Rodnému městu.
Jak hocha orel kdysi, tak mne, dítě,
chyt’ osud, zanes’ v dál a v svoje sítě
tak zaplet’ shon mých jednotvárných dnů,
že do dneška v té o chleb vřavě bídné
jsem nemoh’ spatřit krovy tvoje vlídné,
kde matčin hlas mi do dětských zněl snů.
Žel, orel Zevův nebyl to, by k hodu
mne vznesl na Olymp, kde v lad a shodu
by pěvcův osud v šťastnou píseň zrál;
jak jiní zapřažený v pluhu jarmo
svou brázdu táhnu ve strachu, že darmo,
jak jiní žebrák, pouze v snech svých král.
Však vrátím-li se jednou po své práci,
ne vítěz, pouze jak se dělník vrací,
když skončil den se hroudou v zápolu:
[118]
tu, rodné město, ne vavřínu snítku,
jen asyl tichý dopřej dnů mých zbytku,
ať ve sklonu jsme aspoň pospolu.
Však zatím na stráži stůj, město rodné,
meč každý odraž, než se v tebe vbodne,
v strach nepříteli stůj, svým k útěše,
by po staletích ještě přes mé kosti
se choral český v slavné velebnosti
nes’ mocnou klenbou mistra Beneše!
119