KNIHA PRVNÍ.
STARÉ RYTINY.
[1]
NAREDA.
Brahmani, kteří bděli ve pralese
od večera až k ránu, kolem skrání,skrání
jimž letěl čas, jsa roven divé káni,
dech cítili vát hvozdem. V svatém děse
druh kynul druhu, v tiché rozmlouvání
se dali pozděj, když van dozněl v houští,
jak s pinií,pinií když jehličí se spouští.
První:
Ten dech já znám, je silný, kmeny kácí,
zem pod ním zachvívá se, větrem třtina,
sfer hudba vířivá je před ním líná:
To Brahma v prazdroj Božství v něm se vrací.
Kdo jednou slyšel jej, vždy rozpomíná
se naň. Kondorů stádo, když s hor letí,
stem křídel vzduch tak nemůž rozechvěti.
[3]
Druhý:
Máš pravdu, bratře! Otec náš to, Brahma,
sto billionů let má zapotřebí,
by v prazdroj Božství vnik, spočinul v nebi.
V své skrýši tigr, u pramene lama
se chvějí hrůzou a nám, z jeho lebi
již vznikli jsme, mráz děsu běží zády
jak mrazné Himalajské vodopády.
Třetí:
Kdo viděl jej? Jest veliký a hrozný,
z úst jeho tekou Vedy, čtyři řeky;
a líbezný jest, tak že, co zvem vděky,
květ lotosu i dívčích ňader hrozny,
vše má v něm původ; okamžik i věky!
Dav nevidí jej, pouhou jeho chůzí
by ztrnul, prachem stal se v spárech hrůzy.
Čtvrtý:
Jdu za ním touto cestou tajůplnou,
s ním totožním se, jeho syn jsem v pýše,
vím, ňadry mými jeho oddech dýše,
a tryská mozkem, živé krve vlnou.
Jej cítím všady a se chvěju tiše.
Jej nezřímnezřím, a přec kol jej vidím všady,
v svém díle živ se k Otci vrací mladý.
4
Pátý:
To mysterium Božství. Neviděno
vždy zůstane. Však člověk vidět musí,
by věřit mohl. Vše taj velký dusí,
a neznámé jest smrtelníků věno.
Ó děsná nejistoto! Všeho kusy,
ne celek vidím – a přec Bůh je kolem,
což necítíte strašný dech vlát polem?
Šestý:
Ó vidět! Vidět jednou jen tvář Božství!
Nechť třebas z čela Brahmana jsme vstali,
před jeho tváří z nás je každý malý,
a zrnko písku v jeho divů množství,
ty blabuň, on se kaskadami valí,
on roste v moře a pohltí tebe,
a kol jen moře jest a nad ním nebe.
Sedmý:
Dál tvoří Bůh, kde naše mysl líná...
Chceš v slunce zřít? – Hned mhou se zrak ti zkalí,
však v zdroji jeho obličej zříš z dáli,
a brvou nehneš. Brahma poslal syna,
v něm celý jest, ač v clonu těla halí
se jako my, ó vítejme jej s díkem!
Nareda Otcovým jest prostředníkem.
5
Osmý:
Jej znáte všichni, chodí často hvozdy,
čím ret náš chví se, jemu zní to z duše,
a slova jeho jako šípy z kuše
jsou v srdcích pevná, učí písním drozdy,
jím plod má fík a květ má planá hruše;
do sítí zavěsil on harfu dvojí,
kam vítr sahá umnou rukou svojí.
Devátý:
Kde nelze Otce strašlivou tvář snésti,
tam vítán vlídný Syna úsměv sladký,
jej čtete v tazích dítěte i matky,
a my jej zovem splnění snů, štěstí.
Nareda stojí u vrat každé chatky,
on myje poutníkovi nohy prašné,
snů můry s víček zahání mu strašné.
Desátý:
On nadšením jest v každé lidské hrudi;
co vykonáno velkého, šlo z dlaně
té milostné, jež krmí v noci laně,
a k ránu v hnízdech spící ptáky budí.
Tvář Otce v Noci achatové bráně
se ztrácí v mhách, však Synova tvář hoří,
v červáncích jitra plá od moře k moři.
6
Jedenáctý:
On neumře, neb on je duše světa,
a snivý měsíc lidských ňader milý,
ku bdícím Brahmanům se v hvězdách chýlí,
a v modrém oku lotosovém zkvétá;
on prazdroj útěchy jest, prazdroj síly,
vždy zjeví se, když máš jej zapotřebí;
zde zůstává, když Otec ztracen v nebi.
Dvanáctý:
Jím pouze strašlivý dech Boha snesem,
jenž cedry hroutí jak hroch tenké mlází,
jak terč on k slunci naši bytost hází,
až chvalozpěv náš rozšumí se lesem.
Nareda s námi! Pějte! Slunce vzchází!
Nareda, Brahmana syn velký s námi,
zří na nás květy a zří drahokamy.
*
Tak hovořili bdící ve pralese,
co nad jich hlavou táhlo těžké vání
jak temné dunění, čas, roven káni,
máv křídly jen – a ticho, v svatém děse
kol mech se třás jak ňader oddychání,
v tom Brahmani, již v propasti dum dleli,
rty Božství cítili spět svými čely.
7
KRONOS.
Vlády zbaven vlastním synem
starý Kronos v pouť se dal;
moří břehem, hvozdů stínem
vyhostěnec dál se bral;
pod jhem běd svých v nehostinném
Tauru osamělý lkal:
„To je stará sudba světa:
vinou já se k moci zved;
vinou syn dnes v hloub mne metá,
v propast protivenství, běd;
vinou – budiž věčně kleta! –
bude jednou stejně klet!
Na Olympu noví bozi,
nová radost, nový ples;
duní s třeskem dvéře, vozy,
chocholů a helmic směs...
Charitky a kozonozi
Evoe! řvou do nebes.
Mně to jedno. Věncem růží
skráně otočte i vlas!
Děti, baby, polomužipolomuži,
užijte svůj hodokvas!
Utrpení reka tuží,
mohu vyčkat – já jsem čas!
8
Přijde doba – není dlouhá,
na vás rovněž padne stín;
lidská vůle, lidská touha
pozvednou se ze hlubin.
Zmizíte jak hříčka pouhá,
chumáč stínů, chumáč třtin.
Vidím v duchu vaši vládu,
měřím vás a soudím vás;
v hromů huku, v živlů vádu
obracím zrak na Kavkaz.
Zdar titi, ZeveZeve, i v tvém pádu!
Mohu vyčkat – já jsem čas.
Co si vše tvé smyslí děti
snahou, choutkou, důvtipem!
Bleskem myšlenka jich letí,
obejímá moře, zem,
rychlý oř je – ve zápětí
jiskra jde mu – čím jest? – snem!
Zemi s mořem člověk spojí,
hvězdný až kde kmitá jas,
zřítelnicí vnikne svojí,
vesmír vzdán mu na pospas!
Ať se zbrojí, týčí, rojí,
mohu vyčkat – já jsem čas!
V moje kolo zasáhne-li,
mžikem odhodím jej zpět.
9
Sutky mé když zvrhne smělý,
písek jich mu v oči vlet.
Buďsi statný, silný, bdělý,
přede mnou je malý hned.
Bludiček svár vidím v dáli,
močály jich svit se třás.
Věštci, proroci a králi...
věků řad – jich plamen zhas.
Vln mých proud se dále valí,
mohu vyčkat – já jsem čas!
Vidím zemi – škvár jest chladný
v konstelací valný sněm,
prázdno kolem, život žádný,
prostor hluchý jest a něm.
Kde jstejste, bozi? – Krok váš pádný
neotřese více zem.
Kde jstejste, lidé? – Ticho všade...
Nikde strom a nikde hlas!
K prsům Gaiy led se klade,
a sníh padá v její vlas.
Mlčíš v nitru mém, ó hade?
Mohu vyčkat – já jsem čas!“...
Takto bohů praděd kvílel,
lze-li pláčem hrdost zvát,
štítem tím kryt nesešílel,
patře v tvorstva vzrůst i pád;
10
viděl, velkých všech los sdílel:
vlastní oběť být – i kat.
Takto volá každý za ním,
okovy kdo svými třás,
jemuž k hrdým slétl skráním
příští doby věštný jas.
Zří své dílo – s pohrdáním
kolem vše – v něm on jest čas!
11
HIERODULY.
Na konci Thrakie u břehů nehostinných,
kde skalin celý šik se kolmo sklání v moře,
kam večer napájet své Neptun chodí oře
do tichých zálivů a modrých zátok stinných,
Vlysvlys chrámu řeckého, jak lilie květ bílý
by vyhoupnul se z vln, tam plavec vidí v dáli,
jak racka peruť mdlá by padla mezi skály,
tak v dumě pochmurné se do tmavých vod chýlí.
Kol stromů nevidíš, jen skalné tesy holé,
jich patu vroubí mech, směs vyvržených škeblí,
pár mořských hraje řas na vlnách mezi stébly,
kde rákos zachytil se v kalné tůni dole.
Leč náhle v úsvitu než slunce vstane z páry,
pod jeho polibky jež hoří do purpuru,
zří plavec udiven a mlčky patří vzhůru:
hoch mladý s úžasem, pln obavy muž starý.
Po hřbetu černých skal jak lehké museliny
se nesou postavy; od chrámového vlysu
jak světlých stínů řad by oddělil se, k mysu,
jenž trůní nad mořem, se nesou světlé stíny.
12
Zří plavec postavy žen heroických nahé,
ta sahá v struny želv a ta v bubínek tepe,
a druhé zpívají neb troubí, jako slepé
se řítí nad propast a oči jejich vlahé
Jsoujsou divou rozkoší všech nocí prohýřených
před tváří Ašery, již holoubků pár táhne.
A každá dívka, květ, se k černým vodám nahne,
jež náhle ve kruzích se chvějí rozvířených.
Jak tůní čistá pláň by zrcadlem jim byla,
v nich prsy zhlížejí s poupaty planých růží;
a plavec jede kol a děs mu hrdlo úží...
V těch skalách nad vodou tak despoticky bílá
Jsoujsou tato těla žen, jich každá pósa svůdná,
co polo halí šat, jen víc a více láká.
Běh lodě staví se, let raněného ptáka.
Jich hudba z hlubiny se zněti zdá kdes u dna.
Ó ženy mystické! Chrámových kobek služky!
Zda jdete zpíti se nádherným slunce zjevem?
Či plavce lákáte svou krásou a svým zpěvem?
Jak vzduchem míhají se vašich vlasů stužky!
A co v té písni zní a z vašich těl co pěje,
se snoubí v divný čár mystických Siren, kterých
by pěti neslyšel, v svítání mlhách šerých
vosk druhům v uši cpal bohatýr Odysseje.
13
Však ony lákaly jen v smrt a ve záhubu,
vy zvete k rozkoši, Ašery luzné kněžky;
to plavec dobře ví, vám ujít, úkol těžký,
kdo po konci se ptá? Slyš bubínek a tubu!
Viz lilie těch těl nad tůně nachýlené!
Pár kroků v skalách skrýš je hebkým tkána mechem;
ten sladkých polibků se brzy zvlní echem,
pár mincí, korály na šňůry zavěšené,
Nebneb kůže pardalí, jantar, jenž zlatem svítí,
za slasti okamžik těm dětem lásky stačí.
JenJen, plavčeplavče, dále pluj! Kde břeh se v půlkruh stáčí,
tam kyne rozkoš ti! V té zapomeneš žití.
Ó smavé Harpye! Jen pějte dál a hrajte!
Po plavbě umdleným je sladko, dát se svésti.
Ó větryvětry, ztichněte! A krátké lidské štěstíštěstí,
vy tiché zátokyzátoky, ve modrých stínech ztajte!
Ó zmlknizmlkni, hudbohudbo, již! Dech blahostí se úží.
Již klesám! volá muž a jinoch volá: Šílím!
Jen večer Ašera ve chrámu s vlysem bílým
když bude obět mít, pár holoubků, květ růží...
14
IPHIMEDIE.
„Jak bouří zas dnes moře,
ký běsný vře v něm duch!
Mně nelze usnout ani
a darmo k tvojí skráni
se tisknu... Jaké hoře!
V mé krvi jaký ruch!“ –
– „Jen upokoj se, choti,
k mým ňadrům stul se blíž,
a nehleď v temno stále,
jen spi! Duch, nenadále
jenž divé vlny krotí,
v svou též tě vezme říš!“ –
„HleďHleď, kterak stříká pěna,
já zřím v ní tvary kštic
i obličej pln děsu...
Ó hrůzo, jak to snesu,
viz, hruď ta obnažena!
Ta majestátní líc!“
– „Jsi chorá, moje dítě;
čím nám vln, větrů shon?
Buď ráda, my se máme,
a v štěstí objímáme –“
„Nech!“ – Sjela s lože hbitě. –
„To on, to Poseidon!
15
Jej v mlze vidím jasně,
delfínů řídí spřež
svým trojzubcem v té hloubi,
triton mu v škebli troubí,
a třtina mořské třásně
vlas tká mu i vous též!“ –
– „To horečkahorečka, má drahá!
Ó jen se upokoj!“ –
Chtěl strhnout ji k své hrudi,
leč její prs ho studí,
děs divý po něm sahá,
na skráni potu znoj.
A než se nadál, mžikem
se kmitla, světlý stín
jen míh se po terasu –
skok v hloub, směs různých hlasů,
trub fanfara a s rykem
zas vod se zavřel klín.
On sám a dole moře
jak spící děcko jest,
po bouři ani zdání...
Od Oriona sklání
se k vlnám jedna zoře,
baldachýn věčných hvězd!
16
HYPNOS.
ÓDA ANTICKÁ.
Jak velebit tě, nejmocnější z bohů,
před nímž i Zeus málomocným slove;
na víčka lidí vzdušnou kladeš nohu,
z bran vycházeje Noci achatové.
Tvou družinou jsou snové.
Jdeš tiše, lehce vznášíš se jak vlna,
na oči leháš unavené pláčem,
tvá slední stopa hvězdných snů jest plna,
jichž bývá život špatným vykládačem.
Co na tom, pokud vládne thyrsus tvého máku,
je blaze, sladce zemdlenému zraku;
ať nedá den,
co slíbil sen,
a ty zpět matce v klín ať letíš na oblaku!
Tvá sestra Lethe, sladké zapomnění,
Smrt, blíženec tvůj tajuplný, tmavý,
v své ruce drží zrcadlo; co není,
co jest, v něm splývá v jeden pochod hravý,
jak peruť vlá tvé hlavy!
17
Jdeš tiše, vznášíš sese, jak přes obilí
jde mraků stín, tak pomalu a líně,
a kde tvé křídlo ku zemi se chýlí,
tam ospaleji mluví třtina k třtině.
Jen usnout nedáš vině!
Ta ať se svijí
na loži zmijí,
co pod tvým letem dřímá spravedlivý,
spí vlny mořské, v míru dýší nivy.
Druž dětí tvých vylétá z Noci skrejší,
a luzné obrazy nám do snů kreslí.
Tvůj synek Phantasus, z nich nejmilejší,
s ním báje mládí stříbrnými vesly
se k hrudi spících snesly.
Jdeš, tiše vznášíš se jak odpuštění,
jak smír a něha, plný tuch a vůně,
že sama Persefona v chmurném snění
se zbudí na svém stínůplném trůně,
cos šepce choti,
hněv jeho krotí,
a usne klidnější mu na kosmatém lůně,
až spozděný ji poučí svit denní:
Nad tvoji illusi nic dražšího že není!
18
LEGENDA.
Šel žitným lánem kdysi Ježíš Kristus.
Šel tiše zabrán v svoji svatou dumu,
pár kroků za ním jeho učenníci.
Den parný byl. Ve nízkém stínu klasů
se krčil bílý svlačec s vonnou číškou,
mák hořel ruději a koukol kýval
jak v snění nakloněnou těžkou hlavou.
Na mezi prostá čekanka tu stála,
jí azur lístků bled tím žhoucím žehem,
že choulila se pod paprsky slunce
bez stínu, sama...
Náhle Vykupitel
se zastavil a stál.
A slunce plálo
všem do týlu a skrání. Učenníci,
již musili se rovněž zastaviti,
s otázkou v zraku na se pohlíželi,
proč dál Pán nejde. Ale on stál posud
jak přimrazen a hleděl v bezdný azur
kol sálající neúprosným sluncem.
– Což nepůjdem dál? V poslez řekl Petr.
„Tam kyne stromů skupina a za ní
ves tmí se, pojďme, Pane!“ – Ale darmo!
19
Jak přimrazený na místě stál Ježíš,
i stáli též, ač neradi a skoro
již reptajíce. Pán stál ustavičně,
zřel k nebesům v to neúprosné slunce,
a teprva až zenith opustilo,
v svém, sklonivši se, zmírnilo se žáru,
hnul svatou nohou a děl s božským klidem,
lem odhrnuje tkané svojí řízy:
„Teď můžem jíti!“
Sotva o krok jeden,jeden
se hnul, čekanka, před tím svadlá skorem,
před nimi svěží stálástála v lesklé barvě,
jak v chvíli jitra, ba na lístkách skromných
jí zřeli pláti velké kapky rosy.
Zda úkoj v žár anebo slzy díků?
20
BALLADA O RYTÍŘI, ČERTU A SMRTI.
(Parafrase staré rytiny.)
Tmou hvozdů statný rytíř jel,
a vedle něho ďábel spěl,
a bledý stín,
neznámý, bledý stín
na klisně vychrtlé, jak Bol a Hlad,
krok s nimi udržel.
Ten rytíř za nevěstou jel,
ji urvati mu ďábel spěl,
a bledý stín,
neznámý, bledý stín
na klisně rychlé jako Čas a Sen
vždy na mušce je měl.
