VI.
(Sloky.)
Ó, v chvílích samoty, kdy duše usíná
a vzletem vznáší se až nad věčnosti břehy,
jak planeš v moje sny a s tebou, jediná,
co něhy!
Ve vřavě zástupů, kde hřímá města ruch,
kdy zvolna umírá den pravidelný, dlouhý,
se k tobě jedině můj stále vrací duch,
co touhy!
Ve chvílích zdrcení, kdy měří schvácená
má duše velký cíl a malou dávku skutků,
jak mnohá pro lásku nám chvíle ztracená –
co smutku!
A v nocích bez luny, když na svém loži sám
se zmítám v bolestech a klidném odříkání,
co písní, žaloby tu tryskne v náruč tmám,
co přání!
Leč kam jen jsem se hnul ať smutný, veselý,
ať sbíral hořký laur či sporé žití klásky,
vždy k tobě bytost má, mé písně letěly –
co lásky!
76