Pierina Ricci.

Jaroslav Vrchlický

Pierina Ricci. (Paní Leopoldině Ortové de Pauli.)
I.
Aretino.
Aretino.
To bylo, vzpomínám, u Sansovina, já mezi děvčaty, hrou, proudy vína jsem cítil, kterak cosi v nepokoji se pohnulo a třáslo v duši moji.
Mne nelákaly vděky Pocofily, ni Angioly sladký profil bílý, pod zlatem vlasů perletí jenž svítil; já náhle pusté prázdno v srdci cítil. Já neslyšel zvuk mandoliny líný na lagunách a z žertů, Marcolini v nichž s Tintoretem závodil, jen holá mi slova k uchu dolétala zpola, Bezbez barvy slova jak obrysy stromů, když mlha padá; já musil jít domů, já zmizel plaše, jak předtuchu strunu jsem kdesi lkáti slyšel ve svém člunu. 131 Ta sténala jak srdce mroucí v křeči. Já přistal, skočil na břeh, v stále větší jsem v úzkosti sběh’ schody mramorové a strhnul clony lože purpurové. Ó hrůzo! hrůzo! Lože prázdné bylo, mé smutné tušení se vyplnilo! Já svolal dům svůj, honil tebe v noci, chtěl přinutit tě prosbami i mocí. Já plakal v kleče, bys dál se mnou žila; však nadarmo, ty’s mne již opustila, mé srdce vrhla’s v těžké sny a boje – Ó Pierino, kde je láska tvoje? 132
II.
Pierina.
Pierina.
To bylo, vzpomínám, u mého strýce; pod okny květly velké slunečnice a po zdech plazilo se husté víno, na stěně v kleci zpíval kardellino.
Já u okna jsem vyšívala zlatem; strýc kanovník církevním oděn šatem se chystal na mši, chvíle jitra snivá... Co chce ten pták dnes, že tak hlasně zpívá? Ba slunce jinak svítí, v světla moři ty slunečnice větším zlatem hoří, to listí révy samý svit je hravý; pták moh’ se u mé ukřičeti hlavy. V tom cizí hlasy v zpěv mu padly z dola. Já zřela stíny... protější zeď holá je kreslila mi jasně; pravil jeden: Ten pták ví dobře, že již minul leden. 33133 On Bohu v okna hlasně vysmívá se, zní věru drzý výsměch v jeho hlase! „Mlč, Aretine“ – druhý v odvet spěje mu říci, – „srdcem ptáka láska chvěje táž, která v slunci plá a v rose chladí“...chladí...“ „Ty hračky, Titiane, zanech mládí, dost dlouhý věru, bílý vous máš k tomu, nevěřím v lásku!“ – Z dálky zněl šum stromů a kardellino zpíval ještě více: Nevěřím v lásku! – A mně plála líce a srdce bilo... Jak dnes všecko jiné! Nevěříš více v lásku, Aretine? 134
III.
Aretino.
Aretino.
Mně byla’s víc než milenka i žena, mně sestra byla’s nad vše vyvolená, já pro tě všecko střádal, všecko schránil, já nedal, by tě pomluvy šíp ranil.
Já ucpal ústa všech zlolajných klepů. Ty’s měla klíče špižíren i sklepů, pro tebe byly všecky dary moje, změt drahokamů, perel šňůry troje. Nad rody Gonzagů a Bibienů já v tobě ctil jsem Madonnu i Ženu; Óó jaká radost velká, neskonalá, stát za tebou, když ty jsi vyšívala! Zavřít ti okno, aby s lagun spěchem tě neovanul ostrý vítr dechem, když čtla jsi, zrakem čtené řádky stíhat, když malovala’s, tobě štětec zdvihat. 135 Ó jaký ples, když v modlitbě jsi dlela, v extasi dívati se na anděla; že Aretin jsem, zapomenout chvíli pro obličeje tvého úsměv milý! Na Brenty břeh tě, kde vzduch čistší, vésti, bys mohla zas jak meruňka mi kvésti, šat klásti tobě kol šíje i ramen a odstranit ti z cesty každý kámen, Jítjít za tebou až v kobu Smrti temnou a Bohu urvati tě snahou jemnou, jenž chtěl tě vzíti mezi duchy svoje – Ó Pierino, kde je vděčnost tvoje? 136
IV.
Pierina.
Pierina.
