BÁSNÍCI A UMĚLCI.
DVANÁCT SONETŮ.
[13]
Aischylos.
Jak v moře pohroužená černá skála,
k níž z dáli velká loď se v bázni blíží,
na jejíž přídě kormidelník s tíží
můž’ rozeznat (neb všecky hvězdy svála
Noc křídlem tmy), co se to z hlubin blíží?
Zda odvěká Sfinx řízu mračen zdrala,
by staré hádanky své znovu tkala,
teď únava když oči plavcům klíží;
Zdazda obrys je to bezetvarné hory,
jež ztroskotáním ve tmách jemu hrozí?
Hloub mlčí dole. Daleko svit zory.
Však v zlatých síních při banketu bozi
se smějí dál, Mars, Jupiter i Rhea,
co po skále krev stéká Promethea.
[15]
Horac.
Jak šel bych cestou Apijskou, kde halí
stověký břečtan urny sarkofagů,
a v dumy pad’ mi cymbálů třesk z dáli,
já zapomněl sny věštců všech i magů,
Jsemjsem zavát v moderní zem Lotofagů,
číš třeskne o číš, až se oči kalí,
kde kadidlo – se cigareta pálí
a místo palaestry se sahá k tagu.
Ty žití požitky tak malé, drobné,
zda nejsou posléz moudrost světa celá?
Co Zeva hrom? Co blesky archanděla?
Tak pěkně projít život v toze zdobné,
a věčna tuchy když se nitrem rojí,
se sklonit k hrudi Leukonoi svojí!
16
Rabelais.
Ne, mistře můj! – My nejsme z toho dřeva,
zkad byli tvoji rytíři a mniši,
náš záchvat rozkoše se brzy ztiší,
a v posled sfingou zůstane nám děva.
My nevíme, jen tušíme, co réva
za divy dělá démanty strouc v číši,
nám kocour svědomí snů chytá myši,
jak trochu chtíčem roznítí se céva.
A proti obrům tvým jsme teprv malí,
a proti hrozné tvojí veselosti
jak pomp-funebři chodíme tu kolem.
Kde’s orlem byl, zřel v slunce s štítu skály,
tam s celým vzletem, s celou učeností
jsme jeden střízlíkem a druhý molem.
17
Voltaire.
Měl’s masky dvě a obou uměl’s užit
dle potřeby a nutnosti a touhy,
v té filosof hrál’s celý život dlouhý,
když osud velel, jiné k práci tužit.
Však sebe když chtěl’s ku rozletu vzpružit,
tu’s masku strh’ a byl jen básník pouhý,
chtěl’s sbírat démanty ze žití strouhy –
Ach, v alexandrin těžko moře zúžit;
Ii tuto časem odložil jsi masku
a v tête à tête byl’s jenom člověk ryzí,
jenž všady vzduch a světlo chtěl a lásku.
A třeba smích vším kmital ironický
sta šípů srše, nezkřivil’s přec vlásku,
kde pravda s právem. V tom byl’s velký vždycky.
18
Camões.
Zdar, hrdý duchu! Žitím nezdolán
vždy ryzí bohatýr, muž pravý, bdělý,
jak moře velký, jehož valný lán
sám proplul’s jak tvůj Gama ve oceli,
Ty’sty’s ukázal, nechť svět je v mdlobě sklán,
nechť rány srdce víc se nezacelí,
lze vzdorovat vždy hrd a nezdeptán,
mřít v chudobě – však zůstat svůj a celý.
Sny věštcůvěštců, nadšení a obraznost,
to všecko bylo by – jen hrdosť schází,
jen víra v poslání své, pravá ctnost.
Tu učit můž’ jen moře beze hrází,
nechť pahýl ruky třímá duše skvost
nad vlny výš! – Jen tak se v slávu vchází!
19
Corneille.
Tvé verše jak se řinou kaskadami!
To pravé pathos mysli ušlechtilé,
zřím vřavou na tvé přilbě péro bílé
a nestřísněné věku tvého tmami.
Vždy obrněný a vždy v plné síle
jak psíka vedeš za sebou lva dramy,
ať do mdlob upadají sličné dámy
a panstvo otřásá se rozmařilé.
Ať scéna jásá tvými trofejemi,
ať zneuznán v sled chodíš ulicemi
na zdranou obuv svou zíraje k zemi.
Jsi vždycky heros, ať krev z ran ti teče,
vždy vítězně se vracíš z každé seče,
jist paží svou i švihy svého meče.
20
Molière.
Snad potlesk hřmí a snad se panstvo baví.
Ve chudé jizbě své v lenošce dědů
on churav bdí pln otravného jedu,
jenž zvolna krev i mízu na led taví.
Ach, vaše řády, instituce, stavy
a horší moci háv pln děsných vředů,
z vás všech – moh’ říci – tkáň své básně předu,
škleb histriona pro vás – mně laur slávy.
Co viděl jsem, to viděli též jiní,
však vysloviti to, já doved’ pouze,
dnes nevím, co víc duši i dlaň špiní.
Ach, pohrdání pes a čubka nouze!
Dech ostrý smrti stočil se mnou síní.
Mřít, největší je z všeho dobrodiní.
21
Abbé Prévost.
Ze spousty knih, jež prachem pokryl čas
a nad nimiž své celé žití strávil,
by povrchní svět chvilinku se bavil
a mezi veteš pak je hodil zas,
Jakjak zářný korunt, jeden blesk a jas,
plá Manon Lescaut, jedinou jsi stavil
hráz v času příboji, jenž vše ti splavil,
tou přehlušil’s i revoluce hlas.
A je to opuštěná dcera hříchu,
jež v písku pouště žalně dokonává
jak Maria Aegyptiaca v tichu.
Však za ní zvolna velké světlo vstává,
to slunce soucitu, jež krušíc pýchu
relief pravý velikosti dává.
22
Amiel.
Tvé muky znám, moderní Hamlete
s tou velkou vůlí, které chybí síla,
všech duše nás se v tvoji duši slila,
jimž símě vzklíčí – dál však nekvete.
Je vinou to té půdy prokleté,
jež vinu věků dědictvím snad vpila,
je srdce snad, jež vášeň otrávila
v čas zasyčíc jak hádě z doupěte?
Stát nad květinou a zřít, kterak vadne,
a nemít plný rozpuk síly, moci,
květ mroucí zřít a prahnout po ovoci,
Ježjež neuzraje? Stokrát znovu začít
a stokrát klesnout v stín a bezdno noci,
být obrem a se v trpaslíka stlačit!
23
Balzac.
Sám, neúprosný soudce svého věkuvěku,
jak Shylock brousí nůž své analysy
na všecky jeho nádory a hlízy
v much bzukotu i ve havranů skřeku.
Mystický záchvat, v kterém síla mizí,
kde tucha pouze mluví ve člověku
i úsměv mládí plný luzných vděků,
vše jedno mu, žeň svoji všady sklízí.
Jde jako kat obětí svojich středem,
však v hloubi sám je vlastním svojím katem,
jenž churav svého pessimismu jedem.
A když vše zmoženo, když pot svůj stírá,
když Babel jeho zimničným již chvatem
je vyvýšen, sklán jak strom bleskem zmírá.
24
Angelus Silesius.
Jsou květy, které rostou pouze v stínu
a z vlhkosti svůj celý život pijí,
pak v sebe vnoří se a tiše žijí
se sklánějíce v tmu a prohlubinu.
Však v květů jejich monotonním klínu
se vždycky rosa stkví, jež nepomíjí,
jak perla by se smekla s vlasů, šíjí
nad nimi přeletěvších cherubínů.
To láska jest. Ty jak chceš v světa shonu
ji nazvi, láskou k tvoru nebo k Bohu,
jen míti ji, tvé srdce rovno zvonu.
Jí v ústraní svém prostým ptákem tikej,
na foru kaž ji, orkanem ji vzlykej,
byl’s vše, když řekneš, dám, co dáti mohu!
25
Arnold Boecklin.
I.
(Kentaur a vesnický kovář.)
Kentaur.
Z hor srázných tesů, zkad mne vyštval děs,
já, kmotře, zapad’ ve tvou tichou ves,
jen z nouze jdu, mne bolest nutí stát,
ohledej, prosím, vlídně ten můj hnát.
Kovář.
Řež divou asi prodělal jsi dnes
a poranil tě trochu skalný tes,
jen svěř se mi, já nejsem žádný kat,
zřím jasně – podkovu ti musím dát.
Kentaur (mezitím, co kovář pracuje, k sobě):
Tak polobůh se sklání k smrtelníku
a škemrá, shledává zde slova díků,
zřím jasně, jde to dolů s námi, bozi!
Kovář (po práci s čela pot si utíraje k sobě):
Je dobře, kmotře. Člověk všemu zvykne
a „zaplať pán Bůh!“ zhojený když křikne,
ať přijdou po kentauřích – kozonozi!
26
II.
(Posvátný háj.)
Ve stínu stověkých bříz na kameni
plá oběť smírná, dýmu proužek hravý,
jak sloup se vznáší ve stromu dóm tmavý,
kde uhasíná smutné světlo denní.
Jak fantomy, jež kouzlí věštce snění,
řad postav táhne sem, jich bílé hávy
tmou ostře svítí; průvod teď se staví,
a tichou nocí zní jich tiché pění.
Hvozd naslouchá. Noc v bázni dech svůj tají,
co k hvězdám vroucí modlitby se nesou
k Zévovi, Demetře i Proserpině.
Před obětí tou celý svět jest bájí
a život snem, v němž v sladké tuše líně
jen ptačí hnízda na větvích se třesou...
27
III.
SEŽLOUTLÉ LISTÍ.
[29]
Sežloutlé listí.
Žluté, mroucí listí
má též půvab svůj,
pod nohou jak svistí,
zastená k ní: Stůj!
Z vlhké, zryté země
s ním se snoubí dech.
„Sny své,“ praví ke mně,
„zakotvit zde nech!“
Co teď ze mne dýchá,
v noci, jitra šeř,
přírody je tichá
mroucí duše, věř!
Ve mně písně ptačí,
ve mně cvrčka smích,
stesk, jenž v úkoj stačí
v dobách zoufalých.
[31]
Ve mně zašlé Vesny
krása zakletá,
cítíš, svor je těsný,
mládí odlétá!
Tiše k stromu patě
lehá žlutý list,
z bramborové natě,
severák jak hvizd’,
Vzlétávzlétá motýl pestrý
s lebky ozdobou,
smrt, on ví to, sestry,
vždycky s láskou jsou!
*
Nuž ať vzletá k nebi,
ba až v tíseň hvězd,
málo zapotřebí
tady k lásce jest!
Trochu pochopení,
trochu soucitu,
hrstka sladkých snění
a píď blankytu!
Trochu svěží rosy
s ptačím trylkem též,
motýla spěch, vosy,
vše tu nalezneš.
32
Utlumené vzlety,
dumy spjaté snem –
Když brals druhdy květy,
listím za vděk vem!
33
Smutné večery.
Ty smutné večery znám,
kdy za vším vstává stín tmavý
z dna řeky, z haluzí stromů,
kol chmurných táhne se domů,
co slunce spěchajíc v náruč tmám
své plameny na purpur taví.
Ty smutné večery znám!
V nich bloudím a nevím kam,
až tělo i duch můj se znaví.
Tu v noc, jež valí se řekou,
se chmury podivné vlekou,
tak rovny těžkým jsou myšlénkám.
Krok váhá, zpět jde, se staví –
tak bloudím a nevím kam.
Chci hrdý býti a lkám,
chci věřit, cíl můj že pravý,
chci vrátit se ku svojí práci
a v tom zas duch odvahu ztrácí,
chci dál a umdlévám.
Mé okno v obzor žhne mhavý.
Chci hrdý býti a lkám.
34
Co vlastně toužím, se ptám.
Sny prchly mládí a slávy!
Jen jednu duši svou zváti!
Jen jednou moci jít spáti
a necítit se tak sám!
Tak hlodá, hryže sup dravý,
ach, dobře vím, po čem se ptám.
Vše splývá v tmu tu i tam...
Má lampo, zda tvůj lesk žhavý
mi vrátí dnes opět sílu
a hrdost v tvář svému dílu
zřít, v oku nadšení plam?
Tak sám zřím do dálavy –
vše splývá v tmu tu i tam...
Ty smutné večery znám...
35
Babí léto.
Kdo tu divou přízi přede
přes ploty a přes úhory,
přes ocúnu kvítky bledé,
přes pláň v zamlžené bory?
Jako stříbro se to splítá,
kde je toho tajné zřídlo?
V spleti nitek jak se kmitá
zdrané motýlovo křídlo!
Měkký smutek na všem leží,
kam se hneš, jdeš jako v báji,
a ty nitky s tebou běží,
ve svůj taj tě zapřádají.
Nejen tebe, celou zemi
babušku jak zamyšlenou,
opletou keř s haluzemi,
v stříbrný strop výš se sklenou.
