Českým židům.

Českým židům.
Dlaň, vaše dědy od Jordanských břehů jež vedla k břehům Vltavy a Labe v zlém dešti urážek a v důtek šlehu, z vás kdysi velkých udělala slabé, Tata ruka drtící, jak žernov těžká, ta trestající ruka Hospodina, jež pálí rýdlem Kaina tam, kde mešká, by lkala lítost, kde se smála vina, Tata ruka, jež nechala věky dštíti Egyptské rány na váš národ bídný, dnes ještě která jiskru záště nítí, že otráven je den váš i sen klidný; Tata ruka přec jenjen, i když nejvíc bila, svou lásku otcovskou vám nezapřela; kdy pohrom, běd se na vás vřava lila, ta ruka bludným Čechy otevřela. 163 A nechť i neměl proudem dlouhých věků na růžích stláno zde syn Israele, přec našel časem těchy zde a léku, že mohl z prachu pozvednout skráň směle. Že mohl říci: „Dýchám zas a žiji, mám druhý Sion, když mi první zbořen, kde v zemi stejně svaté poesií můž’ v nové odnože můj hnáti kořen!“ Tak zůstali jste mezi věncem lesů té staré vlasti, v středu žírných luhů i hlučných měst, a v ústrku a plesu jste přilnuli k nám oddaně druh k druhu. Vždyť poznali jste, kam jdou naše snahy, že to jen chcem, nad čehož lkáte ztrátou, zvát svými drahé domoviny prahy, být všady doma palácem i chatou. Vždyť poznali jste, že na hroudě této, již osud nám dal, s každým chcem se snésti, kdo právo ctí, že chcem, co dědy seto, by vnukům zrálo v žeň a zdar a štěstí. Vždyť poznali jste, srdce jako ruku že otvíráme rádi ku objetí všem, kdo chtí s naší písní do souzvuku a s naším pluhem jednou brázdou spěti. 164 Vždyť poznali jste, lidskost že tu doma, jen její nepřítel že naším sokem, že „Láska!“ s chvějnýma vždy díme rtoma a „Pokoj všem a shoda!“ s vlhkým okem. Tak znáte nás, nuž, modlám dejte cizím již výhost u Labe i u Vltavy, na Sion zapomeňte, na Garizim; vlast všady je, kde dýše člověk pravý. 165