak přimražen tkvěl ret
u klarinetu, nespočet’ bys pět,
u stolku dřímal slavný sextet celý,
jak tanečníci by jej zapomněli.
Ba zapomněli – trochu třpytných cetek,
pár řádů z kotillonu, pestrých tretek,
pár srdcí prostřelených z papíru
tu zbylo, stužek pár a krajek zbytky,
pak uválené bílé pouzdro z kytky,
to všecko bacchantickém po víru,
po laškování, žertech s tanečnicí,
a pak náš slavný sextet dřímající.
[65]
A spali dobře tito chudáci,
jak dobře vykonané po práci,
pár tonů jen – neb kvapík nedohráli,
ve vzduchu plném dýmu utkvělo.
Však přihlédni blíž, skřítkové to malí
na nos jim lezou, k ústům, na čelo
je šimrají; dle tváře výrazů
suď, jaké množství luzných obrazů
jim do snů pod leb unavenou kreslí,
ba mnohému ráj celý v duši vnesli!
Tu tenký skřítek s křídly průhlednými,
na nichž se chvějí azurové žilky,
duch tonu houslového od kobylky
komářím bzukem zpívá tenké rýmy
do ucha hudci, který kývá hlavou;
hleď v tvář tu vousatou a usmívavou,
co povídá mu as ta píseň sladká?
Chudák je doma; v okně stará matka
jak obyčejně punčochu zas plete,
na kamnech zpívá cosi, klubko dětí
si hraje v koutě – žena jizbu mete,
on vyspává po těžké noční práci,
tím horší, že juž zná vše po paměti,
však o všem ví a na oko jen ztrácí
se v sladký spánek; chce se protáhnout,
v tom v zčernalý trám vrazí hlavou bloud;
66
ne doma v posteli, je v krčmě posud
a bruče proklíná všech hudců osud,
a usne dál, jen skřítek provází
jej smíchem v nové dále obrazy.
Ten druhý s vojenskou tam čepicí
se ve snu točí v kole s holčicí,
to skřítek čtveračivý z klarinetu
mu v bok ji přižeh’ v ňader bouřném vznětu,
ten ferina je pravý šotek pekla,
jím po tanci je každá holka vzteklá,
a tato, kterou v snu dal šumaři,
té rozkoš, zdraví dýchá ze tváří.
Co pořád jiným hrát? Též sobě jednou,
a v rej se fábory a sukně zvednou,
a skřítek chechtá se v ty frašné reje,
a chudák šumař se i ze sna směje.
Teď divný pavouk tam se vydral z basy,
je nemotorný, nemá ani křídel,
je dobrák upřímný a bez osidel;
jak chrobák těžkým letem pohrává si
kol zemdleného nosu šumařova
a podivná mu šeptá v ucho slova,
tak jako „Ještě jednu – v stoje poslední!
Jen hloub do zlata mého nahlédni,
tam jedině se v širém světě pění
67
lék pro vše, pohova a zapomnění,
jen statečně si trochu přihni ke dnu!
Ať všecko praskne! Nuže ještě jednu!“
Tak z basy šotek pivním basem zpívá
a šumař usmívá se, hlavou kývá.
A v jiné tváři plný božský klid –
ten nechce tančit, snít a nechce pít,
ten netrápí se v žádné marné touze,
chce na chvilku si odpočinout pouze
bez citu, myšlenky a bez trampot,
jak brašna na zemi, jak balík not.
Tak sedli v kruhkruh, jak přepadlo je spaní.
Jak zaklejou, až ostrý paprsk ranní
je probudí, až vklouznou v nástroje
zas tlupy skřítků bavící je v snách!
Pak zas to znova začne, do boje
pro chleba kus, pro malé štěstí rodin.
Ó zaplaňte jim v azurazur, lesk a nach,
vy slední zbytky lehkokřídlých hodin!
68
Slavík v městě.
Po denním hlomozu a shonu,
když město usne, obr mdlý,
na jednom starém na balkonu,
kdy v ulicích jen stíny dlí,
ve oleandrů tmavé šeříšeři
slyš, náhle slavík ozve se
tak stejně, jako v rodném keři
kdys dělával to po lese.
Tu starý dům a oprýskaný,
pln rokokových arabesk,
jenž celý den ční zadumaný
v hluk chodců, dětí shon a vřesk
se usmívat zdá, celý změněn
při hlasné písni slavíka,
jíž pohár brillianty zpěněn
jak šumné víno přetýká.
[69]
A slavík volá, jásá, tluče,
to povzdech, výskot je a kvil
a každý, kdo kol spěchá ruče,
hle, v údivu se zastavil.
Zří chodec v pustých ulic šero,
kde ku domu se chýlí dům,
a v každý padá perel stero
a celý liják plesných dum.
A jakby lákán touto písní
i měsíc, nebe samotář,
se náhle prodral mlhy tísní
a na štíty svou rozlil zář.
A chodec stane v noční tíši,
kol vůně, klid a samota,
a do snů jemu hvozdy dýší,
kde slavík rovněž klokotá.
Zří rodný kraj v té písně ruchu,
cíp lesa s velkou pasekou,
nad jejímž koncem, roven duchu,
se měsíc plouží nad řekou;
zří starý mlýn nad šedým jezem,
jak zní ten nápěv podivný,
i černým pol zarostlý bezem
krov pohostinné myslivny;
70
zřizří lanní stádo ve oboře
a rosou pažit zperlený,
a rozšuměné hvozdů moře
a kapraď a mech zelený;
zří krátce báj tu lesa celou,
báj mládí, které ztratil teď,
a neví, v ulici že ztmělou
zří, ku zdi kde se tlačí zeď.
Ó zpívej, ptáku! Ve tvém zpěvu
duch necítí víc tíž svých pout,
v tvé písni shonu na úlevu
zbyl z ráje mládí svěží kout.
Ó zpívej, vykřič duši svojisvoji,
ve zpěvu ztav ji růžence,
pěj, rozkoš kde svůj pohár strojí,
pěj v tichou jizbu učence!
Však nejvíc zpívej milujícím,
jenž líbají se v svitu hvězd,
a básníkům v zdech města snícím,
neb osud tvůj i jejich jest.
71
U seminářské zahrady.
Kolikrát ptačí zpěv a v listí záře
mne překvapily chodce, samotáře
na Petříně, kde s vrchu rozkládá
se dolů seminářská zahrada.