Do brány hradu rytíř vjel...
Čert před ním jako Rozkoš spěl,
a bledý stín,
neznámý bledý stín
nad ňadry dívky jako Zmar a Smrt
do rána bděl.
21
V svět den na zlatém koni vjel...
U mrtvé lásky mrtvý rytíř dlel,
a bledý stín,
neznámý bledý stín,
když zmizel čert, jak Pára a jak Dech
nad hradem, hvozdem spěl,
v dál jel...
Ó žel, ó žel!!
22
CHRYSANTHÉMY.
Šedý gnom seděl v úkrytu skal,
v kvetoucí díval se luh,
Flory kde pohled vítězný tkal
tisíce zářících duh.
– Nu dobrá! Jen kvěťte, kam dosáhne zrak,
však přijdou již mlhy a přijde již mrak,
svět pustý bude vrak!
Do růží, lilií vítr tu vjel:
lehce jak jimi se kmit,
tu lupínků tisíce vadnoucích schvěl,
a gnom je v dlaně chyt.
– Nu dobrá! Leťte jen, vadněte jen,
trvati věčně váš nemůže sen,
však můj též přijde den!
Z mateří doušky a z kosatce,
z lilku a hvozdíku též,
jak ve snu je chytil, jak v pohádce,
tu Vesny kvetoucí lež.
– Nu dobrá! MěMně hodí se každičký z vás,
nechť ztratíte vůni, ztratíte jas, –
však můj též přijde čas!
Z narcisků, vorlíčků, z anemon,
z jasmínu, dřív nežli svad,
23
tu květu vzal tvar, tu barvy vzal ton,
a smál se: Já byl též mlád!
Tak všecko v svou mechovou uschoval sluj,
když pápěr lít vřesu, křikl naň: Stůj!
I ty jsi, brachu, můj!
Míjelo leto a podletí,
mlhy tu, šero a mrak;
tvar květů víc neměl gnom v paměti,
astry jen padly mu v zrak.
– Nu dobrá! Teď chvíle! Do práce se dal,
dle tvaru aster, co čas kdy mu dal,
na nový květ on stkal.
Ve zmatku, v chumáče, v neladu
co schytal z lesů a niv,
v zimní svou přesadil zahradu,
a spokojen bradou kýv.
– Nu dobrá! Ovšem vůně vy nemáte,
tvarů jste bizarních, barvami bohaté,
tak pestré, rozváté!
Náhradou buďte ve zimní šer,
plaňte do mraků a mlh,
vy zářivé sestry nebeských sfer,
nechť jíním kraj listů vám zvlh.
Hoř vaše jásavá, výskavá směs!
V sny lásky se pohádkou o Vesně snes!
Jsem spokojen dnes!
24
BALADA RENAISSANČNÍ.
„Nechcete mne milovati?
Purpur můj vám vadí snad?
Ví to Bůh a všickni svatí,
chci jej ve prach zašlapat!
JednoJedno, prosím, rcete pouze,
– ďábelsky se zachechtal –
čím jen takto vaší touze
Don Giulio udělal?“
Usmála se, stranou točí
vyhýbavě černý zrak;
„Odpusťte – však jeho oči
nebeský jsou nad zázrak!
Kam se hnou, je všady vidím,
nebýt jenom očí těch,
ráda bych – však rdím se, stydím“...stydím...“
Ostatní vše pohřbil vzdech.
Tak jen oči! Pomoc lehká,
pomyslil si Hippolyt,
žena nádoba je křehká,
v lásce hlavní jest: Jen chtít!
S družinou svou počkal v lese,
když se večer zvolna tměl.
Pod kopyty zem se třese,
z honu Don Giulio jel.
25
„Dobrý lov bylbyl, bratře milý?“
Úlisně mu volá vstříc.
Giulio se s oře chýlí,...
hled do jeho zřítelnic –
„Ba, má pravdu! Jsou to oči!“
Vztek v něm bouří překypěl...
Don Giulio s koně skočí,
v tom i kraj se více tměl
Jakojako duše Hippolyta –
Bratra stisk na prsa svá,
v oči, v nichž to plesem kmitá,
vrazil svoje palce dva.
Výkřik!... Chasa zdivočelá
stála němá... Nový vzdech...
Sotva zachytit že spěla
toho, jenž se kácel v mech.
Kolem bělma kalných očí,
z nichž vlá hrůzahrůza, smrť a děs,
šňůry perel bratr točí,
pak list píše: „Čekám dnes!
Od hodinek hned se vrátím,
a ty oči, stín a led,
nebojte se, čas vám zkrátím...
nebudou vám překážet!“
26
KRÁSA.
Plné sály hostmi vřely,
jaký opojivý ruch!
Girandoly kol se stkvěly,
páni, dámy jako včely
tísnili se v úzký kruh,
kde stál schýlen k sličné ženě,
dívaje se v shon a šum,
Medicejský, spokojeně
plný pohár tiskna k rtům.
„AnoAno, páni, krásné dámy,
je to pravda, já to pěl,
městem popěvek můj známý
komnatami, arkadami
jako blesk se rozletěl.
„Mladost prchá neustále,
chytněte ji, dokud čas,“čas,
zazniž tedy k její chvále
satirů a faunů hlas!“
Mnohý se tu usmál pijan
a hloub v svoji patřil číš,
v tom Agnolo Polizian
z kruhů luzných dám, jak z lijan
výr by pozved hlavu výš,
27
zaskuhral: „Máš pravdu, pane,
mládí, velký bohů dar,
kéž jen krůpěj jeho skane
rozkoše nám ve pohár!
Mládí moc jest, ale Krása
bohyně je vedle ní!
Mládí zpívá, Krása jásá,
v rumy Mládí květy střásá,
Kráse přípitek můj zní!“
Smích tu zavzněl vyzývavý
a zněl tichem komnaty:
„Co to o Kráse zde praví
Polizian nosatý?“
„Právě, sám že beze krásy“
hrdě Agnolo dí všem,
„vítám v ní jen bránu spásy,
pro vše lidstvo, pro vše časy
její hlasatel tu jsem!
Divíte se, dámy luzné,
i vyvy, švarní rytíři?
Duch je krásný – tělo nuzné,
a duch k hvězdám zamíří!“
Kynul. – Rozstoup se kruh pánů,
nový ruch a nový šum,
hledělo vše v onu stranu,
mramorovém na stojanu,
v líci plno božských dum,
28
Venuše kde nahá stálastála,
jakby z pěny vstala teď,
v záři jak by od ní plála
každá váza, každá zeď.
„Kdo jsi idealu bližší,“
Polizian klidně děl,
„směleji svou zvedni číši,
ať ho Orkus, Nebe slyší,
Jehova, ďas, archanděl!
A kdos ošklivý, ty klidně
v zahanbení oči sklop,
zato hloub a stejně vlídně
fauní rty své v číši ztop!“
29
BALLADA O SMYSLU ŽIVOTA.
Rozlétly se rajské dvéře,
bílá duše z nich se béře.
Svatý Petr vrtí hlavou:
Jak lze rajskou zhrdat slávou?
Bílá duše odpovídá
tomu, jenž ty ráje hlídá:
„Odchod můj tvůj úžas budí?
Mne toto, PetřePetře, v nebi nudí.
V andělských hlav husté tísni
táž vždy hudba s toutéž písní.
V světců zářné gloriole
alleluja! v témže kole.
Totéž chvály zajásání,
když k nim Boží tvář se sklání.
Sladký pocit, světcem býti,
aleale, Petře, já chci žíti!“
30
Zapadly již rajské dvéře,
bílá duše v svět se béře.
Leta jdou a leta plynou
vteřina jak za vteřinou.
Buchy buch! na bránu rájeráje,
Petr vyhled, naslouchaje.
V šatu – sdraném, plna kalu,
v staré líci s vráskou žalu
Předpřed ním stojí duše zase,
jež kdys v ráji nudila se.
Bílé,Bílé ráje ples byl všedním,
černá stojí nyní před ním.
„Nuže duše, tak jsi žila?“
Smutně duše hovořila:
„Příchod můj tvůj úžas budí?
Mne toto, PetřePetře, v světě nudí.
V lidský hon do stálé vřavy
z boje v boj a bez únavy.
V špíněšpíně, v kalu, v zisku spárech,
starý hřích vševře v sterých tvarech.
31
Za vše chtění, za vše plání
týž vzdech a též proklínání!
Hořký pocit, musit žíti!“ –
„Svatou nemůžeš víc býti,“
Petr duši odpovídá,
„neb jsi jeden kal a bída.
Co jest čisté jen a ryzí,
smí sem na lem Boží řízy.
Pro očistu vrať se zpátky,
pak tě pustím zas v ráj sladký!“ –
Zmizel. Sama duše stála,
zavzdychla si, poplakala.
A pak hledla v obzor dálný,
v nekonečno táh se valný.
K vichrům, jež kol hřměly prudce,
vztáhla v muce obě ruce.
„Vezměte mne na perutě!“
Z nich to šklebem znělo chutě.
Vichřice se dále hnala,
sama duše v pláči stála.
32
K mrakům, jichž kol pluly třásně,
hovořila duše hlasně.
„Vezměte mne na svá křídlakřídla,
ztopte mne kams v mořská zřídla!“
Prškou svou ji ve tvář stříkly,
letěly – a v dálce znikly.
K hvězdám, které bledým zlatem,zlatem
v hloubi kmitly, děla s chvatem:
„Sladké jindy, dnes tak chladné,
není u vás těchy žádné?“
Hvězdy jen se mrazem chvěly,
mlčky dál svou drahou spěly.
A zas duše sama stála,
vzdychala a naříkala.
Nelze k nebi, nelze k zemi,
a Bůh jako prostor němý.
Kol ní totéž kosmu žití,
mlh a mraků vlnobití.
Větrů v dálce zahýknutí,
hvězdic v hloubi zamihnutí.
33
Táž noc tmavá, záře rudá,
totéž vždy – ó jaká nuda!
Přála si být kámen kdesi
plný mechu mezi lesy.
Ale marné každé přání,
v duši vře to staré plání.
Lítost, stud a výtek vřava
hlodati ji neustává.
A jen slzy dál se lejí
s víček rudých, kam jen spějí?
Leta jdou a leta plynou
vteřina jak za vteřinou.
Ve výši tu slova zněla:
„Víš-li, jsi již bílá celá?
Slzami jsi očistěna,
anděl jsi, jež bylas žena!
Nechala jsi ve svém hoři,
co vám muky osten tvoří.
Pravý bol, slast pravá hvězdná,
věz to, duše, nudy nezná.
34
Lidské nudy hořké býlí
z prázdných srdcí jen se chýlí.
Třeba trpět, duše celá
by své prázdno zapomněla.
Neb tak velkou láskou vzpláti,
v které sebe lze se vzdáti.
V obém nelze nudu míti,
to jest celý smysl žití!“
Rozlétly se rajské dvéře,
bílá duše v ráj se béře.
35
MAGNÁTSKÁ LEGENDA.
Já nevím, četl jsem to nebo snil,
však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.
Na pyšném hradě, který v luh se sklání,
magnátská žila ovdovělá paní;
ač hrdá, zpupná, srdce led a mráz,
přec lidu jednou vystrojila kvas,
a dala vyvaliti vína sudy
a rozehráti fujary a dudy.
A dobrý lid se veselil a smál
a v jeho středu cigán, šumař stál,
a toho paní všimla si a v hrad
jej uvedla a kázala mu hrát.
A cigán začal: Struna divě sténá,
to prudká melodie bezejmená,
stesk lidu v ní a věčné jeho lkání,
pláč k tyranu, jenž nezná slitování,
v ní opuštěné krby chudých chatek
a dětský pláč a vzdechy sirých matek,
bol mladých podvedených srdcí kvílí
v té písni. Paní naslouchala chvíli
a brzy řekla: „To není ta pravá,
již slyšet chci, toť nota příliš lkavá,
já smát se chci, spusť jinou okamžitě!“
36
A cigán melodii změnil hbitě,
hrál jinou píseň. Paní naslouchala;
v té písni divé plesná nota hrála,
to jásot byl a hossana a ples,
sta zvuků frašných, veselosti jez
byl stržen celý, znělo to a pělo,pělo
jak mladé dívčí obnažené tělo,
jak sokol, volnou perutí jenž mává.
Leč paní trpce dí: „To není pravá,
já jinou chci a jinou čekala jsem.“
A housle jiným počaly znít hlasem.
To byla píseň prostá, nehledaná,
jak chudobka, jež zkvětla v trávě z rána,
jak zvonek zní na hrdle rudé krávy
v luh porosený horské do dálavy,
jak píseň děcka, které hlídá stádo
a sobě zpívá, na světě jsouc rádo,
jak dívka zpívá, kterou všecko těšítěší,
i vínek, pod svatý jejž obraz věší.
Leč magnátka se mračí pohrdavá:
„Tu teprve nechci! to není ta pravá!“
Dál cigán trpělivě struny stiská,
msty žehem divokým to z nich teď blýská,
to děsný skřek havranův a čekanu,
kde o kořist se rvou, než dojde k ránu,
to bubnů třesk, v jichž kvilné epopeji
beťára k magnátovi odvádějí,
krad, bude viset, krátký proces s ním...
37
Však pomsta bdí a zbytek halí dým,
dým panských zámků, třesk rozbitých pout,
a kletba sirotků, vdoviných slzí proud,
jenž věky teče dál jak horská láva.
A paní vrtí hlavou: „Není pravá
ni tato píseň, jinou ještě zkus!“
A cigán hraje. Žití celý hnus
zní v krátkých notách jako rozsekaných,
zní v trilkách u kobylky jakby štvaných,
a v křeči jejich šílí genius.
Však paní rukou křečovitě mává:
„Dost, zaraz, tato teprv není pravá!“
Tu poprv na rozpacích cigán stál,
pak uklonil se mlčky, housle vzal,
a magnátce je ironicky dává:
„Teď hrajte vy, snad ta bude ta pravá!“
Já nevím, četl jsem to nebo snil,
však zdá se mi, že sám jsem při tom byl.
38
BALLADA O ZAKLETÉ PRINCEZNĚ.
To stará bajka, vím,
však smysl vždy má nový.
Drak chrlí oheň, dým,
a pod skálou si hoví.
Na skále stojí hrad,
stem zlatých oken do krajiny zírá,
v něm plna luzných vnad
princezna mladá marnou touhou zmírá.
Po věže cimbuří
výr zasmušilý chodí,
zří v dál, se zachmuří,
když ořem nebo lodí
se někdo blíží sem,
na poplach křídly buší,
tu drak, jenž zpit jest snem,
se k obraně hned vzruší –
Ó princezně je k smrti smutno v duši!
Tu přišel mladý jun,
měl lýru po svém boku,
v ní hlahol zlatých strun
a jásot mládí v oku
a sílu, nadšení.
Výr na cimbuří začal křídly tlouci,
drak v ohně chrlení
slal celé řeky síry, smoly žhoucí.
39
Za okny princezna
již střetla okem juna,
slyšela, vítězná
jak hlaholila struna.
Drak ztuh a zkameněl,
výr spustil křídlo vzpjaté,
jun blíž a blíže šel,
blíž zněly struny zlaté. –
Jak princezně se všecko v hlavě mate!
Výr mrtev s hradby kles,
a vrata z kořen letí.
Jun s dívkou, jaký ples!
již leží ve objetí.
Sad kolem zakletý
se rozvíjí v ráj, tisíc ptáků zpívá,
polibky poety
se dívce v duši věčné jaro dívá.
A co se stalo tam,
to v jiném tvaru zase
jest věčné, zlobě, tmám
vždy píseň vysmívá se.
Zášť, zloba bez mezí
v sled nadšením se spije,
a krása vítězí,
a svěží vavřín vije;
princezno zakletá, viď, svatá Poesie?!
40
SNY.
Co všecko chtěla bys, ó duše moje?
Při Platonově sedět symposiu
a zbožně naslouchat, jak sladká moudrost
chví mudrce rtem jako zlatá včela,
a vidět otevřená ústa žáků
med sladký hltající, v zlatý vrkoč
se dívek zabořit v té meditací
a cítit smrt a život – jedna báje, –
jak zvedá jejich harmonická ňadra,
co flétny v předsíni se ozývají
na sladkých rtech, jež práhnou po polibcích.
Co všecko chtěla bys, ó duše moje?
S lví tlamou zdobným klepadlem být, na němž
kdys unavené spočinuly prsty
božského psance. – Večer byl a v Lucce
se tměly ulice, v nichž lidí stíny
v stín splývaly. Tam unavený stanul,
a bušil klepadlem na jedny dveře,
a Monna Gentucca mu otevřela,
a ráda uvítala zbloudilého,
a ráda krb mu otevřela teplý.
41
Tam used klidnýklidný, a co venku vichr
třás okenicí, otvíral on před ní
své listy, cestu Očistcem a RájemRájem,
a blaze, volno,volno bylo mu v té chvíli...
Co všecko chtěla bys, ó duše moje?
Na Muraně při kvasech Tiziana
být růží, kterou Pocofila zvedla
jí zastiňuje, vějířem jak vonným,
polibky Aretina... Venku vůně
a lahoda vlá noci červencové,
zde jako blesky vtipy střídají se,
a víno kypí v pohárech a život
se rozlévá a bouří mocným proudem.
Pod balkonem zní stance Ariosta
mrouc v sladké hudbě divých políbení,
a potlesk hostů, cynickému vtipu
jenž platí, obé stopí jednou vlnou...
Co všecko chtěla bys, ó duše moje?
U Galilea stát, když při mučidle
svou pravdu hlásal, státi u Kolumba,
když první šťasten křikl: Země! Země!!
