U kašny.

U kašny.
To starý palác byl z dob rokoka; teď sprostý činžák to, dům průchodící. Na dvoře jeho tichém zpívající ční mramorová kašna hluboká. Ve výklenku se tají sousoší, jež ptactvo s časem pustoší. I rázem padne tobě do oka, kde škeble věčnou rosena je vlahou, kde nářek zní a vzdech, faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. Zřím v minulosť, ký hovor, smích a ruch se ozýval tu kdysi po schodišti, tu frak se tmí, tam uniforma blýští a parfumy je plný kolem vzduch, [38] tu kavalír, jsa dvorným rytířem, se kloní k dámě, která vějířem ho odhnala jak roj dotěrných much; však úsměv tlumen oka žárnou vlahou dí: Žiješ v mojích snech, faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. Dnes ovšem jinak. Sotva podvečer plyn křivolakých uliček tmou šlehne, sem s džbány, putnami se děvčat sběhne dostdost, hezkých služek, nižší třídy dcer, a voda zvoní klidně v nádoby a prchá čas a různé osoby se vystřídají tady v mlžný šer. Tu klep se vine anekdoty drahou, tu vtip raketou šleh’ – faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. Tam naproti, kde okny kmitá zářzář, se mladý klerik ob čas s knihou zjeví, však brzy dívčí zaplaší ho zjevy od fontánu zpět v chladný seminář. Však brzy k oknu se zas potácí a roztržitě listy obrací, až vypadne mu z ruky breviář; 39 byť objal nebe vědou, vírou, snahou, vždy v hrudi plá mu žeh – faun starý, který drží nymfu nahou v svých ramenech. Je tma a noc, kol kašny pusto jest a fontan stále zpívá, stále zvoní, sta stínů po zdech vlhavých se honí, na vlnách pluje odlesk tichých hvězd. Kdes kroky ještě temně dunící se pustou, tichou ozvou ulicí na křižovatce u ztracených cest. A piják mučen v půlnoc trapnou žáhou na stupeň kašny leh’leh’, faun starý – žel nedrží nymfu nahou v svých ramenech. 40