Jak často modrou vídával jsem parou
za šedou, polo sesutou zdí starou,
tu keřem střemchy a tam šeříku
jít na procházku řadu kleriků.
Šli vážně, zvolna s nachýlenou hlavou,
tou zvěžísvěží jarní, nezdupanou travou,
jak stíny šli bez všeho hovoru
ve stínu mladých bříz a javorů.
Jak zakleté a ztracené juž mládí
tak zadumáni šli a sotva rádi
a černou stuhou do zelena trav
se mísil v snivém světle jejich háv.
[72]
Pod nimi v slunci Praha stověžatá.
Ve každém okně plála jiskra zlatá.
Jsem rozkoš, radost! zpíval pták i keř,
jen miluj život a jen v lásku věř!
Za nimi patře v dál jsem náhle cítil,
jak podivný cit v duši mé se nítil,
cit ptáka, na volné jenž haluzi
zří, za mříží jak úpí soudruzi!
73
Betlém.
Dělnické domky na zelené stráni
se chytly svorně dvojnásobnou řadou,
jak v amfitheatru se šik jich sklání,
jak stupně pod sebe se dolů kladou.
Sem vřava a shon města nedoléhá,
ty hluku jeho poslední jsou hrází;
za nimi bezu vůně, hlohu něha,
i továren kouř pod nimi se plazí.
Byl máj a neděle, kdy jednou dolem
krok můj se stáčel v kvetoucích niv scestí,
kdy příroda se zdá být velkým stolem,
kde každý pít můž’ naděj, vzruch a štěstí.
V blankytu jásal skřivan z plna hrdla,
a v roklích dýchal šeřík přes noc zkvetlý,
i u cihelny, tam kde země ztvrdla
pod krokem chodců, travin plál pruh světlý.
A schůdky v skalnou půdu vytesané
se ztrácely pod živým keřů plotem,
nad zahrádky, kde jabloň v květu plane,
se střechy pozvedaly s štítů hrotem.
[74]
Dělnické domky pěkně vedle sebe
jak sýkorky na telegrafním drátu,
výš nad městem blíž oblaků a nebe
vždy poslední a první v slunce zlatu!
Klid nedělní je opanoval všecky,
do oken otevřených proudem světlo
se hrnulo, sem tam zněl povyk dětský
od zahrad, kde vše vonělo a květlo.
Do okna z okna leda soused starý
se skláněl s číslem novin k sousedovi,
u studny dál, jak v moři zlaté páry,
hoch k dívce mluvil stlumenými slovy.
Na prahu usedla si, v ruce šití
a na rtu tichou píseň mnohá žena,
v dál ob čas, město kde se tmí a svítí
jak přelud, dívala se zamyšlena.
Klid všady, mír, že musí říci každý:
Zde bydlí štěstí, zde jest eden sladký!
Co v zátiší tom válek hluk a vraždy,
stran vření, zápasy a divé zmatky?
Co kletba, která utlačené stíhá,
již darmo třesou pouty ve svém vzdoru
a jejichž msta jak strašidlo se zdvihá
s pochodní vzpoury v pěsti na obzoru?
75
Co továren hluk a vzduch jejich těsný,
kde klíčí choroby jak v pařeništi,
kde záští tajné vře na vichr běsný,
než rozpoutá se v blízké době příští?
Co křik: „Chcem chleba!“ Zdvižené co pěstě?
Ó chudé domky, zatopené světlem
nad kráterem, jenž bouří dole v městě,
zda ironicky lid vás zove Betlém?
Ó chudé domky, na oko tak vlídné,
zda v skutku ve vás štěstí modré ptáče
v sen zpívá, mozolné když ruce klidné
se složí po práci pod hlavu spáče?
Což nelze bouř tu zažehnati láskou?
Což nelze docíliti shodou, smírem,
by radosť vzplála obličeje vráskou,
by štěstí doma bylo v světě šírém?
By naděj plodným nebyla jen hostem
na řimsách oken, by vnitř byla doma,
by práce veselá všech byla skvostem,
by žehnání, ne kletby chvěly rtoma?
Dělnické domky v zeleni a květu,
kol zatopené jarním, zlatým světlem,
ne zde, leč všady, vlasti jako světu,
ó buďte lepší budoucnosti Betlém!
76
Vzpomínka vánoční.
Jsme v chudé jizbě, která v směsici
střech tiskne svoji lomenici prostou,
však dobře známou hvězdám, měsíci,
sny zlaté pod ní v skráni pěvce rostou;
sem přišel před lety, byl chudý jun,
tam daleko svůj drahý domov nechal,
za vidinou, snem slávy v město spěchal. –
Ó příliš věřil v jásavý zvuk strun,
ó příliš idealem srdce spíjel,
teď místo lauru – trn do věnce svíjel,
teď sedí sám, noc tichá nad ním pne
své šeré stíny k bídě necitné.
Stůl prostý pokryt stohem papíru,
zdi holé, nad ložem jen dívčí hlavinku
zříš smát se z rámku, v kvítí barvínku
a stužkách z plesu. Ó jak do víru
[77]
se tance s jeho loktů zachvěla,
jak zlatokřídlá, lehká libella...
Pár knih na polici a inventář
je u konce té smutné domácnosti. –
Pán její hoch je, drobná, bledá tvář,
jež blouznivě zří do vln budoucnosti
a čeká na hvězdu, až kmitne v mlze,
a zatím sbírá písně jen a – slze...
Co bujelo v té mladé hlavě snů,
když ze škol z venkova sem druhdy přišel,
kdo popíše to kouzlo oněch dnů,
kdy ještě všecko věřit moh’, co slyšel,
jak v tance ples on v čirou nejistotu
se vrhl s velkou chutí ku životu,
chtěl probít se, jak jednou energický
mu radil v listárně kýs redaktor,
měl tisíc plánů, jak to bývá vždycky,
a neznal ještě tuhý onen spor
o kousek chleba, na němž v posled chví
se hořká slza – smutné vítězství!...
Ty verše jeho byly mušky zlaté,
jež v stíny noci pouští večer vonný,
jak perly deštné, větrem listí sváté
na bující a pestré na záhony;
78
je mnohý přečet’, v pochvalu kýv’ hlavou,
a mladík moh’ to třeba zváti slávou,
však co těch mušek zlatokřídlých třeba,
než z křidélek jich jest jen – krajíc chleba!
