U seminářské zahrady.

Jaroslav Vrchlický

U seminářské zahrady.
Kolikrát ptačí zpěv a v listí záře mne překvapily chodce, samotáře na Petříně, kde s vrchu rozkládá se dolů seminářská zahrada. Jak často modrou vídával jsem parou za šedou, polo sesutou zdí starou, tu keřem střemchy a tam šeříku jít na procházku řadu kleriků. Šli vážně, zvolna s nachýlenou hlavou, tou zvěžísvěží jarní, nezdupanou travou, jak stíny šli bez všeho hovoru ve stínu mladých bříz a javorů. Jak zakleté a ztracené juž mládí tak zadumáni šli a sotva rádi a černou stuhou do zelena trav se mísil v snivém světle jejich háv. [72] Pod nimi v slunci Praha stověžatá. Ve každém okně plála jiskra zlatá. Jsem rozkoš, radost! zpíval pták i keř, jen miluj život a jen v lásku věř! Za nimi patře v dál jsem náhle cítil, jak podivný cit v duši mé se nítil, cit ptáka, na volné jenž haluzi zří, za mříží jak úpí soudruzi! 73