Sežloutlé listí.

Sežloutlé listí.
Žluté, mroucí listí má též půvab svůj, pod nohou jak svistí, zastená k ní: Stůj! Z vlhké, zryté země s ním se snoubí dech. „Sny své,“ praví ke mně, „zakotvit zde nech!“ Co teď ze mne dýchá, v noci, jitra šeř, přírody je tichá mroucí duše, věř! Ve mně písně ptačí, ve mně cvrčka smích, stesk, jenž v úkoj stačí v dobách zoufalých. [31] Ve mně zašlé Vesny krása zakletá, cítíš, svor je těsný, mládí odlétá! Tiše k stromu patě lehá žlutý list, z bramborové natě, severák jak hvizd’, Vzlétávzlétá motýl pestrý s lebky ozdobou, smrt, on ví to, sestry, vždycky s láskou jsou! * Nuž ať vzletá k nebi, ba až v tíseň hvězd, málo zapotřebí tady k lásce jest! Trochu pochopení, trochu soucitu, hrstka sladkých snění a píď blankytu! Trochu svěží rosy s ptačím trylkem též, motýla spěch, vosy, vše tu nalezneš. 32 Utlumené vzlety, dumy spjaté snem – Když brals druhdy květy, listím za vděk vem! 33