Ty políbit bys chtěla Chéniera
na popravišti krví zvlhlou kadeř,
a opakovat nesmrtelné verše,
jichž dozvuk stlumil kročej žalářníkův
a bubnů třesk. – Ty chtěla bysi rovněž,rovněž
42
být při tom, z Shelleye když, utopence,
šat sňali, v jehož kapse promočený
byl výtisk Keatse nesmrtelných zpěvů!...
Co všecko chtěla bys, ó duše moje?
Svět celý obejmouti mnohotvárný,
a výkvět lidstva v tom a jeho snahy.
Však nad vše nejvýš chtěla bys, já znám tě,
zřít unavenou, bludnou českou duši
a zdranou k smrti, nad Jungmannův slovník
jak uklání se v neznámé kdes chatě,
a líbá první stránku v svatém dojmu,
a volá k hvězdám šťastná, vykoupená:
Jsme! Žijem! Národ jsme! My budem žíti!
A vše bys dala za to, viď, má duše?
43
KNIHA DRUHÁ.
TICHÉ MEDITACE.
[45]
VZKŘÍŠENÍ.
Zdrán svými nepřátely,
a bídně zdeptán v prach,
kdys básník, orel smělý,
dnes, v hrudi steré střely,
jsem ležel na marách.
Ni známky o životě,
vše za mnou shon a vír.
Já propadl již hmotě,
a v každé kosmu notě
jsem slyšel: Mír, jen mír!
Tu kdosi přišel ke mně
a tiše vztáhnul dlaň.
Kol voněla hned země,
a kvetla, sotva jemně
on pohladil mou skráň.
[47]
Kdo byl to? Svatá láska,
či vlastní pýchy cit?
Či slední k žití páska?
Má smrt jen byla maska,
já cítil: Musím žít!
Jak Ježíš Lazarovi
„Vstaň!“ hlasem něhy děl,
kdos mystickými slovy
mně vdechl život nový,
a já jsem za ním šel.
A teď, co prší kolem,
ať kámen nebo kal,
mnou nehne, liljí polem
jdu tiše, netknut bolem,
za novým cílem dál...
48
OKAMŽIK.
Okamžik je plaché děcko,
za kštici jen chytni jej,
nemá nic a dá ti všecko,
v něm je žití ruch i rej.
Co máš dlouho? Radost? Mládí?
Kam chceš s nimi? Marný sen!
Čas tak neúprosně pádí,
mine noc a mine den.
Okamžik je všeho králem,
pokud v dlaň jej zachytíš,
v světa víru neustálém
on je blaha pevná číš.
Na rtech lásky, v tvůrčí chvíli,
kde je všeho bytí vznik,
s věnem žití se ti chýlí
jediný bůh – okamžik!
49
JDA KOLEM HROBU NEZNÁMÉHO ČLOVĚKA.
Spi jak poutník znavený!
Trny vše a kameny
dráhy svojí neciť již...
Odlož tady všecku tíž;
čím hloub v zemi zapadneš,
tím jsi nebi blíž!
Neznámý tvůj život byl,
v ocean se kapkou vlil,
zaplál, nežli Smrti trysk
dohnal tě, tvé hrdlo stisk,
v jehož dechu vychladneš –
z všeho malý zisk!
Trochu hlíny – skrovný květ...
Dále bude bouřit svět...
O dušičkách lampy plam
bude chvilku čelit tmám,
proč? – To sotva uhádneš...
zas pak budeš sám!
50
A přec mnohem je ti líp
pod krovem těch starých lip,
kde se větev zakývá,
když pták nad ní zazpívá...
Zda kdy vstaneš, omládneš
jako za živa?
Atom světla, života,
prach, jenž vírem kolotá,
jiskra, pýří, Boží dech
v ňadrech mých a ňadrech všech,
svit, jejž hmotě ukradneš
v dlouhých aeonech?
Jedno! Ve tmy objetí
nebudeš to věděti,
světu vrácen, stopen v tmách,
látka kosmu v proměnách...
Nový tvar než ovládneš,
starý – dávno prach!
Ze života orloje
vypad jsi – ne bez boje.
V tom jen štěstí, co má svět,
že v ten stroj, jenž všemi klet,
v tom, když jednou vypadneš,
nelze tě dát zpět...
51
KVĚTY PODZIMNÍ.
Svadlé, zdrané, strhané
dešťů, vichrů nenávistí,
vybledlé a zdeptané
mezi opadalé listí;
Matnýchmatných barev vybledlých
smutné šperky podjeseně!
Jak jste, živy v dumách mých,
pevná kotva v časů změně!
Písně mé jsou jako vy,
ať to fičí bez naděje!
U nich si kdos pohoví,
kdos přec u nich pookřeje!
Svadlé, zdrané, strhané,
kveťte dál, ať kol to řádí,
láska v srdcích zaplanezaplane,
a kde láska – tam je mládí!
52
NEBOLÍ...
Tak bráti život, jak se podává,
ó zda v tom není světa moudrost všecka?
Tu sladký smích, tam rána bodavá...
Brát s muže klidem vše a s naivností děcka!
Jít klidně dál a stát v svém okolí
přes potlesk těch a jiných slova rouhavá,
a každé ráně říci: Nebolí!
V tom spása jen. Vše jiné otrava.
V tom jádro jest, vše jiné tvrdá pecka;
buď slzná stopa nebo krvavákrvavá,
za krokem každým jde, že pravdou zdá se řecká
ta zvěst, jež do tmy věků hlaholí:
Líp nezrodit se! – Jsi-li však, buď zábava
ti vše a nic ať tebe nebolí!
53
PÍSEŇ O VLASTI.
ELIŠCE KRÁSNOHORSKÉ.
Je zastaralá, vím to dnes,
však pláň jí zvučí, hlučí les,
kam pohlédneš, tam zní ti v sluchsluch,
a kdo v ní zní, jest Boží duch.
Ji deptají a na rtu smích
jí kopou hrob ve troudu knih,
však v srdci lidu živa jest
jak větrů van, jak písmo hvězd.
A oněmí-li lidský ret,
ji kámen bude dále pět,
i Vyšehradu šedá leb –
A dál zas bude vnukům chleb.
Neb pokud máme oč se třást
a bojovat, je živa vlast,
a píseň o ní v žule skal
a v polích, hvozdech žije dál!
54
OKNO.
Kol nás ať jen mrak se kupí,
vášně bouří, draví supi,
v plné zlosti;
ať se čistý azur klene –
mějme okno otevřené
do věčnosti!
Co dnes vážíš, co dnes chytáš,
co si v duchu písní splítáš,
co zveš ctností,
sílou, láskou, jež vše žene,
jest jen okno otevřené
do věčnosti!
Tak žij klidně v svojí pýše.
V žití knihu kdosi píše
bez milosti.
Cos chtěl v duši roztoužené,
platí, okno otevřené
do věčnosti!
55
MOUDROST.
Co chcem, kam spějeme, to v posled přece máme,
o tuhou hruď se vždy kde jaký odpor zláme.
Kdos šeptá, reptá kdos a jiný řve a štěká,
však tiše moudrý jde za dílem svým – a čeká.
V tom všeho tajemství, ať chaos dál se vztekal,
Bůh ve své moudrosti až na sedmý den čekal,
až klidně říci moh: Již dost, vše dobré jesti!
Nás zatím schvátí hrob, – mír aspoň, když ne štěstí.
56
NICOTINA.
Hnědá Sylfo jako list,
jehož dým jest duše tvoje,
v tomto dýmu nech mne číst
zapomnění a smír boje,
modravé jak amethyst
kolem proudí mráčků roje,
v Lethy zdroje
pohrouží mne do úkoje...
Co mi bouře hluk a svist?
Snad se klamu. – Mír a klid
neneseš tak v líném zraku,
spíš snad pomoc, přestat žít,
ujít z tonoucího vraku,
s tupým klidem blaho pít,
vznášeti se bez rozpaku
v dýmu mraku,
ponořit se do zázraku,
kde přestává každý cit.
Subtilný kýs démon, viď,
soucitu pln k bídě naší,
šeptá lístku: Chyť jenjen, chyť!
modrý dým ať výš se vznáší,
57
v opojnou se shrne síť
u skrání, bol dál z nich plaší,
ku rubáši,
zoufalství kde zvolna raší,
sladkým dýmem spřádej niť!
Síly nemáme my dost
skončit, co nás trápí, rázem,
a bol hlodá jak pes kost,
výčitka se plíží plazem;
v bázni plaché na věčnost
s ohněm v mozku, v žilách s mrazem
zříme na zem,
nad hrobu se octnem srázem,
dým tvůj vzdušný dál je most.
Hnědá Sylfo! Moderní
zbrani slabých, sáhnout k dýce;
snové klidu nádherní
s dýmem táhnou houpajíce
tak se luzně, důvěrní,
spusť své fialové kštice
víc a více,
vzývám tebe do třetice,
tobě v česť má píseň zní!
Je-li všecko v světě jed,
sláva, láska, velké chtění,
58
křídlo ducha, abys vzlet,
v hlubší kles pak pokoření,
hnědá Sylfo, nad samet
vonných tvojích políbení
věru není,
nebo ty jsi sladké snění,
drsná skutečnost je svět!
59
V DÝMU.
Když dokouřenou cigaretu odhodím,
vždy připadá mimi, jakbych svého žití den
s ní odhazoval, obé stejnou cenu má.
Z nich po obou mi zbude trochu trpkosti,
a trochu dýmu, jenž se brzy rozplyne;
co v něm jsem urval pro sny své a myšlénky,
má trochu vratké ceny pro mne snad – nic víc!
Den, cigareta... jak to snění dým a dým,
žal, radost, plachá naděj, touha, vzpomínka,
dým, všecko dým, v němž celý život ubíhá
kams v hrozný prostor, v nic, hra prázdná, temný sen
dne včerejšího... dýmdým, jen dým!
60
REZ.
Jak na oceli břitké, zářivé
si časem žlutá sedá rez,
do duše čisté tak a blouznivé
cos padá, se skládá,
lesk její stínem spřádá,
to nedůvěra, věz!
To cizopásník tvého srdce jest,
škraboška, za níž satan skryt,
to tyran pochyb zlých a kat a trest...
teď malý, leč zkalí,
jak vzroste, a halí
v noc tuposti tvůj cit.
61
AMARA.
I.
I.
Zpět vržen v tmu, po světle darmo křičím.
Já dobro chtěl a cítím zla jen spáry;
vznes hlavu nedůvěry démon starý,
má všecka snaha přeludem jest, ničím.
Leč, komu, Bože, tu svou bolest líčím,
a komu ňader hasnoucí, mdlé žáry
na oheň nový nítím? V jaké zmary
zas darmo v strádání svou duši cvičím?
Ó dnové moji, plni smutku, nudy!
Ó noci moje, plné žalných stesků!
Sne krátký mezi nimi, příšer plný!
A samé mátohy jen, stíny, bludy,
a nikde břeh!... Svit rudý vášně blesků
jen ozařuje nekonečné vlny...
62
II.
II.
Cos bolí v srdci, stále dnes a zítra,
a boleti to, vím to, nepřestane,
až slední lístek s žití stromu skane
pod slední ranou supa mého nitra.
Bouř vášně, lhavý klid – vše léč je chytrá,
však stará bolest novým zas dnem vstane
i z dlaně drahé, nejvíc milované
mne zachvátí i v samém vzchodu jitra.
Ať tedy bolí! – Beru to jak osud,
a proti tomu každá zbraň jest marná,
a jedno jen mne chránit můž’ – ne spasit:
Být v srdce jádru čistý jako posud.
Víc nelze mi. Žeň nemůže být zdárná,
kdes pozdě moh v zem otrávenou zasít.
63
JÁ LÁSCE VŠECKO DAL...
Já lásce všecko dal, svůj život i své písně,
teď sama přichází mne láska soudit přísně.
Teď vše mi vrací zas, však trny místo kvítí
mi vráží do srdce a sotva při tom cítí,
Jakjak zlá je tato msta; být horší sotva může.
Však za trny jí zpět dám růže, růže, růže...
64
DO MROUCÍCH ČERVÁNKŮ...
Do mroucích červánků se dívám, jak můj zvyk,
a srdce ouží se a vlhne oko v mžik.
Co zlatých hradů tam, co beránků a vln,
co květů báječných, kterými azur pln!
Jak náhle týčí se a hroutí, splývají,
z nich známé postavy a tváře kývají,
snů mladých fantomy, naděje ztracené,
mdlým leskem vzpomínky jen slabě zlacené.
To trvá vteřin pár a vše to zmizí v let,
kol stoupá šero již, tma zvolna halí svět.
Ó matné reflexy! Ó svity prchavé,
se chvící na desce mé duše mlhavé!
Snad vkládám do vás víc, než těkavý váš tvar
tam hostí, setkaný jen z ozářených par?
I ve vás prázdnota jak dávno v srdci mém!
Jste světla posledním jen chvějným odleskem,
jež brzy uhasne,uhasne jak v duši mé ta zář,
z níž tká si obrázky mdlý pěvec samotář.
Jej zahrne též tma, jak slední zhasne jas,...jas...
Snad proto, červánky, tak dojat zdravím vás!
***
65
Cos v mracích dohořívá... Snad mroucího dne krása,
snad všecky naděje, sny mládí, nadšení?
Cos při tom v duši zpívá, mně zdá se, že to jásá,
jak nejvíc voní květ ve tichém setlení.
Tam plný purpur jest a dole již se stmívá, –
cos v mracích dohořívá...
Cos v tobě dohořívá, má duše unavená,
to jistě naděj tvá, tvé sny a nadšení,
čím skutečnost tě zrývá, čím sklamala tě žena,
čím chřadlas v skleníku své touhy, v šílení.
V tvých zpěvech purpur plá, však v tobě již se stmívá...
Cos v mracích dohořívá.
66
CHRÁM.
Jak divých barbarů dav z krajin severních
se v luhy jihu řítil,
v prach zdeptal řecký chrám, portiku jehož sníh
tmou pinií a oliv svítil:
Mých vášní kentauři se divě dali v let,
jak lavina s hor pádí,
mé srdce zkrušily, kde lásky hořel květ,
a na kopytech roznesly mé mládí.
Kde stával druhdy chrám, je pustá mýtina,
jen bludička se blýští,
kde srdce plálo kdys, jen uhel zhasíná,
a smutně doutná v rumovišti.
Však cosi tajemně přec obé oblétá,
dech svaté jakés tísně...
Je krásy to snad sen? Vzpomínka prokletá?
Či nevypěné jsou to písně?
A jak se vrací vrah k místu své oběti
a nedbá nebezpečí,
má duše z dálných cest vždy v rumy přiletí,
a hořce vzlykajíc tam klečí...
67
V TUŠE JARA.
Mladé jaro nechce k nám,
zdráhá se a váhá;
černé hroudy tu i tam,
každá snítka nahá.
V azuru jen skřivánek
trilkuje a jásá,
tuší příští vesny vděk,
a v tom jest již krása!
Mladé jaro nechce k nám,
jak ty z ňader, sloko,
na kamení tu i tam,tam
sedí paví oko.
Na slunci se vyhřívá,
křídlem pestrým třese,
neví, cetka zářivá,
že nám jaro nese.
Ano, je zde! Tu i tam,
sáhni jen k své hrudi.
Mladé jaro nechce k nám,
ale tam se budí!
68
STARÝ MOTIV.
Viď, že jsme vždycky sami, moje duše.
Jak lze to vyvrátiti? – Vždy jsme sami
a vždycky bídní, pro sebe jen každý
jde svojí cestou, svou jen cítí bídu.
Ach, býti s někým za každou již cenu,
nás vrhá náhle v propasť tmy a viny,
být sám, je děsno! – A jsme přec jen sami.
Nad námi hvězdy – chladné, mlčenlivé,
pod námi země – vlhká, opuštěná,
kolem nás lidé – bezcitní a sami,
jak my jsme sami pro sebe tu každý,
tak sám, tak sám, jak jest a byl a bude
od kolébky až do té pouště hrobu.
Zda aspoň tam to pochopí? – Já nevím;
leč chápu, co se o těch vypravuje,
kdo za živa, předčasně pochování
se náhle zbudili ve tísni rakve,
jak hrozně samotu svou pocítili.
Nad nimi hlína, kolem nich jen hlína,
pod nimi hlína,... sami jsoujsou, tak sami!
To známe z paměti již, moje duše!
69
AMOROSO.
Mnoho cítit, více zkusit,
světem jíti dál a dál,
nejlepší své city zdusit,
plakat, jiný kde se smál;
Toužittoužit v před a hledět zpátky,
zabočiti v temný les,
u dveří kdes nízké chatky
najít celý mládí ples;
Poznatpoznat jej a dál se bráti
jako žebrák, neznán, klet,
a přec na svém stále státi,
že jen láskou stojí svět;
Vv tom je žití Amoroso,
sladké jádro hořkých chvil;
zpátky, skutečnosti proso,
ve svém snu jsem blaze žil!
70
APOSTROFA.
Bludné vy paprsky vzdálených hvězd,
jakých as máte vy potřebí cest,
než skanete k nám?
V prostor a hloubku se do prázdna řítíte,
nevíte, nevíte, k čemu zde svítíte,
v náš ples nebo klam.
A čím vám v posled jest všechen trud náš,
jiných jste dějů vy stopa i stráž,
co po nás je vám?
My jsme tak dětinští, bol svůj a ples
s vámi že snoubíme až do nebes,
jak světlušky plam,plam
Ss vámi by měřil se v dráze té věčité,
daleké, záhadné, bludné a spletité,
ach, odkud a kam?
My jen v tom svorni jsme, rovněž to nevíme,
k lepšího světa vám k vyslancům hledíme,
leč každý jest sám!
71
BOLESTI.