36
Babka země vzpomíná si
na své děti, na své vnuky,
na minulé krásné časy –
vřeteno jí padá z ruky.
A ty nitě jako sítě
brzy zavrou se již nad ní;
prchni, jinak polapí tě
jeseně ti šotci zrádní.
Kde se vzali, tu se vzali,
zemí krouží, vzduchem, v nebi,
všecko sítí obepjali,
cítíš je i v svojí lebi.
Počkej, první mráz již zítra
dechne slední na lupínky;
babí léto tvého nitra,
upomínky! upomínky!!
37
Předtucha jeseně.
To někdy v nejparnějším létě bývá,
do června padne náhle chladný den,
les divně se a zasmušile stmívá,
pták umlká aneb jen smutně zpívá
a na všem leží tíha, šer a sen.
Po parném dnu, po prudké noční bouři
se hlásí ostrý, podezřelý chlad,
a z luk a pastvin ve sloupech se kouří,
ve parách šedých slunce oko mhouří,
že zdiven ptáš se: Což tu listopad?
Hle, rhododendra zří tak zádumčivě
a cize nějak parku mřížemi,
tlum špačků letí po zkosené nivě
a v topolech lká ob čas vítr snivě,
cos šustí – uvadlý list – po zemi.
38
Vždyť nerozkvetly ještě lipy ani,
viz trsy čilimníků nádherných,
sprch’ akacie květ po táhlé stráni,
jím vítr hraje – v tvoje zadumání
se zdá to spíše býti – první sníh.
Plaid snes’ by se, do haveloku úže
se halíš, ironií zdá se květ,
pod verandou i sádrové to bůže
se třese chladem, kolem žhavé růže
se plné slzí zdají divně chvět.
To jeden chladný den; snad zítra zase
vše bude slunce jas a třpyt a lesk,
to dobře víš, ta jeseň jen tak zdá se,
a přece v mlze, v každém větru hlase
do srdce vniká její chladný stesk.
Je tucha jeseně to, stáří tucha,
či tiché „memento“ snad v letní ples?
Jak zabolela dnes mne haluz suchá,
stráň bez žežhulky jednotvárná, hluchá,
to sychravo, těch spadlých květů směs!
Sám nevím proč, duch vážnějším se stává
a stokrát dím si: Ach, to zdání, sen!
Vzplá zítra znovu celá léta sláva
ve září barev opojná a žhavá,
co platno – dnes že tichý, šerý den.
39
Však tento ostře do duše se vrývá,
jež zná ty změny sama na sobě,
až zachví se, tak sirá, zimomřivá,
jak opuštěné ptáče, které zpívá
si smutně před západem na hrobě.
40
Má duše harfa...
Má duše harfa v sněhu závějích...
spí, leží klidně... Co chceš probuditi
z těch zalehlých strun? – Starý blud a hřích.
Však vítr zavěje a musí zníti!
Mé srdce kámen v tůni omšelé...
Je krve v něm? – Já nevěřím to ani,
kdo láká k němu nebes anděle,
by zkrušili je pod mohutnou dlaní?
Má píseň povzdech zhaslý v pralese...
Kdo slyší ji? – Dny k odvetě jsou hluchy...
Pták jestli v hnízdo své ji odnese,
zří v mýti pod sebou jen vířit duchy.
Ó duše, srdce, písni! Co z vás všech?
Ó vášní proudy, citů krupobití!
to osud váš, byť dávno v aeonech
že byly jste a teď musíte zníti!
41
Bolesti.
Zas hlásíš se, ty starý hoste,
jenž neseš poušť a zmar,
však v srdce moje, viny prosté,
se nezatkne tvůj spár.
Dnes jedno vím. Můž’ trpět pouze,
kdo vinen v srdci svém –
Jdi dále! V žití kalné strouze
jsem tvrdým křemenem!
Mne jako dříve nepodmaníš –
ó hlodej si jen dál!
Ba dnes mne ani neporaníš,
tys otrok dnes, já král.
Král vědomím, že nezasloužil
jsem dnes tvůj tupý hrot –
Já miloval jen a jen toužil –
Nuž, hledej, kam bys bod’!
42
Dost, věř, jsem žil...
Dost, věř, jsem žil, bych mohl rozeznat,
co platí tento shon a tento chvat
po jakéms, dálném cíli;
ó jak se člověk mýlí;
a čím chtěl býti a čím mohl vzplát –
však neměl síly!
Dost, věř, jsem žil, bych mohl vyzvědět,
kam tíhne myšlenka i vůle vzlet.
Ty sny tak luzné byly!
– Ó jak se člověk mýlí!
Lhal sladký úsměv – lhal plný též ret –
já neměl síly!
Dost, věř, jsem žil, bych naposledy znal,
co ztratil jsem a co jsem oplakal,
jak dnes jsem vzdálen cíli –
Ó jak se člověk mýlí!
Vím jedno, s bohy já jsem v závod hrál –
však neměl síly!
43
Glossa k modlitbě za mrtvé.
Nad mrtvým poslouchal jsem žalozpěv;
nad bídou všeho tuhnula mi krev.
„Když budeš naše viny stíhat, Pane,
kdo před Tvou tváří spravedlivý stane?“
Ach, naše viny! Však se známe k nim,
ach, zásluhy! Svic, kadidla jsou dým!
Jen viny zbudou. Stíhat je chceš, Pane,
kdo před Tvou tváří spravedlivý stane?
Však jedna těší pravda odvěká:
Moh’s bez vin myslit sobě člověka?
A když v své viny těžkém vědomí
jde v smrti k Tobě, jistě ohromí
Tvá láska spravedlnost, viď, ó Pane?
A před Tvou tváří spravedlivý stane.
44
Píseň.
Cos bolí, nevíš proč a jak.
Slet’ havran, smutku černý pták,
na srdce moje.
Ó sny a boje!
Cos hledá v moji chudé roli?
Cos bolí!...
Zda zrnko pouze najde tam?
Ó rád mu celé srdce dám
za srdce tvoje!
Ó sny a boje!
Mně jako svlačci v zimním poli –
cos bolí.
Vše zváží čas, vše srovná čas.
Ó pyšný květ, ó žlutý klas!
Ach srdce moje!
Ó sny a boje!
Že’s mohla ranit mne a zas,
to bolí!
45
To osud!
Král myšlenkou a citem žebrák chudý,
já tluku denně žití všední hrudy.
Ten svatební zpěv, pohřební ten žádá
a duše má dá všecko ráda, ráda!
Až vydá všecko – co pak zbude pro ni?
Vyzáblý jezdec na hubeném koni.
Však dobře jede, bude u mne brzy,
pak ztichne snad všech zmijí sykot drzý.
A nestichne-li, srdce též se ztiší,
neb jezdec ten je stále bližší, bližší.
Chlad jeho křídel cítím ve své strázni
a skoro se již nezachvěji bázní.
Král myšlenkou a citem žebrák chudý,
já tluku denně žití všední hrudy.
46
Poslední bouř.
Nech, ať se vyzuří, však též se přenese,
ať naposledy luh i hvozd se zatřese!
To obé po vedru a dusnu osvěží.
Co chceš pak ve sněhu a mlhy přítěží?
Pak nastane jen klid a bude hluboký.
Ten udělá jen z nás pak zvyku otroky.
A tak tu bouři nech, snad ještě z její ech
my sílu budem pít a svěžest po letech!
47
Ghazel.
Jsme nešťastní a vydědění – co můžem víc?
Jen vůli máme a jen snění – co můžem víc?
Jen trpět denně, trpět znova, snad potlačiti vzlyk a slova:
Ó jinde slastí číš se pění, pro nás jen steré utrpení –
co můžem víc?
Pro nás čas nové zbraně ková, lká výčitka, ta stará sova,
pro nás jen smrtasmrt a zápasení, poušť noci jen a vřava denní -
co můžem víc?
A skane-li zvěst míru nová, pak skane jenom od hřbitova,
pak přijde noc a zapomnění, jsme nešťastní a vydědění...
co můžem víc?
48
Jen nechtěj!
Jen nechtěj, bych kdys ve snu nával
u tvého lože stanul něm
a mrtvé své ti srdce dával...
Víš, co bys zřela v něm?
Na každé stránce, v každé žilce
jak věrně byl jsem tvým,
ve dlouhých letech, v každé chvilce
sny, touhou, nadšením!
To nechtěj! – Duše tvá by vzplála
pak děsným šílenstvím,
jak zcela jsi mne zneuznala,
kde já byl zcela tvým.
49
V bezesné noci.
Ne, nelze spát!
Sám nejsem, cítím, v pokoji.
Kdo jen tu se mnou jest?
Přec duše má se nebojí,
jeť zameteno u mých cest.
Bez viny a též bez výčitky
chci dožiti dnů svojich zbytky
jak ten, kdo všeho musí se již vzdát. –
A přece nelze spát.
Cos škrábe po zdi, v záclonách
cos hnulo se – to větru tah.
Mě napad’ Poe s havranem.
Klam smyslů. Z toho dostanem
se brzy. Světlo! – Budu číst.
A obracím již v knize list.
Však podivné ty písmeny
jsou náhle v tváře změněnyzměněny,
ty cení se a šklebí, civí...
Ta hrbatá je a ten křivý,
ten krčí se jak zimomřivý.
50
A jak jsem sám,
si na svou bábu vzpomínám.
Když nemohl jsem usnout hned,
jak ona chtěla,
tu podivných mi věcí vyprávěla,
stáhnula brvy, zkřivila bradu,
a já zřel tisíce netvorů vzadu
a kolem a v před,
tu kozí hlavu, velbloudí hřbet
za pelestí stát.
Ne, nelze spát!
A verše psát?
Ne, to je trochu staromodní,
neb život velká řeka jest,
na hladině plá promyk hvězd,
však mrtvola vždy nějaká tlí pod ní.
51
Setkání.
– (P. V. z B. W.) –
Ta cesta byla dlouhá, hloží plna,
dva na ní potkali se poutníci,
po obou střikla záští kalná vlna,
víc oba nešli s duší věřící.
Šli lhostejni a lidem odcizeni,
v snů ráje s lítostí jich patřil zor,
stisk ruky neznali, žen políbení,
jen dlouhou cestu kalný za obzor.
Tu setkali se. Silou démonickou
se ohlédli, snad promluvil v nich Bůh,
v tom střásli s beder všecku bídu lidskou,
zřel volně okem v oko druhu druh.
A rozešli se. Cesta v sklon se chýlí,
jde bouřím každý vstříc a novým tmám,
leč v pohledu tom bylo tolik síly,
že hrdi jdou, z nich nikdo není sám!
52
Skolie.
My často si přiťukli, Bakchův kdy dar
kol stolu koloval, příteli v zdar
v přípitku, úsměvu, zpěvu,
leč kdo jen z nás veselých tenkrát se ptal,
kdy satyr se pod čapkou frašky všem smál,
kdo z nás se ptal,
jak bylo na moři Odyssevu?
My často si přiťukli, dopili v ráz,
co nad námi perutí orlí spěl čas,
stisk ruky vlídnými slovy
byl provázen na cestu v tajemnou dál,
všem ještě úsměv na retu plál –
kdo z nás se ptal,
jak bylo na moři Columbovi?
My často si přiťukli, ples zhltla tiš,
a mnohý, mnohý dnes odešel již,
kam? V stín a do podsvětí!
Pak v ulicích ztrácel se krok dál a dál,
ten jakby se styděl, ten jakby se bál
a kdo se z nás ptal:
ó bratře, těch na vlnách jak jenom je ti?
53
Píseň.
Nedá se vyrvat ze srdce, nedá,
co hluboko na dně tam leží,
to leda svede jednou Smrť bledá,
a ta dost pracně a stěží.
Vzpomínka s lítostí vždy hlavu zvedá,
ať dnové i léta běží.
A v srdci lásky jen tolik je-li,
co ptáček by sezobnul prosa,
což ale když jí tam velký svět celý,
když ona žití jest osa!
Když v očích, jež druhdy blahem se skvěly,
teď tmí se bolesti rosa!
Tu musí, musí se zašlé dny vrátit
s tou něhou, dobrotou, přízní,
a musí a musí chmurné dny zlatit
i duši, jež znavena trýzní.
Co láskou zašlo – byť’s život měl ztratit,
láskou zas vyzní!
54
Píseň.
Než ulehne si na noc pták,
pod křídlo hlavu dá dřív,
můj darmo kol se stáčí zrak
po křídle tom, co jsem živ.
Jen láskaláska, ta to křídlo má,
pod které uleh’ bych rád,
leč ta je v dáli, kol je tma
a mně se chce spáti, ach spát!
Nuž z dálky aspoň, lásko, spěj,
ať cítím teplý tvůj dech,
mně hebké a sladké křídlo dej,
ať usnu v čarovných snech!
Svou něhou duši moji zlaď,
vsyp na víčka polibků mák,
až v jitro svými sny mne hlaď,
pak budu ti zpívat jak pták!
55
Když kvetou šípky...
