Bílý holub.
Nedělní slunné odpoledne
ve smavé podjeseni,
svit zlatý všade, kam zrak hledne,
a kolem ruchu není.
Sám doma jsem, v mé duši jasně,
v klid plný se to dýše,
pročítám zvolna jakés básně
list za listem tak tiše.
Tu náhle v okno silná rána
jak tepot křídel náhlý,
proč hladina mých citů zdrána,
proč rty se v křeči stáhly?
I vyskočím, jdu k oknu prudce
a zřím jen křídlo ptačí,
jak naposled se v divé muce
k mým oknům, v pokoj tlačí.
118
Však než jsem mohl otevříti,
ač chtěl jsem ze vší síly,
již zmizel pták, jen moh’ jsem zříti,
že byl to holub bílýbílý.
Tak čistý, něžný, běloperý,
kam zapad’, kam se sřítil,
zda v ulici, v střech úkryt šerý?
Já bolest jen jsem cítil.
Cos letlo myslí... divná tucha...
Nevěřím na znamení,
však tepot křídel mého ucha
se dotýká jak v snění.
Co bylo to? Sny splítám hravě.
Cos nemilého stalo
se někomu v té chvíli právě?
Ach, víme málo, málo!
Klid prchnul z duše, slunce zlata
i ticha kol se lekám.
Zda bol to bude nebo ztráta?
Já nevím – čekám, čekám.
119