Vstup.

Vstup.
Z domácí půdy hrst lučního kvítí, jak hvozdy pěstí je i rodná stráň, zda rosa nevyschne, jež na něm svítí, než podá vám je chvějící se dlaň? Čím srdce lkalo, co mi pěla tucha, čím k letu vzpjal se, bílý motýl, cit, zda nevyzní jak známá frase hluchá, kov známý v kadlub verše pracně vlit? Dost možná, co mně posud v snění zdá se, že čerstvý květ v mé teplé ruce dlí, co jeho cítím dech, zřím barvu v jase, že herbáře jen odlesk juž to mdlý. A přece vím to: V tvůrčí chvíli oné to znělo v ňadrech jako v úlu roj, já chvíli šťastný byl v té tísni vonné, já odvahy měl do práce i v boj. 3 Mlh závojem, v němž naše žití skryto, já viděl pláti zóru lepších dnů, kde zdupán lán – mně vlnilo se žito, kde poušť – já slyšel ševel pramenů. Nad rodnou lichou i hor na úbočí i dumnou toulkou v ruchu pražských měst, ač mlha v srdce kladla se i oči, já s důvěrou zřel toto kvítí kvést. Tak trhal jsem je, tak je skládám v kytku, ač teskno u nás jako pod mrakem; váš stejný cit sleť ptákem na mou snítku, a suchá oživne hned zázrakem. Já pouze jedné jsem si vědom viny, a tu si chovám v srdci jako skvost: Já světlo hledám, kde se mračí stíny, já v svojí vlasti věřím budoucnost! A touto vírou, z níž jen pučí skutky, jak zvon se rozhoupá mé písně hlas, přes naši tíseň, spory, vřavu, smutky i svadlé to mé kvítí zaplá zas! 4