Cestou za svatým Grálem.
Tři jeli nocí rytířírytíři,
jak prachem bouř když zavíří.
A hvozdem jeli, tesy skal
za svatým Grálem jeli dál.
Co žízeň jim a co jim hlad?
Co skalin tes, co vodopád?
Být musili tam v onen den,
kdy věrným Grál jest odhalen.
A jeli – oři spoceni,
jich páni k smrti znaveni.
Tu krčma kyne – slámy vích
na vratech – uvnitř zpěv a smích.
Dí první: „Nesnesu tu tíž,
jen okamžik, jen jednu číš!“
A zastaví a sleze hned,
dva dále hřmí jak vichru let.
113
A černým hvozdem, tesy skal
za svatým Grálem jedou dál.
A jedou noc, den celý zas,
jim hrdla prahnou, vázne hlas.
Ta pouť je, věří, nesklame.
Tak vjedou v město neznámé.
Byl večer již, jak hvězda mdlá
za mnohým oknem lampa plá.
U lampy dívka hledí v kraj,
vlas zlato, pohled jara báj.
Šat luzný, volně upjatýupjatý,
šíj s ňader jevil poupaty.
Tu druhý oře zastavil.
„Dál nemohu, zde jest můj cíl!“
A zastavil a slezl hned...
A třetí dál jak vichru let.
Jel černým hvozdem, tesy skal
za svatým Grálem dál a dál.
Necítil žízeň ani hlad,
skal tesy nezřel, vodopád.
A dále jel a dále hřměl,
až Montsalvač mu v zrak se stkvěl.
114
Tu zvedací most – před ním tůň,
on sílu měl – jí neměl kůň.
Jej bod’, kůň vzpjal se a v tůň kles’,
zrak mroucí rytíř k hradu vznes’.
Ten celý zlatým ohněm plál,
tam odhalen byl svatý Grál.
Zpěv rytířů zněl z dálky sem
a v lesích zmíral ohlasem.
Tu mroucí v tůni chladných vln
zrak pozved’ k hradu hoře pln.
„Kdo dojel z nás? – Co z toho mám?“
A v náruč propad’, vlnám, tmám.
Však cítil, slední dech jak ssál,
se sklonil k němu svatý Grál.
115