Jen zvolna, Bolesti, se vrývej v duši moji,
buď sladká aspoň, vlídná, tichá, konejšivá;
já nemyslím, že usnout při tom bysi mohla,
však milosrdná aspoň buď v své kruté práci,
bych mohl zápasů a bídy slední zbytek
si oddanosti usmíváním osladiti...
72
IN MEMORIAM M. P.
(† 4 / IV. 1896.)
Co tobě život dal, jest málo nebo nic.
Kdys jakýs planul máj, dnes o něm nevíš víc,
dnes v rakvi sen a noc... Zda vzešel ti již den?
Zda to vše není děcka nedosněný sen?
Ach život! Jednou jen! – Čas, šílenecšílenec, dál letí,
a stejně letěl tak, když my jsme byli děti...
Dnes tebe pohltil... Zda líp je tobě v ráji?
Což, mrtví našich duší když na nás nečekají?
To vědět jedině, zda čekají, či nic!
Já budu stále vidět bledou tvoji líc.
Let dvacet vzalo málo snu mládí, jenž byl den.
Zda vše to není děcka nedosněný sen?
73
VELKÝ PÁTEK DUŠE.
(SESTINA.)
Je dobře, duše moje, jednou za rok
na velký pátek aspoň, v ten den smutku,
si připomenout umučení Krista,
jenž zbodán, upliván, opuštěn všemi,
svou hlavu sklonil na chladný klín Smrti,
co zem se třásla, zatmělo se nebe.
Je dobře, strhat pohanských snů nebe,
a mžikem žít, cos neprožila za rok,
zřít upřeně v ty hlubé důlky Smrti,
a vycítiti celou hloubku smutku,
pryč thyrsus odhoditi s květy všemi,
a zadívat se v zmučenou tvář Krista.
A myslit při tom na jiného Krista,
jenž tisíce let darmo hledá nebe,
jenž stejně prošel řadami muk všemi,
co věky urvalurval, často ztratil za rok,
a jehož snahy, zápasů a smutku
je symbol ten, jenž zlomil osten Smrti.
74
A ptáti se, kdy zlomí osten Smrti
ten velký, pravý odchovanec Krista,
kdy zvedne čelo rozbrázděné v smutku
a oko, které marně hledá nebe,
a řekne si, jen počkej, snad již za rok
tvým Kristus bude i ráj s vděky všemi!
A vzplanou růže tvými trny všemi,
ty jako Kristus vstaneš v posměch Smrti,
a mžikem, mnohý co’s nenašel za rok,
v svém srdci najdeš: sladký zákon Krista
v své duši najdeš, vytoužené nebe,
a bude konec odvěkému smutku.
Teď však tě vidím ve tvém věčném smutkusmutku,
moderní člověče! Nechápán všemi,
vždy hledající, jež jsi ztratil, nebe,
vždy chtící život, bojící se Smrti,
snů, sporů dítě i s tou láskou Krista
vždy zápasící, stejně dnes jak za rok.
Tvůj velký pátek v smutku stálém nebe
si nenajde, ranami všemi Krista
dnes jako za rok týž hledí stín Smrti.
75
SUSPIRIA.
Tak sražen jako vichrem s jilmu lupen,
tak zdeptán v bláto rozjezděných cest,
mdlý, vysílen a zneuznán a ztupen,
sám líný ptáti se, kde cíl můj jest,
mám smělost přec v dýmdým, noc a prach a chmuru
se dívat vzhůru,
a hledat šerem promyk zlatých hvězd.
Mám ovšem smělost – ale nemám síly.
Co platno chtít, kde vůle zmdlela již?
Kde jedny oči, jeden profil bílý
mi klidně podávají zmaru číš.
Cos v dálce míhá se jak peruť ptáka...
Leč kol se smráká,
ó bludné srdcesrdce, spi a nechtěj výš!
76
HOSANNAH.
Byť sebe více zašlapána
a zavržena duše v prach,
i ta má jednou úsvit rána,
v němž oděje se v lesk a nach,
i ta zví, co jest rajská mana,
a zapěje své Hosannah!
Snad chvíle to je, mžik snad pouhý,
snad prchavý jen krátký sen,
v čem vtěleny jsou roků touhy,
proč proplakán byl mnohý den;
však plá to jako světla prouhy
skrz mrak, jenž sluncem ozářen.
Snad cestou za vzdáleným cílem
to vlídná účasť přítele,
snad vteřin pár nad arcidílem,
v nichž tužíš křídlo nesmělé,
že s neskloněným, hrdým týlem
zříš v bouře doby setmělé.
77
Snad je to vlídný úsměv ženy,
snad polibek, snad objetí,
čím vstaneš silný, vykoupený,
bys v lidstva ožil paměti,
by krásou povstal prozářený
sen v duše tvojí poupěti!
To jedno. Avšak chvíle tato
přec každému se dostaví,
kde vzplane v azur, nach a zlato
ves šerých dnů rmut mlhavý,
a vše, co velké, krásné, svatosvato,
se rozvíří tvé u hlavy!
To stane-li se, ó pak mříti
jest přirozená, sladká věc,
tys poznal, co je v skutku žíti,
a nadarmo jsi nežil přec;
pro chvíli tu lze věru bíti
skráň o vězení svého klec!
78
INTERMEZZO PRVNÍ.
SICILIANY.
(I. CYKLUS.)
[79]
MODLITBA K NOCI.
Ó vítejvítej, Noci! Na hvězd zlatém voze
ty kněžko s luny srpem v kadeřích,
ty s perlou rosy na své hnědé noze,
již z dálky hlásá hrdliček již smích.
Hvozd jako město hlučném ve hlomoze
svůj tají ruch i chrobák v trávě ztich,
neb věčna báseň v žití všední prose
v tvých leží stínuplných perutích!
[81]
ŠKEBLE.
Ty s matným leskem na břeh hozena,
ó dcero vln, zda víš, co tajíš v sobě?
Jak Afrodita z vlny zrozena,
snad ona svěřila své taje tobě.
Cos o tom aspoň šepce ozvěna,
jež zpívá v tvojích spiral duté kobě,
ó škeble z růží v sebe stočená,
ó zpívej, šum! – Tě budu slyšet v hrobě!
82
SPAT, POUZE SPÁTI.
Spat, pouze spáti, poslední je přání
všech druhů dlouhou poutí znavených,
všech utýraných i mozolných dlaní,
jimž v hlavy kadeře se klade sníh.
Spat, pouze spáti! Věru, sladké spaní,
jen andělských by křídel v něm se mih
let báječný – Však není pravdou ani,
že k nim by unavený zrak se zdvih!
83
LOUTKY.
Vy znáte je; na drátkách pouze chodí
a hýbají se prostě, mechanicky,
principal osud u hlavy je vodí
a plete je a míchá apaticky.
Z nich jedny vítězí, druhé si škodí,
jak v životě se přihází to vždycky.
Kdos úskalím je a ten druhý lodí:
Jest nejlíp, všemu smát se homericky.
84
LIANY.
Od staletého kmenu ve pralese
ku druhému se houpají tak hravě,
v jich zeleň kolibřík se, rubín, třese,
jak hvězdný řetěz stoupají a žhavě
v nach zahoří, když ptáci v jitra plese
se houpají v nich, v smaragdové trávě. –
Ó liany! Mé ňadro bouřně dme se,
na živé myslím, stulené k mé hlavě!
85
HAVRANÍ KŘÍDLA.
Tak mohutná a tmavě zamodralá,
ó tajůplná křídla havraní!
Nad parku tmou jste druhdy poletala,
nad stříbrem řek a sluncem nad strání,
než lovce puška v hlubinu vás sklála!
Teď obrys váš v knih směsi zaclání
tvar z bílé sádry, v moře mých dum sálá
z vás kosmu dech a síly zaplání!
86
KDO DRŽÍ SVĚTA BĚH?
Kdo drží světa běh, zda politik,
zda umělec v své dílně, v jizbě svojí
zda učenec? – Z nich žádný, Bohu dík!
To jinými vše zapřádá se boji.
Zde náhoda jen rozhoduje, mžik,
to všecko samo jde na kosmu stroji.
Z nás každý jest jen plachý smrtelník,
cos ví, cos tuší, – pravdu říc’ se bojí.
87
VÁNOCE.
Tak jsou tu zase v sněhovém svém hávu.
Co dáti dětem, přemýšlíme zase,
a mládí jako stáří tu v svém právu,
a stará poesie v koled hlase.
Zpěv pastýřů slyš, Bethléma viz slávu!
Jak lidem, prostým duchem, otvírá se
v daráků postavách a v tichém bravu,
jenž v zvěsti andělské – se klidně pase.
88
KOLEDA.
Na schodech hlasy mladé, zpívající,
tak měkké, snivé – ano znám je, znám,
to koledu zas pějí dráteníci,
z nich každý jakby v světě král byl sám.
Rád otevru jim – s duší dumající
těm prostým melodiím naslouchám.
Kde Kristus můj? Kde váš, ó koledníci?
Ó zpívejte, jest živ a dík to vám!
89
JAK TO BÝVÁ.
Tak někdy všecko jako krupobití
se náhle nad ubohou hlavou snese,
a se všech stran to valí se a řítí
jak lijavec, jenž řádí v hustém lese;
vše zmlátí, zdeptá citů útlé kvítí,
na němž se motýl obraznosti třese...
Co platno – vyčkat!... Slunce pozasvítí,
zpěv sterých ptáků zas v dol rozlehne se...
90
SNAD POZDĚ...
Nést křivdu, Bože, skoro úděl všech,
líp nežli dělat ji, jak písmo praví;
kdo ocení tvých ňader hlubý vzdech?
kdo u kořenů citů tvých se staví?
Snad jednou pozdě kdys a po letech,
až čekáním se duch i mysl znaví,
se pochopíme... Zatím ruku nech
dlít v ruce mé a hlavu vedle hlavy...
91
Ó CHVÍLE, VEČERY...
Ó chvíle, večery, kdy o samotě
před Bohem duše moje nahá stojí,
květ zdraný větry v otlučeném plotě,
jenž prošel vichřic nesčetnými boji,
a neví proč a zpívá v sladké notě,
v níž celá hloub se lidské duše rojí,
co božíboží, Bohu dá, co zemské, hmotě,
jen útěchou se resignace kojí!
92
PRAVDA A BLUD.
Žel, vedle pravdy často leží blud
a vyhrává i s maskou Satana
a pravdě brání hrdost nebo stud
a oba roli hrají katana.
Ty mlčky snášíš dlouhých roků trud,
až síla tvá je v posléz zdeptána.
Ó zrnko zlata v spoustě hluchých hrudhrud,
kdy, pravdo, zapěješ své Hosanna!
93
FINALE.
Mé finale je krátké, jak má být,
vše skončí nejlíp ranou na buben!
A fantasie, myšlénka a cit
se rozplynou jak bezvýznamný sen.
A přec, můj Bože, víš to, já chtěl žít,
pít, lokat všecko, stejně v noc i den,
teď mlčím již a pravím: Nech mne snít,
že vše to bylo sen, sen pouhý jen!
94
KNIHA TŘETÍ.
ŽIVOT A UMĚNÍ.
[95]
POD OBRAZ RAFFAELOVA HOUSLISTY.
Naslouchá v dálku... Ruka smyčec třímá,
snad bdělé ucho slední záchvěv chytá
sladkého tónu a jím opojené
na nový čeká, jenž až dosud dřímá
v kolébce houslí, či se kdesi kmitá
na vlnách ticha v dálce zamlžené,
než s druhým spojí jej dlaň hudce hbitá?
V té póse mezi dvěma pasážemi
chyt mistrův štětec junnou tvář a snivou,
ta s rámce na tě jak s otázkou zírá.
Jak výmluvný jest úzký ret a němý,
ó jistě tónu bouř zná krotit divou
ta dlaň, jež energicky smyčec svírá,
by vyzněla jen v melodii tklivou.
To sladká chvíle! – DovolDovol, hudče mladý,
duch jehož za tónem let, jenž se ztrácí,
ji vyplniti hudbou mojí sloky.
I já mám v duši tónů vodopády
jak ty v svých strunách, nejeden z nich vrací
se zpátky nevolán, jak duchů kroky
se chvějí, v neurčité meditací.
97
Tak hudba s štětcem v souzvuk se tu pojí;
kol tváře hocha ona tiše letí,
ji štětec maluje ve hudce zjevu;
z všech linií a barev kol se rojí,
že slovo váhá, býti v spolku třetí,
a přidat notu k líbeznému zpěvu,
jenž z mládí dnů zní v sluch mi po paměti.
Co hudba dí, co štětec napovídá,
jak málomocné bývá stihnout slovo!
To za nimi vždy v dálce kulhat bude,
ač žárlivě vše taje hlubin hlídá,
cos věší se naň, těžší nad olovo,
a vyzní, musí-li již, mdlé a chudé,
ne srdce jak je střehlo básníkovo.
On krví svou je živil, aby zkvětlo
jak tón, jak malba, ale když má z kukle
jak motýl vzletět zářící a lesklý,
zas líně housenka se plíží v světlo,
v té bouři citů z nenadání shluklé,
z těch slz, jež ohněm v zřítelnici bleskly,
zní chabě,chabě požárem jak zvony puklé.
A sestrám opět záviděti musí;
ty jásají a kvílí, letí vírem,
všech srdce podmaní a zkolébají
v sny mystické... Cos vždycky slovo dusí
nad paletou tak jako nad klavírem,
98
kde duchů prsty malují a hrají,
by okřál duch zas edenských niv mírem.
Neznámé světy z obou těch se noří,
kde slovo přibijí vždy jednou ranou
určitý pojem. V malbě, v hudby znění
lze vykoupati srdce jako v moři;
však slova jako živé rány planou,
myšlenka z nich jak Medusa se cení,
v boj nový ženouc mysl jak laň štvanou.
Pro záchvěvy ty jemné, etherické,
v nichž s duchy mluví duch, jak vážky hravé
jež ulétají, pro ty má řeč naše
jen hrubé provazy, zdi kyklopické
vždy staví pro sny, které, sylfy smavé,
jen mihnou se a unikají plaše,
a nejsou víc, jak ret k nim řekne: Ave!
To cítil jsem zas a to chtěl jsem říci
se zahleděv na obraz Raffaella,
jenž hudbou mluví, starou kletbu slova,
pod níž jak titani jsme vzdorující,
jimž příliš velká tíže drtí čela.
Jest vysloveno! – Vztáhni ruku znova,
dál, hochu, hraj! – Má ústa oněměla...
99
VLCI.
Slyšíš, venku vlci vyjí?
Kolem noc a tma.
Jen se opij poesií,
duše má!
Vyjí zle, své brousí zuby,
zlý to bude hon...
Zachrání tě od záhuby
loutny tón?
Vyjí zle; já znám je, dáví,
co jim po písni?
Ve své žluči roucho slávy
potřísní.
Nech je výt, jen poesií
zpij sese, duše má,
že jsou vlky, proto vyjí,
a že tma.
Vidíš mlhou jejich oči
pláti? Možná dost!
Nech je, najdou, jestli skočí,
tvrdou kost!
100
Ať si do červánků vyjí,
pokud noc a tma,
ty se opij poesií,
duše má!
101
NÁSTROJE.
Flétna – melodie,
výsměch – klarinet.
Kdosi chechtá se a kdosi vyje,
v tom je celý svět!
Kypící tu číše,
nyjící tam ret.
Jedno z pravé strany,
z levé druhé zas;
mezi nimi básník touhou štvaný
obou slyší hlas.
Touha, odříkání,
smích tam, ples a jas!
Flétna – toužně láká,
checht je klarinet,
s žertem šaška jako s písní ptáka
projdeš celý svět,
jen měj lásku v hrudi,
věčný amulet!
102
ČLOVĚK.
Člověk! Jaká studna nesmírného taje,
věčný chameleon ve všech barvách hraje,
stále novou masku na tvář sobě klade
dle potřeby jiný ke každému všade.
Ty však trojí, bratře, vštip si do paměti,
a taj této sfingy hned rozluštěn je ti:
Jak se chová člověk, měšec má-li v ruce,
z číše pak jak pije, pomalu či prudce,
a co dělá, hněv když schvátí jej v své zlobě:
V tomto trojím celý člověk zjevný tobě.
103
CO KRÁSY DO KOLA...
Co krásy do kola ve slunci, hvězdách, luně,
ve dálných prostorech a v slunné hvozdů šeři,
na lánech obilných i v tajemné skal runě,
a teprv na moři, jež darmo oko měří!
Co krásy do kola jest v její zobrazení,
ať barvou, mramorem, ať slovem nebo zpěvem,
co světů báječných a jaké strže snění,
se nechat zmítati jich láskou, vášní, hněvem!
Co krásy do kola jest v lidské vážné tváři,
co v tazích dítěte i ženy luzném vděku,
ký hod a jaký kvas tu kyne samotáři,
kde všecko hovoří svou řečí ku člověku!
Div doby moderní, vším tupě procházeti,
zrak ztratiti i sluch pro světlo, tvary, barvu,
a duši nevidět na ženě, na dítěti,
a v kosmu, v umění jen vlastní vidět larvu!
Div doby moderní, jejž nepochopí jistě
to lepší, šťastnější dob příštích pokolení,
zřít na věc naivně a dětsky prostě, čistě,
a jak na přírodu se dívat na umění.
104
Div doby moderní, svět na kostnici změnit,
sám skelet jíti jím a chrastit hnáty svými,
a všeho plnost jen dle prázdnoty své cenit,
jak v drábky hráti si jen s barvami a rýmy.
A toho, duší svou jenž jímá vše a pije,
jenž cítí světa tep na svojím srdci tlouci,
zvát bláznem, dítětem, otrokem utopie,
a zapřít v srdci svém krev jásavou a vroucí!
A darmo páliti jak můra šedokřídlá
své Psychy perutě si světla na pochodni...
Ne! Pro mne zpívají ta stará krásy zřídla,
nechť eklektik v tom jsem a třeba – staromodní!