Ach, Bože, kol strží a hlubokých cest
co plá tu bílých a růžových hvězd! –
To šípky kvetou! –
Jak báječné girlandy po mezích všech,
kol plotů, nad svahy omšených střech
se pletou.
Jdu samou vůní, cos ťuká mi v hruď.
Jdi, spící své štěstí ty neprobuď,
nezadá květu;
jej dotkneš se, prchne a mihne se kol
a keř je nahý a trnitý stvol
hned v létu.
Jdi tiše, po špičkách, jdi jako v snech,
kol kvésti to, bujeti, dýchati nech,
věř, není pozdě!
Jdi dále a žežhulce naslouchej spíš,
jež tóny své spouští perly jak v číš
kdes v hvozdě.
56
Ach, Bože, kol strží a hlubokých cest
co plá, není šípek, to láska jest,
jak dýchá, vnadí,
co vůní táhne po brázdách v dál,
co žežhulkou volá kdes v úkrytu skal,
je mládí –
tvé mládí!
57
Dnes – zítra.
Jak bylo dnes – jak bude zítra zase?
Těch bojů dost mám, víš to, Bože milý!
Rád všecko vytrpěl bych ve zápase,
jen míti více, trochu více síly!
V sled umdlévá i ta – jen naděj zbývá
jak slabý kořen nad hlubokou strží,
a růže srdce kvete a pták zpívá
a obé slaboučký ten kořen drží.
Až praskne ten – pak již jen zavřít oči!
Keř povážlivě nad propast se chýlí...
Jak bije srdce, hlava jak se točí,
ach, dobrý Bože, trochu, trochu síly!
58
Tak to bývá.
Vždy po dnech štěstí, radosti a klidu
zas přijde den, kdy poznáme svou bídu.
Ji dvakrát cítíme po době štěstí
a ptáme se: Zda možná to vše snésti?
A ptáme se: Lze uvěřiti zase,
až vrátí se nám blaho v plném jase?
Je zříme ve všem, v plání růže rudé,
co ono kvítkem sedmikrásy bude,
Téžtéž rudé, ale na okrajích pouze,
jak zrudlé oko pláčem v marné touze.
A možná dost, že nebude ni toho.
Snad na osudu chtěli jsme tak mnoho!
59
Dumka.
Ó ten smutek siré duše!
Kam se hneš a co chceš s ním?
Osamělá v poli hruše,
v bolné tuše
zříš v tvář zimy bouřím zlým.
Nějak bylo, nějak bude,
zoufalců to slední trám,
vichr hýká, sýček hude,
v jizbě chudé
sedíš opuštěn a sám.
Ó ten smutek duše siré!
Čím jej možná ukojit?
Vichrem hnaný, rci to, pýre,
a ty výre,
zde mé srdce! – Nech mne být!
Dost jsem čekal, víc jsem žádal
hlasem flétny, stonem lyr,
tisíc luzných vidin spřádal,
chtěl a bádal...
Teď chci pouze jedno – mír!
60
Ó ten smutek siré duše!
Samá poušť, kam padne zrak,
a jen lístky plané hruše
v bolné tuše
mizí větrem do oblak!
61
Mrtvé hvězdy.
O hvězdách často slyšeli jste zvěst,
jichž kostry vyhaslé se kosmem nesou,
však světlo jejich živé jest,
jich paprsky se ve zraku nám třesou.
Let tisíc potřebují k sletu k nám,
vnuk chytá svit, když vyhas’ již zdroj záře,
lesk jejich mdlý se rouhá tmám
a kouzlí divy v jizbu samotáře.
Co duší láskou se tu opíjí,
co hvězd jim k tomu pochodněmi svítí,
však tyto lampy orgií
jsou pouze trosky bývalého žití.
Ty, který čteš zde, dobře rozuměj!
Co geniů, dnes mrtvých, kdysi žilo,
hrou náhody jen v snů tvých rej
mdlé světlo pozdě k tobě zabloudilo.
62
A šťastný jsi i v smutném odlesku,
co schází skutečnosti, zbásní šero.
Ó mrtvé hvězdy v nebesku!
Ó živá, plachá, lidská efemero!
63
Kronikář.
Ať zimní sníh, ať léta zář,
do knihy píše kronikář.
Ať v kraj se dívá jasem, tmou,
o všech tu píše, kteří tu jdou.
Zná jejich trudy, zná jejich ples,
on přečká všecky jak stepní vřes.
A naposled svou vlastní skráň
když schýlí umdlen smrti v dlaň,
Svésvé jméno připíše: Já host
byl tady jen – dost pro věčnost!
Ó srdce, které každý den
jsi vášním, mukám vzdáno v plen,
Kamkam plije pokrytec i lhář,
jsi lepší než ten kronikář?
Ty všecko znáš a o všem víš,
a proto taká v tobě tiš.
64
Ty všecko chápeš, za vším jdešjdeš,
a proto zříš kol klam a lež.
Již ustaň! – Nepozvaný host
byl’s v kvasu tom – dost pro věčnost!
65
Píseň.
Ó smutek, smutek chodí po lidech,
jak po horách měsíc chodí!
To známe z paměti, ó nech jej, nech,
buď mořem tím láska má lodí!
A jestli tě smutek přepadne zas,
když nejmíň jsem se ho nadál,
jen vzpomeň, jak jsem rád hladil tvůj vlas,
a jaké sny při tobě spřádal!
Ó měsíc! Ó měsíc! Ó smutek! Ó smutek!
po horách, po lidech táhnou...
však snové jsou snové a pravda je skutek,
mé rty když k tvojim se nahnou!
66
IV.
ŠEST VEČERNÍCH PÍSNÍ.
[67]
I.
(Rozmarná serenada.)
V bronzovém živůtku babka
s kaštanu v rozkvětu
jak těžká dešťová kapka
v svém hravém přeletu
vrazila tobě do oken –
Ó sen!
Co já jsem dole stál
a hrál
a brousil sobě vtip,
oč na tom ta babka jest líp?
A od země kalíšek malý,
svlačcový, rosný květ,
tak v šplhání výš byl stálý,
na římsu až si sed’
a kýval na tě do oken –
Ó sen!
Co já jsem dole stál
a hrál
a brousil sobě vtip,
oč na tom ten zvonek jest líp?
[69]
A hvězda s vysoka nebe
nejlepší našla část,
zřít bude celou noc tebe –
Ó radost, ó slast,
se dívat na tebe do oken!
Ó sen!
Co já jsem dole stál
a hrál
a brousil sobě vtip,
oč na tom ta hvězda jest líp?
70
II.
(Vážná serenada.)
Moji snové k tobě letli,
by v tvé duši znova zkvetli.
Touhy mé se hnaly v dáli,
aby na tvých ňadrech spaly.
Úsměvy mé v zář se slily,
by ti srdce vyzlatily.
Všecko, co mám, k tobě spělo,
na tvář, ruce, ňadra, čelo.
Jen můj smutek zůstal doma
a tam v pláči chvěje rtoma.
Uvězním jej do své básně,
abys dřímla, vstala šťastně!
71
III.
(Sestina.)
Mám tichou lásku skrytou v srdce hloubi,
jak chrpa v zlatém obilí se skrývá,
jak v chrpě dřímá rosná svěží krůpěj,
jak ve krůpěji hoří paprsk slunce,
tak na dně srdce mého tichá láska
se skrývá, dřímá, zpívá, tajná světu.
Dost písní větrem rozházel jsem světu,
vše dal mu, co vře v srdce tajné hloubi,
by v chladných srdcích ujala se láska.
Však jeden zdroj ten žárlivě se skrývá
jak perla v moři, jako v mračnech slunce,
a z toho nedám světu ani krůpěj.
Jak z misky Grala svaté krve krůpěj,
ta z lepších jistě skanula mi světů,
tak tichá, velká jako v sklonu slunce
mi padla jako zázrak v duše hloubi,
tam, nejdražší kde člověk poklad skrývá,
jejž cestou k hrobu můž’ mu dáti láska.
72
Má v tazích radost moje tichá láska,
má v očích smilování svatou krůpěj,
na ňadrech jejích, v nichž můj svět se skrývá,
má velký smír, jenž neznámý je světu,
v svém objetí má tajemství všech hloubi,
má hudbu v slovech, v úsměvu má slunce!
Jak z mraků černých vodu táhne slunce,
tak z bolu, touhy, tísně moje láska
mi dovolí, bych vnořen v její hloubi
směl vyvážiti pro svou píseň krůpěj,
jen pro ni zas, ne lhostejnému světu,
před nímž se ona, plamen v lampě, skrývá!
Nech, skráň má ať se na tvých ňadrech skrývá!
Ať opije mě pohledů tvých slunce!
Ať v objetí tvém zniknu všemu světu!
Ať poznám, všecko že má v klínu láska!
Ať na mé čelo jako chladná krůpěj
tvá slza skane, perla z duše hloubi!
Ó hloubi, v které na dně dřímá láska,
jak v moři světu přes noc skryté slunce,
můj život, krůpěj, celou tě přec skrývá!
73
IV.
(Kolébavka.)
Lásko má! Až půjdeš spat,
nech mě u své hlavy stát,
bych moh’ snům, jež půjdou skrání,
průsvitnou tvou drahou skrání,
ve tvém elfů lehkém spaní,
tiše naslouchat!
Všecky ty snysny, znám je, znám,
vždyť je sám v svém srdci mám.
Na louce tvé duše kvetou,
já je hlídám, kterak kvetou,
vyslovím je jednou větou,
odkud jdou a kam.
Já je znám, ty znáš je též,
obraz můj v nich nalezneš,
v svých já tvůj! – Tak z noci v ráno
budem’ spolu z noci v ráno.
Pravdu mám? – V snech řekneš: „Ano!“
a se usměješ!
74
V.
(Serenada v jeseni.)
Mezi lesy, které žloutnou
podjeseně chladným dechem,
kráčím zpěvák se svou loutnou
nepokojem hnán a spěchem,
větrů vzdechem,
stíny stromů, skalin echem.
Mezi lesy, které žloutnou,
zpozdila se moje paní,
za ní kráčím se svou loutnou
od svítání do smrákání,
roven lani,
která bloudí pustou strání.
Mezi lesy, které žloutnou,
pod okny jí zahrám letem,
její vzdech s mou smíšen loutnou,
vzdech můj smíšen s jejím retem...
S mroucím květem
co chce jeseň? – Láskou kvetem’!
75
VI.
(Sloky.)
Ó, v chvílích samoty, kdy duše usíná
a vzletem vznáší se až nad věčnosti břehy,
jak planeš v moje sny a s tebou, jediná,
co něhy!
Ve vřavě zástupů, kde hřímá města ruch,
kdy zvolna umírá den pravidelný, dlouhý,
se k tobě jedině můj stále vrací duch,
co touhy!
Ve chvílích zdrcení, kdy měří schvácená
má duše velký cíl a malou dávku skutků,
jak mnohá pro lásku nám chvíle ztracená –
co smutku!
A v nocích bez luny, když na svém loži sám
se zmítám v bolestech a klidném odříkání,
co písní, žaloby tu tryskne v náruč tmám,
co přání!
Leč kam jen jsem se hnul ať smutný, veselý,
ať sbíral hořký laur či sporé žití klásky,
vždy k tobě bytost má, mé písně letěly –
co lásky!
76
V.
TEMPLA SERENA.
[77]
Meditace.
Ach, co v nás jako velký poklad leží,
je ryzé, svaté, nesmrtelné, svěží,
čas nezdolá to, život nepodlomí,
to roste dál jak staleté ty stromy.
Prach na to časem ovšem všednost střese,
řev ohluší to v bolesti jak v plese,
však v tichu noci zas to vstane ryzí
a žije s námi a svět vůkol cizí.
Jen v tom jsme něco, co jsme vykonali,
nechť malou službou pro věčnosť jsme spjali
kdes k sobě srdce. – Pouze něco míti
a o to chvět se, pečovat a bíti!
V tom celý život srdce jedno získat,
až celé naše, pak může krev tryskat
až k obloze! Ret víc pak nezakvílí,
my jedno srdce měli, my jsme žili.
[79]
A sedět v trudu – je pak úkoj pouze
a sedět v práci – to jsou křídla touze,
a všecko jedno slovo těch úst zváží:
Mé srdce! Duše moje! – A to blaží!
80
Vše mohlo jinak být...
Vše mohlo jinak být, si často myslím,
nit žití svého kdybych v dobách těch,
kdy ovládat ji lze, byl jinak ved’.
Tu v dlaně klesne zamyšlená skráň
a v možnostech duch hýří znavený,
jak mohlo všecko jinak, jiné být.
Tak dovést vždycky snášeti své jho,
krev hřebce necítiti vzkypělou,
jenž vzpíná se... vše mohlo jinak být!
V čas nedovede člověk vyčkati,
vždy hledá pravé, ale v shonu tom
vždy chytne nepravé – to kdyby, kdyby!
