Pozdrav Labi.
Budiž bouřným pozdraveno plesem
proudné Labe, zlatá žílo Čech,
ať se vineš hvozdy, skalin tesem,
nivou žírnou, přes brunatný mech,
budiž zdrávo! Luzné tvoje vlny
šumí bájí a pohádek plny
kolem hradů, vesnic, samot, měst;
ať juž v olších modrým kmitneš okem,
ať se nivou valíš búrným tokem,
kraje šperk jsi a zrcadlo hvězd!
Jako obři mlžní zakuklenci
kolébku tvou střeží kol a kol
v malebném svých vzpjatých štítů věnci,
pochmúrný kde dumá Sedmidol.
Tamo sbíráš vírné vody slapy,
v nichž kdy slunce zlatý hrot svůj stápístápí,
tančí duhy květným hávem niv,
kapky tvé jsou slzy Krakonoše,
v trávu rozsypané perlí koše
z jeho ořů větrem zdutých hřív!
[89]
Letem orla v plesném tanci plyneš
středem sosen, vážných borovic,
jak sen země chaty tiché mineš,
práhy jejich líbáš stříbrem kštic.
Hory posledním jak ve pozdravu
níží se a mizí ve dálavu,
lučin smaragd kypí se všech stran;
nových zřídel vlna k tobě chvátá,
na břehu co klasů tříseň zlatá
vlní se jak žírný ocean!
Báje rajský pták svá rozpjal křídlakřídla,
šumné, drahé LabeLabe, nad tebou;
otců zkazka svatá tvoje zřídla
světila své krásy velebou!
Svatý odkaz, duma tvoje zněla,
Truta dlaň když rozpřáhla se smělá
s mlatem proti sani běsící.
Ó kéž vln tvých šlehne píseň junná,
věštíc vítězství co zlatá struna
ve nynějších bojů směsici!
Věncem lučin obklopen kde dřímá
Králové Dvůr, noho, pouť svou stav;
úcta s bázní varyto mé jímá,
slova jindy vírná jako splav
teď se tlumí, bohu žalováno!
90
Tam kde vlasti drahé slavné ráno
vítal zpěvu Zábojova hlas,
po staletích o drahou řeč matky,
o píď země každou, o zpěv sladký
dlužno vnukům vcházet ve zápas!
Přehluš, Labe, přehluš vln svých hněvem
děsný boj ten, k jihu dál mne nes,
města Dobroslava vlídným zjevem
nad hradby kde střech a věží směs
kyne vážně; tisíc upomínek
v hrudi vře, se splítá v pestrý vínek,
přítomnosti nezkalí je rmut.
V pravo, v levo kraje luzné krásy...
Ó jen šumte, šumtešumte, zlaté klasy,
České země zlatý zde jest prut!
Však proč oráč náhle nad svým pluhem
v písni veselé se zastavil?
Na bojišti, ve zápasu tuhém
zlatý zrn déšť z krve se mu lil,
z krve dětí, ztichniztichni, zvěsti stará!
Celá zem proč není dcerou jara?
Kdo ji žene v zášť, kdo sije krev?
Musí pluh na bílé zarýt kosti,
musí vzpomínkou se v minulosti
stavět v hrdle smích a na rtu zpěv?
91
Dále s Labem spěj a zjasni líce,
rosa vláhy skane na úhor,
by vzplál květem. Šedé Kunětice
juž se noří vážně nad obzor!
Ňadro dme se, slza v oku víří!
Ducha, srdce bohatýr, náš Jiří,
všady nechal stopy kroků svých;
o něm pěje vlna a list keře,
nad střechami chat se o něm beře
svatá pověst z časů krásnějších.
Jeho jménem zvučí Poděbrady,
jeho srdcem cítí pozdní vnuk,
v změti bojů, útoků a zrady
v česká srdce každý míří luk,
v české hlavy každý meč se zdvíhá:
Poděbrade, kéž tvůj zjev se míhá
nad námi, ó dej nám věčně pít
české síly, statečnosti kalich!
Ó kéž v bojích děsných, neustálých
jmeno tvé nám ochranný je štít!
V zadumání co se ztrácí temně
duch, jímž zmítá divých citů spor,
z dálky duní cos a chví se země,
pozdrav mrtvých je to z Kuten Hor!
Třesou v hlubinách se šachty staré,
92
z nich se valem rojí stíny charé,
jedni v ruce kalich, druzí kříž,
dumy z Kaňku poslední vzdech zmírá,
a noc kvačí křídlem netopýra –
avšak s nocí jitro chvátá blíž!
Tvoje jitro, vlasti, matko drahá,
kdy jen zrosí luhu tvého lem,
kdy na šiji odvěkého vraha
vstoupíš, blesky v očích, andělem?
Naděje, ty lákáš vždy a znova,
v tebe splývá píseň Vácslavova,
a z chat českých roste v jeden proud,
roste z místa, kde padnul sklán bratem,
roste bouří, vichřicí a chvatem:
Ty nám nedáš, nedáš zahynout!
Nechť i záští vlna výše stříká,
mohútněji zní ten duchů zpěv,
v odvet jemu bouří od Mělníka
z paty Řipu, Karlových kde rév
granát svítí, nové hromné sloky,
LabeLabe, v tvoje zmohutnělé toky,
až se ohlasem jich třese břeh!
Žijem přece, třeba nechť jak ptenci
pod ostřížem, v malebných hor věnci
budem věčně žíti, kde žil Čech!
93