Polní kvítí.

Jaroslav Vrchlický

Polní kvítí.
Buď pozdraveno na stokrát ty plné kouzla, plné vnadvnad, ó kvítí našich luhů, ať obilím se proplítáš, ať lučině či mezi tkáš jich stobarevnou stuhu. Krev země, žhoucí vlčí mák, jak plameny mně šlehá v zrak pln perel na úsvitě; kus nebe, chrpa zářivá se čtveračivě usmívá, než zazvoní srp v žitě. Na stonku stříbra prach a pel sní vážně tichý jitrocel, čekanka touhou stůně, a svlačec zvedá v jitra svit nad klasů šumný aksamit svou číšku plnou vůně. [7] Na kraji pole sráznou mez žebříček prostý s douškou slez, dál směs jetele smavá, jim s včelou motýl v přeletu za pelu dárek v odvetu svou dvornou službu vzdává. Nechť vaše žeň je zdeptána, ó prosté květy, do rána zas povstanete svěží! Jak úsměvu jste vřelý kmit, jejž na rtech nosí český lid, nechť v srdci trud mu leží. Jen pohled na vás v pole, luh a český zpěv mi zvoní v sluch a srdce divně jato: Svou mladosť vidím, došky chat, zas musím věřit, v boj se dát za všecko, co nám svato! 8