Ó sílu míti tenkrát, první verš
kdy dral se z hrudi a jej rozmáčknout,
jak u kolébky hada Herakles,
své uši zacpat voskem lhostejnosti
ku vábným zpěvům Siren lákavých,
jak Odysseus učinil soudruhům,
chtít zůstat v stínu, ve své slabosti
81
se skrýti, Schillerův jak praví chor,
a nevyzývat v boj ty démony
svých ňader, touhy své! Co sklamání
jsem uspořit si moh’, co závrati,
co vřavy bohopusté, tajných dýk
a šklebů zjevných a co nepřátel
za všecko dobro prokázané jim;
jen sílu míti, celou duši svou
si nechat pro sebe, ne pytvat ji
a házet v dav. – Vše mohlo jinak být!
Však co je platný stesk, co život v snech!
Ta chvíle, v které (dle slov Byrona)
si lidský osud koně přepřahá,
jest propasena pro vždy, ztracena.
Teď nutno nésti své a s málem zde
se spokojit a víc již nežádat
a stát se zvolna starým fatalistou,
a věřiti, že osud určen jest,
a nemudrovat, zda ten právě pravý,
pod jehož svorem zmítáš se a lkáš,
zda pravý nebyl onen vysněný,
s nímž minul jsi se? Brát vše, jak to jest,
i za bolest být vděčným, vlídné slovo
jak zázrak vítat, věřit v upřímnost
těch upřímných, dál dobro chtít a hledat,
a vznést se k výši toho poznání,
jež všecko chápe, všecko přehlíží
tím, že to zná, a nevyčítat víc,
že mohlo snad vše jiné, lepší být;
vstříc hledět smrti klidně, kdykoli
se přiblíží, na dvéře zaklepá,
své práce klubko dále rozvíjet,
82
kam stačí nit a pevně věřiti,
že všecko ústí v cíl, byť neznámý,
že v jakés dobro, třeba cizí nám
a vzdálené v sled splyne každá věc,
že vše se v akkord smíru zkonejší,
jejž zaslechne však ucho ztýrané
tam z hudby sfer, jej tady tušíc jen,
že zaslechne jej třeba odrazem
v tom aspoň přechodu, než v prázdné nic
se shroutí vědomí do pusté tmy,
na vteřinu – však zaslechne jej přec!
83
V pozdní podjesenipodjeseni.
Má duše měkce naladěná
tak sestersky se k všemu sklání,
jak měla by, s vším zasnoubena,
jít k všeho tvorstva přijímání.
Mně hodiny jdou sladce, hebce,
jak pírko po pírku bych ztrácel
a všehomíra ve kolébce
se v první snění děcka vracel.
Hněv nehne mnou ni záští slina,
ba sama bolest je tak měkká,
má duše celá jiná, jiná,
jak zapomněl bych na člověka.
Kam ohlednu se, vidím cosi
tak přátelsky a vlídně kynout –
To duše v tichém lkání prosí
s vším nepoznaně splynout, splynout...
84
Silentium.
Jak trapista jde v moři svojich dum,
na dveřích cel zří plát: Silentium!
Tu pod hábitem stiskne srdce své,
jež výčitky a vášně sup mu rve.
A krucifix ku bledým tiskna rtům
jen tiše zavzdychne: Silentium!
Mé srdce, špačku žvavý, ztiš se již,
svým skřekem nebuď jiným za obtíž!
Své směšné žely, nářky, kletby ztlum,
což nezříš v zraku všech: Silentium?
85
Parafrase jednoho místa z Fausta.
Ach, býti všech těch příšer prost!
Pak byl by život jeden skvost.
Co máš, to dáš, co nemáš, nedáš,
nechť stokrát za tím zrak svůj zvedáš –
Jsi zde jen host.
Jen upři na vše jasný zrak
a neříkej: Můj život vrak!
Jen trochu braň se proti smutku,
měj radost z vůle, radost skutku,
v tom buď jak pták!
Chtěl’s mnoho – docílil jsi míň,
ti netřeba jest volat: Zhyň!
A jen když jedny vlídné oči
ten poslední svůj zápas zočí,
pak s mořem splyň!
86
Jen do hloubky!
Jen do hloubky, jak můžeš, ryj!
A zdroj-li tam, pak z něho pij!
Co na povrchu, blabuň jest,
byť třeba neslo odlesk hvězd.
Jen do hloubky! Co nalezneš,
ať žula to, ať křemen, spěž,
Jenjen to jest pravé jádro tvé,
vše jiné zdání prchavé.
Jen do hloubky! Jest jistě tam
tvé poctivosti drahokam.
Je jistě tam – Však není-li,
tvůj dobrý duch ať zakvílí!
87
Štěstí!
V rozkoše tůni, ve blaha moři
zříš náhle tmíti se jakýs bod...
Tam náhle cosi se z hloubky noří
jak zrádné skály hrot.
Zachvíš se nad tím v bolestné tuše
a díváš se blaha do hlubin,
a je to přec tvé jen toužící duše
po větším štěstí stín.
88
Svatební.
(L. a M. H.)
Skryt v ořechovém houští,
skrz jehož hustý krov
mdlé svity luna pouští
jak hudbu beze slov,
do víru španělských much
Puk zpívá,
a plna rozkoše, tuch,
a plna sluncí a duh
ta píseň jeho v sluch
splývá:
„Ó krásné sny ve květu mládí,
ty tam, ty tam!
dnes lepší skutečnost vnadí
a struny srdce ladí
k luznějším hrám.
Ó laury, prchá z vašich lesů
dnes plachá laň
a nechce více ku svému plesu
než snítku vřesu
na drahou skráň,
ve věrnou dlaň!
89
Ó cesty, dobrodružství jihu,
vše s Bohem buď!
v ráz sejme s duše všecku tíhu
a více poví v okamihu
dnes vřelá hruď.
„Můj! – Má!“ – To pro dnes, pro vždy zvoní
a svědkem Bůh!
Ať cválá osud na svém koni,
vás nezdeptá, vás nedohoní,
v polibků ruch
váš zavřen kruh!“
Skryt v ořechovém houští
tak zpíval malý Puk,
mdlé svity luna pouští
na list a květ a suk.
Já poslouchal jsem zamyšlen,
jak zpívá,
a v srdce hlas vpad’ rozechvěn:
Ó kéž vám život, krásný sen,
mou, jeho p snípísní v hudbu jen
v noc i v den
splývá.
90
Rozdíly.
Když ruce pro věčnost jsme sobě dali,
je věru rozdíl malý,
co o tom nebo o tom smýšlí každý,
chcem jedno – lásku pouze,
co svaté, v této touze
je věčné přec – netřeba samovraždy
na vlastním přesvědčení.
Ó plné světlo denní,
věř, stíny všecky i rozdíly srovná,
a uzříme, jak moudrost každá skrovná
je v světle pochopení!
91
Svět.
Svět není to, co víš,
a není, nad čím sníš;
jen malý segment jeho
ty zříš,
a přece z něho
jej tušíš a chceš k němu výš.
Sta duchů bádá, bádá,
sta duchů pře se, hádá,
sta duchů v tiché práci
a v potu, resignaci
se snaží vniknout v taje střed –
čím je ten svět!
A přec jej v sobě máš.
Buď lidstva bdělá stráž,
buď sýček svého já, jen ztopen v sebe;
čím vřeš, čím pláš,
jest pro okamžik pouze tvoje nebe,
a nechť se oklamáš,
to svět je tvůj i nebe!
92
Drobty.
Když často zřím tvou bílou ruku,
jak v zimy zlobných měsících
na římsu ptactva sype shluku
hrsť drobtů v čerstvě padlý sníh,
proč dojat jsem, z mé staré trýzně
proč chvějný ňadry bouří vzlyk?
Ó sladké drobty lidské přízně,
ó drahá ruko! Blahý mžik!
A sletnou se. Tvá ruka drobí,
sníh jako ona bílý, čist,
a já se dívám mezi hroby
na anemon a lauru list,
a já se dívám v úsměv vlídný,
jímž celý zjev tvůj pozlacen,
a spokojen jsem, šťastný, klidný –
jsmeť básníci též ptáci jen!...
93
Okamžiky.
Ne, nepustím víc žádný okamžik,
jest něco v každém, zač třeba vzdát dík.
Ten nejmenší, ať stisk to milých dlaní,
vždy nese blaho a vždy požehnání.
Ten nejdelší, ať vyzní v políbení,
den, tím že byl, poušť žití na ráj mění.
Ten nejkrasší, vím, nebeským byl hostem,
a uctiti jej chci v svém srdci prostém.
Ten nejhorší, jejž vyvolala zloba,
s tím nejkrasším jsou přece bratři oba:
Ten od toho má jas a má též stíny,
a člověk mezi nimi – záchvěv třtiny.
94
Meditace.
Jak Faust kdys pravil k okamžiku:
„Jsi krásný tak, ó neprchej!“neprchej!“,
a přece musí s písní díků
jej v let dát Hor a plachý rej;
Nechťnechť všecko dá, co dáti může,
vše blaho, radost nejvyšší,
vždy z hrobu rostou jeho růže,
vzlet bouří – pak se utiší.
Byl! – Ale božství spravedlivé
mu dalo vlídných bratrů víc,
on ve vzpomínek tiši snivé
se ztrácí, sladký sen a nic.
Však druhý za ním rychle chvátá,
a můžeš říci: Horší jest?
„Tak dávají si vědra zlatá“
a plná azuru a hvězd.
Být vděčný za vše, slední podíl
je všeho zde a doufat zas;
kdo toto v misku sudby hodil,
vždy najde nové zory jas.
95
Byl krásný den, můž’ krasší vzpláti,
a byť i nevzplál, vem’ jím vděk,
se stromu žití může sváti
v klín plod ti nových myšlenek.
A nových snah a nových vzruchů,
v nichž zdiven vlastní poznáš cíl,
až k nohám hledneš Zeměduchu
se vzdechem na rtech: „Dík, já žil!“
96
Viaticum.
Dej na cestu mi chleba svojí lásky
a neucítím na svém čele vrásky,
neb to je lásky síla nesmrtelná,
že vždy je plodící a vždy je dělná.
Dej na cestu mi chleba svojí víry
a projíti chci, vítěz, ten svět šírý,
neb to je víry nesmrtelná síla,
že věřící se cíle nechybila.
Dej na cestu mi naděje chléb živný
a dobře budu z jeho těžit hřivny,
když s vírou láska jsou, co naděj zmůže?
To nejvyšší, na každý hrob klást růže...
97
Svatvečer.
Teď na dny svého žití,
jež kloní se již v šer,
chci spokojeně zříti
jak v tichý svatvečer.
Dozněly bouře divé
a já tu zůstal sám,
jen slední blesky křivé
kams’ letí ku horám.
Však z údolí květ dýchá
i ptačí slyším hlas,
a moje duše zticha
se umí modlit zas...
98
Pozdní moudrost.
Když za sebou již máme řadu jar,
tu říkati již zvykáme si rádi:
„Na každý den hleď jak na boží dar.“
Žel, že jsme takto nečinili v mládí!
Co božích darů těch jsme zdeptali!
Jak v planých hříčkách věčnost utratili,
po pravé ceně chvil se neptali!
Ti všickni dnové teď za námi kvílí.
Však mohli bychom poznat cenu jich
bez této ztráty, která teď nás hněte?
Jak divná cizí radost, cizí smích!
Žel, jak náš smutek i ty život smete!
99
Intimní chvíle.
Dej hlavu k hlavě, vedle sebe těsně,
a hleďme zimě v tvář i ve tvář Vesně,
co tady zmírá, co tu květem kyne! –
A přec to všecko jiné!
Dnes oba víme, co to všecko platí,
co dlouhou cestou žitím každý tratí,
co ubily nám chvíle nudy líné!
A přec to všecko jiné!
Co tenkrát byl nám rozkoše proud žhavý,
v nějž mladost, naděj vrhli jsme i zdraví
i touhu, která nikdy nespočine –
Jak dnes to všecko jiné!
Dnes pozadí má všecko: Jistý konec.
Zvěř znavená jest i chtíčchtíč, její honec,
jsou chladny břehy Hadu, byť i stinné –
a tím to všecko jiné!
100
Víc platí slovo, platí víc stisk ruky,
víc bolí všecky žití nesouzvuky,
víc blaží pážpáž, jež po šíji se vine...
Dík, je to všecko jiné!
101
Vyplnění.
Kdo jednou tak vše pojme v duši svoji,
vznik, všeho zmar i lásky slabou třísku,
jež pluje mezi nimi v živlů boji,
zisk, všady jenž svou nastavuje misku,
sny, ctižádost, boj o chléb každodenní,
vzlet k výši, pád jejž v ironii mění,
stesk samoty a bídu nejvyšší,
měst hlučných vřavu, lesů zátiší,
snah balvan Sisyfův, jenž stále padá,
a touhy chtíč, jenž stále více žádá,
hrob za vším v posled, který lačný zívá,
kdo na všecko se klidně, tiše dívá,
pak z všeho jedině jen lásky chytí,
k všem lásku, pro vše lásku, proto právě,
že tak je ohrožena v této vřavě,
ten dobře má, ten neprohrá své žití.
