Jabloně.

Jabloně.
Ta známá cesta, druhdy plna prachu, jak svítí, plane v úbělu a nachu! Kam hledneš, květ, ba kráčíš v květů moři, na každé snítce aspoň pět jich hoří! A mladá jabloň zrovna jako stará si básní velkou, snivou píseň jara, a stará jako mladá nepočítá, co včel a ptáků a co srdcí schytá! Svit slunce zlatý jen se listím smekne, cos dvorného do ucha květům řekne, a květy mrouce vůní tiše kanou na stezku v měkké trávě vyšlapanou; na brázdy polí táhnoucí se za ní, na příkop, jejž plot střemchy zkvětlé chrání, na silnice prach šedý stranou druhou, že tato zdá se kvetoucí být duhou. [11] A květy prší dívkám do kadeří, jež k řece pro vodu jdou, když se šeří, na hlavy skotu a na ovcí záda, na babky kolovrátek dešť jich padá, a místo almužny v dlaň žebrákovi. – Co kolem lidí jde a nevysloví tu něhu jich a vůni, ač ji cítí. Svět celý v květech jabloňových svítí! 12