Svět verši dobýt dnes je pošetilé,
být správním radou a kupóny stříhat,
na amateura hrát si z dlouhé chvíle,
v čas v divadle, na koncertech se míhat,
tak občas koupit něco na výstavě
a potají to dráž prodati židu,
svůj hladit břich a ignorovat bídu:
tak dojde k vážnosti se lehce, hravě,
a časopisy, lidské slávy stráž,
se dají v pokřik: „Ejhle mecenáš!“
Však najít někde v čtvrtém poschodí
při chudé lampě ubledlého hocha,
z těch jednoho, jichž moc se nerodí,
a dřív než shasne poesie trocha
pod bídy mrakem v jeho skráni mladé,
mu podat ruku a s ní pevný štít,
a větví, kam své hnízdo ptáče klade,
a tonoucímu spasnou lodí být,
ten talent najít v duši dítěte
a přízi snů na bohatý háv snovat –
vy raděj k hrdlu kabát upnete
79
a díte: Nevím, proč se exponovat!
a kdo jsou ještě lepší mezi vámi,
ti křičí: Student, zda-li zkoušky má?
a nemá-li jich, ihned konec drámy,
ať třeba hlad a smrť mu zahřímá
na dveře jizby, kde sny bohatý
nad uvadlými pláče poupaty.
Teď sedí sám, a štědrý večer jest,
na nebi planou miliony hvězd,
sníh chrupe pod nohou a přesladký
zvuk jeho zbouzí staré pohádky,
o dětství, mladosti, o krásných dnech,
kdy žití máj spal ještě v pupenech. –
Kde bude večeřet, on neví ještě
a neptá se, však upomínek deště
se řinou jako hvězdné kaskady
do jeho dumy, jež se setmívá,
v snech, dítě posud, hledá náhrady,
a pero kleslo – on se usmívá...
Zří rodný kraj, je na venkově, doma,
zří zasněžené rysy polí, lad,
rampouchů plný okap je i sad,
a v písni vánoční on hýbá rtoma,
neb každá chýž se sněžnou beranicí
80
má v oknech světla, jesle za nimi,
má strůmky, s dary všechněm hojnými,
má slzu v oku a má úsměv v líci,
kol stolu matka miláčky své sčítá,
zde všichni jsou a zdraví pohromadě,
a chybí-li přec někdo v družné řadě,
to slza dí, jež na brvě se kmitá,
tam děti ručky roztahují s chvatem
po ořechách, po jabkách, které v zlatém
se pyšní kožiše, po hraček směsi,
jichž vůně černé připomíná lesy;
tam krájí jabka a dle hvězdky jader
se různé tužby nesou z mladých ňader,
a dívky pantoflíček přehazují
přes hlavinky, jež hravy zvědavě
půl žertem a půl v studu záplavě
na vdavky myslí. Venku vytrubují,
slyš, dvanáctou, v to padl zvonů ples,
a v slavném tichu mlčí vše a slouchá,
stráň zadumaná, na obzoru les,
jen hvězdy z noci řasnatého roucha
se kloní k zemi a chví jedině
se na unylé vodní hladině;
a zvony zní, a na ples jejich celá
se zvedla ves a chvátá do kostela,
tu štěkne pes, tam ještě vrátka klapnou,
zní hovor na návsi a tichem cest,
81
a kam ty nohy unavené šlápnou,
tam klíčí v odvet sta drobounkých hvězd,
a nechť to fičí, u kostela vrat
si každý oddychne a vejde rád.
Tak bývalo a jest a bude vždycky,
a veliký ten dlouhý zápas lidský
se v posled rád vždy do snů dětství vrátí,
kde pohádka mu první cestu zlatí,
a pěvci končin všech a časů, řečí,
si poesii nevymyslí větší. –
A všecko to snil hoch ten sám a sám,
ó kolikráte ještě bude sníti,
než vlastní silou za pravdu dá vám,
že dobýt musí člověk sobě žití?
Když ovšem přijde se ku dráhy cíli,
to lehce pak se krouží pěkná slova;
já prožil totéž všecko, a přec síly
bych sotva asi měl, to prožít znova...
82
TOUHY A VZKAZY.
[83]
Lumírova píseň.
Jos. Myslbekovi.
Kde jsi, ó písni Lumírova?
Zkad ozýváš se po letech?
My pracně kroužíme jen slova,
však dědů kde jest silný dech?
Zda utkvěl aspoň v tomto vzduchu,
v té půdě, v burném kolem ruchu,
v tom kamení a v těchto zdech?
Ó jak se dějinami nesla
tu mohutná, tu líbezná,
tu vedla meč, tu rádlo, vesla,
tu pracovná, tam vítězná,
a když zazněly těžké cepy,
v jich rytmus padla velkolepý,
s ní táhla volnosť bezmezná.
[85]
Ji oráč zpíval za svým pluhem,
ji kovář notil buše v kov,
ji dělník vzdychal v jarmu tuhém,
vlašťovkou slétla v jizby krov,
a jako bzučná, zlatá včela
na dívčím rtu se smavá chvěla
a často zněla beze slov.
Jí třásly se i klenby lesů,
kde Perun ctěn i Svantovít,
a ve zbožnosti v stejném plesu
v chrám křesťanský hlas její vlít’,
lkal: Tou osudů těžkou poutí
nám nedej, nedej zahynouti!
V ní perla srdce spala – cit.
Kam poděla se, s Bílé hory
když kleslo naše slunce v hrob?
V kvil babský otcův přešly vzdory
a z bohatýra stal se rob.
Zda leží na dně Vltavině,
zda v skály Vyšehradské klíně
spí němá jak my v tíži mdlob?
Zda jednou se k nám opět vrátí,
s ní volnosť, vzlet a nadšení?
Ó pohleď, slunce právě zlatí
86
zjev luzný její – v kameni!
Vchod střeží k Libušinu městu,
co Lumír ukazuje cestu,
kde Vyšehrad sní v mlčení.
Ó mistře, jistě přešla tobě
v myšlenku hlavy, v srdce krev,
jak symbolicky k příští době
v ruch města hledí její zjev
jak chtěl by říci: Život chvatem
nechť burácí, v něm ryzím zlatem
jak otcům vám zněj český zpěv!
87
Volnosť.
Zjev krásy a mládí a volnosti zjev
kdys nocí nevlídnou, temnou
mně v žilách všecku vzbouřily krev,
rvaly se o život se mnou.
Měl první v ruce opojnou číš
a druhý měl v klínu svém růže
a třetí nes’ dýku krvavou výš
a tento byl hoden snů muže!