102
Mladé dívce.
(L HL. H.)
Květino, skryta v širém luhu,
jímž lidstvo je a svět,
kdo asi šťastný bude z druhů,
jenž utrhne tvůj květ?
Perličko, skryta v moři u dna,
jímž lidstvo je a svět,
čí zřítelnice uzří bludná
tvůj lesk se v hloubi chvět?
Dušičko v kotli čaroděje,
jímž lidstvo je a svět,
kdo těžké víko poodkreje,
se pustí s tebou v let?
103
Kdo má pravdu?
Svět„Svět stárne s námi, stárne dojista,“
si myslí mnohý starý pensista.
„Co děje se, křeč slední v slední bouři,
co změníš?“ – v klidu dál svou dýmku kouří.
„Svět mládne, nové zoři letí vstříc!“
Hoch mladý jásá. „Snad z mých zřítelnic
se nová pochodeň mu k cíli vznítí,
dál, nový taj vždy odkrývá nám žití!“
Dva světy – ale svět je mezi nimi týž.
Vždy někdo dává, někdo nese kříž,
a pouze ten se vrací šťasten domů,
kdo na bedra jej neklad’ pranikomu.
104
Potom.
Dojdeme-li jednou cíle
v sled svým snům a vidinám,
ať to v ráji, na mohyle,
kterak potom bude nám?
S obuvi prach setřeseme,
kalný vytřem sobě zrak,
zříce, cesta, kterou jdeme,
jak se ztrácí do oblak!
Splněno až bude jednou,
co jsme chtěli, toužili,
čeho kol jsme mukou bědnou
hladní supi kroužili,
Zdazda to celé vyplnění
ve všem též nás ukojí?
Nevznikne tu marné snění
o boji a po boji?
105
Co jsme, co chcem, k čemu tíhnem
přes tesy a srázy teď –
dají ty, kterým se vyhnem,
příznivější odpověď?
Budem klid a těchu píti
jako Dante z věčných hvězd?
Za námi již bude žití –
a hrob věčně němý jest!
106
Být svým!
Být svým! To jádro všeho,
to moudrost nejvyšší,
od lauru sahá dolů
až k cypřiši.
Být svým a nepovolit
a na svém vždycky stát,
když kolem vše se bortí,
se v klidu smát.
A vidět, jak vše splývá
na přelud, hračku, dým –
že pevné jen, co zbývá:
být vždycky svým!
107
VI.
SNY A OBRAZY.
[109]
Zvěst o vlasti.
Když rabbi Meïr v Sardách umíral,
nad troskami všech hrdých snů svých stál.
Tu svolal žáky své a pravil k nim:
„Je všecko marnost nad marnost, vše dým!
Však v dýmu jednu hvězdu zřím se třást,
jež neoklame, hvězdou tou jest: Vlast!
Zde umírám pro Israele věc,
víc nežli života půl – vyhnanec!
Však závěť moji, prosím, vykonejte,
mé tělo v rakev mramorovou dejte!
Tu do skal vpusťte, mořský kde ční břeh,
a prosím, nechte slz a stlumte vzdech!
Mne pohřběte tam moře u pokraje,
ať vlna aspoň v sny mi věčně hraje!
Ta od vlasti mé přijde z Palestiny
a šumět bude v Šeolu mi stíny.
[111]
Tu zburcuje mne z tichých smrti dum
ten její sladký, jednotvárný šum.
Moc nepoví ten její stejný vzdech,
mně stačí: Líbala mé vlasti břeh.
V svém běhu dotkla se té svaté půdy,
kam nemohu v sen složiti své údy.
Však byla tam, svým zlíbala ji rtem,
ať o ní zprávu donese mi sem!
Já, věřte, rozeznám ji z tisíce
všech družek jejích v svitu měsíce.
A blahemblahem, když ne více nadějínadějí,
se tlící kosti v hrobě zachvějí“...zachvějí...“
Řek’, umřel pak, sta let již odpočívá
a vlna z vlasti v sny mu stále zpívá...
112
Cestou za svatým Grálem.
Tři jeli nocí rytířírytíři,
jak prachem bouř když zavíří.
A hvozdem jeli, tesy skal
za svatým Grálem jeli dál.
Co žízeň jim a co jim hlad?
Co skalin tes, co vodopád?
Být musili tam v onen den,
kdy věrným Grál jest odhalen.
A jeli – oři spoceni,
jich páni k smrti znaveni.
Tu krčma kyne – slámy vích
na vratech – uvnitř zpěv a smích.
Dí první: „Nesnesu tu tíž,
jen okamžik, jen jednu číš!“
A zastaví a sleze hned,
dva dále hřmí jak vichru let.
113
A černým hvozdem, tesy skal
za svatým Grálem jedou dál.
A jedou noc, den celý zas,
jim hrdla prahnou, vázne hlas.
Ta pouť je, věří, nesklame.
Tak vjedou v město neznámé.
Byl večer již, jak hvězda mdlá
za mnohým oknem lampa plá.
U lampy dívka hledí v kraj,
vlas zlato, pohled jara báj.
Šat luzný, volně upjatýupjatý,
šíj s ňader jevil poupaty.
Tu druhý oře zastavil.
„Dál nemohu, zde jest můj cíl!“
A zastavil a slezl hned...
A třetí dál jak vichru let.
Jel černým hvozdem, tesy skal
za svatým Grálem dál a dál.
Necítil žízeň ani hlad,
skal tesy nezřel, vodopád.
A dále jel a dále hřměl,
až Montsalvač mu v zrak se stkvěl.
114
Tu zvedací most – před ním tůň,
on sílu měl – jí neměl kůň.
Jej bod’, kůň vzpjal se a v tůň kles’,
zrak mroucí rytíř k hradu vznes’.
Ten celý zlatým ohněm plál,
tam odhalen byl svatý Grál.
Zpěv rytířů zněl z dálky sem
a v lesích zmíral ohlasem.
Tu mroucí v tůni chladných vln
zrak pozved’ k hradu hoře pln.
„Kdo dojel z nás? – Co z toho mám?“
A v náruč propad’, vlnám, tmám.
Však cítil, slední dech jak ssál,
se sklonil k němu svatý Grál.
115
Lord Byron v noci po svém rozvodurozvodu.
Tak i to překonáno – Bože můj!
Tak chladně, příkře, skoro vypočteně,
a nikdo nevztáh’ dlaň a neřek’: Stůj!
Dnes vím, jak málo může být muž ženě.
Teď přijde poušť a noc a dlouhý sen,
a všecko nic jest, minulosti bájí,
sám, docela sám; zničen, opuštěn...
Jak těžce oči v sen se zavírají!
Teď ironie, pomluva a škleb
nad životem „Vae victis“ hlasně křičí,
žerď vzteku svého zarážejí v leb
a vševše, co svaté, deptají a ničí.
Já umlkám... Ne, vzchop se, duchu můj,
a ukaž světu, kým jsi, kdo tě snížil!
Však lépe mlč – jak Napoleon stůj,
když cestou na Elbu své ruce skřížil.
116
Jsem poraženporažen, a chtěl jsem dobro přec...
Krev stud mi může nad tím ve tvář vehnat,
však vím, kdo ponížil mne, na konec
že bude rád mne mít zas a mně žehnat...
117
Bílý holub.
Nedělní slunné odpoledne
ve smavé podjeseni,
svit zlatý všade, kam zrak hledne,
a kolem ruchu není.
Sám doma jsem, v mé duši jasně,
v klid plný se to dýše,
pročítám zvolna jakés básně
list za listem tak tiše.
Tu náhle v okno silná rána
jak tepot křídel náhlý,
proč hladina mých citů zdrána,
proč rty se v křeči stáhly?
I vyskočím, jdu k oknu prudce
a zřím jen křídlo ptačí,
jak naposled se v divé muce
k mým oknům, v pokoj tlačí.
118
Však než jsem mohl otevříti,
ač chtěl jsem ze vší síly,
již zmizel pták, jen moh’ jsem zříti,
že byl to holub bílýbílý.
Tak čistý, něžný, běloperý,
kam zapad’, kam se sřítil,
zda v ulici, v střech úkryt šerý?
Já bolest jen jsem cítil.
Cos letlo myslí... divná tucha...
Nevěřím na znamení,
však tepot křídel mého ucha
se dotýká jak v snění.
Co bylo to? Sny splítám hravě.
Cos nemilého stalo
se někomu v té chvíli právě?
Ach, víme málo, málo!
Klid prchnul z duše, slunce zlata
i ticha kol se lekám.
Zda bol to bude nebo ztráta?
Já nevím – čekám, čekám.
119
Limb zvířat.
Kam jdou ti naši tiší přátelé,
ti světu neznámí, nám drazí přec?
Pes, jenž se tulil k tobě vesele,
pták, jehož zpěvem zaznívala klec?
Tak žili s námi hezkou řadu dnů,
a velká byla jejich láska k nám,
do našich zřeli zápasův i snů,
a jak my půjdem kdys, šli v náruč tmám.
A mluvila přec duše z očí jich.
Můž’ ta se ztratit? My ji viděli.
Jen mluva chyběla jim, bol i smích
jsme cítili, kterým se zachvěli.
Svět dí: „Tvář němá!“ tím vše odbyto.
Kde brodí se teď tmou a mlhami?
O sobě ani člověk neví to,
táž tma se zavře stejně nad námi.
Však žili s námi, soucit jímá hruď.
Ať kanár to, ať kočka je, či psík,
kus žití s nimi odchází v stín, v rmuť,
byť prázdně naší byl to okamžik.
120
A kam se hnem, jen tma a záhad šeř
a nejistoty, tísně okovy,
tím větší trud v nás budí mroucí zvěř,
když sami v sobě nejsme hotovi.
Vždy my si život projektujem dál,
ač v nejistotě, skepsi, zoufání.
Proč slyším ve větru, jenž venku lkal,
bludného psíka teskné štěkání?
Oč moudřejší bylbyl, nežli vnuk jeje, děd,
limb zvířat víra sklenula mu kdes,
kout chladu, stínu přál jim, vlastní let
nechť třeba mířil hvězdných do nebes!
Dnes i tam pusto, chladný jejich svit
víc nepoví... kde můžeš, těchu beř.
Co lepší, umírati nebo žít?
Vždy tentýž úděl člověk má i zvěřzvěř.
Jen trochu lásky zbude z nich i z nás,
jen teplý její paprsk můž’ nás vést
přes tmu a noc v ten neurčitý jas,
kde tvoříme si ráj svůj místo hvězd.
121
Dětský motiv.
Náš hoch jak jabloňový květ,
od rána div mu stačí svět
a věru, jest ho plný dům,
až často v neklid sousedům.
A tak to chodí celý den,
kde jaká hračka musí ven,
tu železnice, most se zdvih’,
a tunel udělán jest z knih.
Na řadu přijdou vojáci;
kde jaká skříň, tu zobrací,
pak vystřídá se kruh a míč,
a trubka, koník, hrábě, rýč.
Vše prolez’ již a všady vnik’,
zní všady jeho smích a křik,
vstříc každému jde k schodům až,
všem otvírá jak domu stráž.
122
Však sotva večer s davem hvězd
se skloní v okno, umdlen jest,
vše z ruček padá bez vlády,
a vázne řeč i nápady.
Jak vesel byl, tak mlkne teď,
víc nedá na nic odpověď,
o léta zdá se starší být,
mdlý, touží jen se přitulit.
Postýlka – meta jediná,
tu často v pláči usíná...
Proč nad ním nejvíc dojat jsem,
když znaven klesá zmožen snem?
Víc dojat v duše hluboku
než dřív, kdy řádil v poskoku,
mně dražší v chvíli zemdlení,
než v děcka jarém bouření?
A pohnut ptám se, čím to, čím?
Ó, v děcku jasný symbol zřím
celého žití v jednom dnu,
taj vidím, který ústí v snu.
Mlád člověk, co vše chtěl a zmoh’!
Leč pozděj zmdlívá jak ten hoch,
vše padá z ruky, mlhavý
svět kolem, nic nás nebaví.
123
Jen k někomu se přitulit,
to poslední jest ještě cit...
Však dítě, nechci dumou svou
tvou radost kalit nevinnou.
Ta zítra vstane novým dnem.
Já radost mám, že v tobě jsem,
že z tebe mohu čerpat zas
dál k žití sílu, chuť a jas!
124
U Černého jezera.
Klid. Ticho. Hluboká a černá tůně,
jak láká chodce zemdleného poutí,
tam všecko uvrhnouti,
čím srdce krvácí a těžce stůně,
v ten bezdný hrob a tmavý!
Však nad ní azur smavý,
pln jasu, světla zlata, v němž vše svítí,
zpět volá je. – Toť žití!
125
V dešti.