105
KUS POETIKY.
Buď píseň tvá jak dech,
jenž táhne fialkami,
tak tkni se srdcí všech
a nejvíc těch, kdo sami!
A budiž jako sen
nad plavou hlavou dětí...
kdes v dálce svítá den,
pták na zkvětlé tik sněti.
A buď jak sáhnutí
do harfy strun jak ze sna,
jež dí: Šat stáhnu ti
a bude Psyché-Vesna
Státstát v kráse zářící
a sladce primitivní
s úsměvem na líci,
v němž táhnou snové divní.
Jak mladost, radost, ples,
jak zmatek, opojení,
jak jasmín, zkvětlý bez,
jak první políbení!
106
Jak vše, co krásné jest,
hloub země, nebes výše,
od květu k záři hvězd –
Kdos usměje se tiše...
107
STARÝ CITÁT.
Můj Taliarchu, napij se vína!
Horac.
Kdo byl ten TaliarchTaliarch, já nevím a se neptám,
já slyším sladkou radu básníka,
ji poslechnuposlechnu, jak byl bych onon, a hrdě deptámdeptám,
co žalem, nechutí mne proniká.
Snad byl to snílek jen, moderní člověk chabý
jak já, v své doby vyvržený spor,
znal přátel lísání i klep, jímž římské baby
ve srdci mužném zmáčkly každý vzdor.
Snad byl to škarohlíd, jenž v minulost jen toužil,
a chválil stále dávno zašlý čas,
jenž za sluncem se vždy jak duchový stín ploužil
a viděl tmu, kde jiným hořel jas.
Snad byl to pokrokář – již byli v dávnověku –
jenž myšlénky své doutnák hrdě nes
pod loďku mínění a rád s ním skočil v řeku,
byť rudý ohně sloup se za ním vznes!
Ať byl kdo byl, to pět; on rady potřeboval,
a pomoci a pěvce útěchy,
snad ani netoužil, snad ani nemiloval,
snad lhostejný byl v doby neplechy.
108
Však chtěl jen zapomnít, neb v tom je pouze spása,
a tak se setkal se svým poetou,
a jistě poslech jej... Dionys v číši jásá,
hned hoře stín je, naděj koketou.
Sny chmurné domů jdou, vše kvete a vše hoří,
a starým rájem je ta stará zem.
Můj Horáci, měj dík! Jen úsměv krásu tvoří,
dnes aspoň z duše Taliarch tvůj jsem.
109
PŘI ZPRÁVĚ O ÚMRTÍ PAULA VERLAINA.
Ty duše zmítaná a zneuznána,
ty duše raněna a věčně štvána,
teď máš svůj klid!
Zříš do noci, či v pravý úsvit rána?
Kdo můž zde pravým interpretem být,
zda myšlenka, zda cit?
Zda u tvé hlavy po života boji
na jedné straně starý Satan stojí,
na druhé Anděl snad?
Zda splynuls jako krůpěj ve prazdroji?
Zda ztišil’s po pravdě svůj velký hlad? –
Ó marno, zde se ptát!
Dnes hudba duše tvé, ta sladce chorá,
zní přes tvou mrtvolu jak zdálky, zhora
andělských křídel šum,
dí srdci: Ama, labora et ora!
a věčný pohár nevyzpytných dum
ku zmdleným sklání rtům.
110
Ty duše, celá bolem rozjízvená,
co ran ti daly: Krása, sláva, žena,
jak vše to málo jest!
Za píseň Smrti, kterou vykoupena
se nese duše z bludů lidských cest
ku záři věčných hvězd?
111
Z DÍLNY UMĚLCE.
V dílně svojí s kusem hlíny
tvoří sochař celý svět,
mačká v tvar ji stále jiný,
světla padnou v to a stíny,
prstů harmonický hnět
jak to skládá, jak to taví,
hříčka chvíli mistra baví –
znechucen ji vrhne zpět.
Oč jsme lepší, kteří slovem
vesmír chceme zachytit,
mramorem co nelze, kovem,
ve útvaru stále novém
v slova plachý zvuk chcem vlít.
Marná práce! Hmoty vzdory,
velké touhy, sny a vzory,
každý atom volá: Žít!
Kdo ví, kdy ta chvíle pravá?
Tato kmitne se jak blesk.
Tvrdá hmota hned se vzdává,
myšlenka jest láva žhavá,
vryta v mramor věčných desk.
To dar boží, okamžiku,
chytit jej – to moře díků,
propásti jej – věčný stesk!
112
MOST DUŠE.
(Obraz Maxe PirneraPirnera.)
– Williamu Ritterovi. –
Ó Psyché, dítě nadpozemských luhů,
s azurných říší, s hvězd a sluncí moře
k nám odsouzena v stálý trud a hoře,
ty, zvyklá pod nohami nésti duhu,
teď šlapati máš skutečnosti bláto,
a zapomnít, co velké jest a svato,
a zmítat se vždy v svojí vazby kruhu?
Máš etherickou nohou přes most Žití
se pustiti? On rozvalen jest zpola,
a kolem skála neúrodná, holá,
a pod obloukem, kterým azur svítí,
tě divná společnost a směšná čeká.
Však nutnost velí. Vzbouřená jest řeka,
ať chceš, neb nechceš, dívko, musíš jíti!
Tam aristarchů obec ku poradě
se vážně sešla, satyři to v říze
hlubokých mudrců. Jak divně, cize
k jich břichu a k jich oholené bradě
tvůj vítězný let silfy v souzvuk hraje!
Ty v očích edenu máš celé ráje,
co fauni hýří ve tvé božské vnadě.
113
Než, dítě, přejdeš Nutnosti most krutý,
zvíš, co to značí, „šlapat cizí schody“,
zvíš, co to broditi se krve brody,
nad nimiž trůní Osud nepohnutý;
zvíš, co to stojí, vzdušná míti křídla,
jak dbáti starých dravců na osidla,
jak jíti vedle – požadavků mody.
Jdeš lehkou nohou, Parnasská ty vílo!
Dav dole kupí se a nosy krčí,
a šklebí se a odvrací a vrčí,
neb jemu platí jen, co jednou bylo.
Ty různotvárná, pestrá, jednou nohou
most přeletíš, svou vedena jen vlohou,
nad hlupců škleb ty zvítězíš, ó Sílo!
114
SESTINA.
Vám, všichni již půjdete za mnou jednou,
aneb již jdete nevědouce ani,
ač při tom stále deptáte mne v prachu,
vám, bratři citu, vášně, snů a dumy,
bych hluboko chtěl nahlédnouti v srdce
a říci vám, jak přes vše s vámi cítím.
Jak vaši vzpouru i váš odboj cítím,
týž proti všemu v hrudi plál mi jednou,
kdy ohnivé své mladé vzpjal jsem srdce,
kam nedosáhne lidské oko ani.
Znám vaše zápasy i vaše dumy,
jak vy,vy já v stejném svíjel se též prachu.
Však co je platno, svíjeti se v prachu,
řvát hvězdám v tvář: „I já jsem, i já cítím!
Zde hoří duch můj, krvácejí dumy,
i já chci v brány edenu bít jednou!“
– Ó trpaslíku, nevzneseš se ani
o jednu píď, kam touží tvoje srdce!
115
Ó znám je z pamětipaměti, to vaše srdce!
Chce obrem být a křídly tluče v prachu,
chce hvězdou vzplát a nepocítí aniani,
co stojí také plání? Já to cítím,
Zaza vás to cítím, jako dávno jednou
kdy, hoch, jsem zapad v moře snů a dumy.
Ó sladké illuse! Ó svaté dumy!
Kdy křídla kondoří má mladé srdce,
chce stále výš, chce k zdroji všeho, jednou
chce žíti jen a cítit vše, nechť v prachu
se vleče peruť... Za vás vše to cítím,
vás chápu, nemohu vám klnout ani.
A věřte, sílu svou, let zkoušky ani,
ni nejhlubší svých ňader svaté dumy,
čím jsem a dýchám, žiju, co chci, cítím,
ten nejvnitřnější oheň svého srdce,
bych nelitoval, zvédnouti vás z prachu
ku výši pravdy, již lze zřít jen jednou.
Jen jednou moci povznésti vás z prachu
až na to srdce, kterým pro vás cítím,
ó věřte, není ani sladší dumy!
116
CO NEMOHU POCHOPITI.
Že můž kdos v plané ješitnosti
v svém srdci zapřít lepší část,
vše zapomnít, co bylo, v zlosti
v hrob věrné druhy mládí klást;
Žeže může v žluč svou duši hroužit,
a smát se nářku cizích běd,
dar světla božský v prachu ploužit,
své pero namáčeti v jed:
To chápat mohu, jedno pouze
jsem tvrdošijný pochopit,
jak můž pak v otce sladké touze
své dítě v čílko políbit...
117
SLOKY POLEMICKÉ.
Kdos posměšně mou duši harfou zval,
jež všeho světa ohlasy prý zpívá;
chtěl dvorně říci, že jsem krad a bral,
co koho kde jen rozechvívá.
I za to slovo budiž jemu dík!
Já nenavyk si mluvit ironicky,
však co jsem cítil v každý okamžik,
to vyslovil jsem vždycky.
A jestli to jest hříchem, snesu rád
kříž urážek a hany malých lidí,
již dvojí křídou píší na svůj řád,
co u svých bližních vidí.
Chci klidně dále harfou světa být,
mdlý reflex třeba jeho epopeje.
Červ – kritik, chudák, vždyť chce také žít!
Pták nad ním dále pěje.
Já nedím, že se směje.
118
HLASY V OBLACÍCH.
První:
Nač máme v odvěké se ukrývati masky,
a starý lidstva boj začínat poznovu?
Já dím ti naposled, že já jsem duchem lásky,
ty zloby duch a okovů!
Na chvíli hodíš si na svou tvář masku moji,
a světem volnost zní a staré pýchy vzdor,
jsi chvíli světa pán, svět dokud zuří v boji –
však v jádru oheň jsi a mor!
A vlny ulehnou a zvedne se zas člověk
a kol se rozhlédne a soudí, měří zas;
na věčna orloji se šine rafij o věk,
a vítěz jediný jest – Čas!
Druhý:
Ba skoro pravdu máš, nač odvěké ty masky,
ty pravíšpravíš, láska jsem! a starý despot v tom
se v tobě probudí a strhne masku lásky,
a kolem hází blesk a hrom.
Já odboj věčný jsem, torpedo v lidstva lodi,
kdys revolucí zván, dnes anarchií jsem,
a puma, šílenec již v díla věků hodí,
jest mým jen úšklebkem.
119
A vlny ulehnou, škrabošky vymění se,
a pouze satan můž se tomu boji smát,
je lidstvo zdrceno – však pravdy nedozví se,
zda vzpoura blahem jest či řád.
První:
Já vždycky budoval, ač pomalu a v tichu,
a tobě bránil se, je zbraň má vzdělanost.
Druhý:
Mně všecky snahy tvé i vzdělanost je k smíchu,
máš pravdu, já jsem pes, jenž vlastní hryže kost.
První:
Tvá celá budoucnost je v pěsti tvé a břichu!
Druhý:
Proč takým stvořen jsem? Však já mám na tom dost!
Básník
(k oboum.)
A časy kvačí dál, svět drahou svojí spěje,
a člověk rodí se a člověk umírá,
ty prvním zpěvem jsi té velké epopeje,
ty ale nejsi tím, jenž všecky zavírá;
však jedno jasně vím,
to vždy můj hlásal rým:
120
kdo princip žití jest a vždycky tvořící,
kdo pouze živel zlý a stále bořící;
však v jednom svorní jste, nechť o jiném se rvete:
Myšlenky slávu žádný nesnesete,
pro velkost máte kříž a v myslitele leb
jen trní a v dlaň hřeb!
121
NA JEDNÉ STRUNĚ.
Buď život sladký sen
a jedno opojení!
Co venku kvílí jen
pláč, vzdor a nářek, sten?
Jsme hmoty, mžiku plen
v svém bdění i v svém snění.
Co noc dá, co dá den,
ber z všeho opojení!
Ach, život! Řada změn,
co včera bylo, není.
Uč naslouchat se jen,
jak vře to a se pění!
Štěk psů a vytí fen,
to pustý kontrast jen
v tvé tiché, tvůrčí snění.
Jsme hmoty, mžiku plen
pod maskou různých jmen,
ber z všeho opojení!
Ach, všeckovšecko, vše se mění,
i sladký úsměv žen
i jejich roztoužení!
122
Tak z této řady změn,
ať tvůrce jich, ať plen,
kde jiné cesty není,
ber z všeho opojení!
123
STUPNICE MOUDROSTI ŽIVOTNÍ.
Stál v květu mládí, vše dýchalo vděk.
Tu tajný hlas mu v ňader hloubi řek:
v touze jest všecko!
Sám rost a kvet a ze všech zdrojů pil.
Tu tajný hlas mu v nitru hovořil:
v lásce jest všecko!
A přišel život a s ním mnohý klam,
dost vytrpěl a hlas děl, když byl sám:
v práci jest všecko!
Tak mudrc pravý našel sebe zas,
tu vlídně slyšel tajný šeptat hlas:
v smrti je všecko!
124
SYLVESTROVSKÁ.
Dvanáct hučí s věží všech,
sám tu sedím při konvici,
vichr sténá v komínech,
vichr třese okenicí.
Dvanáct hučí s věží všech,
v sněhu vírné metelici...
Bravo! páni pekelníci
v mozku mém i na mých zdech!
Frašná chaso, znám vás, znám!
Ohon tu, tam spáry, nohy,
fantastických zvěstí krám,
dračí křídlo, koňské nohy!
Frašná chaso, znám vásvás, znám,
z mých snů vyletěl tak mnohý,
přeludů a bájí stohy,
samá lež jste, samý klam!
Ty mi v pohár přilíváš?
Nadšení jsi k písni? – Vari!
Dívčí lýtko odkrýváš?
K tomu faun jsi příliš starý!
Ty mi v pohár přilíváš?
Z punče v mozek ženeš párypáry,
fantasie, lari fáry!
a co ty mi zazpíváš?
125
V tuto noc ach, kolikrát,kolikrát
po mých stěnách tak jste hrály,
lákaly mne do tenat,
pokud růže mládí plály.
V tuto noc, ach kolikrát
u mé postele jste stáli,
zvěstí dívčích vnad se smáli,
zpovědník ten, onen kat.
Tři sta šedesát a pět
dnů měl celý rok ten dlouhý,
času dost, bys k hvězdám vzlet
křídlem nadšení a touhy.
Tři sta šedesát a pět!
Co tu času, v žití strouhy
v bláto padnout, člověk pouhý –
Jaks jich užil? Pověz hned!
Zahrabaný v knihách škvor,
po myšlenek mléčné dráze
honils každý meteor,
s nikým nejsa v rovnováze.
Zahrabaný v knihách škvor,
hvězdná peruť – samé saze,
třpytné slovo – jedna frase,
směšná pýcha tvá i vzdor!
Zašilhal jsi časem jen,
v proudu, jenž se stále mění,
126
po tom, co zvem žití sen,
kde se číš i ňadro pění.
Zašilhal jsi časem jen,
pils jen z dum svých opojení,
pak v svor vpřáhnut práce denní
štěku naslouchal jsi fen.
Nejen fen, i buldoků,
za patou již tvojí kvačí,
pomluvou, lží, v úskoku
letu tvému nepostačí.
Nejen fenfen, i buldokůbuldoků,
chase netopýří, dračí,
jež v tvé krvi péro smáčí
v bestialním útoku.
Štěkají? – To úkol jich,
jak tvůj práce, snaha, žití!
Homerský kde tvůj byl smích
v jejich řev a v jejich vytí?
Štěkají! – To úkol jich.
Tys měl milovat a píti –
Co dnes můžeš z všeho žíti?
Vrásek víc a vlasů sníh.
Naučení z toho vem,
jež pěl starý Horác kdysi,
vše je zdáním, vše je snem,
svého žití středem ty jsi!
127
Naučení z toho vem,
a nech sovy, psy a krysy.
Dál za božství pátrej rysy,
urvat krásy hvězdný lem!
To je všecko – a pak žít
jako člověk plný, celý,
sít jsi uměl, uměj žít,
za motýly,motýly pusť své včely!
To je všecko – a pak žít,
nechť se sebe více ztměli
dnové tvojí, osamělý
když jsi, verše psát a pít.
Checht mou jizbou, hon a spěch,
vichr třese okenicí,
číš se chví mi na ústech.
Máte pravdu, pekelníci!
Checht mou jizbou, hon a spěch...
Kráse, lásce vítězící
přípitek můj s klidnou lící –
Dvanáct hučí s věží všech!
128
KUS PRAKTICKÉ POETIKY.
To jedno říci ti hodlám
na umění zdlouhavé dráze,
netančit na provaze,
a nikdy nesloužit modlám.
Co chce kdo, neptat se ani,
jít rovně dál za svým cílem,
stát celý za svým dílem
přes pokřik slávy i lání.
Jen v duši vlastní vždy hledět,
co roste tam, plane a pučípučí,
je pravé, ať svět hlučí,
jak pavouk v síti své sedět.
Stát třeba se samotářem,
ves soucit zamítnout s díkem,
být chladným, nevlídníkem,
však nebýt na sobě lhářem.
Co můžeš, plnou dát hrstí,
ničeho nečekat, chtíti,
a v sled se spokojiti
s mohyly zapadlé prstí.
129
V KRAJ ZAŠLÝCH DNŮ.
(ZIKM. WINTEROVI.).
V kraj zašlých dnů, ó duše, viď,
si zaveslujem rádi.
Co nás tam chytne v kouzla síť,
to je to naše mládí.