Ty voláš, já jsem přišla, Aretine. Slyš moji zpověď, nežli život zhyne... Má láska k tobě byla velká, silná, a co ty nepochopíš – nerozdílná.
Tys otcem byl mi a já chtěla chotě... Ó já jsem noci proplakala pro tě!... Pak prchla jsem, když’s nechtěl pochopiti, a teď se vracím, zašlapané kvítí... Já mnoho trpěla, já mřela hladem a ještě více touhou v srdci mladém, já zápasila s chorobou jak lvice, až krev rty zbarvila mi – Neplač více... Vždyť prchlo již, co mne tak děsně hnětlo... Nech záclony, nesnesu denní světlo, ty omdlel bys, mé kdybys viděl tělo – je samá rána, a jak zhubenělo!... 137 Víš, Titian Venuši ukazoval a všichni chválili pleť, forem oval, vděk linií... ty’s v šklebu hnul jen rtoma a řekl: „Dobrá, živou já mám doma! Však před sebou ji sám tak pilně střežím, že před ní pouze na kolenách ležím!“ A všickni smáli se a nevěřili... Ó taková již nejsem víc, můj milý! Ta tíseň zas... ten zápas... stopy krve... Ty’s odpustil mi?... Je vše zas jak prve... Dej ruku mi, tak, líp je... však to mine... My teprv budem šťastní, Aretine! 138
Básně v knize Na sedmi strunách:
  1. I. Píseň.
  2. II. Jiná píseň.
  3. III. Jitro po bouři.
  4. IV. Ranní modlitba.
  5. V. Pokračování.
  6. VI. Epilog.
  7. Aischylos.
  8. Horac.
  9. Rabelais.
  10. Voltaire.
  11. Camões.
  12. Corneille.
  13. Molière.
  14. Abbé Prévost.
  15. Amiel.
  16. Balzac.
  17. Angelus Silesius.
  18. Arnold Boecklin.
  19. Sežloutlé listí.
  20. Smutné večery.
  21. Babí léto.
  22. Předtucha jeseně.
  23. Má duše harfa...
  24. Bolesti.
  25. Dost, věř, jsem žil...
  26. Glossa k modlitbě za mrtvé.
  27. Píseň.
  28. To osud!
  29. Poslední bouř.
  30. Ghazel.
  31. Jen nechtěj!
  32. V bezesné noci.
  33. Setkání.
  34. Skolie.
  35. Píseň.
  36. Píseň.
  37. Když kvetou šípky...
  38. Dnes – zítra.
  39. Tak to bývá.
  40. Dumka.
  41. Mrtvé hvězdy.
  42. Kronikář.
  43. Píseň.
  44. I. (Rozmarná serenada.)
  45. II. (Vážná serenada.)
  46. III. (Sestina.)
  47. IV. (Kolébavka.)
  48. V. (Serenada v jeseni.)
  49. VI. (Sloky.)
  50. Meditace.
  51. Vše mohlo jinak být...
  52. V pozdní podjeseni.
  53. Silentium.
  54. Parafrase jednoho místa z Fausta.
  55. Jen do hloubky!
  56. Štěstí!
  57. Svatební.
  58. Rozdíly.
  59. Svět.
  60. Drobty.
  61. Okamžiky.
  62. Meditace.
  63. Viaticum.
  64. Svatvečer.
  65. Pozdní moudrost.
  66. Intimní chvíle.
  67. Vyplnění.
  68. Mladé dívce.
  69. Kdo má pravdu?
  70. Potom.
  71. Být svým!
  72. Zvěst o vlasti.
  73. Cestou za svatým Grálem.
  74. Lord Byron v noci po svém rozvodu.
  75. Bílý holub.
  76. Limb zvířat.
  77. Dětský motiv.
  78. U Černého jezera.
  79. V dešti.
  80. Romance o velkém štěstí.
  81. Pierina Ricci.
  82. Scena à la Watteau.
  83. Marcia Funebre.
  84. Pozůstalost.
  85. Při zprávě o smrti Kornela Ujejského.
  86. Démos.
  87. Titán.
  88. Stance.
  89. Českým židům.
  90. K odhalení pomníku Václ. Beneše-Třebízského.
  91. Tu cestu, kterou lidstvo k světu kráčí,
  92. *** Těm posledním, těm zavrženým z davu,
  93. Poslání na Slovač.
  94. V paprscích myšlenek.