Jak divný den! Jsme zatopeni zcela.
I jizba má se poznenáhla ztměla,
v nejvyšším patře vysokého domu
jen hukot slyším vln a šumot stromůstromů,
jak vítr cuchá je, jim listy sráží.
Déšť neustává. Oko neodváží
se podívat ven lesklé na střechy.
Jsem doma sám a málo útěchy
mi knihy dávají. Začatá práce
nic nejde od ruky jak jindy hladce,
od světa odříznut jsem jako v hrobě,
ví Bůh, co cítím a co spřádám v sobě!
Na podobizen drahých tváří řad
v té apatii zrak můj náhle pad’.
Co děláte vy asi v této chvíli!
Ten zmizel, zapad’ onen, toho skryly
již květy v cizí prsti a týž v proudu
mu lijavec hrob kypří, cizí hroudu.
Ti druhdy drazí, lhostejní jsou teď,
a přesvědčen jsem, kdybych se jich ptal
po mládí snech, že jako z pustých skal
by sotva zazněla mi odpověď.
126
Jen jedna živa z všech. Co dělá asi?
Zda před zrcadlem rozplétá si vlasy
tak svůdně, jak to druhdy uměla,
se blížíc ke mně s tváří anděla,
s rozkoší na rtu, která rozkoš čeká?
Ó dni a snové! Svět kol jedna řeka
a lijavec dál bije do oken.
Co zbývá? Spáti! Kéž v můj aspoň sen
se ona schýlí s tváří svojí něžnou,
si vrkoč přidržujíc ručkou sněžnou...
127
Romance o velkém štěstí.
Svůj celý život dlouhý
o velkém štěstí snil,
co marné vzplálo touhy,
jen pro to štěstí žil!
Kdys mládí na úsvitě
on hrdě sobě řek’,
být čistým vždy jak dítě
přes všeho zlost i vztek.
Od rtů si odtrhnouti
všech plesů každou číš,
a čist jít další poutí,
být svému štěstí blíž.
A míjela tak létaléta,
jak mraky nebem jdou,
co snah, tuch v duši zkvétá
mu hudbou zázračnou!
128
Však potlačil on všecky,
ať slují jakkoli,
ať žena, úsměv dětský,
to všecko nebolí.
Chtěl v čistém vítat hávu
to velké štěstí své,
a neměl, kam klást hlavu
v té bouři zuřivé.
A přečkal vše – teď kloní
nad azaleje sníh
skráň mdlou – cos v duši zvoní,
než těcha – spíš teď smích.
„Je tvoje žití prázdné
jak tento bílý květ,
co ze všeho máš, blázne?
Zde stojíš snící kmet!
Je pozdě! Spat jdi! – Síly
již nemáš, ve hrob spěš,
kde jiní blaho pili,
tam s prázdnem odejdeš!“
A sní – a slza vroucí
se vkrádá jemu v líc,
své srdce slyší tlouci
a každý tluk dí: Nic!
129
V tom s bílé azaleje
v dlaň schví se jemu list.
To velké štěstí zde je!
Co více chceš? Jsi čist
tak jako já, jsi čist!
130
Pierina Ricci.
(Paní Leopoldině Ortové de Pauli.)
I.
Aretino.
Aretino.
To bylo, vzpomínám, u Sansovina,
já mezi děvčaty, hrou, proudy vína
jsem cítil, kterak cosi v nepokoji
se pohnulo a třáslo v duši moji.
Mne nelákaly vděky Pocofily,
ni Angioly sladký profil bílý,
pod zlatem vlasů perletí jenž svítil;
já náhle pusté prázdno v srdci cítil.
Já neslyšel zvuk mandoliny líný
na lagunách a z žertů, Marcolini
v nichž s Tintoretem závodil, jen holá
mi slova k uchu dolétala zpola,
Bezbez barvy slova jak obrysy stromů,
když mlha padá; já musil jít domů,
já zmizel plaše, jak předtuchu strunu
jsem kdesi lkáti slyšel ve svém člunu.
131
Ta sténala jak srdce mroucí v křeči.
Já přistal, skočil na břeh, v stále větší
jsem v úzkosti sběh’ schody mramorové
a strhnul clony lože purpurové.
Ó hrůzo! hrůzo! Lože prázdné bylo,
mé smutné tušení se vyplnilo!
Já svolal dům svůj, honil tebe v noci,
chtěl přinutit tě prosbami i mocí.
Já plakal v kleče, bys dál se mnou žila;
však nadarmo, ty’s mne již opustila,
mé srdce vrhla’s v těžké sny a boje –
Ó Pierino, kde je láska tvoje?
132
II.
Pierina.
Pierina.
To bylo, vzpomínám, u mého strýce;
pod okny květly velké slunečnice
a po zdech plazilo se husté víno,
na stěně v kleci zpíval kardellino.
Já u okna jsem vyšívala zlatem;
strýc kanovník církevním oděn šatem
se chystal na mši, chvíle jitra snivá...
Co chce ten pták dnes, že tak hlasně zpívá?
Ba slunce jinak svítí, v světla moři
ty slunečnice větším zlatem hoří,
to listí révy samý svit je hravý;
pták moh’ se u mé ukřičeti hlavy.
V tom cizí hlasy v zpěv mu padly z dola.
Já zřela stíny... protější zeď holá
je kreslila mi jasně; pravil jeden:
Ten pták ví dobře, že již minul leden.
33133
On Bohu v okna hlasně vysmívá se,
zní věru drzý výsměch v jeho hlase!
„Mlč, Aretine“ – druhý v odvet spěje
mu říci, – „srdcem ptáka láska chvěje
táž, která v slunci plá a v rose chladí“...chladí...“
„Ty hračky, Titiane, zanech mládí,
dost dlouhý věru, bílý vous máš k tomu,
nevěřím v lásku!“ –
Z dálky zněl šum stromů
a kardellino zpíval ještě více:
Nevěřím v lásku! – A mně plála líce
a srdce bilo... Jak dnes všecko jiné!
Nevěříš více v lásku, Aretine?
134
III.
Aretino.
Aretino.
Mně byla’s víc než milenka i žena,
mně sestra byla’s nad vše vyvolená,
já pro tě všecko střádal, všecko schránil,
já nedal, by tě pomluvy šíp ranil.
Já ucpal ústa všech zlolajných klepů.
Ty’s měla klíče špižíren i sklepů,
pro tebe byly všecky dary moje,
změt drahokamů, perel šňůry troje.
Nad rody Gonzagů a Bibienů
já v tobě ctil jsem Madonnu i Ženu;
Óó jaká radost velká, neskonalá,
stát za tebou, když ty jsi vyšívala!
Zavřít ti okno, aby s lagun spěchem
tě neovanul ostrý vítr dechem,
když čtla jsi, zrakem čtené řádky stíhat,
když malovala’s, tobě štětec zdvihat.
135
Ó jaký ples, když v modlitbě jsi dlela,
v extasi dívati se na anděla;
že Aretin jsem, zapomenout chvíli
pro obličeje tvého úsměv milý!
Na Brenty břeh tě, kde vzduch čistší, vésti,
bys mohla zas jak meruňka mi kvésti,
šat klásti tobě kol šíje i ramen
a odstranit ti z cesty každý kámen,
Jítjít za tebou až v kobu Smrti temnou
a Bohu urvati tě snahou jemnou,
jenž chtěl tě vzíti mezi duchy svoje –
Ó Pierino, kde je vděčnost tvoje?
136
IV.
Pierina.
Pierina.
Ty voláš, já jsem přišla, Aretine.
Slyš moji zpověď, nežli život zhyne...
Má láska k tobě byla velká, silná,
a co ty nepochopíš – nerozdílná.
Tys otcem byl mi a já chtěla chotě...
Ó já jsem noci proplakala pro tě!...
Pak prchla jsem, když’s nechtěl pochopiti,
a teď se vracím, zašlapané kvítí...
Já mnoho trpěla, já mřela hladem
a ještě více touhou v srdci mladém,
já zápasila s chorobou jak lvice,
až krev rty zbarvila mi – Neplač více...
Vždyť prchlo již, co mne tak děsně hnětlo...
Nech záclony, nesnesu denní světlo,
ty omdlel bys, mé kdybys viděl tělo –
je samá rána, a jak zhubenělo!...
137
Víš, Titian Venuši ukazoval
a všichni chválili pleť, forem oval,
vděk linií... ty’s v šklebu hnul jen rtoma
a řekl: „Dobrá, živou já mám doma!
Však před sebou ji sám tak pilně střežím,
že před ní pouze na kolenách ležím!“
A všickni smáli se a nevěřili...
Ó taková již nejsem víc, můj milý!
Ta tíseň zas... ten zápas... stopy krve...
Ty’s odpustil mi?... Je vše zas jak prve...
Dej ruku mi, tak, líp je... však to mine...
My teprv budem šťastní, Aretine!
138
Scena à la Watteau.
(Příteli K. B. Mádlovi).Mádlovi.)
Scena: Otevřený parkový háj s dalekým výhledem.
I. VÝSTUP.
Finette (sedí na kamenné lávce s velkou mandolinou na klíně zadumána):
Své stíny večer již nachýlil k siré zemi.
Jej čekám samotna. – Ó zdali zjeví se mi?
Tak bylo smluveno... Šer do stromů se sází,
a chvíle zvolna jdou, on stále nepřichází...
Či moh’ by sklamat mne? K Lucile láskou vzpláti?
Či s dvornou Suzettou snad laškovat a hráti?
Či s bujnou Florisou, jež jest jak smavá Vesna?
Či s Philamintou snad? – Ne, tak jak dítě ze sna
dnů dětství vzbouzí se, o lásce nemá zdání...
Snad Nanon vábí jej? – To věru k popukání!
Též svůdná Elvíra mi nemůž’ přidat strachu,
ni hloupá Ninetta, jež mní, že v tváři nachu
čím více líčí se, tím větší zájem vzbudí...
Kdo tedy drží jej? – Zde čekati mne nudí...
Ó hloupé domněnky! Tak cit nás často klamá,
na tolik mužů zde přec nejsem žena sama,
tu sličný Leandre i švarný Muscadin,
jen vysloviti se a opravdu chtít jen!
Již oko přimhouřím, ať co chtí dělají,
jen mého Fabrice když pro mne nechají!
(Pausa.)
139
Tak vonný večer jest! Tak v mysli božsky líno!
Jak v zlatých strunách tvých, má snivá mandolino,
prst jen se dotkne tě a hájem táhne dech
tak nyvý, jak by stkán z dne celého byl ech,
ze všeho, co tu plá a vlá a voní, zkvetá,
z té písně unylé již vadnoucího léta,
z niv do mlh ztopených i zamyšlených strání,
jež v šedý Noci flor se halí po klekání.
Zvuč, věrná družko má! Ó vyslov tíseň moji,
snad hudby genius tluk našich srdcí spojí!
(Hraje a zpívá.)
(PÍSEŇ.)
Ten starý faun a omšený
nad vyschlým vodojemem
vše háje chytá ozvěny
i kroky v listí němém.
Ta Ceres, v sivé tváři mech,
klín pln kamenných květů,
zná z paměti můj ston a vzdech,
jej šeptá Amorettu,
Jenžjenž k ní se tulí zvětralý,
zrak upřen kamsi v lesy...
A jen můj vzdech lká do dáli:
Ó milý, kde jsi, kde jsi?
Fabrice (objevil se při počátku mezi stromy, chvíli poslouchá, pak se ze zadu přiblíží a tiše sedne Finettě k nohám):
Ó milá, kde jsi, kde jsi?
140
II. VÝSTUP.
Finette, Fabrice.
Finette:
Což tony oživly a mohly nabýt tvaru?
Fabrice:
Dnes všechno možné jest, podléhá lásky čaru.
Tvůj vzdech, když touha v něm, se v miláčka hned změní, a jak tu miláček, jde za ním políbení.
Finette (koketně):
Tak rychle nejde to, jak bájiti to chcete,
nechť dobře zaseto, chce čas to, než to zkvete!
Fabrice:
Já přišel v nevčas snad? – Pak lituji, má dámo!
Finette:
V čas, v nevčas! – Vždycky v čas, to rozumí se samo!
Ó drahý Fabrici!
(Klesne mu v objetí.)
Fabrice:
To je to slovo pravé!
(Líbá ji.)
Finette:
Ó já to věděla, že přijdeš, nežli „Ave“
mšic křídla dohrají tam na kvetoucím vřesu.
141
Fabrice:
Ó sladké blaho mé! Jak toto blaho snesu!
Finette:
Můj dobrý miláčku!
Fabrice:
A přece pochybnost
se vkradla v srdce tvé!
Finette:
Toť lásky sladký host,
i tebe v náručí, lze stále pochybovat,
se pochybnosti vzdát, jest věru nemilovat.
Však pohleď, chvilka to, jen bohům ukradena,
tam olší, javorů kde tmí se hustá stěna,
druž naši veselou zřím blížiti se k nám,
je konec sladkým snům: lásky sladkým hrám.