To ostrov kdesi odlehlý
je v tichém, tropickém moři,
v ráz majáky břehů všech vyšlehly,
a na cestu nám hoří.
A jedem. Noc tak tichá jest,
a ostrov nám vždy blíže;
ó vidíš archipelem hvězd
plát souhvězdí jižního kříže?
A jedem. – Již jsme přistáli.
Ó palmy, ó laury, ó cedry!
Ó břečtanem spjatá úskalí,
kde úkoj a mír vlá štědrý!
Půl lianami zakryta
tam jak zjev etherný stojí
půl Madonna, půl Perdita –
a zříš v ní mladost svoji.
130
Má plný pestrých květů klín:
Tu jasmín s opojnou vůní,
tu narcis bělejší nad leknín
těch hlubokých, podmořských tůní;
Tutu růže, fialka, maceška...
Ó hlubiny snů a touhy!
Volba zde nebude přetěžká,
sen blaha nebude dlouhý.
Jen v klín jí sáhni, nač ohledy?
Děláš to stár jsa a ve dne,
vždy prostičký kvítek resedy
tvá ruka z těch pokladů zvedne.
Co dýcháš její líbezný dech,
tvá hlava k prsoum se kloní,
a odtamtud cosi zní jako vzdech,
tak dojemně ten květ voní.
Viď, barev neplá nádherou,
je skoro střízlivě chudý,
však s celou vezmi jej důvěrou
do světa hoře a nudy.
A zpátky pak! Zde v šer a dým
se záhy břehy ty halí.
Je resignací, přátelstvím?
V tom věru rozdíl je malý.
131
Slyš z lodě signal! – Čas je zpět,
snů sítě skutečnost drtí,
však v ruce své držíš resedy květ,
a bude vonět – až k smrti!
132
POSLEDNÍ ŽREC.
Obětoval bohům denně,
kdy již nikdo nevěřil,
v času rychloleté změně
úpadek jich neměřil.
O poledni v svatoháji
zaplál jeho žertvy žár,
on žil stále jako v báji,
kolem starý div a čár.
Dole pod ním despotickýdespotický,
neúprosný řádil čas,
nový bůhbůh, a slul duch lidský,
stoletými kmeny třás.
Na stěženě kácel sosny,
jilmy na pražce svých drah,
setřel s kvítí i pel rosný,
stará krása na márách!
Ale z jeho strže denně
povznášel se k nebi dým,
v času rychloleté změně
on si zůstal vždycky svým.
133
Na obětním na kameni
olej týž a med a krev,
v starých dubů zašumění
zaleh tentýž chvalozpěv!
Však i skála pod ním puká,
z hloubi zní to jako hrom,
mozolnatá hrubá ruka
mramorný tam našla lom.
Staré buky v pád se chýlí
dynamitem, sekerou,
zlekané dál ptactvo pílí
zmlklých hvozdů nádherou.
Železný oř jiskry hází,
v ticho noční padne třesk,
dým se na květ lesní sází,
země chví se, kvil a stesk!
Dole nová města rostou,
pastýř, stádo – báj a sen!
Avšak v jeho duši prostou
nepad řev a hluk a sten.
S myslí klidnou každodenně
uchystal svou žertvu zas,
v času rychloleté změně
mohutnější byl než čas.
134
VysílenVysílen, až chorý v smrti
na poslední žertvu kles,
sekery co rána drtí
jeho oltář, skalný tes.
Zemřel dříve, nezasažen
slední ranou nových dob,
zemřel stejně velký, blažen,
zemřel volný a ne rob.
V prosaické době naší,
co pod strání duní vlak,
divíš se, proč tam se vznáší
vždy sloup dýmu do oblak?
Řekneš, výpary to země
tak se nesou v mlází, klest.
Echem ze skal zní to temně:
Ne! To duše žrece jest!
135
KUS „CREDA“.
Já se vším chtěl se stotožniti kdys,
vše chytit, každý záchvěv, každý rys,
vše obsáhnout, vše chápat, obejmouti,
a mnil jsem, času k tomu v žití pouti
je víc než dost.
Teď vidím, plachý host
při kvasu všehomíra, že nestačím k tomu,
že trylek slavičí a dumný rachot hromu,
že jaro, sníh,
hněv, dívčí smích
i dráha hvězd
mi stejným tajem jest,jest
jak zvonek tramwaye, jenž pod mým oknem cinká.
Teď zbyla mi jen touhy upomínka,
a z celé snahy, námahy a práce
jen resignace.
Však chtěl jsem to a při tom je mi sladce...
136
SLOKY.
Tak všecko v světě se mění,
pij, hochu, zapomnění!
Ó věř, to vzácné je kvítí
a v žití
dražšího nad ně není.
Co dumy jsou a shon denní?
pij, hochu, zapomnění!
Hrob – to mi jasně teď svítí –
je žití,
a nad hrob lepší nic není.
Chtěls mnoho – pohár se pění –
pij, hochu, zapomnění!
Je trestem vždy cítit a býti!
Tvé žití
nad doušek hluboký není.
PijPij, hochuhochu, zapomnění!
137
ÚZKOST.
Ó znám ji, znám tu masku Medusy
a v její tvář již patřím bez hrůzy;
však vždycky ptám se, kde se tu jen vzala?
Zpod kvítí odhrnuvší jeho list
v můj zřela zrak tak dětinský a čist,
jak malá Smrtka přede mnou již stála.
A rostla v kostlivce, zřím žlutý hnát
i důlky oční, v kterých majestát
se zničení a hrůzy s děsem snoubí.
Cos kolem vlá a to má jmeno Strach,
cos kolem lká, to běda! zní i ach!
jdouc pravdivě a neuprosně z hloubi.
Strach děcka – nezmohlo svou úlohu,
děs juna, jenž se tázal po Bohu,
a našel prázdno kol i v svojí hrudi;
boj dlouhý muže, za ním zoufalost,
tak Ugolin svých synů hryzl kost,
ten cit je hrozný a tak divně studí...
Jak bude zítra, co se stane jen?
ta rafij hodin letí... a ten sen,
fantomů řada, které zpity šílí...
Čest, jmeno, úspěch – vše zoufalá hra,
a celý život podemletá kra,
jež s děsným rachotem se v trosky chýlí.
138
A marně voláš noc. Kol hluchá báň
je nebes, přátelskou jen chytáš dlaň,
ta odstrčí tě, dnes tak divně cizí...
kol jedno moře vše a nikde břeh,
tvá vůle umdlí, bezmocný je vzdech,
a slední hvězda ironicky mizí.
Bouř pod lebkou! – Zda leb ji vydrží?
Jak motýl duše vlá ton nad strží
a potácí se v Medusy té spárech...
Noc kračíkráčí dál, zhas maják poslední,
a počítáš... ó než se rozednírozední,
ve vlastních spíše upálíš se žárech.
Tu chápeš teprv demonický cit,
jímž veden mistr renaissance v štít
ji stvořil slavné dráhy na počátku:
Tvář zoufalá a děsem dojata
ve rámci kučer, jež jsou haďata,
se šklebí děsně... zřel v ní onu matku
Všechvšech našich pochyb. Budiž, její škleb
je rovněž svatý! Co ty křičíš: Chleb!
Chleb pro ženu a ubohé své děti!...
Jak vozotaj v antickou práskal spřež,
by u mety byl první, v žití řež
tě ona pohání a vůz tvůj letí!
139
PAPOUŠCI.
Pappagalli lusingatori.
Carducci.
Mně z duše protiví
se tato chasa pestrápestrá,
jí bratrem pokrytství,
a faleš sestra.
Stem barev peří hráhrá,
v něm tropů hoří divy,
však chraptivý je hlas,
zobák jest křivý.
Mně skalní jiřička
dojemněj mluví k hrudi,
jich drsný skřek a křik
mne dráždí, nudí.
Za povyk chraptivý
a za své peří pěkné
chce cukr, dáš jej, v ráz
tě v ruku sekne.
Neb dávat nestačíš,
vděk, lásku, vše jen líčí,
i do snů samoty
chraptí a křičí...
140
POSLEDNÍ DIALOG.
Hlas rozumu.
Co ještě říci, když jen mluví hořkost v duši,
v té, v které posud byla pouze láska doma?
Svůj bol v hruď zavřit, ať ji zcela na prach zkruší,
a v lásce nelze-li, pak vůbec nehnout rtoma.
Co ještě říci, když vše klidně zašlapáno,
co bylo cílem snů a tuch a osou žití?
Když nevěří se v nic, když „ne“ jest každé „ano!“„ano!“
Co pak?
Hlas srdce.
Dál milovat a všecko odpustiti!
141
INTERMEZZO DRUHÉ.
SICILIANY.
(II. CYKLUS.)
[143]
STAŘÍ MISTŘI ŠKOL ITALSKÝCH.
Den v prosinci, tak mlhavý a šerý,
však celý s vámi a byl plný jasu,
nad sníh a bláto výš, v nadzemské sfery
já letěl s vámi a jen lokal krásu.
Pták obraznosti zanes zlatoperý
mne ku věčnému krásy hodokvasu.
Ó sílo visionů! Bezesměrý
duch kterak tebou vysmívá se času – !
[145]
ŽENY PALMY VECCHIA.
Ó Madonny, ó víly, jaký plamen
vám z očí žhne a do mé duše sálá,
ó moci dýchat v objetí těch ramen,
mřít na těch ňadrech, žertva krásy stálá!
Ó plavé vlasy! Srdce, budiž kámen,
tyty, písnipísni, budiž věčná jejich chvála!
Však jednu znám – a pro tu ztichnu zmámen,
jí, sestře jich, jest každá chvála malá!
146
OBRAZ NEZNÁMÉHO MISTRA.
Z trecenta luhů v náš věk zabloudilý
ó drahý hochu s kšticí havranní!
Co v tazích tvých spí utajené síly,
co hloubky citu, bezdno dumání!
Tvůj otec orkán byl, tvé sestry víly,
to v oka tvého číst lze zaplání.
Taks příbuzný nám, sympatický, milý,
v tom sladkobolném, teskném usmání!
147
ARETINO TIZIANŮV.
Tak stojí pevně na své postati,
ač její základy jsou mělké dost,
však sílu má, tak stát a trvati,
a klidně dívati se na věčnost.
A všemu smát se v žití souvrati,
co jedněm cetka planá, druhým skvost. –
Jen Tizian moh v skráň mu vepsati:
Vše sen a dým, nic není nad drzost!
148
MICHELANGELA PILÍŘOVÉ POSTAVY NA STROPĚ SISTINY.
Vy zkroucené, záhadné postavy!
Z kterého kouta mozku mistra jen
jste vstaly silné? Škleb váš rouhavý,
děs nesměrný a hlubý ňader sten,
zrak plný nekonečna únavy,
v athletů údech Sibyll věčný sen.
Snad symbol nejhlubší a mlhavý
zde jeho tvůrčí duše vysloven!
149
REMBRANDT.
Tu stín, tam světlo! – Ba, v tom všecko jest,
hloub dějin, žití změna, člověk sám,
ať Kristus, jenž zří v pásmo lidských cest,
ať lotr, jenž se šklebí jejích tmám!
Ať oko ženy plné zářných hvězd,
ať peněžník, jenž praví: Počítám!
Jen stín a světlo! – Z těchto laur si splest,
jest vniknout na dno všechněm záhadám!
150
SV. SEBASTIAN.
Ten svatý Sebastian rozstřílený
stem šípů starým mistrům drahý byl;
v té jeho muce tisíceré změny
si našli, snů a tužeb svojich cíl.
Ten druha závistí, ten srdcem ženy,
ten osudem svým v něm se zakotvil.
On symbol všech, jimž osud zatracený
v hruď věčný zápas ducha s hmotou vryl.
151
VÁLKA DLE OBRAZU F. STUCKA.
Ji zříte na herce, již ztýral Hlad,
hřmí krajem přes mrtvoly v noc a šer,
jde zkáza za ní, krkavec a smrad,
tak viděl v snech svých již ji Baudelaire;
jí z očí tryská Eumenidek had,
za ní se chmurný zvedá svatvečer,
v němž klid má, kdo jí pod kopytem pad,
v němž lampou mrtvých zář jest hvězdných sfer.
152
PŘI ČTENÍ STARÝCH ANGLICKÝCH BALLAD.
Zde píseň elfů máš! – Jak sladce zní!
Zde čarodějek zpěv, pln děsné hrůzy!
Tak Oberona píseň svatební
se mísí v škleb Athenské sprosté luzy.
To počátky jsou jitra, jež se dní,
ó kde jsijsi, Apolle, ó kde jstejste, Muzy!
V tom vzešlo slunce – Shakespeare již se stkví,
krok Macbethův hřmí, zbledněte, vy druzí!
153
KDO ZAPÍRÁ...
Kdo zapírá, věř, ten je vždycky malý,
kdo něco tvrdí, v něčem pravdu mívá;
na kvantum nepřijde tu hany, chvály,
v sled obé v notu bezvýznamnou splývá.
Svou velkost hora má jen teprv z dáli,
a čím víc nad ní nebes báň se stmívá,
tím hvězdy víc ji ve svůj brokat halí,
a pod ní slavík roztouženěj zpívá.
154
JSME DĚTI VTEŘINY...
Jsme děti vteřiny a děti věku;
ta mine, on se vrývá v dějin hloub,
pro bol svůj darmo hledáme my léku,
až slepne zrak a praští každý kloub.
Jdem v předsudků a domněnek svých vleku,
na vlečku druha nový chodec vstoup...
Jak přeplujeme Acherontskou řeku?
Sta stínů v ní – a genius jen sloup!
155
NAŠE POESIE.
Dnes, zdá se, stůně trochu povážlivě,
a blátem její zlatá říza tmí se,
jí všední, co se míhá v žití nivě,
chce duchů krmi na mystické míse,
ten loká předrážděná chtivě, divě,
v sled stačí jí – co psáno v časopise!
A schoulená se chvěje zimomřivě,
řve banalně – a při tom nezardí se.
156
VDĚČNOST.
Jsou jisté meze... zač mám vděčným být?
Že dopřáno mi dýchat vedle vás?
Že myslit mohu a smím míti cit,
že jako vy chci býti plný klas?
Ó mysli! Klasem buď! Věz, co je žít!
Však proto předky dávat na pospas,
je špatné vždycky! Budeš jednou hnít,
ne vděčnost, slušnost je tu pravá hráz!
157
JÁ NARODIL SE TAKÉ V ARKADII.
„Já narodil se také v Arkadii,
jak onen mistr děl: Jsem malíř též!“
Ó luzní snové, jak se sladce svíjí,
kdo nesouhlasí, mluví jistě lež.
„I mně Hymettu včely poesií
kdys kojily, ji u mne nalezneš!“ –
Jak zní to krásně luznou utopií,
čas kopne tě řka klidněklidně: jdi! – A jdeš!
158
VÁNOČNÍ LITERATURA.
Ó hleďte, jak se předstihují tady!
Zde zlato, sloň a pestré arabesky!
Věk starší má tu všecko i věk mladý,
dnes vyplnění mezer – prázdné stesky!
A spisovatel? – Může umřít hlady,
jen když je vypraven a svázán hezky!
Tak bylo to a bude vždy a všady,
proč výminkou by byl jen autor český?
159
DIOGENES.
I já člověka hledal se svítilnou
své poesie; blikala a hasla.
Ať snažil jsem se myslí, rukou pilnou,
má světloška se víc a více třásla.
Jeť zázrak, najít v světě duši sdílnou,
já našel ji – a duše moje žasla:
Zda bude lampa má též dosti silnou
tam svítit, dřív kde obraznost se pásla?
160
ROZHOVOR.
Ona:
VyVy, mistr slovaslova, slovo neceníte,
a hudbu s barvou klásti chcete výš?
Je pravda, slovo jako blesk je hbité,
leč hudba s barvou v davy vniknou spíš.
V sled všecko v náladě spí okamžité,
a z této tryská požitku jen číš...
On:
Co slovo zmůže, vy to nejlíp víte,
a máte pravdu – proto mlčím již!
161
BÁSNÍK.
Je básník jako včela z Hymettu,
tu květu dotkne se a prchá hned,
tam zastaví se v hravém přeletu,
zde béře pel a onde ssaje med.
Nad poupětem, nad růží v odkvetu
dlí stejně rád jak dívčí by to ret;
však žihadlo jak pouští v odvetu,
tu jako včela ráně zmírá v sled.
162
KNIHA ČTVRTÁ.
MODERNÍ IDYLLY.
[163]
I.
Z ULICE.
„Staré světy křísit ku životu,
jako bádat v bludném srdci lidském,
jedno jest; neb ony staré světy,
přikryté dnes časů dávnou plísní,
nejsou víc než bludné srdce lidské
v moderních svých zápasech a bojích.
V obou člověk stále týž a jeden
pod šlehy se krutých důtek zmítá,
fatum slují tam a zákon tady,
proti nimž se týčí stejně vášeň,
stejná vždycky dnes jak před staletím...“
V těchto dumách vnořen šel jsem sady.
V mlze dušičkové stály stromy,
[165]
cesty byly plny svadlých listí,
vzduch byl plný syté, čpavé vůně,
v které hmota zvolna zmírající
hlásá poslední svůj žití záchvěv.
Mlhou lampy jen se bledě třásly,
ulicemi na levo i v pravo
chodců pozdních duněl krok a zmíral.
V tom pad výstřel... a hned za ním druhý...
Stanul jsem a slouchal polekaný...
Tu se rychle otevřelo okno,
a tam skřípla vrata... silhouetty
tmou se mihly polooblečených
žen a mužů... hovor, kroky, světla...