Co s mládím? To padne! Co s krásou? Ta plen
je náhledů, mody a doby;
však volnost, ach volnost je věčná jen,
toť anděl, jenž otvírá hroby!
A strhne-li člověk tu k sobě blíž:
pak její slunce vše zlatí,
květ mládí i krásy opojnou číš
mu teprve vtěleny vrátí!
[88]
Pozdrav Labi.
Budiž bouřným pozdraveno plesem
proudné Labe, zlatá žílo Čech,
ať se vineš hvozdy, skalin tesem,
nivou žírnou, přes brunatný mech,
budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny
šumí bájí a pohádek plny
kolem hradů, vesnic, samot, měst;
ať juž v olších modrým kmitneš okem,
ať se nivou valíš búrným tokem,
kraje šperk jsi a zrcadlo hvězd!
Jako obři mlžní zakuklenci
kolébku tvou střeží kol a kol
v malebném svých vzpjatých štítů věnci,
pochmúrný kde dumá Sedmidol.
Tamo sbíráš vírné vody slapy,
v nichž kdy slunce zlatý hrot svůj stápístápí,
tančí duhy květným hávem niv,
kapky tvé jsou slzy Krakonoše,
v trávu rozsypané perlí koše
z jeho ořů větrem zdutých hřív!
[89]
Letem orla v plesném tanci plyneš
středem sosen, vážných borovic,
jak sen země chaty tiché mineš,
práhy jejich líbáš stříbrem kštic.
Hory posledním jak ve pozdravu
níží se a mizí ve dálavu,
lučin smaragd kypí se všech stran;
nových zřídel vlna k tobě chvátá,
na břehu co klasů tříseň zlatá
vlní se jak žírný ocean!
Báje rajský pták svá rozpjal křídlakřídla,
šumné, drahé LabeLabe, nad tebou;
otců zkazka svatá tvoje zřídla
světila své krásy velebou!
Svatý odkaz, duma tvoje zněla,
Truta dlaň když rozpřáhla se smělá
s mlatem proti sani běsící.
Ó kéž vln tvých šlehne píseň junná,
věštíc vítězství co zlatá struna
ve nynějších bojů směsici!
Věncem lučin obklopen kde dřímá
Králové Dvůr, noho, pouť svou stav;
úcta s bázní varyto mé jímá,
slova jindy vírná jako splav
teď se tlumí, bohu žalováno!
90
Tam kde vlasti drahé slavné ráno
vítal zpěvu Zábojova hlas,
po staletích o drahou řeč matky,
o píď země každou, o zpěv sladký
dlužno vnukům vcházet ve zápas!
Přehluš, Labe, přehluš vln svých hněvem
děsný boj ten, k jihu dál mne nes,
města Dobroslava vlídným zjevem
nad hradby kde střech a věží směs
kyne vážně; tisíc upomínek
v hrudi vře, se splítá v pestrý vínek,
přítomnosti nezkalí je rmut.
V pravo, v levo kraje luzné krásy...
Ó jen šumte, šumtešumte, zlaté klasy,
České země zlatý zde jest prut!
Však proč oráč náhle nad svým pluhem
v písni veselé se zastavil?
Na bojišti, ve zápasu tuhém
zlatý zrn déšť z krve se mu lil,
z krve dětí, ztichniztichni, zvěsti stará!
Celá zem proč není dcerou jara?
Kdo ji žene v zášť, kdo sije krev?
Musí pluh na bílé zarýt kosti,
musí vzpomínkou se v minulosti
stavět v hrdle smích a na rtu zpěv?
91
Dále s Labem spěj a zjasni líce,
rosa vláhy skane na úhor,
by vzplál květem. Šedé Kunětice
juž se noří vážně nad obzor!
Ňadro dme se, slza v oku víří!
Ducha, srdce bohatýr, náš Jiří,
všady nechal stopy kroků svých;
o něm pěje vlna a list keře,
nad střechami chat se o něm beře
svatá pověst z časů krásnějších.
Jeho jménem zvučí Poděbrady,
jeho srdcem cítí pozdní vnuk,
v změti bojů, útoků a zrady
v česká srdce každý míří luk,
v české hlavy každý meč se zdvíhá:
Poděbrade, kéž tvůj zjev se míhá
nad námi, ó dej nám věčně pít
české síly, statečnosti kalich!
Ó kéž v bojích děsných, neustálých
jmeno tvé nám ochranný je štít!
V zadumání co se ztrácí temně
duch, jímž zmítá divých citů spor,
z dálky duní cos a chví se země,
pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor!
Třesou v hlubinách se šachty staré,
92
z nich se valem rojí stíny charé,
jedni v ruce kalich, druzí kříž,
dumy z Kaňku poslední vzdech zmírá,
a noc kvačí křídlem netopýra –
avšak s nocí jitro chvátá blíž!
Tvoje jitro, vlasti, matko drahá,
kdy jen zrosí luhu tvého lem,
kdy na šiji odvěkého vraha
vstoupíš, blesky v očích, andělem?
Naděje, ty lákáš vždy a znova,
v tebe splývá píseň Vácslavova,
a z chat českých roste v jeden proud,
roste z místa, kde padnul sklán bratem,
roste bouří, vichřicí a chvatem:
Ty nám nedáš, nedáš zahynout!
Nechť i záští vlna výše stříká,
mohútněji zní ten duchů zpěv,
v odvet jemu bouří od Mělníka
z paty Řipu, Karlových kde rév
granát svítí, nové hromné sloky,
LabeLabe, v tvoje zmohutnělé toky,
až se ohlasem jich třese břeh!
Žijem přece, třeba nechť jak ptenci
pod ostřížem, v malebných hor věnci
budem věčně žíti, kde žil Čech!
93
Píseň Chodů na stráži v zásekách Šumavských.
Vy, jenž tam na západě
jste stráží Slávských rodů,
vy čacké plémě Chodů,
ve živlů drsné vádě
jak skalných srázů jedle
jenž otužení bdíte –
ó pozor, vrah je vedle,
vy víte!
Bouř nad českými hvozdy
hle táhne od Haltravy,
juž duní Čerchov tmavý,
kde, lese, máš své drozdy?
Buď každý pevný v sedle,
meč v ruce ostražité –
ó pozor, vrah je vedle,
vy víte!
