HYPNOS.
ÓDA ANTICKÁ.
Jak velebit tě, nejmocnější z bohů,
před nímž i Zeus málomocným slove;
na víčka lidí vzdušnou kladeš nohu,
z bran vycházeje Noci achatové.
Tvou družinou jsou snové.
Jdeš tiše, lehce vznášíš se jak vlna,
na oči leháš unavené pláčem,
tvá slední stopa hvězdných snů jest plna,
jichž bývá život špatným vykládačem.
Co na tom, pokud vládne thyrsus tvého máku,
je blaze, sladce zemdlenému zraku;
ať nedá den,
co slíbil sen,
a ty zpět matce v klín ať letíš na oblaku!
Tvá sestra Lethe, sladké zapomnění,
Smrt, blíženec tvůj tajuplný, tmavý,
v své ruce drží zrcadlo; co není,
co jest, v něm splývá v jeden pochod hravý,
jak peruť vlá tvé hlavy!
17
Jdeš tiše, vznášíš sese, jak přes obilí
jde mraků stín, tak pomalu a líně,
a kde tvé křídlo ku zemi se chýlí,
tam ospaleji mluví třtina k třtině.
Jen usnout nedáš vině!
Ta ať se svijí
na loži zmijí,
co pod tvým letem dřímá spravedlivý,
spí vlny mořské, v míru dýší nivy.
Druž dětí tvých vylétá z Noci skrejší,
a luzné obrazy nám do snů kreslí.
Tvůj synek Phantasus, z nich nejmilejší,
s ním báje mládí stříbrnými vesly
se k hrudi spících snesly.
Jdeš, tiše vznášíš se jak odpuštění,
jak smír a něha, plný tuch a vůně,
že sama Persefona v chmurném snění
se zbudí na svém stínůplném trůně,
cos šepce choti,
hněv jeho krotí,
a usne klidnější mu na kosmatém lůně,
až spozděný ji poučí svit denní:
Nad tvoji illusi nic dražšího že není!
18