Arnold Boecklin.
I.
(Kentaur a vesnický kovář.)
Kentaur.
Z hor srázných tesů, zkad mne vyštval děs,
já, kmotře, zapad’ ve tvou tichou ves,
jen z nouze jdu, mne bolest nutí stát,
ohledej, prosím, vlídně ten můj hnát.
Kovář.
Řež divou asi prodělal jsi dnes
a poranil tě trochu skalný tes,
jen svěř se mi, já nejsem žádný kat,
zřím jasně – podkovu ti musím dát.
Kentaur (mezitím, co kovář pracuje, k sobě):
Tak polobůh se sklání k smrtelníku
a škemrá, shledává zde slova díků,
zřím jasně, jde to dolů s námi, bozi!
Kovář (po práci s čela pot si utíraje k sobě):
Je dobře, kmotře. Člověk všemu zvykne
a „zaplať pán Bůh!“ zhojený když křikne,
ať přijdou po kentauřích – kozonozi!
26
II.
(Posvátný háj.)
Ve stínu stověkých bříz na kameni
plá oběť smírná, dýmu proužek hravý,
jak sloup se vznáší ve stromu dóm tmavý,
kde uhasíná smutné světlo denní.
Jak fantomy, jež kouzlí věštce snění,
řad postav táhne sem, jich bílé hávy
tmou ostře svítí; průvod teď se staví,
a tichou nocí zní jich tiché pění.
Hvozd naslouchá. Noc v bázni dech svůj tají,
co k hvězdám vroucí modlitby se nesou
k Zévovi, Demetře i Proserpině.
Před obětí tou celý svět jest bájí
a život snem, v němž v sladké tuše líně
jen ptačí hnízda na větvích se třesou...
27