[94]
Hoj, stojí Domažlice,
jsou pevnou vlasti tvrzí,
a perly českých slzí
se řinou od Sušice,
hoj, zpátkyzpátky, chmury sšedlé,
zpětzpět, blesky v tísni lité –
ó pozor, vrah je vedle,
vy víte!
Jak vojem Břetislava,
jak pluky, jež ved’ Jiří,
krev otců ve vás víří,
buď silou jejich sláva!
Čas jarma přejde hnedle,
jen vzhůru vy, kdo spíte –
ó pozor, vrah je vedle,
vy víte!
95
Srbům lužickým.
Ó bych měl sílu dumy Kollarovy,
jak orlice jež světem šírým letla
a v slávských kmenů zapadlé juž rovy
svým ostrým skřekem vrhla zážeh světla!
Žel v rovy jen! – A přece život nový
zas v zemi vypučel, již zloba zhnětla,
a národ malý v divém boje reji
si ještě zpívá píseň o naději.
Tu sílu vdechlo božství v slávské kmeny,
ať na Visle neb Sprévě nebo Labi,
že blesky zryty, vichrem pokáceny
přec odolají, proti nim že slabý
je každý boj, že v popel utajený
jich žár jen dřímá, k rozletu jejž svábí
dech volnosti, by rozletěl se světem
a přikryl pouště nových činů květem.
[96]
Boj o život je doby naší heslo,
je nejvíc zkusil Slovan – vše mu vzato,
i písně šperk, meč boje, plavby veslo,
vše, srdce čím je láskou k vlasti vzňato.
Však nadarmo! Zas k oblakům se vzneslo,
co nesmrtelné! Proto ryzí zlato
buď ve koruně Slávů národ malý,
jejž dlouhé věky trýzně nezdolaly.
Že lid ten žije, zdá se přímo bájí,
že neurval ten ostrov příval cizí!
Dva bohatýři kmen ten podpírají,
plod jeho každý v sýpky Slávy sklízí
jich neúmorná snaha, kterou plají,
jich nadšení a lásky plápol ryzí;
dva bohatýři ducha jarou silou
kmen Srbů pěstí Slávy nad mohylou.
Řeč otců – dědictví to přebohaté,
a zkazky, písně, báje drahých dědů,
v prach zašlapané každé zrnko zlaté,
ti střeží jako včely plástvy medu,
pak silou slova duše mdlobou jaté
zas budí, křísí z netečnosti ledu,
až národ jako sněženky květ vstane
z té slavné půdy zryté, udupané.
97
To naše útěcha a naše pýcha,
byť neznal svět nás, že se k sobě známe,
že víme, všem nám jaro v ňadra dýchá,
že v srdcích vlastních spásu svoji máme!
Nechť oráčův pot čeká mnohá lícha,
přec tato naděje nás neoklame,
že umlčován, tupen, v jarmo skován,
kde jednou stál, zas bude státi Slovan.
Psáno ku slavnosti jub. Hórnika a Smoleře v Budyšíně.
98
Oko.
To juž tvůj úděl, písni, v české zemi
že slétáš z pěvce ruky mezi rumy,
buď hřbitovních že stromů haluzemi
se míhá peruť tvá, buď snivé dumy
že spřádáš v starých hradů rozvalinách
neb v tichých koutech opuštěných měst
a kvílíš hvozdy, u rybníků v třtinách
pak s větrem v závod žaluješ svou zvěst
na zašlé myslíc doby,
ty zvykla jsi juž pouti mezi hroby.
A pán tvůj sokolník je smutný věru!
Ať pustí tebetebe, kam chce po kořisti,
ať bloudíš nivou nebo v lesů šeru,
vždy pod nohou mu svadlé šustí listí;
[99]
ať skřivan v blankytu si vesel jásá,
u nás je podzim, u nás mlhy tíž,
nám v zrak jen minulosť svůj popel střásástřásá,
kam v českém kraji nohou zavadíš,
tím stokrát citelnější,
čím ona větší – my čím malátnější.
Hle, lovčí hrádek Rožmberských pánů,
teď ironicky zvaný Kratochvílí;
zapřádá pavouk okna mu i bránu,
a věru dobře krátí si zde chvíli.
Fresk nuzné zbytky vybledají na zdi,
do kaple hledí břečtanový list,
zdě mohutné teď s větrem deště brázdí,
strop asylem je prázdných ptačích hnizd
a štuk se stropu slétá,
jej časem v kout barbarská ruka smetá.
Zde v směsi odpadků, ve zlomku změti
a v ornamentů, arabesek tříšti,
jež odkazuje na hromadě smetí
náš vzdělaný věk lepší době příští,
ve kusech girland, fantastických ptáků,
jenž zdobili zde strop i krbu plášť,
se lidské oko namanulo zraku,
ze sádry oko stranou ležíc zvlášť
tak smutně zřelo z rumu
v své zřítelnici stuhlou nesouc dumu.
100
Na stropě těla nebylo ni hlavy,
kam patřilo to oko z bílé sádry.
Zda dívce patřilo, v rej tance hravý,hravý
jež chystala se s vlnivými ňadry?
Či rytíři, po němž tam zbyl meč holý,
či proroku tam ve chumáči lvic?
neb čaroději, na jiném jenž poli
tam stíná berlou hlavy makovic,
tak chtěje symbolicky
los moci naznačit i osud lidský?
Co vídalo zde druhdy toto oko
v těch útulných a skvostných komnat stínu,
to neuhodneš vícvíc, má smutná sloko,
jež křídlem žalně biješ v rozvalinu!
Jak často od stropu tam s vzdušné výše
do plných pohárů se dívalo
a v chvíli něhy, když dozněly číše
a v mramorných se krbech stmívalo,
jak mrtvé toto oko
se v živé zahledělo přehluboko?
Ba v živé láskou nyjící a žhoucí,
jež v pána svého objetí se smálo,
co vítr neustával v okna tlouci,
pod polibky se pouze zavíralo!
Kde je to živé, ptáš se, vášní spité
101
a sálající něhou líbezně?
Je oko ze sádry v strop zdobně vryté
o věky přetrvalo vítězně!
A teď, když spadlo dolů,
víc ještě ví v svém němém, tichém bolu.
I zvedám zbožně ze smetí a rumu
to bílé oko sotva schopen slova;
tu jeho smutnou, mlčenlivou dumu
ať pohostí teď jizba básníkova!
Když stmí se večer a když vítr duje,
nad knihou klesne v ruku zmdlená skráň,
ať zvěsti lepších dob mi vypravuje,
kdy rohů plesem hlaholila stráň
a v číší hlučné třesky
zněl hrdě panskou síní hlahol český.