Než jsem dále kročil, třetí rána,
čtvrtá potom... „Zastřelil se kdosi“...kdosi...“
„Mířil špatně... dvakrát chybil“...chybil...“ V trávě
v krvi leží neznámý hoch cizí,
v listí svadlém leží vlhkém mlhou,
kolem zástup zvědavců se kupí,
stráže signály zní v šepot davu,
chvatné kroky – již jej odnášejí
ztmělým sadem, nedávno kde ještě
v letních nocích plných sladké vůně
na lavičkách tisknuly se k sobě
milující, sami sobě světem.
Ze sadu jsem vyšel do ulice
po chodníku tmavém, kluzkém mlhou,
ostrý svit se třás s přízemních oken,
která byla otevřena z kořen.
166
Musil stanout jsem a hledět do vnitř.
Svíce dvě jsem viděl u postele,
na poduškách bledou hlavu muže,
v žluté záři příšerně tak bledou...
Stíny míhaly se kolem lože,
jedny klečící a druhé v němém
ustrnutí šátky tiskly k očím,
u okna stál kdos a ven se díval,
jakby sledoval tu dráhu duše,
která vybavena z těla svoru
v mhavou podzimní noc uletěla
k hvězdám, jež se před ní skryly němyněmy.
Obrovské kol tiše spalo město...
Kroků pár jen zpátky. – Mladý život
sám se zničil, vším kol pohrdaje,
a zde starý dohrál jen svůj úkol
jistě plný trudů – ale nerad.
Jaká propasť tady mezi nimi!
Jaký obou cíl tam v nekonečnosť?
Jaké záhady v tom, co zvem žití,
a kde hvězda spásy v tom, kde pravda?
Jen jsem tušil, co se odehrálo
zde v mlh závoji. Jak plachý zloděj
plížil jsem se černých domů stíny,
za jichž záclonami sporá světla
kmitala se... Já se skoro styděl
za tu trochu pohodlí a klidu,
jež mne čeká doma, za tu knihu
167
starých věštců, za ten skrovný asyl,
kam smím zapadnout jak skřivan v pole.
„Lidstva bída padla na mne celá“
i má vlastní sotva zdřímlá vstala
a já záviděl jsem těmto mrtvým:
klasu zdrcenému vlastní vůlí,
klasu zkosenému žatvou doby,
jejich mír a nedostižný oddech...
168
II.
THE READNESSREADINESS IS ALL...
(FR. HERITESOVI.)
Tak příteli, jenž před dávnými lety
se ubíraje k cestě za ocean,
jsem v hostinci při kvasu v rozloučení,
když s přípitkem svůj památník mi podal,
ta čtyři napsal slova Hamletova.
V té chvíli na jiné jsem věci myslil.
Před zrakem duše mé se táhlo moře,
noc byla, bouř a vlny jako hory,
loď skořepina v jejich divém spáru;
blesk sjel tu v komín, ve strojírně požár,
a poplach tonoucích, křik velitele,
pump marné skřípání a rány z děla
v tmu vypálené darmo. Noc a zhouba...
Jak freska vše to před mým stálo zrakem,
a proto napadla mi ona slova:
„být připraven, je všecko.“
Pozděj ovšem
jsem zvěděl, kterak šťastna byla plavba,
že přítel v zdraví na nový svět vstoupil,
a tuchy básníka – jen tuchy byly.
169
Však v albu jeho číhaly mé řádky,
ta stručná, mrazná slova Hamletova,
a léta míjela. Ve snech svých často
jsem vídal chudou, opuštěnou farmu
na kraji lesa – kolem poušť se táhla,
a okna farmy jako tigří oči
jen svítívaly do tmy dlouhé pláně,
a já jsem viděl v snech svých, kterak přítel
čte bibli za stolem v svých milých středu,
a já jsem slyšel nocí houknout ránu,
a druhou za ní – dlouhý hvizd jak signál,
a nežli mohl přítel skočit k stěně,
a strhnout pušku a psy odvázati
a svolat čeleď – již to okny hřmělo
jak blýskavice, červený již kohout
na střeše osamělé farmy zpíval...
Však tuchy básníka jen tuchy byly,
svět nový není již tak romantický
jak před lety. Můj přítel oral klidně
lán pralesa, jejž svým zval, velký obchod
si začal s dobytkem a zbohat brzy.
Do Quebeku pak přesídlil a dceru
dal králi drah a bankéři, sám šťastný
žil v přepychu, zapomněl dávno na vlast
i na ten večer před odjezdem, v třesku
kdy sklenic prázdný památník mi podal,
kam napsal jsem ta slova Hamletova,
jež čihala tam tiše. –
Prošla léta.
170
Já zvěděl jeho šťastný osud. Nikdy
jsem nezáviděl mu tu krůpěj štěstí,
leč v nocích často ve svých snech jsem vídal
jej bloudit Babelů těch ulicemi.
Tam v hernu západzapad k zelenému stolu,
a šílenec hrál... Kdož ví, jak to skončí,
proň skončilo to náhodou vždy dobře;
já zřel jej na Kreolek ležet lůně
ve sladké rozkoši, číš sektu v ruce,
a všady mohla číhat smrt a zhouba
jak na té lodi, ve spáru vln dravých.
A ze všeho můj přítel vyšel klidně,
moc viděl, slyšel, prožil, užil všecko,
a dospěl k šedinám; však v jeho albu
ta čekala vždy slova Hamletova:
Být připraven, je všecko.
Prošla léta.
Tu v starci, který na kolenách houpal
již bohatější vnuky, než on sám byl,
se vzňala touha vidět zas vlast starou
i dávné druhy ztraceného mládímládí,
„ty milé, staré tváře milované“
z anglické básně. Sen ten stal se skutkem.
A přítel vyjel; cesta pro zábavu
dnes přes ocean. Vyjel jako Nabob
a oslnil vše doma, jak se zjevil.
Nás našel, ovšem prořidlý již kroužek,
a pili jsme zas jak před lety spolu.
171
On vypravoval mnoho, kvet v svém stáří,
my jako děti jsme mu naslouchali.
Byl slaven všady, obdivován všady,
a nechtělo se zpět mu. Přešlo leto,
a byla jeseň, on byl stále u nás.
Po novém roce až chtěl odjet domů,
jen k vůli vnoučatům a dceři svojí.
Tak přišly vánoce i napadlo mu,
že jednu starou tetu kdes má v horách,
té udělá on krásný, štědrý večer,
o jakém nesnila v své horské poušti.
Tak smyslil si a myšlenku svou proved.
Vše zkoupil, čeho zapotřebí k slávě
a k oslnění malé vísky v horách,
půl trhu skoupil pro sousedů děti,
a zásoby vez lahůdek, ryb, vína,
a šťastně dojel k touženému cíli.
„Být připraven, je všecko“ – stálo v albu.
Ta radost na vsi! Přišel štědrý večer
a přišla ryba... jedna malá kůstka
se v hrdle vzpřela mumu, a než zvon jitřní
se ozval v zasněžených stržích, mrtev
byl dobrý přítel v klíně staré tety,
jež řídké, šedivé si rvala vlasy...
Co nezdolalo moře, pustá farma,
a herny, ženské, zmohla rybí kůstka.
„Být připraven, je všecko“ pravil Hamlet.
172
III.
V NOCI PŘED ŠTĚDRÝM DNEM.
(O. MOKRÉMU.)
Zas rohy ulic a vše squary města
jsou proměněny v malé mýtiny,
kde mladých smrčků v pestrém neladu
se kupí směs. Na stromky vánoční
jsou posekány, z ňader Boubínu,
neb z temena Brd stále zasmušilých,
by veselou svou novou zelení
zas jizby prochvěly, v nichž šťastné mládí
na dárky čeká v noci posvátné.
Jak tvářnost města náhle změněna!
Jich girlandy jsou všude. U chodníků
se těsně tlačí, jak jdeš kolem nich,
jich dotknout musíš se... a lesa báje
z nich voní, zvoní – celá idylla
těch koutů ztracených kdes v pohoří,
i opuštěnost snivých lesních míst,
kam pouze laň pít chodí s kolouchy,
kde volně roste všecko, kvete, zraje,
na ňadrech přírody kde mír a klid.
Zde v ulic hlučných středu blátivémblátivém,
kde roztaje hned sněhu hermelin,
173
ta zeleň křičí, vypravuje víc,
než říci může snílka chvatný sen
i okřídlené slovo básníka.
K té poesii lesních zátiší
se druží jako stafáž nevhodná
lid venkovský, za pouhou babku zde
jenž prodává je. V hadrech, bačkorách
jak stíny příšerné v jich zeleni
se mísí záhadné ty postavy.
Den celý přešlapují mrzutě,
a v rozpacích, vždy není kupců dost,
a štědrý večer blíž tu každým dnem,
a stromků ubývá jen pomalu.
Tak o půlnoci z veselého kruhu
jsem vracel se. Na malém náměstí,
jež chmurných, starých domů vroubil řad,
jsem padl na takový lesík smrčků.
Muž s ženou hlídali je, sychravá
noc byla chladná, v domech, okna jichž
se zdála spát pod tíží záclon svých,
to sem tam kmitlo ještě – kolem tma
a kroky stráže, jež se vzdalovala.
Zřím náhle rudý plamen, ohně dým
a jisker kotouč, cítím pronikavoupronikavou,
a líbeznou přec vůni pryskyřice,
a vidím, k ohni, jenž tu rozdělán,
se rozedrané choulit postavy,
a házet ob čas chvějící se rukou
klesť stromků, větve, celé pahýly
v žár chvíli hasnoucí a chvíli zas
174
mocnějším zlatem jisker tryskající.
Já zastavil se dojat. Vlastním zbožím
ti lidé zde si oheň živili
ve pusté bdíce noci prosincové.
Já v mysli vážil jejich klopotu,
a cestu z venku, malý výdělek,
jich denní strázně, dlouhé čekání
na kupce zpozděného, teď jsem vidělviděl,
co přes den neprodali, heroicky
jak v oheň v noci házeli, by skřehlé
si údy zahřáli v tom sychravu.
Ó smutný rub těch idyll moderních!
175
IV.
PRSTY.
(JAR. HILBERTOVI.)
Den v prosinci. – Kol náledí a sníh,
v svůj plášť neb kožich každý zahalen
až po bradu a každý pospíchá.
Sníh začal padat, brzy v metelici
se proměnil, v to ostrý vítr fičí.
Jak po kluzkém tu kráčím chodníku,
vůz jede kolem. Divný, černý vůz,
jak velká rakev celý, bez oken;
jen u střechy má mřížky a z těch mřížek
ven kasají se mrazem zrudlé prsty
a celé skřehlé... hmatají a drtí
ty mřížky ledové... Čí jsou to prsty?
A tváří nelze vidět a vůz letí,
jak v koně mlátí vozka. Jen ty prsty,
ty zrudlé, zkřehlé a namrzlé prsty
se derou ven a drtí v marné křeči
tu černou stěnu podivného vozu.
Kam letí tento? – Možná do blázince
a možná do vězení... Stejná bída!
A kolem chvat a shon velkého města,
ruch kročejů, hřmot vozů, divý hlahol,
176
a spěch a vír... A jen ty zrudlé prsty,
ty zimou skřehlé, unavené prsty
dál drtí mříže svoje, vůz jak cválá.
Čí jsou to prsty?... Mužů a žen, jakých?
a kam to spějí v tomto divném voze?
Já nevím. – Zmizel vůz a jen ty prsty
zřím před sebou, v nich výkřik po svobodě
já slyším zdeptaný, po teple, míru,
po svátku lidí všech. – Co je tu vina?
Co blud a hřích a zločin? Tyto prsty,
ty zimou skřehlé, tápající prsty
a volnost, vzduch a světlo hledající
zřím před sebou a ptám se: Kde jsou lidé?
177
V.
BOJ O ŽIVOT.
To malé, nepatrné, řeknete,
a přec v tom všecko jest – boj o život.
Jak parkem kráčel jsem dnes v poledne,
dvě děvčátka – na těle jeden cár –
mi v cestu stoupla.
– „Pane, kupte sirky!“
– Zač?
– „Za dva prosím!“
Sáhnu do kapsy,
však pětník jen jsem našel. Těžká rada!
– Zde rozdělte se!
První skočila
jak tigřice. „Tři krejcary jsou moje,
a tvoje dva, já první nabídla
jsem zboží své.“
– „Ne“,Ne,“ odvětila druhá,
„mé sirky tak jsou dobré jako tvoje,
tři patří mně!“
– „Ne, mně!“
A v minutě
o pětník rvaly se ty malé děti,
a bily se, za vlasy tahaly
jak dračice...
178
To staré lidské záští
v jich očích vzpjalo se a divě blesklo,
a řvalo, chvělo se tu...
Jejich boj
byl snadno skončen druhým pětníkem,
však stopa jeho zbyla v duši mojí.
Zisk, všady zisk a boj a věčný boj!
179
VI.
SOUD NAD MRTVÝM.
Časopis „Mercure de France“ přinesl krátce po smrti Alex. Dumase syna hlasování 81 mladých spisovatelů o velkém nebožtíkovi. Věci tenkrát vyslovené nezůstanou skvrnou literatury, nýbrž jen smutnou charakteristikou literární spo ečnostispolečnosti na konci století.
Když váhy svojí mísky Osiris
nad mrtvým nechal spadnout, již byl souzen.
Však to byl smrtelník – Osiris božství!
A křesťanství jak učí, sotva z těla
duch vyjde, k soudu sedá Ježíš Kristus,
vše odhadne, co zásluhou a bludem,
a soudí dobře – jistě spravedlivě,
neb on je božství... To lze všecko chápat.
Však umře velduch. Jmeno jeho leta
rtem tisíců jak zlatá včela spělo,
a každý cítí této ztráty tíhu.
Však nezasedá Osiris ni Kristus
v soud ukvapený, ale špačků četa
a chlapců konsilkoncil.
– Pokrytec a šosák!
180
– Ten, velký spisovatel? Skoro myslím,
že ani spisovatel nebyl vůbec!
– Já nečetl jsem ni dva jeho řádky!
– Byl největším, když přestal psát a mlčel!
– Ten přežvýkavec cizích myšlenek!
– A konec konců: Kdo z nás vůbec o tom
ví ještě, že dnes žil a světem zatřás?
– To jakás legenda, on vůbec nebyl. –
Snad byl bych přece zamyslil se trochu
nad tímto soudem špačků nebo dětí,
jenž nad mrtvým tak soudil, psal a tisknul,
však u nás ještě živým tak se děje,
tu věru škoda – zamyslit se vůbec.
181
VII.
SOTTO VOCE.
Tma v jizbě. – Ticho... Starý blázen venku
jen vrní tiše, nocleh svůj si hledá...
Což nelze uvésti jej do přístěnku?
Noc dlouhá jest a luna tak je bledá,
tak mrazivě se nad horami zvedá.
– „Jej nechte, spí, snad usne docela,
jej známe léta, často chodí tady...
Co žádá, nikdo neví, mře-li hlady,
vždy dívčí dlaň se najde nesmělá,
mu podá skývu s tváří anděla...
Však co s ním dál si počít, nevím rady.“
Nic. Ticho. Hvězdy. Venku ani hles.
Na slámě pod schody jen vzlyk a sten...
O půlnoci pak divě zavyl pes. –
Byl ráno blázen mrtev nalezen.
Proč přišel sem a co chtěl u nás jen?
182
VIII.
PES.
(MILADĚ.)
My měli psa. Tak deset let žil s námi,
a věru měl nás rád i naše děti,
ty s ním si hrály a tak odrůstaly.
Teď začal churavět,churavět jak starý člověk,
byl zimomřivý, nežral, často skučel,
a jen ty jeho věrné, velké oči
to povídaly, kterak rád byl s námi.
Však musil jíti cestou všeho tvorstva,
jak též my jednou půjdem. – Tyto konce
jsou vždycky stejné a vždy stejně kruté.
Co píšu tyto řádky, jeho duše
kde bloudí teď? Kde jednou bude moje
i dětí mých, které s ním odrůstaly,
i všech nás pozděj. Slovo básníkovo
jsem nikdy necítil tak v hloubi srdcesrdce,
jak dnes je cítím. „Kam jde pes, kam duše?“
183
IX.
KANÁR.
(A. KLÁŠTERSKÉMU.)
Jej v úzkém okně zřel jsem nejednou,
jež nad chodníkem malé ulice
se vznášelo, pár kroků krámek byl,
kde s nítěmi a přízí, bavlnou
a střižným zbožím v malých rozměrech
měl obchod jeden starý mládenec.
Pan Šimon říkali mu v okolí.
Ten dobrý muž měl radost jedinou
a tou byl kanár; sotva ráno vstal,
než před snídaním krám svůj otevřel,
na toilettu klece kanárčí
čas všecken věnoval, a byla radost
se podívat, jak vždy jak z křišťálu
koupelka hrála v okně třpytivá,
i úzká skříňka na mosazných drátech
na semenec, a mezi dráty kus
jak cukru připevněn a žemličky,
na straně klícky trochu žabince
184
a v rohu drobný klásek jitrocele,
že jako pod zelenou, v zahrádce
byl kanár celý den. Pak teprve
sed k snídaní pan Šimon vesele
a četl zvolna svoje noviny,
a zbožně zpěvu ptáka naslouchal,
jenž třepil svoji notu jásavou
o malé jizby nízké klenutí,
a křičel často tak, že dobrácky
jej musil zakřiknout; když nešlo to,
on čistý, bílý přes klec hodil šat,
a křikloun ztich. Však brzy litoval
pan Šimon ptáka v bílém žaláři,
svůj šátek sňal a otevřít šel krám.
I začal denní ruch a zvoneček
u dveří krámku cinkal o závod.
Co mladých kupovaček se tu mihlo
pro jehly, dráty, nítě, knoflíky
a steré drobnosti. Pták za to měl,
že musí vždycky zvonek překřičet.
