III. (Sestina.)

III.
(Sestina.)
Mám tichou lásku skrytou v srdce hloubi, jak chrpa v zlatém obilí se skrývá, jak v chrpě dřímá rosná svěží krůpěj, jak ve krůpěji hoří paprsk slunce, tak na dně srdce mého tichá láska se skrývá, dřímá, zpívá, tajná světu. Dost písní větrem rozházel jsem světu, vše dal mu, co vře v srdce tajné hloubi, by v chladných srdcích ujala se láska. Však jeden zdroj ten žárlivě se skrývá jak perla v moři, jako v mračnech slunce, a z toho nedám světu ani krůpěj. Jak z misky Grala svaté krve krůpěj, ta z lepších jistě skanula mi světů, tak tichá, velká jako v sklonu slunce mi padla jako zázrak v duše hloubi, tam, nejdražší kde člověk poklad skrývá, jejž cestou k hrobu můž’ mu dáti láska. 72 Má v tazích radost moje tichá láska, má v očích smilování svatou krůpěj, na ňadrech jejích, v nichž můj svět se skrývá, má velký smír, jenž neznámý je světu, v svém objetí má tajemství všech hloubi, má hudbu v slovech, v úsměvu má slunce! Jak z mraků černých vodu táhne slunce, tak z bolu, touhy, tísně moje láska mi dovolí, bych vnořen v její hloubi směl vyvážiti pro svou píseň krůpěj, jen pro ni zas, ne lhostejnému světu, před nímž se ona, plamen v lampě, skrývá! Nech, skráň má ať se na tvých ňadrech skrývá! Ať opije mě pohledů tvých slunce! Ať v objetí tvém zniknu všemu světu! Ať poznám, všecko že má v klínu láska! Ať na mé čelo jako chladná krůpěj tvá slza skane, perla z duše hloubi! Ó hloubi, v které na dně dřímá láska, jak v moři světu přes noc skryté slunce, můj život, krůpěj, celou tě přec skrývá! 73