Ó mlčící a přec výmluvný svědku
dnů lepších, moci, velkosti a slávy,
ó rovno tobě z dějin velkých předků
plá jiné oko nám v kout ňader tmavý.
Jak výčitka tak leká nás a děsí
a ptá se: Čím jste byli dřív, čím teď?
Je stále zřím, ať v sluch mi hučí lesy,
ať vzdech můj chytá mlčenlivá zeď;
tím okem v slávy zbytky
zří k nám duch otců hněvů pln a výtky.
102
Zří k nám a praví: Pokolení slabé
a lhostejné a tupé k slávě dědů,
oj, kvílí Vltava a pláče Labe,
když tekou jejich velkých skutků v sledu!
Vy zapomněli jste, vás deptá mdloba,
svár trhá vás i záští prokleté,
však soudu váhu příští nese doba,
čím v její mísce vy pak budete?
Kéž moje blesky vznítí
vám v ledu ňader nové Vesny žití!
103
V zimní noci.
Noc bouřná... Vichr, šakal, vyje,
sníh s drobným deštěm v okna bije;
jeť krásná zimy poesie,
kde teplo, pohoda a zář
se šíří z krbu, který praská,
kde v očích svítí ples a láska,
kde polibkem se shladí vráska
a úsměvem se jasní tvář.
Jak ale nemyslet na chudé jizby stmělé,
kam v okna kreslí mráz jak výsměch květy své,
kde šero v koutech jest i v myslích po dny celé,
kde duši zoufalství a bída tělo rve.
Čím venku víc bouř soptí divá,
tím tklivěj samovar si zpívá,
a mladá slíčná dívka snivá
[104]
se kloní nad knihu neb rám,
pod rukou jí sta zdobných květů
vyrůstá rychle jako v letu,
teď nad básníka vzletnou větu
se chýlí v sladký jata klam.
Jak ale nemyslet na ubohé ty ruce,
jež zdrány do krve, z nichž padá jehla již,
a ještě naposled se vzepnou k nebi v muce,
však nebe hluché jest a mrtvá kolem tiš.
A jako vločky sněhu v reji
v taneční síni párky spějí,
za krajkou vějířů se krejí
tu rozpaky, tam vyzvání;
ze šampaňského letí zátka,
v to smíchu zazní hudba sladká,
ó miluj, žití doba krátka,
čas jako vichr uhání.
Jak ale nemyslet na stoly nepokryté,
o kůrku poslední kde divý zápas vře,
kde hladem v zoufalství – ó hvězdy, vy to víte! –
na sněhu podušce sám chudiny syn mře.
A vášeň jak oř bez otěží
hřmí sálem, nad nímž kletba leží,
105
zde hromady se zlata věží,
a rozmar hry je pánem všech,
a zlata víc a karta letí
a výsměch, křik jí ve zápětí,
a v stříbrňáků nové změti
žár hrabivosti k nebi šleh’.
Jak ale nemyslet na ulice, kde vdova
se v strachu o děti rve s větrem, potácí,
před krámem stane teď a rozmýšlí se znova
a v dlani mozolné groš slední obrací.
Ó propasti, ó bídy tůně,
kde člověk mře neb hladem stůně,
sbor Eumenid ve vašem lůně
se skrývá, avšak nedřímá,
pozlátkem lidskosti jen tají
se děs váš zhouby na pokraji –
ó dokažte mu, že jest bájí,
než na dveře nám zahřímá!
Ó pomoc ubohým, jenž v bídy tmách se brodí!
V těch nocích bouřlivých, kde kvílí vichrů sněm,
mně zdá se, po zemi že Kristus, žebrák, chodí
a zimou chvěje se a pláče nad světem!
106
Než zavru oči...
Než zavru k poslednímu spánku oči,
to aspoň chtěl bych viděti jen z dáli,
že smutku mrak, jenž naše nivy halí,
ustoupí slunci, jež k nám pro vždy vkročí.
Že poslední to zrno na klokoči,
jež mozolnou tu českou ruku pálí,
se sveze, žernov do prachu se svalí,
jenž hněte nás, že Čech se doma zočí.
To aspoň, aby rtové nemusili
se denně chvěti zoufalým tím slovem,
jímž gladiator do areny vcházel;
Bychbych nebyl v posměch vlastních snů a síly,
bych neviděl vlasť celou jedním rovem,
kam kosti dědů se smíchem syn házel!
[107]
Popelnice.
Na antické jsem viděl popelnici
tři krásné ženské postavy, v jich líci
taj divný jako hádanka se skrýval,
kol rtů i tahů tichou hudbou splýval.
Vřeteno jedna v ruce svojí měla
a vlákno hebké s něho navíjela,
nit vážně z ruky sestry druhá brala,
běh její sledujíc se dumat zdála,
půl bolesť v tazích a půl úsměv dětí,
pak tenké vlákno přetínala třetí.
To nebyly však ony chmúrné Parky,
jak starý věk je zbájil, ženy děsné,
jež od kolébky juž a Vesny plesné
nás vedou až v kraj Charonovy barky,
jichž vrásky v rozbrázděné tváři hlubé
jsou hnizda haďat, kde se bolesť škube,
a sklámání a odříkání, ztráty,
zmij, která uštkne hruď i uštkne paty,
by člověk, poznav života běh pestrý
a dopiv do dna hořký kalich žluče,
[108]
juž nedočkavě na krok třetí sestry
se těšit musel, až jí do náruče
vše složí břímě po své dlouhé pouti,
kde málo těší nás, leč mnoho rmoutí.
Zde umělec byl jiným citem veden;
syn slunce Hellady on věřil v eden.
On věřil v klid a jas, on chápal štěstí,
a ty jen mohly jeho štětec vésti,
když na pochmurnou, temnou smrti vázu,
kde krása, něha, mládí padá v zkázu,
moh’ jako píseň žití vítězící
tři Parky vdechnout – ale s klidnou lící,
tři Parky v květu mládí, ve úsměvu,
jež lehce jako v tanci, jako v zpěvu
se přenesou přes každé nebezpečí,
nit života s mateřskou vedou péčí
a hravě, skoro ve snu, ve všem shodu,
ji navlékají do hvězd chorovodu.
