Vyhlídka.

Vyhlídka.
Vše shledáno a smluveno. Juž zítra snad bude svatba. Jak se ten čas vleče! Však věru, co tu shonu, trudu, péče, než píseň štěstí, skřivan, vzletí z nitra. Sám obstaral vše do poslední nítě, sám zavěsil vše a vše rozestavil ve strachu, by ni prášek neunavil to drahé, smavé, nepraktické dítě. Pak hrdě řek’ jí: „Konečně jsme doma!“ A přátel, hostí když se povyk ztratil, po krátké parkem procházce se vrátil a lehce dotk’ se její vlásků rtoma. A pravil: „Pojď si přece prohlédnouti, co pro tebe tu všecko uchystáno!“ A v smíchu ona řekla: „Chcešli, ano.“ A řadou síní vydali se poutí. [54] Tu salon, jídelna tam, vše tak vlídné, krok tlumen koberci i po pavlači, zde budoir a za ním ještě sladší kout lásce schystán, tiché hnizdo klidné. Zde cesty cíl. Jak ptáče zapadává po vyzpívané písni do obilí, tak jejich život v tento kout se chýlí, kam v blahu klesne vedle hlavy hlava. A sladkou ňader hledě ztíšit muku a rozptýliti vyhlídkou on tiše ji k oknu ved’. – Hle, jasmín vzduchem dýše a v křoví jásá pták! Tisk’ její ruku. Noc byla tmavá, hvězdná však a vlahá. Proč zachvěli se oba děsem náhlým? Proč s vytřeštěným zrakem, vzdechem táhlým si padli v náruč, jakby svého blaha se chtěli zjistit, přitisknout je k hrudi, je umačkat, by neprchlo jim v dálku? Co zavinilo tuto citů válku? Co v nejsladší mžik života je trudí? Hle, naproti jich oknu a vstříc právě jich postelím se děsný kolos zdvihá, v nesčetných oknech rudá zář se míhá, jak oči v hlavě zmoka plane žhavě. 55 To stavení jest vysoké a šeré, jak balvan vražen v květné města sady; stráž ve dne, v noci rozstavena všady, svit charý oken mřížemi se dere. Za nimi občas oholená hlava a obličej tak vyzáblý a žlutý, v němž výtky hlod a svědomí hlas krutý, Memento děsné v lidskou velkosť, vstává. A v povel vojska řetězů třesk v uchu zní stále stejně v noci jako ve dne a ruce chytají ty mříže bědné, a kvil a lání zní z Gehenny duchů. A v noci rázem vzplanou okna žhavě jak oči zmoka, na kořist jenž číhá; a příšera ta, hrůzo! ta se zdvíhá jim v oknech proti postelím jich právě. Jak možno, pod nimi že šeřík květe? Jak možno, v noci že tu slavík zpívá? Ta potvora se stem svých očí dívá, v ples ptactva zvoní řetězy vždy kleté. Jak možno, aby líbali se tady? Jak možno, aby tiskli k ústům ústa? Nechť žalusie spadne clona hustá, ta okna trestnice, ta vidí všady. 56 Ta svítí jako hvězdy zatracené a prokleté ložnice vonným šerem. Jim zdát se bude, děsným nad kraterem že mladičké to hnizdo jich se klene. Že v lásky ples jak děsné „Veto!“ vstane a objeví ve rámci černých mříží v té chvíli, kdy se ret ku retu blíží, se děsný profil hlavy ostříhané. 57