A jestli ob čas kmotra hokyně,
neb starý pensista, jenž jarní den
ve blízkém parku trávil procházkou,
se zastavili na delší zde klep
a hovor hlasitý se rozproudil,
tu kanár teprv jako o závod
své trylky pouštěl v hlučný rozhovor,
pan Šimon že si rady nevěděl,
zříz’ jabka kus a strčil do drátu,
by neposeda ztichl – na chvíli.
185
Jak zvonek třesknul, kanár zpíval dál.
Tak leta žili Šimon s kanárem,
a kolem okna spěje častokrát
jsem v duchu řek si: Zbytek idylly
sem z vřavy města prch za úzké okno
ve níťařského krámu přístěnek.
Tu náhle tato tichá idylla
se zhroutila ve drama krvavé.
Krám zůstal zavřen dlouho do rána
všem na podiv... a dlouho klepali,
a nikdo neotevřel, násilím
když vešli do vnitř, stáli ztrnulí.
Pan Šimon ležel na své pohovce,
měl prostřelenou lebku revolverem,
krev zvolna z čerstvé rány kapala
na podlahu i starý koberec.
Však jak by nic, pták v kleci útulné,
ač nebyl obstaraný pro dnešek,
si zpíval stejně...
Různé domněnky
a pověsti se nesly okolím.
Snad nešel obchod, vnitřní jakés dráma
svůj pátý akt zde našlo po letech
a sehrálo se... Nikdo nevěděl.
Pan Šimon sám byl v světě bez přátel
a blízkých příbuzných, ač vlídný k všem,
o vlastních poměrech vždy mlčenliv
a nedostupný. Těžký věru soud
a nač a z čeho soudit? U kamen
jen zbytky připálených papírů
186
a jakés účty našli – zaplacené,
však dopis nikde žádný. K poledni
se dostavila soudní komisse
a lékař, mrtvolu by ohledal,
a všecko zjistil, tělo odnesli
pak zřízenci oddo kaple obecní,
krám zavřeli a pečeť úřední
na dveře přivěsili, jak to zvyk.
Po celou dobu úředního aktu
pták tichý byl a v kleci nehnul se,
jak tušil by cos v hrůze nezvyklé,
tak tichý byl, že nikdo si jej nevším.
Leč sotva opustili chudý krámek,
a dveře s třeskem zapadly – tu v ráz
se křičet jal; tak z plna hrdla pělpěl,
jak zvyklý byl...
Dva soudní zřízenci
se zastavili v tiché ulici,
kde ptáka zpěv se hlasně rozléhal,
a krátkou chvilku hlédli na sebe.
„Než provede se soudní řízení
o pozůstalost pana Šimona,
děl starší z nich, pták hlady zahyne!“
A mladší hlavou kývnul a šli zpět,
a sňali pečeť oba dojati,
a ptáka odnesli, byl zachráněn.
A do nádvoří městské trestnice
teď pouští trylky svoje veselé
jak druhdy v krámek pana Šimona,
187
však obetkává zasmušilé zdi
touž poesií jara, života,
a ubozí, již k mřížím studeným
své tisknou tváře bledé, zoufalé,
jej zapotřebí mají mnohem víc.
188
X.
TO, PROSÍM, NEDOVOLÍ PŘEDPISY.
(M. A. ŠIMÁČKOVI.)
Dnes byl jsem svědkem této trapné sceny:
Šel procházkou jsem vzhůru k Petřínu,
sníh napadl a v smutném večeru
tuh pod nohou, kol šero nevlídné.
U kláštera tu milosrdných sester
zřím lidí sběh – ti živě rokovali,
neb ženský element v nich převládal.
Kol ubožáka stáli v polokruhu.
„Co stalo se?“ –
– „Zde klesl ubohý,
dál nemůže a neví, kde by přespal,
jest vysílen a bez haléře, zvonil
u fortny zde a prosil o nocleh.
Hlas drsný však jej z nitra zarazil:
,Zpět, cháme, odsud!‘ – Okno zapadlo,
a sám zas tady zůstal na dlažbě,
a sténá bolestí. Co počít s ním?“
„Já pro strážníka dojdu,“ pravila
z žen jedna. – „Na ochrannou stanici
by bylo líp,“ zas druhá podotkla. –
„Jak dávno nejedl as,“ mnila třetí.
„Kde octne se v té noci prosincové?“
189
A chuďas zatím úpěl na dlažbě
v svá ňadra zarývaje obě pěstě,
a svíjel se. Dál kmotry rokovalyrokovaly,
co počít mají.
Muž v tom kolem šel,
až k bradě upjat v kožich nádherný,
a rovněž jako já se zastavil
a ptal se „Co se děje?“ Vyslech vše
od začátku a kynul hlavou jen,
a zazvonil u dveří klášterních,
a vrátnému, jenž v okně zjevil se,
na muže na dlaždění ukázal,
a žádal jej, aby ho vpustil dál.
Než na chuďasa vrátný vlídnější,
však přece s jistou dosí drzosti
děl: „Nelze, pane, mám své předpisy!“
a s rachotem mříž okna spustil zas.
Však pán se nedal odbýt. Zazvonil,
a sotva cerber nazved okeničku,
svou visitku mu přímo strčil pod nos
a pánovitě děl: „Na moje jméno
a zodpovědnost moji, otevřte
a vpusťte toho nemocného muže!“
Hned přečet vrátný lístek, v tváři zbled,
a hluboce se klaněl „Račte, prosím...
však nemohu a nesmím, o můj chleb
zde běží – líto mi, však nemohu...“
190
– „Tak zavolejte mi sem představenou!“
děl klidně starý pán. Muž skroutil hřbet
a zmizel na chvíli. A zatím větší
shon lidí byl na úzké cestě kol...
Pár dlouhých vteřin, trapných, konečně
se v okně objevila žlutá tvář
ve stínu bílé, tuhé plachétky,
ven vyhlédla a úsměvem se stáhla,
v němž s octem v zápasu byl sladký med,
a slova ozvala se šeplavá:
„Ach, Excellencí, jaká čest – však žel,
mně nelze vyhověti vaší prosbě,
zde ženský klášter jest – a to je muž...
Jak ráda bych – však nemůže to být,
to, prosím, nedovolí předpisy.“
– „On omdlévá již, hleďte v jeho tvář,“
děl starý pán, „snad jest i skonu blízký!“
– „Mně líto, Excellenci, nemohu
dál vpustit jej, ač k vůli vám bych všecko...
však, prosím, nedovolí předpisy...“
A s rachotem zas okno zapadlo,
muž na dlažbě se svíjel, úpěl dál,
pán rozmrzelý reptal – odešel –
sněm ženských pomalu se rozprch též,
sníh padal víc a chladno vzrůstalo,
191
noc vlhká, mrazná s družinou svých stínů
již padala...
– Co dál s ním bylobylo, nevím.
Jen jedno vrylo se mi do duše:
Jak možno nechat mříti člověka
na dlažbě, v nemoci a hladu, v zimě,
že mužem jest, ne ženou náhodou?
A jako ironie ostrý mráz
mou duší táhla lehká výmluva:
„To, prosím, nedovolí předpisy!“
192
XXI.
REMINISCENCE.
(AL. JIRÁSKOVI.)
Je věru těžko někdy, zapomenout...
a bezděky přes času vír a shon,
přes všedních, nových událostí vřavu
se stará křivda v duši hlásí zas,
a křičí jako živa, jako včera
by teprv stala se...
Zde příklady:
My v staroměstské byli radnici
při jakés komissí. Šlo k večeru
a do délky se táhla porada.
Než protokoll byl sepsán, k oknům blíž
jsme přistoupili prastarého sálu,
a zřeli dolů tmavé na náměstí,
kde málo lamp jen spoře blýskalo.
„Snad odsud dívali se na popravu,“
děl soudruh ke mně s hořkou ironií,
v hloub ukazuje, Marianský sloup
kde matným zlatem blýskal... „Lešení,
to stálo tam a věnec vzácných paní
193
zřel odsud klidně mezi třeskem bubnů,
jak starý Kaplíř kleká ku špalku,
jak meč se zablesk, jako lesklý had,
na šíji jeho.
Těžko zapomenout!
Přec nelze vyrvat z mysle budovy
a místo, kde se staly také věci...“
Já vzdychl jen a nechtěl myslit dál...
Po měsících, máj opět k zemi kles,
my ve spanilé noci měsíčné
jsme přes most šli. Jak bájná pohádka
po obou březích Praha rozseta,
sta světel na Letné a sta jich v řece
se zhlíželo a hrálo v odlesku,
a řeka šuměla jak stará báj,
a věže, dómy, řada budov kol
jak vzdušné sny se v hvězdách ztrácely:
Tu staroměstská věž jak minulost
před námi stála. Tiše pravil druh:
„Na této straně, jak jdem po mostě,
šest viselo hlav v koších železných
v plen ptákům nebes. Dlouho černá krev
s nich dolů stékala a vítr hrál
si s jejich vlasem, žloutly, sbělely,
a příšerně dál cenily se v hloub
nad chodců davy. Zde jich bylo šestšest,
na druhé opět šest – a jaké hlavy!
Tu Kaplíř, Budovec a Jesenský,
194
tam jiní zas. – Dost možná, chybili,
však viseli zde dlouho. Lze tu věž
nám vyrvat z mysle jak to náměstí?“ –
Já vzdych jen a myslit nechtěl dál.
Jeť věru někdy těžko zapomenout...
195
XII.
VZPOMÍNKA Z CEST.
(B. ŠIMÁKOVI.)
Ve starých parcích divné hračky měli:
bříz hájku bludiště a skalní sluje,
chrám egyptský a čínský, bažantnice,
fontany pouze ob čas zpívající
a zmlklé ob čas v třásni šedých mechů.
Co rostlo nad normál, to přistřiženo,
kol cesty zlatým vysypané pískem,
a loubí, besídky a vodomety,
a v šeru ztraceném kdes dubů starých
pro výra budka, kde stříleli ptáky...
Ach, uměli se tenkrát lidé bavit!
Dnes kolem parku pustého plot zdraný,
za příkopem jen řípa, řípa, řípa,
dál komín obrovský a zadní okna
jak vojska šiky v jednotvárných řadách,
toť továrna, lokomobila hvizdá,
kos klepot ztichnul, seká se dnes parou,
a hvízdání dnes stroje odpovídá
vlak, supaje pod bílou strání v letu,
196
a ranou pušky vyplašení ptáci
nad stromy krouží a zas padnou v řípu.
Dva světy zde. – Ten mrtvý poesie,
ten živý skutečnost, já mezi nimi
prach na nohách a v srdci prach jdu kolem.
V mé duši táhne vidění dvou světů.
Ten rád mít těžko – onoho mi líto.
197
XIII.
TAJEMSTVÍ.
Já znal je. Žili spolu jak dvě děti,
ač dávno měli vesnu za sebou,
dost pozdě poznali se, po mnohých
zlých zkouškách, zápasech a oklamáních
tím pevněji jen k sobě přilnuli,
neb věděli, že mají nyní víc,
než co kdy vůbec dáti život může.
Pár měsíců jim šťastně uběhlo
jak věčná báseň. Ona bez důvodů
pak začla žárlit na tu, na onu,
a otevřela různým domněnkám
své srdce, žel, až příliš přístupné.
On dělal, co moh, by ji usmířil,
a zprvu šlo to, krátké po bouři
tím jasněj vzešlo slunce jejich lásky,
šťastnějších lidí v světě nebylo.
Však vlna jak má vzrůst a vrch a sklon,
tak bylo mezi nimi. Cos jak kletba
je tížilo a kazilo jim štěstí.
Tu nahodilé slovo přítelky,
tu výrok jeho jakýs povšechný,
a posled náhoda, ten Mefisto,
je rozeštvaly více než kdy před tím.
198
A oba trpěli. Jich podušky
jich slzy nejlíp znaly. Co to bylo?
V ní pevná časem zrála myšlenka:
„Já nestačím mu; stárnu pomalu,
on krásy lačen, mládím vznícený
má jinou vedle, mne jen ze soucitu –“
I řekla mu to v nestřežené chvíli.
On zprvu zlobil se a přísahal,
však věřit nemohla mu, nebo jednou
řek z bujnosti a v síly překypění,
že Boha, na kterého věřila,
dokázat nelze. – Co mu zbývalo?
Jen jeho čest, dnes lidem vratký pojem,
zas nové ujištění – pýří v plen
vydané větrům. A zas trpěli
a pomoci jim více nebylo...
Tu jednou, v chvíli trpké roztržky
mu řekla, že ví jakousi jeho vinu,
však blížej nechtěla ji naznačit.
On darmo mluvil. Viny proti ní
si nebyl vědom. Na svém trvala,
že fantomu neb zdání pouhému
by tolik přec dát v oběť nemohla.
On prosil darmo. A tu s jejich rtů
jak děsná jistota ta slova sjela:
„Já dokážu to, však tam zůstanu,
jak s výčitkou pak žíti můžeš dál?“ –
I nabízela dál své přátelství,
jež Byron nazval „láskou bez křídel“,
cit stejně teplý, lásku, oddanost,
199
však stlumené vše. „Mukou Tantalovou“
on zval to zas a znova naléhal,
by vyslovila to své tajemství,
co přec ví o něm.
– „Chceš-li, řeknu to,
a dokáži to, však tam zůstanu!“
Ač viny sobě žádné vědom nebyl,
ač mohl podstoupiti i tu zkoušku,
tak drahá byla mu, tak s její žitím
byl sloučen jeho život veškerý,
on přestal od té chvíle naléhati,
víc neptal se a myslil s Písma slovy,
že líp jest křivdu snášeti, než dělat,
i nechal sebe v podezření viny,
než dokázal by svoji nevinnost
za takou cenu. – Tak mu drahá byla!
Jak žili potom, neptejte se dál.
On čeká posud, je-li její Bůh,
že ona pozná, kterak bloudila.
Co ona myslí, nevím; stejně rádi
se mají oba, ale trpí tím
za něco, z čeho vyznati se, síly
a odvahy jim osud nedopřál.
Nechť byl to blud, nechť domněnka, nechť klep,
nechť klamné zdání, či jen předsudek,
nechť předrážděných nervů třeštění:
To jedno vědí dnes a cítí v hloubi,
že v rakev sami složili svou lásku,
200
že v přátelství rukama lomí nad ní,
a že jim není, není pomoci...
Ruch života, shon dne a práce, časčas,
ty leccos přehluší – však jejich nocinoci,
kdo zná ty bezútěšné, dlouhé noci?
Jak vše by chtěli odvolati zas,
však marně: V jeho uších stále zní
„Já dokážu to, však tam zůstanu.“
Co v jejich zní: „On měl mne přece rád
i přes tu vinu, o níž jistě vím.“
On o ní neví. – Kdo je rozsoudí?
201
OBSAH.
KNIHA PRVNÍ: STARÉ RYTINY.
Nareda3
Kronos8
Hieroduly12
Iphimedie15
Hypnos17
Legenda19
Ballada o rytíři, čertu a smrti21
Chrysanthémy23
Ballada renaissanční25
Krása27
Ballada o smyslu života30
Magnátská legenda36
Ballada o zakleté princezně39
Sny41
KNIHA DRUHÁ: TICHÉ MEDITACE.
Vzkříšení47
Okamžik49
Jda kolem hrobu neznámého člověka50
Květy podzimní52
Nebolí...53
Píseň o vlasti54
Okno55
Moudrost56
Nicotina57
V dýmu60
Rez61
Amara62
Já lásce všecko dal...64
Do mroucích červánků65
Chrám67
V tuše jara68
Starý motiv69
Amoroso70
Apostrofa71
[202]
Bolesti72
In memoriam M. P.73
Velký pátek duše74
Suspiria76
Hosannah77
INTERMEZZO PRVNÍ: SICILIANY (I. cyklus)cyklus).
Modlitba k noci81
Škeble82
Spát, pouze spáti83
Loutky84
Liany85
Havraní křídla86
Kdo drží světa běh?87
Vánoce88
Koleda89
Jak to bývá90
Snad pozdě91
OÓ chvíle, večery...92
Pravda a blud93
Finale94
KNIHA TŘETÍ: ŽIVOT A UMĚNÍ.
Pod obraz Raffaelova houslisty97
Vlci100
Nástroje102
Člověk103
Co krásy dokola104
Kus poetiky106
Starý citát108
Při zprávě o úmrtí Paula Verlaina110
Z dílny umělce112
Most duše113
Sestina115
Co nemohu pochopiti117
Sloky polemické118
Hlasy v oblacích119
Na jedné struně122
Stupnice moudrosti životní124
Sylvestrovská125
Kus praktické poetiky129
V kraj zašlých dnů130
Poslední žrec133
Kus „creda“136
Sloky137
Úzkost138
Papoušci140
Poslední dialog141
[203]
INTERMEZZO DRUHÉ: SICILIANY (II. cyklus).
Staří mistři škol italských145
Ženy Palmy Vecchia146
Obraz neznámého mistra147
Aretino Tizianův148
Michelangela pilířové postavy na stropě Sistiny149
Rembrandt150
Sv. Sebastian151
Válka dle obrazu F. Stucka152
Při čtení starých anglických ballad153
Kdo zapírá...154
Jsme děti vteřiny...155
Naše poesie156
Vděčnost157
Já narodil se také v Arkadii158
Vánoční literatura159
Diogenes160
Rozhovor161
Básník162
KNIHA ČTVRTÁ: MODERNÍ IDYLLY.
I. Z ulice165
II. The readness is all...169
III. V noci před štědrým dnem173
IV. Prsty176
V. Boj o život178
VI. Soud nad mrtvým180
VII. Sotto voce182
VIII. Pes183
IX. Kanár184
X. To, prosím, nedovolí předpisy189
XI. Reminiscence193
XII. Vzpomínka z cest196
XIII. Tajemství198
E: jj + sf; 2004
[204]