Ba myšlenku on vdech’ v svou kresbu jemnou,
na první plachý pohled oku temnou,
však hlubokou. Tři sestry jeho vážné
tak skoro stejny byly krásy vděkem
a půvabem a skoro stejny věkem,
i v těla držení i v hlavy sklonech.
Jak hvězdný promyk v letní noci vlažné
109
a jako rozdíl v sousedících tonech
zřel’s chvílemi jim ve tvářích to hráti,
že těžko bylo ihned rozeznati,
kdo dcera as, kdo choť, kdo starší družka,
ba vlákno, které vedly ve souzvuce
v své jemné, bílé, průsvítavé ruce,
se zdálo býti mystická spíš stužka,
jež s žitím člověka i jejich žití
v báj luznou spíná, půvabem jež svítí.
A zamyšlen jsem před tou vázou stanul.
Tři Parky splynuly mi v jednu ženu,
a v moje nitro světlý paprsk skanul,
já v tvář zřel nejkrasšímu lidstva věnu.
Od kolébky, kde hlídá děcka snění,
zda matka sama první Parkou není,
tou nejsladší, jež s chvěním navinuje
nit života? A kdo ji dále snuje?
To milenka a žena stejně vlídná,
úsměvná v štěstí, v bouře zmatku klidná,
a když jí hasne život v losů noci,
kdo druže se k ní jde jí ku pomoci,
ať starší sestra to, či mladá dcera,
hned vyjasní se dráha mlhou šerá,
a zase dále to jde ve souzvuku.
Tak matka ženě, dceři dává ruku,
by vedly na výsluní štěstí muže.
110
Ó ženy! Edenské vy smavé růže,
vy Parky žití našeho tak milé,
vy včely jste na lásky velkém díle,
stavíce ustavičně, muž nechť boří.
Vy mírné hvězdy, jichž svit vlídný hoří
na každou stezku, v osud plný změny,
v svém každém zjevu buďte pozdraveny!
Vy matky budoucnosti, vlákno žití
celého národa vám v ruku dáno,
zda z vašich srdcí zkvete ono ráno,
jež voláme ve bouře vlnobití?
Vám v dlaň je dáno ono vlákno svaté,
ó hleďte, ať je ryzí zachováte,
ať život vděkem žen a láskou matek,
dcer něhou nebeskou i sester přízní
nám celý jako rajská hudba vyzní
přes všední shon a různých bojů zmatek,
by, antický co umělec snil plaše,
to dokázaly české ženy naše:
že tam, kde s něhou půvab v souzvuk svítí
a nad vším láska – rozkoší jest žíti!
111
Píseň zvonu na poplach.
Gotické staré na zvonici
pod zšedivělým trámovím
do vichru, v dešť a blýskavici
se dívám něm a těžce sním.
Pod srdcem mým se domy tísní,
dál klasný lán a lesný pruh,
žel, nezahlučím k mečů písni,
až rozzvučel by kol se vzduch:
Ven z loží, ven!
Noc budiž den!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
[112]
Mám času dost, na staré časy
se v samotě své rozmýšlet,
a vítat líně denní jasy
a stíhat mlh a mračen let.
A vzpomínat – juž dávno tomu,
co náměstím strach v buben tlouk’,
přes lomenice, štíty domů
jak zoufalý můj hlahol houk’:
Ven z loží, ven!
Pryč kvil a sten!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Můj strážce, Chod to šedobradý,
povážně dlouhou bradou kýv’,
jak viděl, hádě skokem zrady
že trysklo v zeleň českých niv.
Však dřív než on já viděl prvý,
že blízko vrah, neb kov můj blysk’
odleskem ohňů jako v krvi,
jichž plápol ku obloze trysk’.
Ven z loží, ven!
Co s nářkem žen?
113
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Ten požár divý byl mi bratem,
jej kovový můj stíhal zor,
co na blankytu temně vzňatém
se odrážely rysy hor.
Žár každému šleh’ z čela kopci
co duchů vážná výstraha,
a na můj hlas od obce k obci
rost’ v poplach a s ním odvaha.
Ven z loží, ven!
Spí padouch jen.
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
Já patřil v rozhoupání divém,
jak ozářen kraj daleký,
jak v hvozdech každým mojím kyvem
na hradby rostly záseky,
a v seker hřmotné dopadání
a v mlatů pád a hvizdot pil
114
na křídlech větrů, vrchem, plání
se mísil bouřlivý můj kvil:
Ven z loží, ven!
Zdí budiž kmen!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizáku v plen!
Ó ven!
A brzy v tanec velkolepý
se rozvášnil boj ze všech stran,
do hromu mlatu třískly cepy,
hvozd vzdychal z tisícerých ran.
Krev tekla kolem ručejemi,
vzduch prachem se, střel deštěm tměl,
jak Cheruba hlas dolů k zemi
můj hřímavý hlas zahučel:
Meč z pochvy ven!
Do vrahů jen!
Ó krev, ó zrada,
vlasť padá
cizákům v plen!
Ó ven!
Tu mraků zřel jsem ve chumáči,
jak boje sup svůj vzpínal spár,
115
nad vřavou duchů vír se stáčí,
tu Břetislav, tam Otakar.
Co svatý Vévoda náš mává
na další pochod korouhví,
kde orlice se černohlavá
na bílém poli zářně stkví.
Ven z vlasti, ven!
Se skalných stěn
krev tryskem padá!
Vlasť zrada
nechytne v plen!
Ó ven!
Tak bývalo. Co v mečů blesku
před lety nemohlo se stát,
to v ústraní si našlo stezku
do našich paláců i chat.
Mé srdce potáhlo se rezem,
a sova jen a netopýr
nad zmlklým zvuků mojich jezem
bdí střežíce můj tupý mír.
Ó těžký sen!
Ó trapný sten,
jenž z mých stěn padá.
Ó zrada!
116
Je noc, je den?
Ó ven!
Ven chtěl bych vyhoupnout se znovu,
svůj hlahol změnit v bouře řev,
svým chtěl bych třískat srdcem z kovu
té české pýchy na rakev.
Vše rozpoutati nebes hromy,
kdo k bídě vlasti hluch a slep,
buď houknouti mu do svědomí,
či raděj roztříštit mu leb:
Ven z bludu, ven!
Buď život jen!
Kéž jitro vzplane,
ať vstane
v mé vlasti sten
zas den!
117
Rodnému městu.
