***
Těm posledním, těm zavrženým z davu,
Těm posledním, těm zavrženým z davu,
jichž mládí nezná péče dobré matky,
jimž život Medusy jen šklebnou hlavu
vstříc zvedá u všech cest,
je nejvíc třeba vrátit úsměv sladký,
jenž jako anděl z lásky, dobra, přízně
se zvedá z jejich trýzně
jak ve strhané mračno zákmit hvězd.
Z těch dětských očí nesmí hledět Bázeň,
ta srdce nesmí schvátit Nedůvěra,
ty ručky nesmí poskvrniti Strázeň,
ni čisté duše Hřích,
k nim nesmí bída dotříti se šerá,
ni Zoufalství, jež kalné oči vzpírá
na jed a hrdlo svírá
svou pěstí křečovitě v mukách zlých.
Z nich buďte matky příští generace,
z nich buďte ženy s myslí odevzdanou,
z nich družné sestry v poli širém práce,
jak sám chce tomu Bůh!
169
Nad slzy soucitu, jež horké kanou,
víc platí skutek, jenž je vyrve z temna,
kam kyne ruka jemná
v klín štěstí zpět a v čistý, zdravý vzduch!
Těm posledním, těm zavrženým z davu,
jež na své srdce tisk’ by Ježíš vlídný,
zde přál jim klid a v nebi svoji slávu,
těm věnujme jen mžik,
jenž skutkem provázen jich život bídný
hned v asyl změní! Nad slávu a zlato
pak vezmem rádi za to
těch dětí radost, žitím zralých – dík!
170