Jdou všichni přímo sem...
Fabrice (vstane):
To kletba společnosti,
a bych ti pravdu řek’, těch hříček mám již dosti!
Chci tebe míti jen, nač garnituru jejich,
nač lásky naší květ těch ztápět na peřejích
slov sladkých, poklon mdlých a lhaných napořád?
Ať v sled se vysloví, mám ve všem přímost rád.
Finette (koketně):
Tak nemluv, lhostejné ti přece nejsou všecky.
142
Fabrice:
Ta tlustá Lucila, Suzette, ten diblík dětskýdětský,
ta žvavá Florisa, ta Philaminta suchá,
či Ninette s líčidlem, však běda, beze ducha,
či Nanon docela – to věru k popukání!
Finette:
Slyš, tys mne poslouchal! Zde třeba pevnou dlaní
ti ústa zamknouti, bys nerouhal se stále.
Fabrice:
Či svůdná Elvíra? Tu znám již a tak dále...
Finette:
Mlč, mohou slyšet nás...
Fabrice:
Ať slyší, pro nás lépe.
III. VÝSTUP.
(Z pozadí vyhrnou se v roji: Elvire, Lucila, Leandre, Suzette, Philaminte, Muscadin, Florise, Ninette a Nanon.)
Elvire:
Ne, toto setkání je věru velkolepé!
Já řekla vám to přecpřec, a vy jste nevěřili,
kde najít Finettu v té podvečerní chvíli
143
než tady pod jilmem, té vonné na pasece,
když první hvězdy kmit se zhlíží cudně v řece.
A sama nebude, já tušila to již.
Co, milý Leandře, k mé věštbě odpovíš?
Leandre (chytne ji ze zadu v objetí a políbí):
Že kouzelnice jsi, vím já a ty to víš!
Lucile (zlomyslně):
To lehké čáry jsou a snadno k uhodnutí.
Suzette (taktéž):
Ne, to je dětinské, až do smíchu to nutí!
Philaminte:
Zde přece ku hvězdám nebude vzdychat sama!
Muscadin (k Florise):
Jí dáme společnost, ať aspoň vzdychá s náma!
Florise:
Proč vzdychat? Nechápu, když rozumějí sobě,
tu možno jen se smát...
Muscadin:
Za pravdu dávám tobě!
(Chce ji políbit a ona mu uniká.)
144
Ninette (k Nanoně):
To urážlivé jest, nás si tu nevšímá!
Nanon:
Jak možno líbat se před cizích očima,
ne, to se státi mně! – Než nastavím své líce,
dřív dvéře zavru vždy a spustím okenice!
Elvire (k Finettě):
Byl krásný večer, že?
Finette (snivě):
Byl jako báseň pravá!
Lucile:
To věřím ráda již!
Muscadin:
Buď milujícím sláva!
Suzette:
To smělé slovo jest! Kdo jsou zde milující?
Leandre:
Ti, již to cítí jen a nechtějí to říci.
Nanon:
Jak nelze milovat při hvězdách, při měsíci!
145
Lucile (k Finettě):
Jdu jako žebračka – ty šťastna v citů tísni,
mne neoslyšíš přec a usmíříš vše písní!
Finette:
Jdi, smavá škádlilko! Co zmůž’ má mandolina?
Bez flétny Fabrice je k odpovědi líná.
Florise:
Pan Fabrice dobrý jest a říci jistě dá si!
Fabrice (dvorně):
Již pro váš úsměv jen, pro vaše zlaté vlasy!
(Vezme flétnu.)
Lucile (k Leandrovi):
Nu tak si skočíme?
Leandre:
Ze srdce milerád!
Florise (k Muscadinovi):
Smím prosit, rytíři?
Muscadin:
Jsem, oběti, váš kat!
146
(PÍSEŇ.)
(Finette a Fabrice hrají a zpívají; mezi tím co Lucile a Leandre a Florise a Muscadin tančí moulinet, seskupí se ostatní okolo a dívají se na tanec diskretně spolu hovoříce.)
I.SLOKA.
To bylo v máji, kvetl hloh,
a pod ním usnul mladý hoch,
kol všecko bylo květ a tón –
Endymion!
Tak znělo v skalách, v údolí,
a na stráni a na poli...
V tom září zaplál nebe sklon,
a jilm a olše hlaholí:
Endymion!
Suzette:
Ach, známe to! – Ach, jak to srdce jíme!
Nanon:
To právě záhada, s níž celé noci sníme!
Ninette:
Co při tom sladkého – nikomu nepovíme!
II. SLOKA.
Na tento zvuk, na tento ruch
hrdličkám v hn zděhnízdě přešel sluch,
v zář měsíce tu stopena
Selena!
147
A znělo v skalách, v údolí
a na stráni a na poli,
jak vzbudila se Ozvěna...
A jilm a olše hlaholí:
Selena!
Elvire:
Ach, dobře známe to, ó jak to srdce chytá!
Philaminte:
To právě to, co v snech nám hraje a se kmitá!
Nanon:
Co jako luzný sen v svých snech z nás každá vítá!
III. SLOKA.
Po přízi luny níž a níž,
v tu vonnou noc a lesní tíš,
kde spal ve květu anemon
Endymion!
se snesla k němu v údolí
a na stráni a na poli
plál svatojanských mušek shon...
a jilm a olše hlaholí:
Endymion!
Finette a Fabrice:
I odpovídá ztracená
ve hloubí lesů Ozvěna:
Selena!
148
Ona i on
Endymion!
Selena! Endymion!
Muscadin (předstoupí):
To bylo s patra přec a bylo skvostné věru!
Elvire:
Jak jiných světů báj v té vůni a v tom šeru!
Fabrice (k Finettě, již rychle políbí):
Kdo může zazlít mi, že odměnu si beru?
Finette (v rozpacích):
Tak přede všemi zde?
Nanon:
To skoro nestydaté!
Suzette:
To poetické jen!
Ninette:
Při záři hvězd kol zlaté!
Philaminte:
Nu, jaké zdráhání? Vždyť je to mezi námi!
Nanon:
Jen prosím dělejte, jak byli byste sami,
překážet nechcem vám v té kouzlaplné chvíli,
nám věru dostačí, když jsme si zatančili.
149
Muscadin:
A zasmáli se též!
Leandre:
A šťastni byli – s vámi!
(Dámy a páni kývnou na sebe a rozejdou se na všecky strany, laškujíce a žertujíce.)
IV. VÝSTUP.
Fabrice a Finette (sami):
Fabrice (k Finettě, která se pohroužila v snění):
Teď jasno jest vše přec – ti všichni o všem vědí.
Zde stačí polibek na místo odpovědi...
Finette (upustí mandolinu na zem a vzdychne):
Co zbývá? Sladké sny! – Ó Fabrici můj, dost!
Fabrice:
Rád místa přeju snům, však doufám v skutečnost!
(Ukloní se hluboce a odejde – však jen za strom ustoupí.)
Finette (mníc, že jest sama):
Teď moh’ by odejít! To muž by nebyl ani,
mé ruky netknout se, ni v letu mojich skrání?
150
Ne, to je nemožné! – Ó mandolino moje,
má družko jediná! – Jsou u konce mé boje!
Jsi tadytady, Fabrici?
(Udeří v mandolinu, Fabrice vystoupí, ona couvne, on jí polibkem ústa zavře.)
Fabrice
Jsem tvůj vždy.
Finette (obrátí se k němu vesele):
A já tvoje!
151
VII.
HLASY PŘÍTOMNOSTI.
[153]
Marcia Funebre.
Jak venku divoký vichr do oken bije a kvílí;
ty zvuky teskné v mé duši se na pochod pohřební slily.
Ó slyš je, slyš!
zní blíž,
jak sténají, vzlykají, divokou bolestí šílí:
„Vesny lidstva pochované nesem ve svých loktuších,
roztříštěné snahy dobra, věštců hlas a bláznů smích,
chaos vzdechů, křiků, stonů, nářků výbuch zlolajný,
vraha vztek s modlitbou světce, nevěstky škleb prodajný,
tichou dumu trpitele, jenž má hvězdy na svém čele,
sílu reka, každým dnem jenž v odboj nový vstává směle,
dětí pláč, jež prosí o chléb, slzy vdov a siroty,
orgie skřek v sledním vzplání, než kles’ v bezdno nicoty,
laury herců, pěvců pósy, potlesk frašných rhetorů,
thyrsy kněží, soudcův zákon, zdrané pruty liktorů,
lásky úsměv, půvab krásy, přísah svatost jako lež,
Thersity i Herostraty, Nymfy, Fauny, Bohy též
na hřbitově velkém lidstva vše to spolu nalezneš!“
Tak venku divoký vichr do oken bije a kvílí;
ty zvuky teskné v mé duši se na pochod pohřební slily.
[155]
Pozůstalost.
(Památce Ed. Jelínka.)
Ó život celý! – Krátký ať či dlouhý,
co v sled z něj zbude? Jenom lístků pár,
víc marných snů a nesplněné touhy
a těžké práce – dlouhý suchopár.
Ten, jemuž všecky svědčily ty listy,
spí pod zemí. – S ním zapad’ celý svět,
ach, knihy, jež on komentoval místy!
Ach, stohy novin, do nichž psal, jež čet’!
On, duše tohotoho, zmizel; a když plaše
své jméno v papírech tu jeho čtem,
zda žijem, zda to v skutku jméno naše?
druh druha ptá se s udiveným rtem.
Před majestátem smrti vše v mhu splývá.
My tady živí, mrtvý jak on tam,
v dál jeho portret jen se z rámu dívá,
on neumřel přec, skoro zdá se nám.
156
Kus žití našeho též s ním tam sjelo,
pár přejde let, v papírů našich změť
se bude stejně cizí sklánět čelo,
jak zde se sklání naše v smutku teď.
157
Při zprávě o smrti Kornela Ujejského.
Co básník dnes? Jich tisíc pěje kol
ples lidstva odvěký i jeho bol,
jsou, kvetou, vpadnou v klopot denní,
a jdou jak svadlé listí v podjeseni.
Dnes šťastný aspoň, jeden den kdo měl,
kdy celý národ s jeho strunou zněl,
vpad v notu jeho, opil se jí chvíli,
jí veden aspoň krok udělal k cíli.
„V dýmu požárův!“... Orkán se tu zdvih’,
šleh’ k břehům Seiny, na Sibiřský sníh...
Ó takou jednu píseň v strunách míti,
co potom smrt jest? – Nesmrtelné žití!
158
Démos.
Je slepý Bůh a hrubých tvarů,
jak s duší pravdu tušící
jej přitesal či v ohně žáru
si ulil člověk věřící,
je síla, jež se valí věky,
jest jako rozvodněné řeky
na brány věčna bušící.
Hne nohou z žuly a vše mlátí,
vše drtí, kácí napořád,
co velcí jsou mu, věštci, svatí?
On svrchovaný soudce, kat,
jak Moloch sedí na svém trůnu,
na žezlo šilhá, na korunu
a oboje by zhltil rád.
Svou drsnou nastavuje ruku
a drze v tvář se šklebí všem,
zří lhostejně v svých dětí muku,
jsa k věštbám proroků všech něm.
Kost hodíte mu dneska s výše,
ji ohlodá, zpět vrhne v pýše
tím nespokojen bachšišem.
159
Však sílu má a ta jej nese,
tou vítěz dlouhých bez řečí.
Ač nedohledný k hvězdám pne se,
svých vlastních padne do léčí.
Duch aristokrat nad ním vstane,
pak teprv jemu život vzplane,
jenž jej i lidstvo vyléčí.
160
Titán.
Buš lebkou svou, ó Titáne,
přikován k hroudě na skálu!
Spíš tato jiskrou zaplane
než člověk tvému ku žalu.
Jen uhlodej se pomalu!
Jen viz tu trpasličí změť!
Jen viz tu chamraď a ten hnis!
Jen viz těch štírů, háďat spleť,
a uvaž, čím jsi býval kdys,
jak zašlapán dnes ty’s!
Svůj jazyk jako břitký hrot
si každý brousí o tebe,
než tisícerých klepů svod
ti všecku sílu vystřebe;
Tvůjtvůj skřek zní darmo do nebe!
A dal’s všem světlo, dal’s je rád!
Teď trpíš proto – proč’s je dal?
Tvá čest dnes ohlodaný hnát!
Bys o svůj triumf s psy se rval,
bij raděj lebkou v skálu dál!
161
Stance.
Za každým nejdu, kdo mi v cestu vběhne,
a svět kde tleská, tam rád mlčívám,
však pravdu ctím, kde její jiskra šlehne,
žár její v hrudi pevně ukrývám.
A tak mnou chvála ani hana nehne,
jak cítímcítím, rostu a jak přibývám
jen myšlenkou, být k všemu spravedliv
a sbírat kvítí jen – ne pýří z niv.
Kdo ke mně chce, vždy najde ke mně cestu,
já hledat nebudu ji k nikomu,
rád chudobku z každého zvednu klestu,
rád uvítám si hosta do domu.