Jak hocha orel kdysi, tak mne, dítě,
chyt’ osud, zanes’ v dál a v svoje sítě
tak zaplet’ shon mých jednotvárných dnů,
že do dneška v té o chleb vřavě bídné
jsem nemoh’ spatřit krovy tvoje vlídné,
kde matčin hlas mi do dětských zněl snů.
Žel, orel Zevův nebyl to, by k hodu
mne vznesl na Olymp, kde v lad a shodu
by pěvcův osud v šťastnou píseň zrál;
jak jiní zapřažený v pluhu jarmo
svou brázdu táhnu ve strachu, že darmo,
jak jiní žebrák, pouze v snech svých král.
Však vrátím-li se jednou po své práci,
ne vítěz, pouze jak se dělník vrací,
když skončil den se hroudou v zápolu:
[118]
tu, rodné město, ne vavřínu snítku,
jen asyl tichý dopřej dnů mých zbytku,
ať ve sklonu jsme aspoň pospolu.
Však zatím na stráži stůj, město rodné,
meč každý odraž, než se v tebe vbodne,
v strach nepříteli stůj, svým k útěše,
by po staletích ještě přes mé kosti
se choral český v slavné velebnosti
nes’ mocnou klenbou mistra Beneše!
119
Sen noci novoroční.
Tajemná noc novoroční...
Písni, divý rej svůj počni!
Kam as tvůj let zaměří,
dvanáctá než udeří?
A juž hřmíme s větrem v sporu
přes lán sněžný, spící horu,
nad městy, jež ve mraku
rovnají se přízraku.
Nad městy, kde v hlučné vřavě
v hostincích v té chvíli právě
při plzeňském v orgii
mroucí rok se zapijízapíjí.
Po vlastenské deklamaci
spokojena se svou prací
k bulce slavná beseda
s měšťanostou zasedá.
[120]
Letíme dál v sněhu třpytu;
posněženém na pažitu
kotlavých vrb tichý sněm
příšerně se chýlí v zem.
Cos tam šuká a se míhá,
stínů rej se v tanci stíhá
kolem kotlu, pod nímž svit
rudý šlehá na pažit.
K nám se vetchá babka plouhá.
Kdo jsi, zjeve? – „Lidská touha,
stárnu, stárnu rok co rok.“
Co tu vaříš? – „Divný mok,
Podivnýpodivný mok bájné síly,
jímž chci lidstvu vlíti v žíly
jarost, naděj, mládí květ,
odvahu a k světlu vzlet.
Každým rokem se tu svíjím,
illusemi lidstvo spíjím,
ale marna moje hra,
mok můj přes rok vyvětrá.
A mne kruší trud a péče,
o berlách se krok můj vleče,
jako svět už stará jsem,
s lidstvem se juž chýlím v zem.
121
Kořínky vše čarodějné
sypou moje ruce chvějné
v kotel – darmo, květem jar
nevzplá lidský suchopár.
Mudrců sny, věštců dumy
sypu tam, slyš, jak to šumí,
jak to syčí, zpívá tam,
ale všecko sen a klam!
Co v ten kotel ještě hodit,
by z té směsi moh’ se zrodit
nový nápoj sílící
v dalších bojů vichřici?“
A zas k žáru nachýlená
přikládala k ohni žena,
v mlze náhle houklo cos
a se mihlo nad rákos.
A juž vzduchem kolem víří
dav jak křídla netopýří,
sterých šotků zástup v ráz
zatočil se kolem nás.
„Co mi neseš ve svém plášti?“
– Rodných bratří hněv a záští!
„Hoď to v kotel!“ na ten křik
modrý plamen z něho střík’.
122
„A co ty máš?“ – Lidskou zlobu,
svět co deptá ve porobu,
farizejských šmoků vtip...
„Rychle v kotel mi to vsyp!“
„Co tvých křídel řasy hostí?“
– Zlý kořínek nesvornosti,
pomluvu a klep a lež.
„V kotel sem to hodit spěš!“
„Co ty vsypeš v moji lázeň?“
– Noční můru, plachou bázeň,
hle, tu udavačství štír!
„Do kotlu s tím v běsný vír!“
Juž to v kotli kypí, pláče,
příšer zástup kolem skáče,
aj tam jeden ještě zmok
zpozděný sem stáčí krok.
A sám v kotel rychle hází
plevy ošumělých frází,
moravských též kritik cár;
divě vzkypí smolný var.
Skřítků sbor si v dlaně dýchá,
čarodějka míchá, míchá,
a jak šlehá ohně zář,
mladnout vidím její tvář.
123
Vetchá babka trpasličí
v postavu se velkou tyčí,
divným leskem plá jí zor
a v něm naděj, síla, vzdor.
Od východu trysknul v pláni
rudý žár jak při svítání,
nový než nastoupil rok,
dovařen byl bájný mok.
Jako cherub vítězící
lidská touha s jasnou lící
sáhla v kotel, vznesla z vln
pohár, ten byl světla pln.
Chabost mloka s vášní, zmijí,
vše, co ducha kruší, svíjí,
předsudky, zlo, lež a klam
zkrušil, ztavil ohně plamplam.
V nápoj silný, v nápoj zdravý,
jímž se jasní hruď i hlavy,
jímž se ruka k činu chví:
v lásku v číši bratrství!
A já chyt’ ji – doušek dlouhý
Na zdar naděje i touhy,
plaňtež věčně jako dnes! –
Dvanáctá v tom bila kdes.
124
OBSAH.
Vstup3
Krajem:
Lesy9
Polní kvítí7
Pastel10
Jabloně11
Cestou13
V předtuše jara14
Píseň v kraji16
Báča17
V dubnové pršce19
Kouř21
Zimní krajina23
Modlitba na horách25
Pražské obrázky:
Praha v květu29
Ulice31
Housle33
Slzy Vyšehradu36
U kašny38
Z Ghetta41
Jeptišky43
Koledníci46
Staveniště48
Hradčany při západu51
Hnizda a květy52
Vyhlídka54
Dvě sestry58
Motiv z Hradčan60
Květná neděle v městě61
Po plesu65
Slavík v městě69
U seminářské zahrady72
Betlém74
Vzpomínka vánoční77
Touhy a vzkazy:
Lumírova píseň85
Volnost88
Pozdrav Labi89
Píseň Chodů na stráži v zásekách Šumavských94
Srbům lužickým96
Oko99
V zimní noci104
Než zavru oči107
Popelnice108
Píseň zvonu na poplach112
Rodnému městu118
Sen noci novoroční120
E: lk + sf; 2002
[125]