Rodnému městu.

Jaroslav Vrchlický

Rodnému městu.
Jak hocha orel kdysi, tak mne, dítě, chyt’ osud, zanes’ v dál a v svoje sítě tak zaplet’ shon mých jednotvárných dnů, že do dneška v té o chleb vřavě bídné jsem nemoh’ spatřit krovy tvoje vlídné, kde matčin hlas mi do dětských zněl snů. Žel, orel Zevův nebyl to, by k hodu mne vznesl na Olymp, kde v lad a shodu by pěvcův osud v šťastnou píseň zrál; jak jiní zapřažený v pluhu jarmo svou brázdu táhnu ve strachu, že darmo, jak jiní žebrák, pouze v snech svých král. Však vrátím-li se jednou po své práci, ne vítěz, pouze jak se dělník vrací, když skončil den se hroudou v zápolu: [118] tu, rodné město, ne vavřínu snítku, jen asyl tichý dopřej dnů mých zbytku, ať ve sklonu jsme aspoň pospolu. Však zatím na stráži stůj, město rodné, meč každý odraž, než se v tebe vbodne, v strach nepříteli stůj, svým k útěše, by po staletích ještě přes mé kosti se choral český v slavné velebnosti nes’ mocnou klenbou mistra Beneše! 119