Měj každý své, však v odměně i v trestu
a v kometě tak jako v atomu
vše vyrovná se. To je moudrost krátká.
Chci víno – jiným stačí syrovátka.
162
Českým židům.
Dlaň, vaše dědy od Jordanských břehů
jež vedla k břehům Vltavy a Labe
v zlém dešti urážek a v důtek šlehu,
z vás kdysi velkých udělala slabé,
Tata ruka drtící, jak žernov těžká,
ta trestající ruka Hospodina,
jež pálí rýdlem Kaina tam, kde mešká,
by lkala lítost, kde se smála vina,
Tata ruka, jež nechala věky dštíti
Egyptské rány na váš národ bídný,
dnes ještě která jiskru záště nítí,
že otráven je den váš i sen klidný;
Tata ruka přec jenjen, i když nejvíc bila,
svou lásku otcovskou vám nezapřela;
kdy pohrom, běd se na vás vřava lila,
ta ruka bludným Čechy otevřela.
163
A nechť i neměl proudem dlouhých věků
na růžích stláno zde syn Israele,
přec našel časem těchy zde a léku,
že mohl z prachu pozvednout skráň směle.
Že mohl říci: „Dýchám zas a žiji,
mám druhý Sion, když mi první zbořen,
kde v zemi stejně svaté poesií
můž’ v nové odnože můj hnáti kořen!“
Tak zůstali jste mezi věncem lesů
té staré vlasti, v středu žírných luhů
i hlučných měst, a v ústrku a plesu
jste přilnuli k nám oddaně druh k druhu.
Vždyť poznali jste, kam jdou naše snahy,
že to jen chcem, nad čehož lkáte ztrátou,
zvát svými drahé domoviny prahy,
být všady doma palácem i chatou.
Vždyť poznali jste, že na hroudě této,
již osud nám dal, s každým chcem se snésti,
kdo právo ctí, že chcem, co dědy seto,
by vnukům zrálo v žeň a zdar a štěstí.
Vždyť poznali jste, srdce jako ruku
že otvíráme rádi ku objetí
všem, kdo chtí s naší písní do souzvuku
a s naším pluhem jednou brázdou spěti.
164
Vždyť poznali jste, lidskost že tu doma,
jen její nepřítel že naším sokem,
že „Láska!“ s chvějnýma vždy díme rtoma
a „Pokoj všem a shoda!“ s vlhkým okem.
Tak znáte nás, nuž, modlám dejte cizím
již výhost u Labe i u Vltavy,
na Sion zapomeňte, na Garizim;
vlast všady je, kde dýše člověk pravý.
165
K odhalení pomníku Václ. Beneše-Třebízského.
Čech, člověk, kněz – vše v krásném souzvuku,
vše srdcem pojato a posvěceno,
a život plný práce, bez hluku,
a láska i těch malých v sladké věno,
v svých dílech pomník, v srdci lidu jméno;
vždy vlídný úsměv pod šedivou skrání
a pozdním časům ještě požehnání:
Víc nelze přát si, nelze dáti ani.
166
Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,
Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,
jen boje krev a záští výsměch značí,
že od cíle, za kterým všichni spějíspějí,
se ztrácíme a v klamné beznaději
než cestou v před, víc dlíme na rozcestí
si boříce svůj idol – klid a štěstí.
A lidstvo snad by zabloudilo zcela,
byť Prozřetelnost náhle nezahřměla
a nevedla je zpátky kynem jedním,
a nezatřásla tím životem všedním,
kam zkolébán jen ztěžuje si dráhu
ku cíli svému, k štěstí svého prahu.
A hrozné, děsné jsou ty její kyny,
do očí slzy, v srdce sypou stíny:
tu ohně drak se vzepne zhouby lačný,
tam blesk a krupobití letí mračny,
tu moře náhle rozbije své břehy,
tam z lůna sopky trysknou žárné šlehy,
tu zuří mor a tam se třese země;
a za tou spoustou posupně a temně
se zvedá Smrt a slídí po kořisti,
a místo laurů je to svadlé listí,
jež šustí na hrobech, co lidstvo sbírá.
Ó krutý trest, jímž lidstvu sebevíra
se navrací, jímž všickni poznáváme,
že v sobě jen své síly břehy máme,
že proti živlům bysme měli k boji
být hotovi – ne proti krvi svojí!
167
Tak rovněž zde, v dým požáru a trosky
zas šlehá lásky pravé zásvit božský
a volá: „Buďte lidmi! Milujte se!“
Kdo na to pole almužnu svou nese,
je větší, než kdo těžkou drahou k ránu,
jíž lidstvo jde, hněv sije, kydá hanu!
Zde trpí člověk a zde slzy tekou,
to dostačí, by láska vaše řekou
se stala hned a vaše štědrost mořem.
Jen touto láskou nad vším těžkým hořem,
jež svírá člověčenstvo, zvítězíme,
když soucit božský, jenž nám v hrudi dříme,
necháme vždycky volně trysknout k nebi,
kdy neštěstí nebude zapotřebí,
by člověk ukázal se v kráse celé,
jas ráje v očích, hvězdy na svém čele.
168
***
Těm posledním, těm zavrženým z davu,
Těm posledním, těm zavrženým z davu,
jichž mládí nezná péče dobré matky,
jimž život Medusy jen šklebnou hlavu
vstříc zvedá u všech cest,
je nejvíc třeba vrátit úsměv sladký,
jenž jako anděl z lásky, dobra, přízně
se zvedá z jejich trýzně
jak ve strhané mračno zákmit hvězd.
Z těch dětských očí nesmí hledět Bázeň,
ta srdce nesmí schvátit Nedůvěra,
ty ručky nesmí poskvrniti Strázeň,
ni čisté duše Hřích,
k nim nesmí bída dotříti se šerá,
ni Zoufalství, jež kalné oči vzpírá
na jed a hrdlo svírá
svou pěstí křečovitě v mukách zlých.
Z nich buďte matky příští generace,
z nich buďte ženy s myslí odevzdanou,
z nich družné sestry v poli širém práce,
jak sám chce tomu Bůh!
169
Nad slzy soucitu, jež horké kanou,
víc platí skutek, jenž je vyrve z temna,
kam kyne ruka jemná
v klín štěstí zpět a v čistý, zdravý vzduch!
Těm posledním, těm zavrženým z davu,
jež na své srdce tisk’ by Ježíš vlídný,
zde přál jim klid a v nebi svoji slávu,
těm věnujme jen mžik,
jenž skutkem provázen jich život bídný
hned v asyl změní! Nad slávu a zlato
pak vezmem rádi za to
těch dětí radost, žitím zralých – dík!
170
Poslání na Slovač.
Jako starší bratr praví k sestře mladší:
Rád mám tebe, dítě, měl bych ještě radši,
kdyby, kdyby, kdyby rozumět mi chtěla
duška tvoje sladká, písní rozšumělá.
Jsi tak malá, milá v hor svých pestrém věnci,
jsi tak sladká, zpěvná jak tví jarní ptenci,
jsi tak plna něhy v kolébce své zlaté...
Nevím, nevím, nevím, co jen nás to mate...
Jako švarný šohaj praví k svému děcku:
Rád mám tebe, dítě, máš mou lásku všecku,
ale měl bych radši duši tvou i tělo...
Kdyby, kdyby, kdyby chápat jsi mne chtělo.
Jsi tak snivá, tklivá, tisíc bájí v oku,
tisíc zvěstí na rtech, jež se tkají v sloku,
tisíc vděků každým údem tvým zřím hráti...
Nevím, nevím, nevím, jak tě milovati!
171
Jako starý dědouš praví k vnučce svojí,
s vínkem modré chrpy která před ním stojí:
Děkuji ti, dítě, jsi tak dobrá, milá...
Kdyby, kdyby, kdybys líp mne pochopila!
Vidíš, je to lehké jako rybka v řece,
vidíš, je to sladké, vždyť jsme svojí přece,
vidíš – snad to půjde, chtějme oba pouze...
Nevím, nevím, nevím – ale hynu v touze!
172
V paprscích myšlenek.
(Glossa.)
V paprscích myšlenek uzrává čin,
jenž jako skřivan třepetá se v plese,
však brzy k slunci sokolem se vznese,
a čeho toužil otec, spatří syn.
Ad. Heyduk
V zlé doby věru padl život náš,
boj, krutý boj kol na všech víří stranách,
jak obstáti jen v osudu zlých ranách,
jak státi v bouřích jako pevná stráž?
Čím zbystřit oko a čím scelit páž?
Ó nebuďme jen chabým stádem třtin,
pryč z duší stíny mdlob a stíny vin,
výš zvedněme zrak, ať to z něho hárá
tou starou zvěstí síly, slávy, jara:
v paprscích myšlenky uzrává čin!
On spasné naše betlemské je dítě,
my „hossanah“ mu pějme srdcí svých!
A zmlknou soků záští, zloby smích,
jak odvaha jich zhoubné strhá sítě,
pak uvěří, že jsme již na úsvitě!
Ty v úzkosti a ty se chvěješ v děse?
Zda před vichřicí strom se bojí v lese?
Ne, on ji čeká, ví, že peň má tvrdý.
Tak buď z nás každý k činu, který hrdý
již jako skřivan třepetá se v plese.
173
Teď „Sursum corda!“ jediným buď heslem
v tu vřavu zloby, v běsné násilí,
než prasknou okovy a mohyly,
buď láska k bratřím jediným všem veslem
a strachu nebuď více v srdci kleslém!
Naproti vřavě, která bouři nese,
zjev radosti se ozvi: Semkněme se;
náš čin již raší, mohutní a zraje,
nechť váhavě zří ještě v české kraje,
však brzy k slunci sokolem se vznese.
My vyčkáme, nechť zahalena v prach
se meta naše ještě v dálku halí,
nám starostí mha oči nezakalí,
my skrze mlhy zříme v jitra nach,
my nezachvění ve svých zásadách!
Pryč chabost jen, ten květnic ducha blín!
Pryč předsudků a obav plachý stín,
my zvítězíme a my dojdem k cíli.
Den lidstva nový chýlí se k nám, chýlíchýlí,
a čeho toužil otec, spatří syn!
174
OBSAH.
I. Šest ranních písní.
I. Píseň5
II. Jiná píseň6
III. Jitro po bouři7
IV. Ranní modlitba9
V. Pokračování10
VI. Epilog12
II. Básníci a umělci. (Dvanáct sonetů.)
Aischylos15
Horac16
Rabelais17
Voltaire18
Camões19
Corneille20
Molière21
Abbé Prévost22
Amiel23
Balzac24
Angelus Silesius25
Arnold Böcklin: I. (Kentaur a vesnický kovář.)26
II. (Posvátný háj.)27
III. Sežloutlé listí.
Sežloutlé listí31
Smutné večery34
Babí léto36
Předtucha jeseně38
Má duše harfa41
Bolesti42
Dost, věř, jsem žil43
Glossa k modlitbě za mrtvé44
Píseň45
To osud!46
Poslední bouř47
Ghazel48
Jen nechtěj!49
V bezsenné noci50
Setkání52
Skolie53
Píseň54
Když kvetou šípky56
Dnes – zítra58
Tak to bývá59
Dumka60
Mrtvé hvězdy62
Kronikář64
Píseň66
[175]
IV. Šest večerních písní.
I. Rozmarná serenada69
II. Vážná serenada71
III. Sestina72
IV. Kolébavka74
V. Serenada v jeseni75
VI. Sloky76
V. Templa serena.
Meditace79
Vše mohlo jinak být81
V pozdní podjeseni84
Silentium85
Parafrase jednoho místa z Fausta86
Jen do hloubky!87
Štěstí88
Svatební89
Rozdíly91
Svět92
Drobty93
Okamžiky94
Meditace95
Viaticum97
Svatvečer98
Pozdní moudrost99
Intimní chvíle100
Vyplnění102
Mladé dívce103
Kdo má pravdu?104
Potom105
Být svým!107
VI. Sny a obrazy.
Zvěst o vlasti111
Cestou za svatým Grálem113
Lord Byron v noci po svém rozvodu116
Bílý holub118
Limb zvířat120
Dětský motiv122
U Černého jezera125
V dešti126
Romance o velkém štěstí128
Pierina de Ricci. (Paní Leopoldině Ortové de Pauli.)134
Scéna à la Watteau. (Příteli K. B. Mádlovi.)139
VII. Hlasy přítomnosti.
Marcia funebre155
Pozůstalost. (Památce Ed. Jelínka.)156
Při zprávě o smrti Kornela Ujejského158
Démos159
Titán161
Stance162
Českým židům163
K odhalení pomníku Václ. Beneše Třebízského166
Tu cestu, kterou lidstvo k světusvětlu kráčí167
Těm posledním, těm zavrženým z davu169
Poslání na Slovač171
V paprscích myšlenek (Glossa.)173
E: jj + sf; 2004
[176]